ECLI:CZ:NSS:2006:2.AFS.76.2005
sp. zn. 2 Afs 76/2005 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: K. G.,
zastoupeného Mgr. Vladimírem Novotným, advokátem se sídlem U Zahradního Města
4/1794, Praha 10, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu, se sídlem
Štěpánská 28, Praha 1, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 27. 10. 2004, sp. zn. 10 Ca 257/2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel) včas podanou kasační stížností brojí
proti shora označenému usnesení Městského soudu v Praze, kterým soud odmítl jeho žalobu
proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu („žalovaný“) ze dne 3. 10. 2003,
č. j. FŘ-6907/15/03. Tímto rozhodnutím žalovaný změnil rozhodnutí Finančního úřadu
pro Prahu 5 (dále též „správce daně“) ze dne 28. 4. 2003, č. j. 192118/03/005932/3288,
a to tak, že ustanovení §27 odst. 1 písm. h) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků
(dále též „daňový řád“) nahradil ustanovením §27 odst. 1 písm. g) stejného zákona. Ostatní
části napadeného rozhodnutí ponechal beze změn. Tímto rozhodnutím správce daně zastavil
řízení ve věci žádosti stěžovatele o sdělení důvodu rozdílu mezi výší daně z příjmu fyzických
osob za zdaňovací období roku 1998 přiznanou a vyměřenou (§32 odst. 9 daňového řádu),
a to proto, že tato žádost byla již vyřízena a podání stěžovatele ze dne 20. 3. 2003
„není způsobilé projednání, neboť zákon nezná pojem „druhá žádost o sdělení důvodu
rozdílu“.“ Příčina, pro kterou žalovaný zamítl odvolání stěžovatele, spočíval v tom, že důvody
rozdílu mezi daní z příjmu fyzických osob přiznanou a vyměřenou mu již byly sděleny
(poznámka soudu: přípisem ze dne 17. 1. 2003, č. j. 12253/03/005932/3288), takže odpadl
důvod řízení.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně neoznačil zákonné důvody [§103 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)] pro její podání. Dotčení
na svých právech spatřuje v tom, že se v důsledku nesdělení důvodů rozdílu mezi přiznanou
a vyměřenou daní nemohl účinně bránit v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí správce
daně ze dne 29. 10. 2002. Stěžovatel nesouhlasí s výkladem ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. tak,
jak jej provedl městský soud, a upozorňuje v tomto kontextu i na čl. 36 Listiny základních
práv a svobod.
Další kasační námitkou je nicotnost platebního výměru Finančního úřadu pro Prahu 5
ze dne 29. 10. 2002, č. j. 358821/02/005524/7527, na který navazovala shora označená
správní rozhodnutí. Tuto nicotnost spatřuje stěžovatel - argumentujíc také judikaturou
Ústavního soudu - v tom, že v citovaném rozhodnutí nebyl obsažen výrok s uvedením
právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno ve smyslu ustanovení §32 odst. 2 písm. d)
daňového řádu.
Proto stěžovatel navrhuje usnesení městského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozhodnutí o zastavení řízení
ve věci druhé žádosti o sdělení důvodu rozdílu mezi daní přiznanou a vyměřenou není
rozhodnutím, kterým by se stěžovateli ukládaly povinnosti nebo přiznávala práva ve smyslu
ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. K námitce nicotnosti žalovaný zastává názor, že není důvodná
již proto, že předmětný platební výměr nebyl předmětem řízení u městského soudu,
nicméně pro úplnost dodává, že ve výroku tohoto rozhodnutí byl uveden odkaz na zákon
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů a na §46 odst. 4 daňového řádu, tedy na hmotněprávní
i procesněprávní předpisy.
Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že stěžovatel výslovně neoznačil důvody
kasační stížnosti, zakotvené v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. V projednávané věci
však připadá v úvahu toliko důvod zakotvený pod písm. e) citovaného ustanovení,
jelikož stěžovatel napadl usnesení městského soudu o odmítnutí návrhu, tzn. jedná
se o zvláštní situaci, mající přednost před důvody ostatními. Protože i v řízení o kasační
stížnosti platí obecná zásada, podle níž je každý úkon posuzován podle jeho skutečného
obsahu, a nikoliv formálního označení, přezkoumal zdejší soud v dalším tvrzenou
nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu ve smyslu cit. písm. e).
K tomu je však nutno zároveň uvést, že tou částí kasační stížnosti, kde stěžovatel
namítá nicotnost shora citovaného platebního výměru, se Nejvyšší správní soud nemohl
meritorně zabývat, jelikož tato argumentace se týká průběhu jiného samostatného správního
řízení. Tyto námitky, uplatněné v rámci kasační stížnosti, mohl stěžovatel vznést v rámci
odvolacího řízení a zahrnout je i do obsahu případné správní žaloby, kterou by brojil
proti tomuto odvolacímu rozhodnutí. Ve vztahu k napadenému usnesení městského soudu
však nemají žádnou relevanci, jelikož nebyly předmětem jeho řízení. Rámec přezkumu
v rámci řízení o kasační stížnosti se tak redukuje na posouzení toho, zda se městský soud
nedopustil nezákonnosti, když podanou žalobu vyloučil ze soudního přezkumu
a z tohoto důvodu ji procesním usnesením odmítl. Ve vztahu k námitce nicotnosti z důvodu
neuvedení právního předpisu ve výroku platebního výměru proto Nejvyšší správní
soud - jen pro informační úplnost - odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního
soudu, viz zejména rozsudek jeho rozšířeného senátu ze dne 22. 7. 2005, sp. zn. 6 A 76/2001,
nebo rozsudek ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 2 Afs 12/2003 (č. 212/2004 Sb. NSS); judikatorní
vývoj Ústavního soudu v této právní otázce věrně zachycuje článek T. L. „Ověřování
neplatnosti daňového rozhodnutí ve světle daňové judikatury Ústavního soudu“ (Právní
rozhledy č. 10/2005, str. 349 a násl.).
Nejvyšší správní soud se proto v dalším zabýval výhradně otázkou, zda citovanými
správními rozhodnutími (tzn. rozhodnutím o zastavení řízení ve věci žádosti stěžovatele
o sdělení důvodu rozdílu mezi přiznanou a vyměřenou výší daně a rozhodnutí o odvolání
proti němu) byla či mohla být porušena práva stěžovatele. Podle ustanovení
§65 odst. 1 s. ř. s. totiž se může ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo
nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu,
jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, žalobou
domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti. S ohledem
na použitou legislativní zkratku lze dovodit, že za rozhodnutí ve smyslu citovaného
ustanovení lze považovat pouze takové úkony správního orgánu, jimiž se zakládají, mění,
ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti. Ustanovení §70 písm. a) s. ř. s. stanoví,
že ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony správního orgánu, jež nejsou
rozhodnutími; na tom nic nemění skutečnost, že z formálního hlediska rozhodnutími
nepochybně jsou, pouze však nejsou takovými rozhodnutími, která zakládají žalobní
legitimaci podle §65 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud se ve shodě s názorem městského
soudu domnívá, že právě takovým úkonem je rozhodnutí žalovaného, jehož přezkumu
se stěžovatel domáhá; stěžovatel napadeným rozhodnutím nemohl být zkrácen na svých
právech, protože se jím o žádných jeho právech nerozhodovalo. Jak totiž vyslovil zdejší soud
již dříve (rozsudek ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 2 Afs 8/2004, in: č. 400/2004 Sb. NSS),
„daňový řád v ustanovení §32 odst. 9 dává možnost daňovému subjektu být seznámen
s důvodem rozdílu ve vyměřené dani, aniž by předepisoval pro takové sdělení nějaké
náležitosti. I když jde o možnost do určité míry nahrazující zákonem předpokládanou absenci
odůvodnění platebního výměru, neznamená to, že sdělení musí odpovídat požadavkům
na rozhodnutí kladeným (§32 odst. 2, 3, 8 zákona). Pro sdělení důvodu zákon nestanoví
žádné náležitosti ani nepředpokládá jeho přesvědčivost. Účelem je, aby daňový subjekt zjistil,
proč mu byl stanoven určitý daňový základ a vyměřena daň v určité výši a mohl uvážit
o nezbytnosti a argumentaci odvolání.“ Lze proto uzavřít, že sdělení důvodu rozdílu
mezi přiznanou a vyměřenou daní finančním úřadem podle ustanovení §32 odst. 9 daňového
řádu nepředstavuje jeho vrchnostenský akt, ukládající daňovému subjektu práva
nebo povinnosti, nýbrž jedná se výhradně o formu komunikace, mající za cíl seznámit
jej s důvody rozhodnutí a mající právní význam pouze z hlediska běhu odvolací lhůty
podle odst. 10 cit. ustanovení. Vrchnostenským aktem, podléhajícím následnému soudnímu
přezkumu ve smyslu citovaného čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
je v tomto případě toliko samotný platební výměr a rozhodnutí o odvolání proti němu.
Protože se předmětným sdělením nezasahuje do subjektivních práv daňového subjektu,
není ani přezkoumatelné ve správním soudnictví ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s.
Jak ostatně správně konstatoval městský soud v odůvodnění napadeného usnesení,
pokud má stěžovatel za to, že jeho obrana proti rozhodnutí o stanovení daňové povinnosti
byla ztížena nesprávným postupem finančního úřadu, může tuto vadu namítat jako vadu
řízení, která měla vliv na zákonnost a správnost výsledného a konečného rozhodnutí ve věci.
I z tohoto důvodu proto nelze než konstatovat, že práva stěžovatele jsou při rozhodování
o jeho daňové povinnosti dostatečně šetřena a jeho přístup k soudu zajišťující nezávislou
procesní ochranu proti zásahům do jeho subjektivních veřejných práv je zaručen.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že v souzené věci se městský soud nedopustil
nezákonnosti, když podanou žalobu odmítl pro nepřípustnost, takže stížnostní důvod
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. naplněn nebyl. Proto kasační stížnost
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému Finančnímu ředitelství pro hl. m. Prahu
náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu