ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.150.2005
sp. zn. 2 Azs 150/2005 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: I. K.,
zastoupen JUDr. Alžbětou Prchalovou, advokátkou se sídlem Brno, Dřevařská 25,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 22. 11. 2004, č. j. 61 Az 80/2004-20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 1. 4. 2004, č. j. OAM-1294/VL-07-17-
2004. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta jeho žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon
o azylu). Rozsudek krajského soudu vycházel ze skutečnosti, že rozhodnutí žalovaného bylo
vydáno v souladu se zákonem, na základě dostatečně zjištěného stavu věci a bylo přesvědčivě
odůvodněno.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. b)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Zejména namítá,
že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a skutková zjištění
správního orgánu nemají oporu ve spisech, v některých případech jsou dokonce v rozporu
s nimi. Správní orgán pak překročil meze správního uvážení, neboť nevzal v úvahu novelu
zákona o pobytu cizinců účinnou do června 2001. Jeho rozhodnutí tak lze považovat
za rozhodnutí rutinní, které nevychází z objektivně zjištěného stavu věci. Pokud krajský soud
rozhodnutí žalovaného nezrušil, je třeba jeho rozsudek považovat také za nepřezkoumatelný.
Dále stěžovatel namítá, že sice nebyl pronásledován takovým způsobem, jak to vyžaduje
§12 zákona o azylu, nemohl se však o pomoc na žádnou instituci obrátit, neboť všechny tyto
instituce jsou na Ukrajině provázány s mafií. Ukrajina je podle stěžovatele zemí, kde se nelze
účinně domoci ochrany svých práv, neboť soudnictví je narušováno politickými zásahy
a korupcí. Stěžovatel neměl žádné prostředky na úplatky a proto se nemohl na polici ani jinou
instituci obrátit. Svůj případ považuje za hodný zvláštního zřetele podle §14 zákona o azylu,
neboť se obává o život svůj i své rodiny. Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení;
požádal také o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje rozsudek
krajského soudu i svoje rozhodnutí za vydaná v souladu se zákonem a odkázal na správní
spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatele. Stěžovatelovy ekonomické problémy
na Ukrajině rozhodně za azylově relevantní důvody nepovažuje. Navrhl proto, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozhodnutí krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Stěžovatel výslovně uvádí, že uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. (vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost)
a §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé). Konkrétní skutečnosti
jím uvedené lze ale zahrnout i pod důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
(nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení), domnívá se totiž, že mu měl být azyl podle §12, resp. §14 zákona o azylu udělen.
K tomu ze správního spisu vyplynulo, že dne 22. 3. 2004 podal stěžovatel žádost
o udělení azylu, kde uvedl, že na Ukrajině nemá kde bydlet, neboť v domě bydlí matka a bratr
a on se tam již nevejde. Z protokolu o pohovoru k důvodům jeho žádosti vyplynulo, že odjel
z Ukrajiny proto, že nemohl najít práci a navíc bydlel v jednopokojovém bytě spolu s bratrem
a matkou. Žádné jiné potíže neměl a ničeho se v případě návratu do vlasti neobává. Žalovaný
jeho žádost rozhodnutím ze dne 1. 4. 2005 zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu, neboť stěžovatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být
pronásledován z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Proti tomu podal stěžovatel
žalobu, kde namítal, že žalovaný pochybil, když neshledal důvody podle §12 zákona o azylu.
Krajský soud však jeho žalobu zamítl.
Stěžovatel předně namítá, že je rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné
a to proto, že soud nezrušil rozhodnutí žalovaného, které je podle stěžovatele rutinní,
nevycházející z objektivně zjištěného stavu věci a rovněž nepřezkoumatelné.
S touto námitkou však nemůže Nejvyšší správní soud souhlasit, neboť samotná skutečnost, že
krajský soud rozhodnutí žalovaného nezruší, nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí nezakládá.
Nejvyšší správní soud se k nepřezkoumatelnosti ve svých rozhodnutích vyjadřoval již dříve.
Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost pak považoval zejména ta rozhodnutí,
která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo
rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních
důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec
žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní
závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu
k výroku jednoznačné (rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publikováno
pod č. 244/2004). Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů pak podle zdejšího soudu
nemůže spočívat na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí, ale naopak
na nedostatku důvodů skutkových. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění,
o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud
opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu
se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny
(rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75). V daném případě rozsudek krajského
soudu obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti, soud rozhodnutí žalovaného řádně
přezkoumal v mezích žalobních bodů, své závěry jasně vyložil a zdůvodnil, a jeho rozhodnutí
není stiženo ani žádnou jinou vadou; nejedná se tak o rozhodnutí nepřezkoumatelné. Důvod
kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak nemůže obstát.
Namítá-li dále stěžovatel, že i rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné,
opět mu nelze přisvědčit. Stěžovatel tuto námitku sice neuplatnil v řízení před
krajským soudem, ale s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2004,
č. j. 5 A 157/2002 - 35, publikováno pod č. 359/2004 Sb. NSS, se zdejší soud touto námitkou
zabývat musí. V uvedeném rozsudku dospěl totiž k závěru, že nepřezkoumatelnost správního
rozhodnutí je pojmově spjata se soudním přezkumem takového rozhodnutí. K tomu, aby soud
takový závěr učinil, není zapotřebí, aby žalobce nepřezkoumatelnost namítal; dojde-li soud
k závěru, že napadené správní rozhodnutí je nepřezkoumatelné, zruší je, aniž se žalobcovými
námitkami musí věcně zabývat [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Pokud by tedy bylo rozhodnutí
žalovaného nepřezkoumatelné, krajský soud by byl povinen je zrušit i bez toho,
aby nepřezkoumatelnost stěžovatel v žalobě namítal. V daném případě tomu tak však nebylo,
neboť obecné a ničím nepodložené tvrzení o tom, že je správní rozhodnutí
rutinní a nevycházející z objektivně zjištěného stavu věci, nemůže - i kdyby se ukázalo
pravdivým - nepřezkoumatelnost rozhodnutí založit. Navíc jak vyplynulo ze správního spisu
žalovaný řádně zjistil stav věci a stěžovatelovým případem se podrobně zabýval. Pokud
pak jde o tvrzení, že žalovaný překročil meze správního uvážení, neboť nevzal v úvahu
novelu zákona o pobytu cizinců účinnou do června 2001, tak se jedná o tvrzení příliš
nekonkrétní; není z něho totiž vůbec zřejmé, jakým způsobem měla stěžovatelem zmíněná
novela jeho případ ovlivnit ani jakým způsobem měl žalovaný meze správního uvážení
překročit. Neupřesnil-li stěžovatel tuto svoji námitku ani k výzvě krajského soudu, nemůže
se jí Nejvyšší správní soud pro její nekonkrétnost zabývat. Důvod uvedený v §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. tak rovněž nebyl shledán.
Domnívá-li se stěžovatel, že žalovaný pochybil, když mu azyl podle §12 zákona
o azylu neudělil, nemůže s ním ani tentokrát zdejší soud souhlasit. V daném případě byla
žádost stěžovatele o udělení azylu zamítnuta proto, že neuváděl skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu
[§16 odst. 1 písm. g) cit. zákona]. Žalovaný tak byl toliko povinen zjistit, jaké skutečnosti
stěžovatel jako důvody pro udělení azylu uvádí, a poté posoudit, zda mohou nasvědčovat
pronásledování z některého důvodu uvedeného v §12 zákona o azylu, což také řádně učinil.
Zjistil totiž, že stěžovatel má na Ukrajině výhradně problémy ekonomického rázu (nemůže
nalézt práci a nemůže si také dovolit vhodné bydlení). Podle §12 zákona o azylu se azyl
cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za
uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování
z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Z uvedeného
je tak zřejmé, že stěžovatelem sdělené skutečnosti ani vzdáleně nenasvědčují možnému
pronásledování z žádného z azylově relevantních důvodů a žalovaný pak zcela správně jeho
žádost zamítl podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu [viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 27/2003 - 48, kde soud uvedl, že neuvádí-li
žadatel o azyl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu, jde o žádost zjevně nedůvodnou, kterou lze zamítnout podle
§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu při dodržení lhůty uvedené v §16 odst. 2 tohoto zákona].
Skutečnost, zda se stěžovatel při řešení těchto problémů na některou instituci na Ukrajině
obrátil či nikoliv, pak na možné udělení azylu nemá žádný vliv. Důvod kasační stížnosti
uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak také neobstojí.
Pokud se stěžovatel domnívá, že mu měl být udělen humanitární azyl podle
§14 zákona o azylu, jedná se o námitku, kterou neuplatnil v řízení před krajským soudem
a Nejvyšší správní soud se jí tak v souladu s §104 odst. 4 s. ř. s. nemůže zabývat.
Nad rámec uvedeného lze ale poukázat na nenárokový charakter humanitárního azylu.
Soudu tedy nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to je věcí
oprávnění správního orgánu, soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze
z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů, věcně jen v tom směru, zda správní
orgán nepřekročil meze stanovené zákonem. V posuzovaném případě však byla žádost
stěžovatele o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 zákona o azylu
a žalovaný tak vůbec nebyl povinen se důvody pro udělení azylu z humanitárního důvodu
podle §14 zákona o azylu zabývat (navíc stěžovatel ve správním řízení ani žádné
důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu neuváděl). Uvedený právní
závěr zaujal Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 1 Azs 8/2003 - 90.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal naplnění žádného z uplatněných důvodů kasační
stížnosti a kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. března 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu