ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.155.2005
sp. zn. 2 Azs 155/2005 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: N. N., právně
zastoupená Mgr. Šárkou Zelenkovou, advokátkou se sídlem Mratínská 175/5, Praha 9, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2004,
sp. zn. 28 Az 93/2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokátky Mgr. Šárky Zelenkové se u r č u je částkou 6225 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 7. 5. 2004,
č. j. OAM-1087/VL-07-K04-2004, jímž jí nebyl udělen azyl pro nesplnění podmínek
§12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), čímž namítá vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž žalovaný ve svém rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech, a nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.
Stěžovatelka ve své kasační stížnosti namítá porušení řady ustanovení zákona
č. 71/1967 Sb., správního řádu, a tvrdí, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci
a v důsledku toho nesprávně posoudil její žádost o azyl. Stěžovatelka připomíná,
že nesouhlasí s politickou a ekonomickou situací na Ukrajině, naopak Českou republiku
považuje za zemi, kde může uskutečnit své právo na normální život a na výběr země,
ve které chce žít a pracovat. Navíc připomíná, že patří na Ukrajině k určité sociální skupině,
čímž splňuje podmínky ustanovení §12 zákona o azylu.
Z těchto důvodů stěžovatelka navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu
a žádá, aby byl její kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
V doplnění kasační stížnosti poté, co jí byla ustanovena právní zástupkyně, uvedla,
že ji žalovaný nepoučil o existenci více zákonných důvodů pro udělení azylu a o jejich
možném uplatnění. Stěžovatelka zde souhlasí s tím, že nesplňuje podmínky ustanovení
§12 a §13 zákona o azylu, protestuje ovšem proti tomu, že nebyla upozorněna na možnost
udělení humanitárního azylu. Žalovaný ji přitom měl v tomto směru poučit už proto,
že stěžovatelka nezná český jazyk a neměla možnost během správního řízení konzultovat
s právníkem, tuto možnost má až v řízení o kasační stížnosti. Rozhodnutí žalovaného
neobsahuje žádný důkaz, že bylo spolehlivě zjištěno, že stěžovatelka nesplňuje podmínky
pro udělení humanitárního azylu. Tuto skutečnost žalovaný odůvodnil na pouhých dvou
řádkách. Žalovaný tak nevycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, když si v této otázce
neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí. Krajský soud pak přejal závěry žalovaného
bez hlubšího zkoumání a tím zatížil svůj rozsudek nepřezkoumatelností. Stěžovatelka
se oproti tomu domnívá, že splňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu. Její manžel
a otec jejích dětí, který zemřel v roce 2001, byl jedním z přímých likvidátorů katastrofy v Č..
Následky této katastrofy na sobě v důsledku dědičnosti nesou i obě děti, které jsou vedeny
v tzv. 2. kategorii ohrožených černobylskou katastrofou a vykazují zhoršený zdravotní stav.
Č. institut v K. jim zajišťuje každoroční celkové zdravotní vyšetření a ozdravný pobyt. Co se
týče stěžovatelčiny snahy vydělat peníze, ta není v jejím případě motivována pouhou snahou
mít se lépe, ale touhou vyrovnat svým dětem jejich zdravotní handicap. Česká republika by
měla v takovýchto případech prostřednictvím žalovaného uplatňovat svůj cit a zodpovědnost
vůči globálním problémům překračujícím hranice státu, jako byla právě č. katastrofa.
Žalovaný by měl tímto směrem využívat své správní uvážení.
Žalovaný ve svém vyjádření pouze odkazuje na obsah správního spisu a dodává,
že se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy. Uvádí, že ve správním řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti o azyl
byla u stěžovatelky snaha o legalizaci pobytu na území ČR, když uvedla, že sem přicestovala
za možností výdělku, přičemž snaha vydělat peníze byla jediným důvodem jejího odchodu
z Ukrajiny. Stěžovatelka převzala poučení, kde byla informována o svých právech
a povinnostech ve správním řízení, přičemž pochopení tohoto poučení potvrdila svým
podpisem. Ke stěžovatelčiným námitkám žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 5 Azs 170/2004, podle nějž má správní orgán
povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu jen tehdy, pokud žadatel neuvádí
výhradně ekonomické důvody. Žalovaný neměl povinnost domýšlet právně relevantní důvody
pro udělení azylu neuplatněné stěžovatelkou a k nim pak činit příslušná skutková zjištění.
Správní orgán musí žadateli o azyl umožnit sdělit v řízení všechny okolnosti, které považuje
žadatel za významné, není však jeho úkolem předestírat důvody, pro které je azyl obvykle
poskytován. V otázce neudělení humanitárního azylu odkazuje žalovaný na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, zejména na rozsudek sp. zn. 2 Azs 65/2003 ze dne 3. 2. 2004,
který konstatuje právo správního orgánu rozhodnout o něm v rámci volného správního
uvážení. Žalovaný neshledal u stěžovatelky žádné zvláštního zřetele hodné důvody
pro udělení humanitárního azylu, neboť nepříznivá ekonomická situace takovým důvodem
není. Námitka týkající se zdravotního stavu dětí je uplatněna poprvé až v kasační stížnosti
a dopadá tak na ni ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. Proto žalovaný navrhuje, aby byla
stěžovatelčina kasační stížnost zamítnuta jako nedůvodná.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 14. 3. 2004 na základě žádosti, v níž je jako
důvod žádosti uvedeno, že po smrti manžela zůstala stěžovatelka bez bytu, bez peněz,
bez práce a nemohla uživit děti. Odjela proto do ČR na turistické vízum, přišla během svého
pobytu do práce navštívit svou známou, a když tam přišla policie, udělila jí správní vyhoštění
v domnění, že tam pracuje. Totéž vyplývá i z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu
na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 23. 4. 2004. V tomto pohovoru stěžovatelka
upřesnila, že se její manžel zabil na stavbě a ona měla po jeho smrti již jen příležitostné práce
a tedy málo peněz, proto odjela do ČR, kde čekala, že je snazší vydělat peníze. Navíc doufala,
že by se zde mohla vdát a vzít sem i své děti, které nechala na Ukrajině u matky.
Žalovaný se rozhodl stěžovatelce azyl neudělit svým výše uvedeným rozhodnutím
ze dne 7. 5. 2004. Žalovaný v tomto rozhodnutí uvedl, že důvodem její žádosti o azyl je snaha
o legalizaci pobytu poté, co jí bylo uděleno správní vyhoštění, přičemž stěžovatelka přijela
do ČR za výdělkem. Stěžovatelka měla v zemi původu pouze ekonomické problémy. Její
ekonomické potíže nemohly být bez dalšího důvodem pro udělení azylu, přitom jiné
relevantní okolnosti její situaci neovlivňovaly. Pokud chtěla stěžovatelka odejít do jiného
státu, měla tak učinit v souladu s platnými zákony státu. Připomněl přitom, že podle
judikatury Nejvyššího správního soudu nelze poskytnutí azylu zaměňovat s jinými legálními
formami pobytu cizinců na území ČR upravenými v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců. Žalovaný proto neshledal důvody podle §12 zákona o azylu. Dále neshledal ani
podmínky umožňující udělení azylu podle §13 zákona o azylu a na základě údajů sdělených
stěžovatelkou nezjistil ani důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení azylu podle jeho
§14. Neshledal konečně ani překážku vycestování.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Hradci
Králové. V ní uváděla, že žalovaný porušil ve správním řízení §3 odst. 3 správního řádu,
neboť se její žádostí o azyl nezabýval odpovědně a svědomitě. Dále tvrdila, že splňuje
podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu a pro shledání překážky vycestování
podle jeho §91. Chybu shledala také v tom, že jí neudělil humanitární azyl. Pokud jde
o skutkové důvody, odkázala na obsah správního spisu.
Krajský soud v Hradci Králové žalobu zamítl shora označeným rozsudkem.
V něm uvedl, že stěžovatelka v žádosti o udělení azylu ani v pohovoru neuvedla žádné
skutečnosti svědčící o tom, že by její žádost mohla být důvodná podle §12 zákona o azylu.
Stěžovatelka odchodem ze země pouze řešila neutěšenou ekonomickou situaci své rodiny.
Legalizace pobytu ovšem není azylově relevantním důvodem, takže žalovaný stěžovatelce
azyl podle §12 zákona o azylu správně neudělil. Soulad se zákonem shledal krajský soud
i u posouzení neudělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu a neshledání překážky
vycestování podle jeho §91. Ze všech těchto důvodů se krajský soud ztotožnil s napadeným
správním rozhodnutím a posuzovanou žalobu zamítl výše označeným rozsudkem napadeným
touto kasační stížností.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s)
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatelka
chráněna před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Stěžejní kasační námitka je obsažena v doplnění kasační stížnosti a směřuje
ke způsobu, jakým žalovaný a poté krajský soud posoudili u stěžovatelky přítomnost důvodů
hodných zvláštního zřetele pro přiznání humanitárního azylu. Tuto námitku je třeba
odmítnout s poukazem na setrvalou správní judikaturu. Tak v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003, bylo uvedeno: „Na udělení azylu
z humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb., nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě
správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu,
a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.).“ Míra
správního uvážení správního orgánu je tedy za situace, kdy se ustanovení §14 zákona o azylu
omezuje při určení důvodů, pro něž je možné humanitární azyl udělit, na konstatování,
že se jedná o důvody hodné zvláštního zřetele; poměrně široká. Přitom prostor soudního
přezkumu správních rozhodnutí u přiznání či nepřiznání humanitárního azylu je v souladu
s citovaným judikátem naopak omezen, což však jistě ani ve vzájemné kombinaci neznamená,
že by přiznávání humanitárního azylu mohlo být určováno pouhou libovůlí správního orgánu.
Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní
orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel
předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo
přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. Zatímco tak v jiných právních předpisech
reaguje zákonodárce na skutečnost, že není schopen předpokládat všechny situace,
v nichž je určitý postup – zde poskytnutí azylu – vhodný či dokonce nutný, typicky
demonstrativními výčty za účelem odstranění či alespoň zmírnění tvrdostí; v zákoně o azylu
zvolil kombinaci dvou ustanovení obsahujících výčty taxativní a jednoho ustanovení
umožňujícího pohledem humanitárních hledisek řešit situace nezahrnutelné pod předchozí dvě
ustanovení. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly
předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního
azylu – sem lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště
těžce postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí
postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními
faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho
reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně
z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.
Aplikuje-li soud výše řečené na konkrétní situaci stěžovatelky, dospívá k závěru,
že v těch limitech, kde soudní přezkum neudělení humanitárního azylu proveden být měl, byl
krajským soudem proveden řádně a v přiměřeném rozsahu. Ani krajský soud, ani Nejvyšší
správní soud jistě nepopírají, že osobní situace stěžovatelky a jejích dětí, tak jak byla zjištěna
žalovaným, přičemž toto zjištění je nutno považovat za dostatečné a vyplývající
ze stěžovatelčiných vyjádření, a přezkoumána krajským soudem, je tíživá. Na straně druhé
však není patrně natolik zjevně a nesnesitelně tíživá, že by bylo možno hovořit o tom,
že by nepřiznání humanitárního azylu bylo způsobeno zjevnou libovůlí žalovaného.
Stěžovatelka ostatně skutečně uvedla důvody, které se vymykají z pouhého poukazování
na ekonomické problémy, tedy v jejím případě na problémy se zdravotním stavem jejích dětí,
až v kasační stížnosti. Pokud na ně žalovaného vůbec neupozornila, nelze mu vyčítat,
že se jimi nezabýval, navíc nelze vůbec předjímat, zda by tuto v kasační stížnosti uváděnou
situaci jejích dětí shledal být důvodem hodným zvláštního zřetele i pro ni samotnou.
Jeho postup tak jistě nelze označit za libovůli. Nebyla-li pak zjištěna na straně žalovaného
libovůle, postupoval krajský soud zcela správně, když ve svém přezkumu do správního
uvážení žalovaného o samotné otázce, zda byly v případě stěžovatelky dány důvody hodné
zvláštního zřetele, dále nezasahoval a zaměřil tento přezkum pouze na otázky procesní.
Úkolem soudu ve správním soudnictví totiž obecně je přezkum pohledem zákonnosti,
byť v takzvané plné jurisdikci, a volné uvážení, snad i včetně přihlédnutí k zodpovědnosti ČR
vůči globálním problémům, při rozhodování o udělení azylu z humanitárních důvodů podle
okolností konkrétní věci je vyhrazeno toliko žalovanému. Co se týče údajně chybějícího
poučení ze strany žalovaného, zde se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s tvrzením žalovaného
obsaženým v jeho vyjádření ke kasační stížnosti a má za prokázané, že stěžovatelka byla
poučena o svých procesních právech, naopak nebylo úkolem žalovaného naznačovat
jí i konkrétní důvody, na jejichž základě by mohla azyl získat.
K námitce tvrzeného porušení některých ustanovení správního řádu je třeba uvést,
že tato jsou namítána pouze v naprosto obecné rovině a stěžovatelka nijak nekonkretizuje,
v čem měla tato porušení spočívat, s výjimkou správní úvahy žalovaného, která byla
posouzena výše.
Tvrzení stěžovatelky, že splňuje podmínky §12 zákona o azylu jednak proto,
že nesouhlasí s politickou a ekonomickou situací na Ukrajině, a jednak pro svou příslušnost
k určité sociální skupině odporuje jejímu výslovnému tvrzení v doplnění kasační stížnosti,
že si je vědoma, že podmínky tohoto ustanovení nesplňuje. Její tvrzení, že je součástí sociální
skupiny, aniž by specifikovala, o jakou sociální skupinu se jedná, pak zcela protiřečí smyslu
tohoto spojení v azylovém právu. Tento smysl byl vyložen např. v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 2 Azs 69/2003: „Sociální skupina ve smyslu
ustanovení §12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je společenský útvar, jenž
je určitelný natolik přesně, aby byl vůbec způsobilý k pronásledování. Příslušnost k sociální
skupině je totiž nutno vnímat jako možnost, na jejímž základě může ČR poskytnout ochranu
i z jiných důvodů motivujících k pronásledování než z důvodu rasy, náboženství, národnosti
či politického přesvědčení. Takovými důvody jsou typicky příslušnost k sexuálním menšinám,
skupinám spojeným přesvědčením nenáboženské a nepolitické povahy a jiným skupinám,
jevícím znak způsobilý k pronásledování, jenž nemusel být zákonodárci v době přijímání
zákona o azylu vůbec znám.“ Každý člověk žijící v lidské společnosti je jistě součástí nějaké
sociální skupiny, z hlediska zákona o azylu je však podstatné pouze to, zda je žadatel o azyl
součástí takové sociální skupiny, jejíž členové jsou potenciálně vystaveni ve své zemi původu
pronásledování. To však stěžovatelka netvrdí, když ani nespecifikuje, součástí jaké sociální
skupiny se cítí být, a ani tato její námitka tudíž nezakládá důvodnost její kasační stížnosti.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění
namítaných důvodů kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.,
neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného – v souzené věci nebyly shledány vady řízení
před správním orgánem, kdy by pro tuto důvodně vytýkanou vadu krajský soud měl napadené
rozhodnutí žalovaného zrušit, ani nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační
stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyní advokátka
Mgr. Šárka Zelenková; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátky částkou 3x 1000 Kč
za tři úkony právní služby – převzetí a příprava věci, další porada s klientem a doplnění
kasační stížnosti, přičemž tuto částku zvýšil na dvojnásobek, neboť právní zastupování
vyžadovalo zčásti použití cizího jazyka, jakkoli se v celku nejednalo podle Nejvyššího
správního soudu o mimořádně obtížné úkony právní služby odůvodňující maximální možné
navýšení na trojnásobek; a 3x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3
písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b), c) a d), §12 odst. 1, §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
ve znění pozdějších předpisů, celkem 6 225 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu