ECLI:CZ:NSS:2006:2.AFS.78.2005
sp. zn. 2 Afs 78/2005 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: K. G.,
zastoupeného Mgr. Vladimírem Novotným, advokátem se sídlem U Zahradního Města
4/1794, Praha 10, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu, se sídlem
Štěpánská 28, Praha 1, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 27. 10. 2004, sp. zn. 10 Ca 151/2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému usnesení Městského soudu v Praze, kterým soud odmítl jeho žalobu
proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu („žalovaný“) ze dne 26. 5. 2004,
č. j. FŘ-2925/15/04. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání brojící
proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 5 (dále též „správce daně“) ze dne 13. 1. 2004,
č. j. 9535/04/005524/7527. Citovaným rozhodnutím správce daně zastavil řízení ve věci
žádosti stěžovatele o sdělení důvodu rozdílu mezi přiznanou a vyměřenou výší daně z příjmu
fyzických osob za zdaňovací období roku 2000 [§32 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků (dále též „daňový řád“)]. Správce daně tak učinil proto, že podanou žádost
stěžovatele shledal nepřípustnou [§27 odst. 1 písm. h) daňového řádu], jelikož rozhodnutí,
ke kterému stěžovatel žádal sdělení rozdílu, je rozhodnutím o výsledku přezkumu,
nikoliv platebním výměrem nebo dodatečným platebním výměrem.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně neoznačil zákonné důvody [§103 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)] pro její podání. Dotčení
na svých právech spatřuje v tom, že se v důsledku nesdělení důvodů rozdílu mezi přiznanou
a vyměřenou daní nemohl účinně bránit v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí správce
daně ze dne 21. 10. 2003. Stěžovatel nesouhlasí s výkladem ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. tak,
jak jej provedl městský soud, a upozorňuje v tomto kontextu i na čl. 36 Listiny základních
práv a svobod.
Další kasační námitkou je nicotnost rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 5
ze dne 21. 10. 2003, č. j. 367286/03/005524/7527, na který navazovala shora označená
správní rozhodnutí. Tuto nicotnost spatřuje stěžovatel - argumentujíc také judikaturou
Ústavního soudu - v tom, že v citovaném rozhodnutí nebyl obsažen výrok s uvedením
právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno ve smyslu ustanovení §32 odst. 2 písm. d)
daňového řádu.
Proto stěžovatel navrhuje usnesení městského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozhodnutí o zastavení řízení
ve věci žádosti o sdělení důvodu rozdílu mezi daní přiznanou a vyměřenou není rozhodnutím,
kterým by se stěžovateli ukládaly povinnosti nebo přiznávala práva ve smyslu ustanovení
§65 odst. 1 s. ř. s. K námitce nicotnosti žalovaný zastává názor, že není důvodná již proto,
že citované rozhodnutí správce daně z 21. 10. 2003 této nebylo předmětem řízení u městského
soudu, nicméně pro úplnost dodává, že ve výroku tohoto rozhodnutí byl uveden odkaz
na zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů i na §55b daňového řádu.
Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že stěžovatel výslovně neoznačil důvody
kasační stížnosti, zakotvené v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. V projednávané věci
však připadá v úvahu toliko důvod zakotvený pod písm. e) citovaného ustanovení,
jelikož stěžovatel napadl usnesení městského soudu o odmítnutí návrhu, tzn. jedná
se o zvláštní situaci, mající přednost před důvody ostatními. Protože i v řízení o kasační
stížnosti platí obecná zásada, podle níž je každý úkon posuzován podle jeho skutečného
obsahu, a nikoliv formálního označení, přezkoumal zdejší soud v dalším tvrzenou
nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu ve smyslu cit. písm. e).
K tomu je však nutno zároveň uvést, že tou částí kasační stížnosti, kde stěžovatel
namítá nicotnost shora citovaného rozhodnutí správce daně ze dne 21. 10. 2003, se Nejvyšší
správní soud nemohl meritorně zabývat, jelikož tato argumentace se týká průběhu jiného
samostatného správního řízení. Tyto námitky, uplatněné v rámci kasační stížnosti, mohl
stěžovatel vznést v rámci odvolacího řízení. Ve vztahu k napadenému usnesení městského
soudu však nemají žádnou relevanci, jelikož nebyly předmětem jeho řízení. Rámec přezkumu
v rámci řízení o kasační stížnosti se proto redukuje na posouzení toho, zda se městský soud
nedopustil nezákonnosti, když podanou žalobu vyloučil ze soudního přezkumu a z tohoto
důvodu ji procesním usnesením odmítl. Ve vztahu k námitce nicotnosti z důvodu neuvedení
právního předpisu ve výroku platebního výměru proto Nejvyšší správní
soud - jen pro informační úplnost - odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního
soudu, viz zejména rozsudek jeho rozšířeného senátu ze dne 22. 7. 2005, sp. zn. 6 A 76/2001,
nebo rozsudek ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 2 Afs 12/2003 (č. 212/2004 Sb. NSS); judikatorní
vývoj Ústavního soudu v této právní otázce věrně zachycuje článek T. Langáška „Ověřování
neplatnosti daňového rozhodnutí ve světle daňové judikatury Ústavního soudu“
(Právní rozhledy č. 10/2005, str. 349 a násl.).
Nejvyšší správní soud se proto v dalším zabýval výhradně otázkou, zda citovanými
správními rozhodnutími (tzn. rozhodnutím o zastavení řízení ve věci žádosti stěžovatele
o sdělení důvodu rozdílu mezi přiznanou a vyměřenou výší daně a rozhodnutím o odvolání
proti němu) byla či mohla být porušena práva stěžovatele. Podle ustanovení
§65 odst. 1 s. ř. s. totiž se může ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo
nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu,
jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, žalobou
domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti. S ohledem
na použitou legislativní zkratku lze dovodit, že za rozhodnutí ve smyslu citovaného
ustanovení lze považovat pouze takové úkony správního orgánu, jimiž se zakládají, mění,
ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti. Ustanovení §70 písm. a) s. ř. s. stanoví,
že ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony správního orgánu, jež nejsou
rozhodnutími; na tom nic nemění skutečnost, že z formálního hlediska rozhodnutími
nepochybně jsou, pouze však nejsou takovými rozhodnutími, která zakládají žalobní
legitimaci podle §65 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud se ve shodě s názorem městského
soudu domnívá, že právě takovým úkonem je rozhodnutí žalovaného, jehož přezkumu
se stěžovatel domáhá; stěžovatel napadeným rozhodnutím nemohl být zkrácen na svých
právech, protože se jím o žádných jeho právech nerozhodovalo. Jak totiž vyslovil zdejší soud
již dříve (rozsudek ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 2 Afs 8/2004, in: č. 400/2004 Sb. NSS),
„daňový řád v ustanovení §32 odst. 9 dává možnost daňovému subjektu být seznámen
s důvodem rozdílu ve vyměřené dani, aniž by předepisoval pro takové sdělení nějaké
náležitosti. I když jde o možnost do určité míry nahrazující zákonem předpokládanou absenci
odůvodnění platebního výměru, neznamená to, že sdělení musí odpovídat požadavkům
na rozhodnutí kladeným (§32 odst. 2, 3, 8 zákona). Pro sdělení důvodu zákon nestanoví
žádné náležitosti ani nepředpokládá jeho přesvědčivost. Účelem je, aby daňový subjekt zjistil,
proč mu byl stanoven určitý daňový základ a vyměřena daň v určité výši a mohl uvážit
o nezbytnosti a argumentaci odvolání.“ Lze proto uzavřít, že sdělení důvodu rozdílu
mezi přiznanou a vyměřenou daní finančním úřadem podle ustanovení §32 odst. 9 daňového
řádu nepředstavuje jeho vrchnostenský akt, ukládající daňovému subjektu práva
nebo povinnosti, nýbrž jedná se výhradně o formu komunikace, mající za cíl seznámit
jej s důvody rozhodnutí a mající právní význam pouze z hlediska běhu odvolací lhůty
podle odst. 10 cit. ustanovení. Toto rozhodnutí proto není ani přezkoumatelné ve správním
soudnictví ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. Vrchnostenským aktem, podléhajícím
následnému soudnímu přezkumu ve smyslu citovaného čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, je v tomto případě toliko rozhodnutí o stanovení daňové povinnosti, a jak k tomu
správně uvádí městský soud, toto rozhodnutí obsahuje odůvodnění a stěžovatel proti němu
mohl brojit odvoláním, případně se i obrátit na správní soud. I z tohoto důvodu
proto nelze než konstatovat, že práva stěžovatele jsou při rozhodování o jeho daňové
povinnosti dostatečně šetřena a jeho přístup k soudu zajišťující nezávislou procesní ochranu
proti zásahům do jeho subjektivních veřejných práv je zaručen.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že v souzené věci se městský soud nedopustil
nezákonnosti, když podanou žalobu odmítl pro nepřípustnost, takže stížnostní důvod
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. naplněn nebyl. Proto kasační stížnost
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému Finančnímu ředitelství pro hl. m. Prahu
náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu