ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.140.2005
sp. zn. 2 Azs 140/2005 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
S. B., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Sokolem, advokátem se sídlem Jablonec nad Nisou,
Máchova 11, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 25. 11. 2004, č. j. 30 Az 27/2004 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokátovi JUDr. Jaroslavu Sokolovi se u r č u je částkou 2150 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové,
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 20. 1. 2004,
č. j. OAM-4709/VL-07-K03-2003. Tímto rozhodnutím mu nebyl udělen azyl podle §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu) a bylo vysloveno,
že se na něho nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Rozsudek
krajského soudu vycházel ze skutečnosti, že žalobce nenaplnil žádnou ze zákonných
podmínek pro udělení azylu, a že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno na základě dostatečně
zjištěného skutečného stavu věci a bylo přesvědčivě odůvodněno.
Stěžovatel v kasační stížnosti zpochybňuje správnost rozsudku krajského soudu,
přičemž připouští, že se jedná o rozhodnutí „spravedlivé podle zákona.“ Dále uvádí, že chce
v České republice zůstat a „sloužit Pánu Ježíši Kristu“. Na počátku svého pobytu zde byl
asi sedm měsíců nelegálně, jenže poté se stal členem církve B. j. b. v J. n. N. a začal si shánět
doklady k legalizaci svého pobytu. Dříve než se mu to však podařilo, byl zadržen policií a
„byla mu udělena deportace na tři roky“. Aby mohl zůstat v České republice, požádal o azyl.
Poukázal také na to, že zde pracuje mnoho rusky mluvících osob, které rovněž chtějí slyšet
evangelium, a to je podle něho možná důvod, proč by zde měl zůstat. Vzhledem k uvedenému
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení; požádal také o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti
(pozn. soudu: stěžovatel sice výslovně uvádí, že žádá o přiznání odkladného účinku žalobě,
avšak z povahy věci je zřejmé, že jeho žádost směřuje ke kasační stížnosti). V doplnění
kasační stížnosti ze dne 21. 4. 2005 uvedl, že podává kasační stížnost z důvodů uvedených v
§103 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“),
konkrétně však neuvedl v čem tyto důvody spatřuje. V dalším doplnění, tentokrát ze dne
24. 6. 2005, stěžovatel poukázal na to, že Ukrajina je postkomunistickou zemí, kde byla
dlouho znevažována role církve a tento stav nadále trvá. Nesouhlasí tedy se závěrem
krajského soudu, který neshledal u stěžovatele existenci odůvodněného strachu před
pronásledováním z důvodu náboženství. Státní moc na Ukrajině nerespektuje právo svobodně
si zvolit zemi pobytu ani právo svou zemi opustit a poté se do ní vrátit. Stěžovateli jsou
známy případy šikany a jiných postihů ze strany státních orgánů uplatňovaných vůči
neúspěšným žadatelům o azyl, kteří se vrátili na Ukrajinu. V případě návratu na Ukrajinu se
proto obává pronásledování ze strany státních orgánů. Stěžovatel zdůrazňuje, že jeho jediným
důvodem pro odchod z Ukrajiny byla jeho víra a nesleduje žádné postranní, například
ekonomické, důvody. K tomuto doplnění také doložil prohlášení kazatele sboru
B. j. B. v J. n. N. o tom, že se stěžovatel aktivně zapojil do práce v této církvi již v roce 2003,
od roku 2004 je členem této církve a pastoračně vede ruskojazyčnou skupinu.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje rozsudek
krajského soudu i svoje rozhodnutí za vydaná v souladu se zákonem a odkázal na správní
spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatele. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl, případně odmítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozhodnutí krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel považuje rozhodnutí krajského soudu za nezákonné, neboť se domnívá,
že mu měl být azyl udělen; obává se totiž pronásledování z důvodu svého náboženství. Navíc
má strach z pronásledování, kterému bude státní mocí vystaven po návratu na Ukrajinu.
Uvedené důvody tak lze podřadit pod důvod kasační stížnosti obsažený v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. (tvrzená nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení). V doplnění ze dne 21. 4. 2005 stěžovatel sice uvedl,
že podává kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s., namítaná
porušení však blíže nekonkretizoval. Nejvyšší správní soud již opakovaně konstatoval,
že důvodem kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s. není, cituje-li stěžovatel toliko
zákonný text tohoto ustanovení nebo jeho část, aniž by jej v konkrétní věci specifikoval,
(viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 74).
Vzhledem k tomu se Nejvyšší správní soud těmito nekonkrétními poukazy stěžovatele
nezabýval a zkoumal jen kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
K tomu ze správního spisu vyplynulo, že dne 18. 9. 2003 podal stěžovatel žádost
o udělení azylu, kterou odůvodnil tím, že v České republice chce sloužit Bohu. Původně sice
přijel za prací a žil zde nelegálně, ale nyní si chce pobyt legalizovat. Jak vyplynulo
z protokolu o pohovoru k důvodům jeho žádosti, stěžovatel na Ukrajině žádné potíže neměl,
a to ani ekonomické. Při pohovoru také potvrdil, že původně přijel do České republiky
za prací, zde ale „začal hledat skupinu spojenou s Bohem“. V případě návratu na Ukrajinu
se ničeho neobává, ale rád by v České republice zůstal a sloužil Bohu. Žalovaný rozhodnutím
ze dne 20. 1. 2004 stěžovateli azyl neudělil pro nesplnění podmínek podle §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona o azylu a rovněž vyslovil, že se na něho nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatel neuvádí žádné
skutečnosti, které by nasvědčovaly jeho pronásledování na Ukrajině.
Při hodnocení důvodnosti stěžovatelovy námitky Nejvyšší správní soud
vycházel z §12 zákona o azylu. Podle citovaného ustanovení se azyl cizinci udělí, bude-li
v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických
práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má. Stěžovatel v průběhu správního řízení ani řízení
před soudem nikdy neuvedl, že by byl na Ukrajině pronásledován za uplatňování politických
práv a svobod, ani že má obavu z pronásledování z některého z důvodů uvedených pod
písmenem b) výše citovaného ustanovení. Naopak při pohovoru konaném ve správním řízení
uvedl, že na Ukrajině žádné potíže neměl. Nelze proto než v souladu s ustálenou judikaturou
zdejšího soudu [např. rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 27/2003 - 48, kde soud uvedl,
že neuvádí-li žadatel o azyl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, jde o žádost zjevně nedůvodnou,
kterou lze zamítnout podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu při dodržení lhůty uvedené
v §16 odst. 2 tohoto zákona. nebo rozsudek ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59,
publikován pod č. 181/2004 Sb. NSS, kde bylo konstatováno, že správní orgán má povinnost
zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, jen tehdy, jestliže
žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené.
V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g)
téhož zákona zamítne. Nedojde-li k zamítnutí žádosti ve lhůtě 30 dnů od zahájení správního
řízení, vydá správní orgán negativní rozhodnutí dle §12 citovaného zákona;
to však neznamená, že by správnímu orgánu za této situace vznikla povinnost domýšlet právně
relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a činit posléze k těmto důvodům
příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 správního
řádu má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení
uvedl.]. V daném případě navíc stěžovatel podal žádost o udělení azylu, až poté co mu bylo
uloženo správní vyhoštění. Žalovaný ani krajský soud tak nepochybily, když stěžovateli azyl
neudělily.
Stěžovatelova činnost v církvi B. j. b. na území České republiky je pak v řízení o
kasační stížnosti irelevantní a Nejvyšší správní soud nemá možnost ji žádným způsobem
zohlednit. Stěžovatele lze pouze odkázat na zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, který pobyt cizinců na území České republiky
upravuje.
Pokud jde o stěžovatelovu obavu z pronásledování v případě návratu na Ukrajinu,
tak se jedná o důvod, který poprvé uplatnil až v řízení o kasační stížnosti (během správního
řízení naopak uváděl, že žádné obavy z návratu na Ukrajinu nemá), a Nejvyšší správní soud
se jím tak nemůže zabývat (§104 odst. 4 s. ř. s.). Nad rámec uvedeného lze ale poukázat
na to, že poslední politické změny a celková předvídatelná proměna politického režimu i osob
jej reprezentujících slibují na Ukrajině celkové zlepšení ochrany lidských práv a zdokonalení
a zefektivnění vymahatelnosti práva v této zemi vůbec. Lze tak oprávněně předpokládat,
že stěžovatelovy obavy z perzekuce na Ukrajině kvůli svému návratu nejsou opodstatněné.
Naplnění důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak nebylo
shledáno.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.).
Ustanovený advokát požádal o přiznání odměny v částce 3500 Kč podle vyhlášky
č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka
advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení
a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů, a 2x 75 Kč jako režijní paušál, celkem tedy 3650 Kč. Této žádosti však Nejvyšší
správní soud nemohl vyhovět, neboť uvedená vyhláška se vztahuje pouze na určení výše
odměny soudem za zastupování účastníka advokátem a notářem v občanském soudním řízení
(§1 odst. 1 této vyhlášky). Ve správním soudnictví, tj. řízení podle soudního řádu správního,
ji tak použít nelze a odměnu advokáta je třeba určit podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
Soud proto určil odměnu advokáta částkou 2 x 1000 Kč za dva úkony právní služby – první
porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a písemné podání soudu týkající
se věci samé a 2x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7,
§11 odst. 1 písm. b), d), §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem 2150 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. března 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu