ECLI:CZ:NSS:2006:2.AFS.59.2005
sp. zn. 2 Afs 59/2005 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce
V. M., zastoupeného Ing. Pavlem Vontorem, daňovým poradcem, se sídlem Ostrava -
Moravská Ostrava, Vítkovická 3082/6 proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ostravě,
se sídlem Ostrava, Na Jízdárně 3, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2005, č. j. 22 Ca 187/2003 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení
shora označeného rozsudku krajského soudu, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne
12. 3. 2003, č. j. 284/110/2003 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím
žalovaný zamítl odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu
Ostrava I. ze dne 5. 9. 2002, č. j. 118945/02/388914/0396, kterým byla žalobci doměřena
na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1996 částka 922 120 Kč.
Krajský soud spatřoval důvod pro zrušení rozhodnutí žalovaného v nedostatku
spočívajícím v neoznačení konkrétního zákonného ustanovení, které by bylo porušeno
akceptací požadavku žalobce na změnu poměru rozdělení příjmů a výdajů mezi žalobce
a spolupracující manželku oproti daňovému přiznání. V tom označil rozhodnutí
za nepřezkoumatelné. Žalovaný podle názoru soudu pouze konstatoval ust. §13 zákona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, s tím, že jednou stanovený podíl nelze změnit,
a tento názor nepodložil žádnými právními argumenty. Vyjádření žalovaného, že žádost
o změnu podílu podal jen žalobce a nikoliv jeho manželka, by bylo možno vyložit tak,
že by tento požadavek mohl být akceptován, byl-li by podán i manželkou, ovšem současně
žalovaný možnost změny vyloučil. I to podle krajského soudu znamená nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů ve smyslu §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Proto soud rozhodnutí žalovaného podle §76 odst. 1 s. ř. s. zrušil; současně vyjádřil názor
o nedůvodnosti dalších žalobních námitek směřujících proti porušení procesních předpisů
a proti nedostatečným náležitostem dodatečného platebního výměru.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nezákonnost rozsudku krajského soudu
pro nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Uvádí, že důvodem dodatečného zvýšení daňové povinnosti byl nesprávný
postup žalobce při zdanění příjmů podle §10 zákona o daních z příjmů, konkrétně při zdanění
příjmů plynoucích z prodeje nemovitosti z jejich bezpodílového spoluvlastnictví. V průběhu
daňové kontroly byl žalobce seznámen se skutečností, že takový příjem měl zdanit
jen jeden z manželů a že rozdělení tohoto příjmu bylo v rozporu s ust. §10 odst. 2 zákona.
Žalobce poté správci daně oznámil, že příjem z prodeje nemovitosti zdaní on. Dodatečnými
platebními výměry byla zvýšena daňová povinnost žalobce a snížena daňová povinnost
jeho manželky. Daňová povinnost přitom byla stanovena dokazováním a správce daně
vycházel z jednotlivých dílčích základů daně, které žalobce vykázal v daňovém přiznání.
Výše dílčího základu daně podle §7 zákona byla správná a nebyl důvod ji měnit. Tyto příjmy
a výdaje žalobce rozdělil na spolupracující osobu v poměru 50:50 v souladu s ust. §13 zákona
o daních z příjmů. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu o nepřezkoumatelnosti
jeho rozhodnutí. Byly v něm shrnuty všechny důvody k zamítnutí odvolání a uvedena všechna
relevantní zákonná ustanovení. V rozhodnutí je poukaz na §46 odst. 8 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen daňový řád), podle něhož v odvolání
proti dodatečnému platebnímu výměru lze napadat pouze doměřený rozdíl na daňovém
základu a dani. Byl-li dodatečným platebním výměrem dotčen pouze jeden z dílčích základů
daně (ostatní příjmy podle §10), vztahovalo se nezohlednění požadovaného jiného rozdělení
příjmů k dílčímu základu daně podle §7, který však dodatečným výměrem dotčen nebyl.
Podle §13 zákona o daních z příjmů může podíl spolupracující osoby dosahovat nejvíce
50% a částka, o kterou příjmy přesahují výdaje, smí činit nejvíce 540 000 Kč při spolupráci
po celé zdaňovací období. Je věcí daňového subjektu, v jakém poměru rozdělí příjmy
a výdaje, pokud je to v uvedených zákonných mezích. V daném případě tomu tak bylo.
Z ust. §1 odst. 2 ani z ust. §16 daňového řádu nevyplývá oprávnění správce daně měnit
skutečnost uváděnou daňovým subjektem v daňovém přiznání, pokud je tato skutečnost
v souladu se zákonem. Tento závěr je uveden na str. 4 odvolacího rozhodnutí. Možnost změny
nemá správce daně a nemá ji za dané situace ani daňový subjekt. Stěžovatel je názoru,
že se ve svém rozhodnutí plně vypořádal s odvolacími námitkami a požadavek krajského
soudu na doplnění odvolání považuje za nesprávný. Proto navrhuje zrušení napadeného
rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalobce nevyužil možnosti podat ke kasační stížnosti vyjádření.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Jakkoliv ovšem stěžovatel brojí proti nesprávnému posouzení právní otázky soudem
a obhajuje zákonnost svého postupu a názoru, nemůže se touto námitkou Nejvyšší správní
soud vůbec zabývat. Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. může tato námitka směřovat
jen proti nesprávnému posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Předpokladem uplatnění takové námitky tedy je, že krajský soud právní otázku z předchozího
řízení vůbec posuzoval. Tak tomu ovšem nebylo. Krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil
podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro vady řízení, a to pro nepřezkoumatelnost
rozhodnutí spočívající v jeho nesrozumitelnosti. Konkrétně soud označil rozhodnutí
žalovaného za nesrozumitelné pro neúplnost, nejasnost a vzájemnou rozpornost jeho důvodů.
Meritem věci, tedy tím, zda daň byla vyměřena v souladu se zákonem či nikoliv, a tím,
zda žalobce oprávněně požadoval zohlednění návrhu na jiné rozdělení příjmů
mezi něho a spolupracující osobu, se nezabýval. Také nemusel, neboť nepřezkoumatelnost
rozhodnutí řešení věcného problému zpravidla vylučuje. Námitka podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. proto nemohla být shledána důvodnou.
Současně však stěžovatel v kasační stížnosti vyslovil nesouhlas s postupem soudu,
který neřešil věcné žalobní námitky a jeho rozhodnutí podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušil.
Konkrétně stěžovatel tvrdí, že jeho rozhodnutí bylo řádně odůvodněno, jeho argumentace byla
dostatečně srozumitelná a opřená o relevantní zákonná ustanovení. Tuto kasační námitku
lze podřadit pod ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a pro její hodnocení Nejvyšším správním
soudem není rozhodné, že ji stěžovatel takto výslovně sám nepodřadil.
K této námitce a napadeným důvodům rozsudku krajského soudu je třeba vážit obsah
odůvodnění rozhodnutí žalovaného, který byl podle §50 odst. 7 daňového řádu povinen
se řádně vypořádat se všemi odvolacími námitkami. Odvolání žalobce proti dodatečnému
platebnímu výměru směřovalo proti porušení ust. §16 odst. 8 daňového řádu a věcně
proti tomu, že žalobci k jeho žádosti nebylo umožněno v důsledku kontrolního zjištění změnit
podíl rozdělení příjmů na spolupracující osobu. Žalovaný ve svém rozhodnutí konstatoval
ust. §13 zákona o daních z příjmů s tím, že v jeho mezích provedl žalobce rozdělení příjmů
v daňovém přiznání, a zmínil, že podle §46 odst. 8 daňového řádu lze odvoláním
proti dodatečnému platebnímu výměru napadat jen doměřený rozdíl na daňovém základu
a na dani. Dále uvedl, že požadavku daňového subjektu na jiný podíl rozdělení příjmů
a výdajů z podnikatelské činnosti nelze vyhovět, a to ani z důvodů požadavku na optimální
rozdělení zdanění společných příjmů manželů. Uvedl, že oba manželé uvedli svou vůli
v řádném daňovém přiznání, a že ust. §13 nelze vykládat tak, že stanovený podíl je možné
kdykoliv změnit s výjimkou případu, kdy by tento podíl byl jimi stanoven mimo zákonné
meze.
Lze přisvědčit krajskému soudu v tom, že jde o pouhé konstatování bez právní
argumentace. Naopak mu nelze přisvědčit v tom, že by v rozhodnutí muselo být uvedeno
ustanovení vylučující možnost změny podílu, pokud zákon takové výslovné ustanovení
neobsahuje. Je-li závěr žalovaného o nemožnosti změny stanoveného podílu spolupracujících
osob věcí jeho výkladu ustanovení, které upravuje možnost rozdělení příjmů a výdajů
na spolupracující osoby, pak tento výklad musí být v důvodech rozhodnutí právně
vyargumentován tak, aby rozhodnutí bylo přesvědčivé. Citované ustanovení §13 zákona
o daních z příjmů měl žalovaný ve vztahu k odvolacím námitkám vyložit tak, aby je vyvrátil,
a to s přihlédnutím k dalším zákonným ustanovením, které jeho výklad podporují.
Tak tomu v daném případě skutečně není a tento nedostatek nelze nahradit v dalším řízení
vyjádřením k žalobě ani obsahem kasační stížnosti. Také poukaz na projev vůle uskutečněný
v daňovém přiznání jak odvolatelem, tak spolupracující osobou skutečně je na újmu
srozumitelnosti rozhodnutí v soudem naznačeném směru, tedy v tom, zda žalovaný něčeho
dovozuje z toho, že žádost o změnu stanoveného podílu podal pouze odvolatel,
i když zde nepříliš vhodně krajský soud dovozuje více než ze samotného textu rozhodnutí
z vyjádření žalovaného k žalobě. Jeho požadavku na řádné odůvodnění napadeného
rozhodnutí však lze přisvědčit.
Proto Nejvyšší správní soud neuznal důvodnost kasační námitky podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. a kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty, jako nedůvodnou
zamítl.
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1, 2 (§120) s. ř. s.,
když stěžovatel ve věci úspěšný nebyl a žalovanému náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu