ECLI:CZ:NSS:2006:2.AFS.216.2005
sp. zn. 2 Afs 216/2005 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: V. T.,
zastoupeného JUDr. Rostislavem Netrvalem Ph.D., advokátem se sídlem Zlatnická 78/I,
Klatovy, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem se sídlem Velká hradební
61, Ústí nad Labem, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 15 Ca 211/2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým soud zamítl žalobu proti
rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále též „žalovaný“) ze dne 6. 8. 2004,
č. j. 11493-1/110/03. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti
rozhodnutí Finančního úřadu v Mostě ze dne 2. 4. 2003, č. j. 39776/03/206910/6294.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) a namítá
tak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení a vady řízení před správním orgánem. Tuto stížnost stěžovatel odůvodnil na 21 řádcích
tím, že správce daně porušil jeho práva na řádný průběh daňového řízení a že se ke stěžovateli
choval způsobem vykazujícím šikanózní znaky, apriori jej považujícím za porušitele zákona.
Konkrétně stěžovatel toliko uvedl, že jeho klíčovým tvrzením bylo poukázání na souvislost,
že z předmětného zboží byly sestaveny stavební jednotky, bylo označeno oranžovou barvou
a podle toho bylo i identifikovatelné v rámci navrhovaného místního ohledání, přičemž
ze souvisejících daňových řízení plyne, že ke stěžovatelem uváděným nákupům zboží muselo
docházet, když za jeho užití dosahoval příjmu a zisku, který byl zdaňován.
Proto stěžovatel navrhuje napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje kasační stížnost zamítnout, jelikož podle
ustanovení §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále též „daňový
řád“) je v zájmu stěžovatele, aby věrohodným způsobem prokázal všechny skutečnosti,
rozhodné pro správné stanovení daně. V daném případě finanční orgány vycházely
z důkazních prostředků předložených samotným stěžovatelem a přihlédly ke všem
skutečnostem, které v řízení vyšly najevo.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu správního a soudního spisu soud ke kasačním námitkám zjistil, že Finanční
úřad v Mostě provedl u stěžovatele daňovou kontrolu a na jejím základě vydal dne
20. 12. 2000 dodatečný platební výměr č. j. 91137/00/206910/6294, kterým stěžovateli za rok
1996 na dani z příjmů fyzických osob vyměřil částku 3 235 736 Kč. Odvolání proti tomuto
rozhodnutí správce daně částečně vyhověl rozhodnutím ze dne 23. 8. 2002,
č. j. 72302/02/206910/6294 a daň snížil na 3 100 840 Kč. Rovněž proti tomuto rozhodnutí se
stěžovatel odvolal a správce daně shora citovaným rozhodnutím ze dne 2. 4. 2003
a vyměřenou daň snížil na částku 2 873 800 Kč. Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl
žalovaný svým shora označeným rozhodnutím ze dne 6. 8. 2004.
V žalobě podané proti tomuto rozhodnutí stěžovatel namítl, že bylo postupováno
v rozporu se základními zásadami daňového řízení a že provedené důkazy byly hodnoceny
v jeho neprospěch. Konkrétně se to týká neuznání výdajů za nákup barev a štětců od firmy B.,
za nákup řezných kotoučů od J. S., za nákup lešenářského materiálu od firmy C., s. r. o.,
z bazaru A. K. a od firmy F. F. – B.
Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění napadeného rozsudku, kterým tuto
žalobu zamítl, k jednotlivým žalobním bodům uvedl následující:
• K nákupu lešenářského materiálu od M. Č. jmenovaný ve své prvé výpovědi vypověděl, že
toto zboží nikdy nevlastnil, stěžovateli je neprodal a předmětné faktury nevystavil; ve druhé
výpovědi naopak uvedl, že materiál stěžovateli dodal a převzal za něho hotovost, nicméně
se tak stalo prostřednictvím dvou jiných osob, které neidentifikoval. Tato druhá výpověď
proto byla shledána nevěrohodnou. Navíc stěžovatel tvrdil, že s M. Č. jednal osobně, což
však i této druhé výpovědi odporuje. Stěžovatelem navržení svědci Š. K., V. H. a V. V.
uvedli, že pracovali pro stěžovatele a účastnili se rovněž skládky lešenářského materiálu,
nicméně nepotvrdili, že by se to týkalo i uvedeného případu. Stěžovatel navrhl fyzickou
prohlídku zboží, avšak tou nemohlo být prokázáno, že se jedná o materiál či práce právě od
předmětných společností.
• K výdajům za nákup lešenářského materiálu od firmy C., s. r. o. bylo zjištěno, že tato firma
existovala toliko formálně, nikdy nevyvíjela podnikatelskou činnost a nepodávala daňová
přiznání. K tomuto případu stěžovatel nedokázal uvést jméno zástupce této společnosti,
s kterým jednal a ani na žádné bližší okolnosti. Jestliže později tvrdil, že jednal s panem M.,
nedokázal tuto osobu blíže identifikovat, a následně opět uváděl, že neví, s kým jednal, čímž
i toto tvrzení zpochybnil. Rovněž v tomto případě svědci Š. K., V. H. a V. V. nebyli schopni
potvrdit, od jakých konkrétních dodavatelů byly dodávky v letech 1996-1998 uskutečněny.
• K nákupu barev a štětců od firmy B. svědek J. B. vypověděl, že razítko na příslušných
dokladech je firemní, nicméně podpisy tam uvedené nejsou od osob z této firmy; navíc se
jedná o typ razítka již nepoužívaný v rozhodné době. Deklarované množství barvy se v jeho
firmě neprodává ani neskladuje a stěžovatele nezná. Správce daně tak prokázal existenci
skutečností vyvracejících věrohodnost účetnictví stěžovatele a na stěžovatele tak přešlo
důkazní břemeno, které však neunesl, jelikož si nedokázal vzpomenout, kdo mu předmětné
zboží předal. Rovněž okolnosti přepravy zboží popsal jen obecně a uvedl, že touto barvou
prováděl značení lešení. Navrhl sice fyzickou kontrolu lešenářského materiálu, nicméně
tímto způsobem nemohlo být doloženo, že se jedná právě o tuto barvu, takže tento důkazní
prostředek nebyl proveden.
• K nákupu lešenářského materiálu z bazaru A. K. v průběhu řízení vyplynulo, že jmenovaný
souhlasil s prodejem přes jeho prodejnu, který však nikdy neviděl, a že ve skutečnosti
stěžovatel materiál koupil od pánů M., Ch., P., M., S. a Z., přičemž však u žádného z nich
nebyla zjištěna adresa. Rovněž v tomto případě tak správce daně zpochybnil věrohodnost
tvrzení stěžovatele. Ani zde správce daně neprovedl fyzickou prohlídku zboží, neboť
nemohla prokázat, že se jedná právě o materiál od A. K.
• K výdajům za nákup řezných kotoučů od Jindřicha Suchého vycházel soud z výpovědi
jmenovaného před dožádaným Finančním úřadem v Klatovech, kde uvedl, že takové
množství tohoto zboží pravděpodobně jednomu zákazníkovi neprodal, příslušné účetní
doklady nevystavil a podezřelé je rovněž číselné řazení těchto dokladů, neboť u nich nebyla
dodržena posloupnost. Obdobné uvedla svědkyně A. M., zaměstnaná jako vedoucí prodejny
J. S., když zejména konstatovala, že razítko na předložených paragonech je firemní, avšak
podpisy nikoliv, a orazítkování paragonů vysvětlila jejich předtištěním a následným
odcizením, k němuž skutečně v rozhodné době došlo. Správce daně tak zpochybnil tvrzení
stěžovatele, který k tomu pouze uvedl, že si u J. S. zboží neobjednával a že si nepamatuje,
kdo zboží převážel. Stěžovatel tak nákup předmětného zboží neprokázal a neunesl tedy
důkazní břemeno, takže ani toto deklarované plnění nebylo uznáno za daňový výdaj.
• K výdajům za nákup lešenářského materiálu od dodavatele F. F. bylo zjištěno, že
jmenovaný se nezdržuje v místě trvalého pobytu, nepodává daňové přiznání a neexistují
žádné signály dokládající jeho podnikatelskou činnost. Stěžovatel si navíc nevzpomněl
na žádné okolnosti uzavření deklarovaného obchodu, takže i zde správce daně prokázal
existenci skutečností vyvracejících věrohodnost jeho účetnictví.
Nejvyšší správní soud především poukazuje na skutečnost, že je vázán rozsahem
a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), neboť se jedná o mimořádný opravný
prostředek, který je možno podat proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. Právě toto
rozhodnutí je v řízení o kasační stížnosti přezkoumáváno a je proto věcí a zájmem stěžovatele,
aby konkrétně vyložil, z jakých zákonných důvodů má být toto rozhodnutí zrušeno.
V projednávané věci je nicméně nutno konstatovat, že kasační stížnost je na samé
hranici projednatelnosti, jelikož stěžovatel její důvody vymezuje zcela obecně. (Není ostatně
od věci upozornit i na skutečnost, že tato kasační stížnost je doslovně identická se stížnostmi,
vedenými u zdejšího soudu pod sp. zn. 2 Afs 214/2005 a 2 Afs 215/2005.) Protože návrh
na zahájení řízení a rozsah přezkumu prováděný soudem jsou v tomto případě řízení
o mimořádném opravném prostředku příslovečnými „spojenými nádobami“, nelze od zdejšího
soudu očekávat, že je oprávněn domýšlet konkrétní a stěžovatelem neuvedené důvody kasační
stížnosti, jelikož takový postup by odporoval nejen zákonné charakteristice tohoto procesního
prostředku, nýbrž zejména zásadě dispozitivnosti tohoto typu řízení.
Stěžovatel v kasační stížnosti označil dva důvody, nezákonnost a vady správního
řízení. Protože však z jejího obsahu neplyne ani náznak toho, v čem krajský soud
při posouzení relevantních právních otázek pochybil, a dopustil se tak nezákonnosti, tímto
kasačním důvodem se Nejvyšší správní soud již dále nezabýval. Jen v obecné rovině proto
konstatuje, že tato námitka, postrádající jakoukoliv argumentaci, nemohla být shledána
důvodnou. Kasační důvod zakotvený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak naplněn
nebyl.
K namítaným vadám správního řízení Nejvyšší správní soud uvádí, že obecný poukaz
na šikanózní postup správce daně a na porušení základních zásad daňového řízení,
a to bez jakýchkoliv konkrétních údajů, nelze považovat za nic jiného než za subjektivní
nesouhlas stěžovatele s výsledkem daňového řízení. Právní řád však samozřejmě neposkytuje
žádnou ochranu a záruky „úspěšnosti“ účastníků správního řízení, takže tuto námitku je nutno
zamítnout jako zcela neopodstatněnou.
Zbývá se proto vyjádřit k tvrzením stěžovatele týkajícím se neprovedení místního
ohledání a poukazu na související daňová řízení. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí,
že podle ustanovení §31 odst. 9 daňového řádu daňový subjekt prokazuje všechny
skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu
byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Nejvyšší správní soud připomíná
rovněž nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/95 (in: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5,
str. 271 a násl.), kterým byl zamítnut návrh na zrušení citovaného ustanovení §31 odst. 9
zákona č. 337/1992 Sb. a v němž Ústavní soud především konstatoval, že v důsledku dvou
základních zásad daňového řízení (zákonnosti a součinnosti) je v první fázi řízení důkazní
břemeno přeneseno na daňový subjekt a pokud správce daně vyjádří pochybnost o tvrzení
daňového subjektu, je tento subjekt povinen tvrzené skutečnosti dokázat. Citované ustanovení
proto nedává správci daně oprávnění vyzvat daňový subjekt k prokázání čehokoliv,
nýbrž pouze k prokázání toho, co tento subjekt tvrdí sám.
V projednávané věci je z obsahu správního spisu dostatečně patrno, že stěžovatel byl
řádně vyzýván k prokázání všech jím uváděných skutečností, nicméně správce daně tyto
skutečnosti přesvědčivě vyvrátil a bylo tedy věcí a zájmem stěžovatele, aby svoje tvrzení
řádně prokázal. Nejvyšší správní soud se však po podrobném seznámení s obsahem spisů
ztotožňuje s velmi pečlivou a řádně odůvodněnou argumentací krajského soudu obsaženou
v odůvodnění napadeného rozsudku (viz shora), z níž je dostatečně patrno, že stěžovatel toto
svoje důkazní břemeno neunesl. Proti tomu stěžovatel v kasační stížnosti toliko namítá
neprovedení místního ohledání, aniž by dostatečně vysvětlil, co konkrétně mělo být tímto
důkazním prostředkem zjištěno. Lze tak bezezbytku akceptovat závěry krajského soudu,
že provedením místní kontroly nemohlo být doloženo, jaká konkrétní barva byla použita
při značení lešení, resp. zda kontrolovaný materiál skutečně pocházel od shora označených
subjektů a mohl se tak projevit jako daňově uznatelný výdaj. Rovněž odkaz stěžovatele
na blíže nespecifikovaná daňová řízení nemůže nikterak zpochybnit správnost napadeného
rozsudku krajského soudu, neboť stěžovatel nikterak neodůvodňuje, v jakém konkrétním
směru a ohledně jakých výdajů by tato řízení mohla mít relevanci i v projednávané věci.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem
náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. října 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu