ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.131.2005
sp. zn. 2 Azs 131/2005 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: N. V. T.,
zastoupený advokátkou JUDr. Alicí Burianovou se sídlem Příkopy 902, Chomutov, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 9. 2004,
sp. zn. 14 Az 193/2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Alice Burianové se u r č u je částkou 1075 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR (dále jen „žalovaný“) ze dne 16. 6. 2003,
č. j. OAM-224/LE-B02-B02-2002, jímž mu nebyl udělen azyl podle §12, §13 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, a bylo shledáno, že se na něj nevztahuje překážka vycestování.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a namítá
tak, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku v předcházejícím řízení a že měl zrušit
napadené správní rozhodnutí pro jeho nepřezkoumatelnost.
Stěžovatel uvádí, že jsou v jeho případě dány důvody pro udělení humanitárního
azylu. Vietnam opustil pro svůj nesouhlas s režimem a také proto, že tam nenalezl žádné
pracovní a společenské uplatnění. Tuto svou situaci označuje za humanitární důvod,
když dostačovala k tomu, aby se za cenu značných útrap pokusil přežít jinde. Stěžovatel
se odchodem do ČR snažil naplnit svá čistě lidská přání, pracovat tak, aby se mohl uživit,
zajistit si bydlení, vzdělání a najít vhodnou partnerku. Zatím zadlužil sebe i svou rodinu,
aby tato svá přání uskutečnil. Neví, zda jeho blízkým nehrozí trest za to, že se ve Vietnamu
zadlužil a že nebude mít po případném návratu do Vietnamu možnost dostát svým závazkům.
Neví, jak s ním bude naloženo, pokud se vrátí. Humanitární důvody proto v jeho případě byly
a jsou dány, naopak žalovaný dospěl v této otázce k nesprávným závěrům a jeho rozhodnutí
v důsledku toho odporuje §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, a mělo být
krajským soudem zrušeno.
Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu
a zároveň žádá o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření především odkazuje na obsah spisu, zejména na vlastní
podání a výpovědi učiněné stěžovatelem v průběhu řízení, a uvádí, že jeho rozhodnutí ve věci
azylu i následný rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy.
Stěžovatelova žádost o azyl se mu od počátku jevila jako účelová a motivovaná jedině
ekonomickými důvody. Stěžovatel ve správním řízení neuvedl žádné azylově relevantní
skutečnosti, a proto mu azyl nebyl udělen. Žalovaný se zabýval i možností udělení
humanitárního azylu, ovšem neshledal k němu žádné zvláštního zřetele hodné důvody. Navíc
připomíná, že na udělení humanitárního azylu není právní nárok a záleží pouze na jeho
volném uvážení. Z těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby byla kasační stížnost Nejvyšším
správním soudem zamítnuta.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 6. 2. 2003 na základě žádosti, v níž je jako
důvod žádosti o azyl uvedeno, že stěžovatel z Vietnamu odjel proto, že chtěl poznat svět
a také proto, že nedostal žádný důchod za své zranění ve válce proti Číně před 22 lety.
Totéž vyplývá i z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu
ze dne 21. 2. 2003. V tomto pohovoru také stěžovatel uvedl, že očekával, že poté
co ho zranila mina, dostane invalidní důchod. To se nestalo a on po návratu z války neměl
žádný příjem a živily jej jen příležitostné práce, zejména pouliční prodej čaje a cigaret. Do ČR
odešel, když se dozvěděl, že v zahraničí vydělá víc peněz. V ČR žil nelegálně a pracoval zde
na tržišti, dokud jej nezadržela policie. Po tomto zadržení se rozhodl požádat o azyl.
V případě návratu do Vietnamu se neobával žádného nebezpečí ze strany státních orgánů.
Žalovaný se rozhodl stěžovateli azyl neudělit svým výše označeným rozhodnutím
ze dne 16. 6. 2003. Žalovaný zde uvedl, že stěžovatel požádal o azyl proto, že utrpěl zranění
ve válce mezi Vietnamem a Čínou a následně nedostal invalidní důchod. Stěžovatel nebyl
ve své zemi původu pronásledován a v případě návratu do vlasti mu nehrozilo nebezpečí
ze strany policie ani jiných státních orgánů. Žalovaný nezjistil, že by nepřiznání invalidního
důchodu bylo způsobeno skutečnostmi uvedenými v §12 písm. b) zákona o azylu a stěžovatel
to ani netvrdí. Dále žalovaný uvedl, že stěžovatel nesplňuje důvody pro udělení azylu
za účelem sloučení rodiny podle §13 zákona o azylu a neudělil mu ani humanitární azyl
podle §14 zákona o azylu. Konečně neshledal, že by byl stěžovatel v případě návratu
do země původu ohrožen skutečnostmi zakládajícími překážku vycestování.
Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu
v Ústí nad Labem. V této žalobě uvedl, že žalovaný na podkladě shromážděných důkazů
nesprávně posoudil skutkový stav věci a na základě toho vydal nesprávné rozhodnutí.
V doplnění žaloby pak doplnil, že jej k odjezdu z Vietnamu vedly podmínky k životu a lidská
práva, která nejsou ve vietnamské společnosti dodržována. Cítil, že lidé jako on, tedy váleční
invalidé, nejsou ve Vietnamu rovnoprávní. V ČR žil až do svého zadržení nelegálně z důvodu
jazykové bariéry a neznalosti lokality. Do vlasti se nemůže vrátit, neboť by se tím jeho život
dostal do potíží.
Krajský soud v Ústí nad Labem tuto žalobu zamítl svým výše označeným rozsudkem.
V tomto zamítavém rozsudku krajský soud uvedl, že v průběhu správního řízení ani v žalobě
stěžovatel neuvedl, že by byl v zemi původu pronásledován nebo měl odůvodněnou obavu
z pronásledování z některého z důvodů uvedených v §12 písm. b) zákona o azylu. Krajský
soud neshledal ani porušení správního řádu a konstatoval, že zjištěný skutkový stav
má dostatečnou oporu ve správním spise, žalovaný vycházel při svém rozhodování
z objektivních zpráv o situaci v zemi původu stěžovatele a vypořádal se s jejich obsahem.
Stěžovatelovým důvodem k odchodu ze země původu byly zjevně ekonomické potíže,
když neměl ve Vietnamu trvalou práci. K neudělení humanitárního azylu krajský soud uvedl,
že jeho udělení přichází v úvahu ve výjimečných případech a není na ně právní nárok.
Celkově tak krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v souladu
s obecně formulovanou žalobou a neshledal na jejím základě důvody pro zrušení tohoto
rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s)
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti uvádí pouze jedinou námitku, a sice tu, že jsou
v jeho případě dány důvody pro udělení humanitárního azylu, když Vietnam opustil proto,
že tam nenalezl žádné pracovní a společenské uplatnění. V této otázce je třeba nejprve
odkázat na setrvalou správní judikaturu. Tak v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003, bylo uvedeno: „Na udělení azylu z humanitárního
důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá
žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení;
jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení
příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.).“ Míra správního uvážení správního
orgánu je tedy za situace, kdy se ustanovení §14 zákona o azylu omezuje při určení důvodů,
pro něž je možné humanitární azyl udělit, na konstatování, že se jedná o důvody hodné
zvláštního zřetele; poměrně široká. Přitom prostor soudního přezkumu správních rozhodnutí
u přiznání či nepřiznání humanitárního azylu je v souladu s citovaným judikátem naopak
omezen, což však jistě ani ve vzájemné kombinaci neznamená, že by přiznávání
humanitárního azylu mohlo být určováno pouhou libovůlí správního orgánu.
Ve svém rozsudku ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004, pak Nejvyšší správní soud
doplnil: „Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní
orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel
předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo
přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. Zatímco tak v jiných právních předpisech
reaguje zákonodárce na skutečnost, že není schopen předpokládat všechny situace,
v nichž je určitý postup – zde poskytnutí azylu – vhodný či dokonce nutný, typicky
demonstrativními výčty za účelem odstranění či alespoň zmírnění tvrdostí; v zákoně o azylu
zvolil kombinaci dvou ustanovení obsahujících výčty taxativní a jednoho ustanovení
umožňujícího pohledem humanitárních hledisek řešit situace nezahrnutelné pod předchozí dvě
ustanovení. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly
předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního
azylu – sem lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu osobám
zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí
postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními
faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho
reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně
z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“
Ve stěžovatelově případě je třeba konstatovat, že se žalovaný danou otázkou zabýval,
byť stručně. Tato stručnost je ovšem plně odůvodněna zejména tím, že stěžovatel neuváděl
prakticky žádné důvody naznačující, že by v jeho případě byly dány důvody hodné zvláštního
zřetele ve smyslu obvyklých důvodů zmiňovaných výše. Ani krajský soud, ani Nejvyšší
správní soud jistě nepopírají, že osobní situace stěžovatele, tak jak byla zjištěna žalovaným
a přezkoumána krajským soudem, může být pociťována jako tíživá. Na straně druhé však není
patrně natolik zjevně a nesnesitelně tíživá, že by bylo možno hovořit o tom, že by nepřiznání
humanitárního azylu bylo způsobeno zjevnou libovůlí žalovaného, když hlavní problémy,
které stěžovatel uváděl, byly problémy ekonomické, zejména touha sehnat v ČR trvalou práci.
Z těchto důvodů nemůže tato stěžovatelova stížnostní námitka obstát, zvláště
za situace, kdy ji stěžovatel vůbec neuplatnil v řízení před krajským soudem a dopadá
tak na ni ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s., podle nějž Nejvyšší správní soud nepřihlíží
ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil až poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění
namítaných důvodů kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.,
neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného – v souzené věci se krajský soud nedopustil
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení;
ani v tom, že by býval měl zrušit napadené správní rozhodnutí pro jeho nepřezkoumatelnost.
Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační stížnosti k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyní advokátka
JUDr. Alice Burianová; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátky částkou 1x 1000 Kč za jeden
úkon právní služby – převzetí a příprava věci a 1x 75 Kč na úhradu hotových výdajů,
v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b), §13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. března 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu