ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.145.2005
sp. zn. 2 Azs 145/2005 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně:
O. G., zastoupena Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké nám.
135/19, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
8. 4. 2005, č. j. 30 Az 249/2003 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka
domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové,
kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 25. 7. 2003,
č. j. OAM-4341/VL-16-P08-2002. Tímto rozhodnutím jí nebyl udělen azyl podl e §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) a bylo vysloveno,
že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Rozsudek
krajského soudu vycházel ze skutečnosti, že žalobkyně nenaplnila žádnou ze zákonných
podmínek pro udělení azylu, a že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno na základě dostatečně
zjištěného skutečného stavu věci a bylo přesvědčivě odůvodněno.
Stěžovatelka proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvod uvedený v §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Předně
se stěžovatelka domnívá, že je rozhodnutí krajského soudu nezákonné, neboť je v jejím
případě odůvodněna hrozba pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Stěžovatelka totiž z Ruska odešla kvůli národnostní nesnášenlivosti. V oblasti, kde žila, byli
státními orgány podporováni a preferováni kozáci, se kterými měla stěžovatelka konflikty,
a státní orgány jí neposkytly potřebnou ochranu a pomoc. Dále namítá, že rozhodnutí
žalovaného nemá náležitosti správního rozhodnutí, neboť není v souladu s §47 odst. 5
správního řádu podepsáno oprávněnou osobou a o správní rozhodnutí se tak pro jeho
neúplnost nejedná. Stěžovatelka má také za to, že rozhodnutí bylo vyhotoveno osobou,
která je podepsána pod odrážkou „za správnost“, nikoliv v P., jak je uvedeno v záhlaví,
ale v příslušném azylovém středisku. Následně pak bylo předáno stěžovatelce,
aniž by jej podepsala osoba oprávněná – PhDr. T. H.. Tomu nasvědčuje zejména časový
odstup, který je příliš malý, aby bylo možno rozhodnutí doručit z azylového střediska do P. a
zpět. Stěžovatelka se domnívá, že rozhodnutí bylo spolu se spisem postoupeno do P. až po
doručení stěžovatelce. Rozhodnutí tak nebylo v okamžiku doručení stěžovatelce podepsáno
oprávněnou osobou a vůle žalovaného nebyla projevena řádným a dostatečným způsobem;
rozhodnutí bylo tedy vydáno bez vědomí oprávněné osoby, neboť ta se s ním neseznámila.
Proto je stěžovatelka přesvědčena o tom, že rozhodnutí trpí vadou, jež mohla způsobit jeho
nezákonnost, případně nicotnost, neboť skutečnost, že se následně oprávněná osoba
s obsahem rozhodnutí seznámila a jedno vyhotovení opatřila svým podpisem, nemůže
počáteční nicotnost zhojit. Podle stěžovatelky je dále nezákonné a nepřezkoumatelné
rozhodnutí krajského soudu, který nepřihlédl k žalobním námitkám týkajícím se závažných
procesních pochybení žalovaného. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že se soud měl těmito
žalobními body zabývat, byť byly uplatněny v obecné rovině. Soud měl alespoň konstatovat,
že takové žalobní body přezkoumat nelze a měl odůvodnit proč. Takto však krajský soud
nepostupoval a jeho rozhodnutí je stiženo vadou. Stěžovat elka je přitom přesvědčena
o odůvodněnosti svých žalobních bodů, zejména pokud jde o porušení §33 odst. 2 správního
řádu. Pouhý dotaz v závěru pohovoru, zda se stěžovatelka chce seznámit s obsahem zpráv
o zemi původu a případně je doplnit, nelze ztotožňovat s povinností žalovaného ve smyslu
§33 odst. 2 správního řádu. Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení;
současně žádá o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti uvedl, že považuje napadený
rozsudek krajského soudu i svoje rozhodnutí za vydaná v souladu se zákonem a navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozhodnutí krajského soudu režimem pobytu za ú čelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na p řiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy neměl o
z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při roz hodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatelka uplatňuje důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
(nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení), domnívá se totiž, že splňuje podmínky pro udělení azylu, dále důvod uvedený
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost), neboť rozhodnutí žalovaného považuje za vadné
z důvodu absence podpisu oprávněné osoby na vyhotovení, které jí bylo doručeno.
V neposlední řadě stěžovatelka uplatňuje důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
(nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé), krajský soud se totiž podle stěžovatelky řádně nezabýval jejími
žalobními námitkami.
K tomu ze správního a soudního spisu vyplynulo, že stěžovatelka požádala dne
20. 9. 2002 o udělení azylu; jako důvody uvedla pronásledování kvůli náboženství
a národnosti. Z protokolu o pohovoru k důvodům její žádosti vyplynulo, že stěžovatelka
bydlela spolu s manželem v domku ve vesnici N. a za sousedy měli osoby židovského
původu. Těm bylo vyhrožováno neznámými osobami a byli nuceni levně prodat dům.
Sousedé se obrátili se žádostí o pomoc na policii, ta jim však pomoc odmítla. Když byl soused
zabit, jeho žena dům prodala. V září 2001 neznámí muži navštívili stěžovatelku a jejího
manžela a nutili i je levně prodat dům a pozemky. Když odmítli, vyhrožovali jim, zabili
veškeré domácí zvířectvo a na stěžovatelčina manžela navíc někdo vystřelil. Poté dům
s manželem dům prodali a odjeli do města Ch. , tam žili do srpna 2002, kdy jim začali
neznámí lidé vyhrožovat a nutit je, aby odjeli do Izraele. Když se jim dobývali do domu,
odjeli do České republiky. Stěžovatelka se domnívá, že to byli kozáci. Na policii se neobrátili,
neboť sousedům stejně nepomohla. Náboženské potíže blíže nekonkretizovala, pouze uvedla,
že Rusové jsou pravoslavného náboženství a jiným náboženstvím nedůvěřovali. Žalovaný
rozhodnutím ze dne 25. 7. 2003 stěžovatelce azyl neudělil, a to podle §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona o azylu, a rovněž vyslovil, že se na ni nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. Proti tomu podala stěžovatelka žalobu, kde namítala, porušení
vyjmenovaných ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) a zákona
o azylu. Její žaloba však byla napadeným rozsudkem krajského soudu zamítnuta.
Stěžovatelka předně namítá, že je rozhodnutí krajského nepřezkoumatelné,
jelikož se soud řádně nevypořádal se všemi tvrzeními obsaženými v žalobě, zejména pokud
jde o namítané vady správního řízení. Nejvyšší správní soud však s touto námitkou nemůže
souhlasit. Krajský soud je v řízení o žalobě zásadně vázán uplatněnými žalobními body
(§75 odst. 2 s. ř. s.); to znamená, že rozhodnutí žalovaného může přezkoumat jen v mezích
řádně uplatněných žalobních bodů. V daném případě byla stěžovatelčina žaloba na samé
hranici projednatelnosti, neboť její námitky v žalobě uplatněné nebyly blíže konkretizované.
Krajský soud pak rozhodnutí žalovaného obecně přezkoumal v mezích těchto námitek,
přičemž všemi námitkami (i údajným porušením správního řádu ) se řádně zabýval a shledal
je nedůvodnými. Přezkum učiněný krajským soudem tak byl zcela dostačující. Důvod kasační
stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. neobstojí.
Dále stěžovatelka považuje rozhodnutí žalovaného za nezákonné, případně nicotné,
a to z důvodu absence podpisu oprávněné osoby na vyhotovení rozhodnutí, které jí bylo
doručeno. Pokud jde o namítanou nezákonnost rozhodnutí z tohoto důvodu, tak tuto námitku
stěžovatelka mohla uplatnit v řízení před krajským soudem, což však neučinila. V řízení
o kasační stížnosti ji již účinně uplatnit nemůže, neboť předmětem přezkumu v tomto řízení
je rozhodnutí krajského soudu a nikoli rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud
se pak podle §104 odst. 4 s. ř. s. touto námitkou zabývat nemůže.
Stěžovatelka však rovněž namítá, že absence podpisu oprávněné osoby způsobuje
nicotnost rozhodnutí žalovaného. K nicotnosti správního rozhodnutí musí krajský soud
přihlédnout i bez návrhu žalobkyně (§76 odst. 2 s. ř. s.) a pokud by tak neučinil, zavdávalo
by to důvod ke zrušení tohoto rozsudku v řízení o kasační stížnosti. Jak vyplynulo
ze správního spisu rozhodnutí doručené stěžovatelce skutečně nebylo podepsáno oprávněnou
osobou – PhDr. T. H. nýbrž je na něm umístěn pouze podpis pod kolonkou „za správnost“.
Zároveň je ve spise založen i originál rozhodnutí žalovaného podepsaný oprávněnou osobou.
Nejvyšší správní soud tedy přisvědčil stěžovatelce, že rozhodnutí žalovaného je skutečně
stiženo vadou ve smyslu §47 odst. 5 správního řádu, neboť vyhotovení rozhodnutí, které bylo
stěžovatelce doručeno, neobsahuje podpis oprávněné osoby. Tato vada však není natolik
závažná, aby mohla založit nicotnost rozhodnutí, neboť jak již bylo výše uvedeno, součástí
správního spisu je vyhotovení rozhodnutí, které oprávněná osoba podepsala a je tak zřejmé,
že rozhodnutí vydal PhDr. T. H., ředitel odboru azylové a migrační politiky, který je k tomu
zmocněn příslušným vnitřním předpisem Ministerstva vnitra.
Za nedůvodnou pov ažuje zdejší soud i stěžovatelčinu domněnku, že s ohledem
na krátký časový odstup nebylo rozhodnutí vydáno v Praze, ale v příslušném azylovém
středisku a oprávněná osoba se s ním seznámila a podepsala ho až po jeho doručení
stěžovatelce. Nejvyšší správní soud má za to, že mezi shromáždě ním podkladů pro rozhodnutí
(4. 2. 2003), vydáním rozhodnutí (25. 7. 2003) a následně jeho doručením stěžovatelce
(20. 8. 2003) jsou dostatečné časové úseky k tomu, aby mohl být návrh rozhodnutí spolu
s příslušnými podklady doručen osobě oprávněné k rozhodnutí do P. k odsouhlasení,
případným změnám a podpisu a poté rozhodnutí doručeno zpět do pobytového střediska,
kde bylo předáno stěžovatelce. Není tedy pochyb o tom, že rozhodnutí bylo vydáno
s vědomím oprávněné osoby, a to i z toho důvodu, že oprávněná osoba za žalovaného
v daném řízení jedná a aktivně vystupuje (viz např. vyjádření ke kasační stížnosti, podepsané
PhDr. T. H.). Jakkoliv je tedy zřejmé, že správní rozhodnutí je stiženo vadou, spočívající v
absenci podpisu oprávněné osoby na vyhotovení rozhodnutí, které bylo stěžovatelce
doručeno, tak tato vada za situace, že součástí správního spisu je vyhotovení rozhodnutí, které
je podepsáno oprávněnou osobou a je i jinak bezvadné, nezakládá nicotnost tohoto
rozhodnutí. Uvedený právní závěr zaujal Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne
29. 1. 2004, č. j. 2 Azs 64/2003 - 54, publikovaném pod č. 199/2004 Sb. NSS.
Pokud jde o námitku týkající se pochybení správního orgánu, který podle názoru
stěžovatelky porušil §33 odst. 2 správního řádu tím, že neupozornil na to, že se ve věci
chystá rozhodnout, je třeba uvést, že v rámci protokolu o pohovoru ze dne 4. 2. 2003 byla
stěžovatelka seznámena s tím, že při rozhodování o její žádosti bude správní orgán vycházet
z uvedených zpráv a informací a rovněž byla dotázána, zda se chce s obsahem těchto zpráv
seznámit a vyjádřit se k nim, či ke způsobu jejich získání, případně navrhnout jejich doplnění.
Tuto možnost však stěžovatelka odmítla. Nejvyšší správní soud má za to, že tímto způsobem
žalovaný plně dostál své povinnosti ve smyslu §33 odst. 2 správního řádu, neboť jiné
podklady k rozhodnutí nepoužil. Nad rámec uvedeného lze poukázat také na to, že podle nyní
platné právní úpravy se na řízení o udělení nebo odnětí azylu §33 odst. 2 správního řádu
nevztahuje (zákon č. 222/2003 Sb.). Naplnění důvodu kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. tak nebylo shledáno.
V neposlední řadě se stěžovatelka domnívá, že jí měl být azyl udělen, neboť je v jejím
případě odůvodněna hrozba pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Stěžovatelka totiž z Ruska odešla kvůli národnostní nesnášenlivosti. V oblasti, kde žila, měla
konflikty s kozáky a státní orgány jí neposkytly potřebnou ochranu a pomoc. Ani s touto
námitkou však nelze souhlasit. Podle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude -li
v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických
práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má. Za pronásledování se pro účely zákona o azylu považuje
ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná
jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním
občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství
nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním (§2 odst. 6 zákona o azylu ve znění účinném v době vydání rozhodnutí
žalovaného).
Stěžovatelčiny problémy se soukromými osobami, které jí a jejímu manželovi
vyhrožovaly, za pronásledování ve smyslu zákona o azylu považovat nelze, neboť i kdyby
se jednalo o potíže z důvodů zákonem o azylu předvídaných (národnostní konfliky),
tak stěžovatelka nevyužila všech dostupných prostředků nápravy v zemi původu. Právě
to je totiž podmínkou pro nastoupení subsidiární mezinárodní ochrany formou udělení
azylu. Jelikož však stěžovatelka v pohovoru k důvodům pro udělení azylu výslovně uvedla,
že se na policii v zemi původu neobrátila, krajský soud nepochybil, pokud shledal rozhodnutí
o neudělení azylu zákonným. Nebyla totiž naplněna podmínka, podle níž se o pronásledování
ze strany soukromých osob z některého z důvodů podle §12 písm. b) zákona o azylu jedná
tehdy, pokud je takovéto jednání podporováno či tolerováno ze strany státní moci. Důvod
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy podle Nejvyššího správního soudu
není dán.
Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno naplnění žádného tvrzeného kasačního důvodu,
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační s tížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. března 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu