ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.146.2005
sp. zn. 2 Azs 146/2005 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
M. G., zastoupen JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem Česká Lípa, Mariánská 531,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem, pobočka v Liberci ze dne 29. 4. 2005, č. j. 58 Az 1/2005 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 27. 1. 2005,
č. j. OAM-59/LE-JE01-JE01-2005. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta jeho žádost o udělení
azylu jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen zákon o azylu). Rozsudek krajského soudu vycházel ze skutečnosti, že rozhodnutí
žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem, na základě dostatečně zjištěného skutečného
stavu věci a bylo přesvědčivě odůvodněno.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Zejména zpochybňuje
zákonnost rozsudku krajského soudu, domnívá se totiž, že žalovaný pochybil, když poté,
co zjistil, že nejsou dány podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, nezabýval
se možností jeho udělení podle §14 citovaného zákona a vyslovením překážky vycestování
podle §91 tohoto zákona. Žalovaný pak nezákonně zamítl jeho žádost o azyl podle
§16 zákona o azylu, aniž by si zjistil stěžovatelem tvrzené okolnosti např. u Policie ČR.
Během správního řízení stěžovatel tvrdil řadu skutečností (zejména ohrožení jeho života
a zdraví), které měl žalov aný prověřit a poté aplikovat §14 zákona o azylu. Neučinil-li tak,
došlo k porušení procesních pravidel řízení. V neposlední řadě považuje stěžovatel rozsudek
krajského soudu za nepřezkoumatelný, neboť se soud řádně nevypořádal se všemi
skutečnostmi uplatněnými v žalobě a naopak bez dalšího převzal závěr učiněný žalovaným
ve správním rozhodnutí. Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje rozsudek
krajského soudu i svoje rozhodnutí za vydaná v souladu se zákonem a odkázal na správní
spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatele. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel uplatňuje důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
(nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení), domnívá se totiž, že jeho žádost neměla být zamítnuta podle §16 zákona o azylu,
neboť splňuje podmínky pro udělení azylu podle §14 tohoto zákona, dále důvod uvedený
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost), rozhodnutí žalovaného považuje za vadné, protože
se žalovaný nevypořádal se vše mi skutečnostmi stěžovatelem uváděnými a nerozhodoval
o udělení azylu podle §14 ani o překážce vycestování podle §91 zákona o azylu.
V neposlední řadě uplatňuje důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
(nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé), krajský soud se totiž podle stěžovatele řádně nezabýval
jeho žalobními námitkami a převzal závěry učiněné žalovaným.
K tomu ze správního spisu vyplynulo, že dne 20. 1. 2005 podal stěžovatel žádost
o udělení azylu, kde uvedl, že ho zadržela policie a obvinila ho z podvodu, protože koupil
v SRN automobil, odvezl ho do Ruska a zprostředkoval jeho prodej. Stěžovatel také poskytl
policii informace o kradených autech. To se však dozvěděli lidé v Bělorusku a na Ukrajině,
kteří vyhrožovali stěžovatelově manželce, že ji vezmou jako rukojmí a stěžovatele zabijí,
bude-li s policií spolupracovat. Jak vyplynulo z protokolu o pohovoru k důvodům
jeho žádosti, stěžovatel přicestoval z Ukrajiny v červnu 2003 a chtěl v České republice
kupovat auta pro taxikářskou službu v K.. O azyl žádá proto, že je mu vyhrožováno fyzickou
likvidací. V případě návratu na Ukrajinu se bojí o svůj život. Žalovaný jeho žádost
rozhodnutím ze dne 27. 1. 2005 zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu, neboť stěžovatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být
pronásledován z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Proti tomu podal stěžovatel
žalobu, kde namítal, že žalovaný pochybil, když nezkoumal možnost udělení azylu podle
§14 zákona o azylu a také když mu azyl podle tohoto ustanovení neudělil. Rovněž
zpochybnil postup žalovaného ve vztahu k rozhodování o překážce vycestování podle
§91 zákona o azylu. Krajský soud jeho žalobu zamítl s tím, že žalovaný neměl povinnost
rozhodovat o udělení azylu podle §14 zákona o azylu ani o překážce vycestování podle
§91 tohoto zákona.
Stěžovatel předně namítá, že se krajský řádně nezabýval jeho žalobními námitkami
a naopak bez dalšího převzal závěry učiněné žalovaným. Nejvyšší správní soud však s touto
námitkou nemůže souhlasit. Krajský soud je v řízení o žalobě zásadně vázán uplatněnými
žalobními body (§75 odst. 2 s. ř. s.); to znamená, že rozhodnutí žalovaného může přezkoumat
jen v mezích řádně uplatněných žalobních bodů. V daném případě stěžovatel označil
za nezákonný postup žalovaného pokud šlo o udělení azylu podle §14 zákona o azylu
a vyslovení překážky vycestování podle §91 tohoto zákona. Krajský soud se těmito
námitkami sice poměrně stručně, ale správně zabýval a shledal je nedůvodnými. Učiněný
přezkum tak byl zcela postačující a rozhodnutí krajského soudu není nepřezkoumatelné.
Důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. neobstojí.
Namítá-li stěžovatel, že žalovaný nedostatečným způsobem zjistil skutkový stav,
nemůže se s ním Nejvyšší správní soud ztotožnit. V daném případě byla žádost stěžovatele
o udělení azylu zamítnuta proto, že neuváděl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu [§16 odst. 1 písm. g)
cit. zákona]. Žalovaný tak byl povinen pouze zjistit jaké skutečnosti stěžovatel jako důvody
pro udělení azylu uvádí a poté posoudit, zda mohou nasvědčovat pronásledování z některého
důvodu uvedeného v §12 zákona o azylu, což také řádně učinil. Zjistil totiž, že stěžovatel
má obavu z jednání soukromých osob, kteří mu na Ukrajině vyhrožují kvůli tomu, že poskytl
policii informace o kradených autech. Podle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li
v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických
práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má. Z uvedeného je tak zřejmé, že stěžovatelem sdělené
skutečnosti ani vzdáleně nenasvědčují možnému pronásledování z žádného z azylově
relevantních důvodů, a žalovaný pak zcela správně jeho žádost zamítl podle §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu [viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 27/2003 - 48, kde soud uvedl, že neuvádí-li žadatel o azyl skutečnosti svědčící
o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu,
jde o žádost zjevně nedůvodnou, kterou lze zamítnout podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu při dodržení lhůty uvedené v §16 odst. 2 tohoto zákona].
Pokud se stěžovatel domnívá, že mělo být rozhodováno i o udělení azylu podle
§14 zákona o azylu, opět se mýlí. Posuzování žádosti o udělení azylu ministerstvem
se sestává z řady procesních a materiálních hledisek, obsažených v zákoně o azylu,
které je nutno vidět v jejich vzájemné provázanosti a také souslednosti. Pokud totiž v řízení
o azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v §16 odst. 1 zákona o azylu,
pak správní orgán bez dalšího – ale jen ve lhůtě podle odstavce 2 téhož ustanovení – zamítne
žádost, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvo dů pro udělení azylu podle
§12 zákona o azylu. Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných
v §13 a §14 zákona o azylu je určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle
§12 citovaného zákona. Tento důvod však při zamítnutí žádosti podle §16 zákona zjišťován
není a nelze tudíž o udělení či neudělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu rozhodovat.
Tento právní názor zaujal Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 15. 10. 2003,
č.j. 1 Azs 8/2003-90).
Obecně lze pak poukázat na skutečnost, že udělení tzv. humanitárního azylu neboli
azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu je věcí volné úvahy příslušného
orgánu státní správy včetně úvahy o tom, zda jde o případ hodný zvláštního zřetele,
protože na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok. Žadatel o azyl tudíž
neudělením azylu z humanitárního důvodu nemůže být zkrácen ve svých právech. Soudu
nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to je věcí oprávnění
správního orgánu, soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze z hlediska
dodržení příslušných procesních předpisů, věcně jen v tom směru, zda správní orgán
nepřekročil meze stanovené zákonem. Jak již ale bylo uvedeno výše, v posuzovaném případě
byla žádost stěžovatele o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 zákona
o azylu a žalovaný tak vůbec nebyl povinen se důvody pro udělení azylu z humanitárního
důvodu podle §14 zákona o azylu zabývat (navíc stěžovatel ve správním řízení ani žádné
důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu neuváděl).
Obdobné platí pro vyslovení překážky vycestování podle §91 zákona o azylu.
Podle §28 tohoto zákona žalovaný v rozhodnutí uvede, zda se na cizince vztahuje překážka
vycestování (§91), pouze pokud bude rozhodnuto o neudělení nebo odnětí azylu.
V daném případě takto žalovaný nerozhodoval a nezabýval-li se překážkou vycestování,
nepochybil. K tomu viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2004,
č. j. 2 Azs 147/2004 - 41, publikováno pod č. 409/2004 Sb. NSS, kde soud uvedl,
že rozhodne-li Ministerstvo vnitra o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, nečiní již výrok o neexistenci překážek vycestování
ve smyslu ustanovení §91 citovaného zákona. Nejvyšší správní soud tak nezjistil naplnění
žádného z tvrzených důvodů kasační stížnosti uvedených v §103 odst. 1 písm. a) ani b) s. ř. s.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační s tížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. března 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu