ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.125.2005
sp. zn. 2 Azs 125/2005 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: A. A., proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004,
sp. zn. 8 Az 1/2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým soud zamítl žalobu žalobce proti
výroku o neudělení azylu žalobci podle §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
v rozhodnutí stěžovatele ze dne 25. 11. 2003, č. j. OAM-2094/VL-07-P08-2003, a zároveň
zrušil v tomto rozhodnutí výrok, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a namítá
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů
rozhodnutí.
Podle stěžovatelova názoru nelze procesně oddělit výrok o neudělení azylu od výroku
o překážce vycestování, a to s ohledem na §28 zákona o azylu, podle kterého stěžovatel musí
uvést ve správním rozhodnutí o neudělení azylu, zda se na cizince vztahuje překážka
vycestování. Na podporu svého názoru cituje stěžovatel i rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 10. 2003, sp. zn. 2 Azs 12/2003, kde tento soud odmítl zrušit pouze část
výroku rozsudku krajského soudu vztahující se k neexistenci překážky vycestování,
a proto v daném případě zrušil rozsudek krajského soudu celý. Navíc stěžovatel připomíná
právní nejistotu ohledně dalšího pobytového režimu žalobce, protože není jasné, jaký druh
pobytu mu vlastně v této situaci náleží. Zákonodárce s možností samostatného rozhodování
o jednotlivých výrocích nepočítal, takže ani zákon o azylu, ani zákon č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců, nemají ustanovení obsahující druh pobytu pro takového cizince.
Podle názoru stěžovatele nelze žalobci udělit vízum za účelem řízení o udělení azylu podle
§72 zákona azylu.
Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušit napadený rozsudek městského
soudu.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 6. 5. 2003 na základě žádosti, v níž bylo
jako důvod žádosti o azyl uvedeno, že žil žalobce od roku 1977 v Tádžikistánu, kde byl nucen
bojovat na straně opozice, poté se zbraní utekl v roce 1996 do Běloruska, kde se narodil.
Tam byl zadržen, bit a půl roku vězněn, po propuštění utekl do Litvy a do Polska, kde se bál
vydání zpět do Běloruska, proto odtud přešel do ČR. Totéž vyplývá i z protokolu o pohovoru
k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 8. 8. 2003. V tomto pohovoru
také žalobce doplnil, že v Bělorusku se obává policie a v Tádžikistánu se bojí,
že by mu podřízli hrdlo, neboť od nich dezertoval.
Stěžovatel se rozhodl žalobci azyl neudělit svým výše označeným rozhodnutím ze dne
25. 11. 2003, neboť neshledal důvody pro jeho udělení podle §12 zákona o azylu. Stěžovatel
v tomto rozhodnutí uvedl, že důvodem žalobcovy žádosti o azyl byly potíže v Tádžikistánu,
který opustil dezercí v době válečného konfliktu, a problémy v Bělorusku, kde měl potíže
pro nelegálnost svého pobytu. Stěžovatel neshledal, že by žalobcova situace zakládala
pronásledování podle §12 písm. a) zákona o azylu, či odůvodněný strach z pronásledování
pro některý z důvodů podle písmene b) tohoto ustanovení. Do nepříznivé situace se žalobce
nedostal pronásledováním ze strany veřejné moci v Tádžikistánu, ale válečnou situací,
která postihla prakticky celý Tádžikistán. Jeho potíže v Bělorusku pak byly dány nelegálností
jeho tamního pobytu. Navíc stěžovatel připomněl, že pokud se žalobce cítil pronásledován,
měl požádat o azyl již v Litvě. Dále stěžovatel neshledal ani podmínky umožňující udělení
azylu podle §13 a po posouzení jeho osobní situace a poměrů v zemi jeho státní příslušnosti
mu neudělil ani humanitární azyl podle §14 zákona o azylu. Nebyla shledána ani přítomnost
překážky vycestování, když stěžovatel neshledal, že by byl žalobce ohrožen skutečnostmi
uvedenými v §91 zákona o azylu.
Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podal žalobce žalobu k Městskému soudu
v Praze. Zde stěžovateli vytkl celou řadu pochybení ve správním řízení, jež uvedl obecným
odkazem na jednotlivá ustanovení správního řádu. Dále tvrdil, že splňuje podmínky
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu a že jako osoba bez státní příslušnosti nemá
místo, kam by se mohl vrátit. V Bělorusku byl bezdůvodně vězněn, jakkoliv stěžovatel
chybně uváděl, že byl vězněn pro nezákonnost jeho pobytu v Bělorusku. Navíc je v Bělorusku
diktatura nerespektující právo na spravedlivý soudní proces. Dále stěžovateli vytkl,
že při posuzování situace v Tádžikistánu vycházel z informací z roku 2003, tedy z doby
nevztahující se k době, která byla důvodem žádosti o azyl. Kromě toho protestoval
proti neodůvodnění rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu.
O této žalobě rozhodl městský soud svým shora označeným rozsudkem napadeným
nyní posuzovanou kasační stížností. Městský soud zde nezjistil tvrzená porušení jednotlivých
ustanovení správního řádu a konstatoval, že stěžovatel shromáždil a správně vyhodnotil
všechny podklady týkající se tvrzeného pronásledování žalobce v Tádžikistánu. V Bělorusku
a na Litvě žalobce dlouhodobě nepobýval, takže skutečnosti jím uváděné ve vztahu
k těmto dvěma zemím nejsou rozhodné. Městský soud se ztotožnil i s neshledáním důvodů
ve smyslu §13 a §14 zákona o azylu. Ve vztahu k možné přítomnosti překážky vycestování
pak městský soud uvedl, že podle Zprávy o dodržování lidských práv v Tádžikistánu vydané
Ministerstvem zahraničí USA v roce 2002 docházelo v této zemi k týrání i usmrcování osob
ve vyšetřovací vazbě a podmínky věznění tam zůstávají kruté a životu nebezpečné.
Tyto skutečnosti stěžovatel při posuzování přítomnosti překážky vycestování pominul,
nezabýval se ani otázkou, jaký trest hrozí žalobci v případě trestního stíhání za zběhnutí
a za jakých podmínek by byl v takovém případě vězněn. Přitom tyto skutečnosti mohl
stěžovatel posoudit pouze po zjištění objektivní situace v Tádžikistánu, v tomto bodě nelze
vycházet pouze z informací od žalobce. Takovým postupem stěžovatel nezjistil přesně a úplně
skutkový stav věci. Proto městský soud výrok týkající se překážky vycestování podle
§78 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost zrušil a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Kasační stížnost se opírá o jedinou námitku, spočívající v otázce, zda lze posoudit
výroky rozhodnutí stěžovatele o nepřiznání azylu a o neshledání překážky vycestování
odděleně takovým způsobem, jak to učinil v posuzovaném případě městský soud, tedy
zamítnout žalobu v části, kde směřuje proti výroku o neudělení azylu žalobci podle §12, §13
a §14 zákona o azylu, a vyhovět jí v té části, kde směřuje proti neshledání překážky
vycestování.
Tuto otázku zdejší soud posoudil v souladu se svou dosavadní judikaturou.
Z ní na posuzovaný případ dopadá právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 3 Azs 272/2004: „Zamítne-li soud správní žalobu proti
rozhodnutí správního orgánu ve výroku, jímž žadateli nebyl udělen azyl podle §12 a násl.
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 (nyní též ve znění zákona
č. 57/2005 Sb.), a současně zruší totéž rozhodnutí ve výroku, jímž správní orgán rozhodl,
že na žadatele se nevztahují překážky vycestování (§91 téhož zákona), není takové rozhodnutí
v důsledku toho samo o sobě vnitřně rozporné nebo nelogické.“
Na podporu tohoto právního názoru lze doplnit, že žádné ustanovení českého
právního řádu městskému soudu nebrání, aby k žalobě směřující proti rozhodnutí stěžovatele
obsahujícímu samostatné výroky o neudělení azylu a o neexistenci překážek vycestování
přijal rozhodnutí, kterým zamítne žalobu směřující proti výroku o neudělení azylu a naopak
zruší rozhodnutí v rozsahu výroku o neexistenci překážek vycestování. Ustanovení
§28 zákona o azylu, na které stěžovatel odkazuje, neobsahuje nic, co by tento závěr
zpochybňovalo. Z dikce citovaného ustanovení lze naopak dovodit, že výrok o neexistenci
překážky vycestování by bylo třeba zrušit v případě, byl-li by zrušen výrok o neudělení azylu,
neboť platí, že v takovém případě je výrok o neexistenci překážek vycestování závislý
na existenci výroku o neudělení azylu. Opačně však tento závěr neplatí. Právní názor
obsažený v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Azs 12/2003 ze dne
16. 10. 2003, jehož se stěžovatel dovolává, v dané věci není relevantní, neboť v uvedeném
rozhodnutí se soud zabýval možnostmi svého postupu v situaci, kdy rozhodoval o kasační
stížnosti směřující proti rozhodnutí krajského soudu, jímž byla žaloba zamítnuta. V nyní
posuzované věci šlo však o rozhodování městského soudu o žalobě proti správnímu
rozhodnutí, které obsahovalo dva samostatné výroky; jak Nejvyšší správní soud výše dovodil,
výrok o neexistenci překážek podle §91 zákona o azylu bylo možno samostatně zrušit,
aniž by tím byl dotčen další právní osud výroku o neudělení azylu podle §12, §13
a §14 tohoto zákona. Oprávněnost přijetí takového rozhodnutí nemůže být dotčena
ani pochybnostmi stěžovatele ohledně typu pobytu cizince v České republice po takovém
rozhodnutí. Předně má Nejvyšší správní soud za to, že přípustnost nebo nepřípustnost
takového rozhodnutí v azylové věci nelze dovozovat pomocí argumentů, které se týkají
právního režimu pobytu cizince v České republice podle cizineckého zákona, resp. podle
zákonů k němu speciálních. Dále má zdejší soud za to, že rozhoduje-li se o překážce
vycestování v řízení o udělení azylu (řízení vedeném podle speciálních pravidel obsažených
v zákoně o azylu), pak účastník takového řízení je vždy žadatelem o udělení azylu ve smyslu
§2 odst. 3 a §72 odst. 1 zákona o azylu, kterému má policie podle posléze uvedeného
ustanovení udělit vízum za účelem řízení o udělení azylu, a to i když v řízení již bylo
rozhodnuto o neudělení azylu a zbývá rozhodnout „toliko“ o existenci překážek vycestování.
Nelze tedy shledat, že by městský soud nemohl rozhodnout odlišně o neudělení azylu
a o neshledání překážky vycestování tím způsobem, jakým rozhodl, pokud odlišnost výroku
zrušujícího rozhodnutí stěžovatele o neshledání překážky vycestování dostatečně odůvodnil.
To v daném případě městský soud učinil a odůvodnění jeho postupu je v tomto směru náležitě
úplné a přesvědčivé.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění
namítaného důvodu kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného – v souzené věci nebyla shledána
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů
rozhodnutí.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační
stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalobci náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalobci nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. března 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu