ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.138.2005
sp. zn. 2 Azs 138/2005 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně:
M. S., zastoupené Mgr. Alenou Kružíkovou, advokátkou se sídlem Brno, Příkop 2a, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2005,
č. j. 55 Az 45/2004 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokátky Mgr. Aleny Kružíkové se u r č u je částkou 1075 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 4. 9. 2003, č. j. OAM-4072/VL-11-ZA07-2003.
Tímto rozhodnutím jí nebyl udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) a bylo vysloveno, že se na ni nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Rozsudek krajského soudu vycházel
ze skutečnosti, že žalobkyně nenaplnila žádnou ze zákonných podmínek pro udělení azylu
a že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného skutečného stavu
věci a bylo přesvědčivě odůvodněno.
Stěžovatelka proti tomu v kasační stížnosti výslovně uvádí, že uplatňuje důvody
uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále též „s. ř. s.“). Domnívá se totiž, že žalovaný porušil §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a
§47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) a rovněž §12, §14 a §91
zákona o azylu. Krajský soud pak pochybil, když rozhodnutí žalovaného nezrušil a rovněž
když se důsledně nezabýval namítanou nesprávností a nepřesvědčivostí rozhodnutí
žalovaného. Stěžovatelka má za to, že došlo k porušení zásad spravedlivého procesu,
neboť správní orgán nepostupoval při posuzování její žádosti zodpovědně a svědomitě,
zejména v souvislosti s neudělením tzv. humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu.
Stěžovatelka se domnívá, že splňuje podmínky pro udělení humanitárního azyl,
neboť její případ lze považovat za „případ hodný zvláštního zřetele“. Žalovaný neudělení
azylu z humanitárního důvodu přesvědčivě neodůvodnil. Stěžovatelce je známo, že na udělení
humanitárního azylu není právní nárok, má však za to, že pokud je součástí správního
rozhodnutí výrok o neudělení azylu z humanitárního důvodu, měl by tento výrok být řádně
odůvodněn. To se v daném případě však nestalo. K tomu poukazuje na rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové sp. zn. 52 Az 46/2003 a cituje z něho část, týkající se možnosti
soudního přezkumu té části rozhodnutí žalovaného, která se týká neudělení humanitárního
azylu. Krajský soud v Hradci Králové v tomto rozsudku dospěl k závěru, že rozhodnutí
žalovaného, kterým nebyl žadatelce udělen humanitární azyl a toto neudělení je odůvodněno
toliko větou, „že v případě žadatelky po posouzení její osobní situace a poměrů v zemi
její státní příslušnosti humanitární azyl neuděluje“, není dostatečně odůvodněno. Stěžovatelka
rovněž poukazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2003,
sp. zn. 36 Az 417/2003, v němž soud zrušil rozhodnutí žalovaného s ohledem na absenci
hodnocení provedených důkazů ve vztahu k neudělení humanitárního azylu. Vzhledem
k uvedenému stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského
soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a současně žádá o přiznání odkladného
účinku této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti uvedl, že považuje napadený
rozsudek krajského soudu i svoje rozhodnutí za vydaná v souladu se zákonem a navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Poukazuje
na to, že stěžovatelka požádala o udělení azylu z důvodu legalizace svého pobytu; tento důvod
pak určitě nelze pod §14 zákona o azylu podřadit.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozhodnutí krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatelka výslovně uvádí, že uplatňuje důvody kasační stížnosti uvedené
v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Její konkrétní námitky však zahrnují i důvod uvedený
pod písm. d) citovaného ustanovení, neboť stěžovatelka vytýká krajskému soudu,
že se „nedůsledně zabýval namítanou nesprávností a nepřesvědčivostí rozhodnutí
žalovaného“, a namítá tak vady řízení před krajským soudem. Dále brojí proti postupu
žalovaného při zjišťování stavu věci a odůvodnění správního rozhodnutí v části, kterou
jí nebyl udělen humanitární azyl, považuje za nepřesvědčivé; namítá tedy důvod uvedený
v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (vady řízení před správním orgánem). V neposlední řadě se pak
domnívá, že splňuje důvody pro udělení humanitárního azylu a uplatňuje důvod podle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení).
K tomu ze správního a soudního spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala dne
19. 8. 2003 žádost o udělení azylu, ve které uvedla, že o azyl žádá proto, že je těhotná a brzy
bude rodit. Z protokolu o pohovoru k důvodům žádosti vyplynulo, že stěžovatelka v České
republice již byla, a to na základě turistického a posléze pracovního víza. Pracovní vízum
však stěžovatelce přede dvěma lety vypršelo a nové se jí získat nepodařilo, žila proto v České
republice nelegálně. O azyl požádala až s ohledem na svoje těhotenství, neboť na Ukrajině
by za porod musela zaplatit. Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 9. 2003 stěžovatelce
azyl neudělil, a to podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu, a rovněž vyslovil,
že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Dospěl totiž
k závěru, že stěžovatelčina žádost je účelová a jejím cílem je legalizace pobytu. Proti tomu
podala stěžovatelka žalobu, kde namítala, že žalovaný porušil §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1,
§46 a §47 odst. 3 správního řádu a rovněž §12, §14 a §91 zákona o azylu. Žalovanému
vytkla nedostatečně zjištěný stav věci a vyslovila domněnku, že jí azyl měl být udělen.
Tyto námitky však blíže nekonkretizovala, odkázala pouze na správní spis.
Stěžovatelka předně namítá, že krajský soud pochybil, když se nedůsledně zabýval
namítanou nesprávností a nepřesvědčivostí rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud
však s touto námitkou nemůže souhlasit. Krajský soud je v řízení o žalobě zásadně vázán
uplatněnými žalobními body (§75 odst. 2 s. ř. s.); to znamená, že rozhodnutí žalovaného
může přezkoumat jen v mezích řádně uplatněných žalobních bodů. V daném případě byla
stěžovatelčina žaloba na samé hranici projednatelnosti, neboť její námitky v žalobě uplatněné
nebyly blíže konkretizované. Krajský soud pak rozhodnutí žalovaného obecně přezkoumal
v mezích těchto námitek, přičemž všemi námitkami se řádně zabýval a shledal
je nedůvodnými. Přezkum učiněný krajským soudem tak byl zcela dostačující. Důvod kasační
stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. neobstojí.
Pokud jde o řízení před správním orgánem, je povinností správního orgánu respektovat
základní pravidla řízení, vyplývající z §3 správního řádu vyjadřující v obecné formě hlavní
zásady správního řízení, rozvedené a konkretizované v dalších zákonných ustanoveních.
V řízení o azylu je rozhodující pro posouzení naplnění zákonných podmínek, ale i pro rozsah
dokazování, uvedení důvodů žadatelem v žádosti, při pohovoru, nebo v jiných podáních
učiněných do vydání rozhodnutí. Je to žadatel, který se domáhá udělení azylu, který tvrdí
určité skutečnosti, na jejichž základě by mu mělo být vyhověno. Správní orgán není povinen
seznamovat žadatele o azyl s důvody, pro které by mohlo být jeho žádosti vyhověno.
Ze správního spisu jednoznačně vyplynulo, že žalovaný zjistil přesně a úplně skutečný stav
věci, když zjistil, že stěžovatelka žádá o azyl z důvodu legalizace svého pobytu a částečně
i z důvodů ekonomických. Rovněž si opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí. Rozhodnutí
žalovaného je tak vydáno v souladu se zákony.
Stěžovatelka dále namítá, že žalovaný nedostatečným způsobem odůvodnil neudělení
humanitárního azylu. K této námitce se však Nejvyšší správní soud nemůže s ohledem
na §104 odst. 4 s. ř. s. vyjadřovat, neboť se jedná o důvod, který stěžovatelka neuplatnila
v řízení před krajským soudem, ačkoli tak učinit mohla.
Nad rámec uvedeného lze ale poukázat na to, že poměrná strohost odůvodnění
rozhodnutí žalovaného v části týkající se neudělení azylu podle §14 zákona o azylu
je způsobena skutečností, že stěžovatelka o udělení azylu z tohoto důvodu vůbec nežádala
a ani žádný důvod hodný zvláštního zřetele neuvedla. Těhotenství stěžovatelky v době podání
žádosti za takový důvod považovat jistě nelze. Správní orgán pak tuto možnost vážil jen
z obecného hlediska, když vycházel z tvrzení o důvodech azylu. Stěžovatelkou citovaná
rozhodnutí krajských soudů nemohou na uvedeném závěru ničeho změnit, neboť se váží
na konkrétní případy a nelze je bez dalšího zobecňovat. V určitém případě totiž může být
stručné odůvodnění jednou větou zcela dostačující, zatímco v jiném (zejména tvrdil-li žadatel
důvody, které by mohly být považovány za důvody hodné zvláštního zřetele) nikoliv.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal naplnění tvrzeného kasačního důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Stěžovatelka rovněž vyslovila domněnku, že důvody, které uvedla, jsou dostatečné pro
udělení azylu podle §14 zákona o azylu. K tomu může Nejvyšší správní soud pouze
zopakovat to, co již stěžovatelce sdělil krajský soud. Udělení tzv. humanitárního azylu neboli
azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu je věcí volné úvahy příslušného
orgánu státní správy včetně úvahy o tom, zda jde o případ hodný zvláštního zřetele,
protože na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok. Žadatel o azyl tudíž
neudělením azylu z humanitárního důvodu nemůže být zkrácen ve svých právech. Soudu
tedy nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to je věcí oprávnění
správního orgánu, soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze z hlediska
dodržení příslušných procesních předpisů, věcně jen v tom směru, zda správní orgán
nepřekročil meze stanovené zákonem či zda se nedopustil libovůle. V daném případě žádné
takové pochybení shledáno nebylo. Nejvyšší správní soud tak sdílí závěry ve věci přijaté
žalovaným i krajským soudem a v řízení neshledal nezákonnost ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno naplnění žádného tvrzeného kasačního důvodu,
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupcem advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7,
§120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátky částkou 1x 1000 Kč za jeden úkon právní
služby – převzetí a příprava věci a 1x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu
s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b), §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů, celkem 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu