ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.160.2005
sp. zn. 2 Azs 160/2005 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: J. G.,
zastoupen JUDr. Hanou Fučíkovou, advokátkou se sídlem Praha 4, nám. bří. Synků 349/4,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka
21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
22. 3. 2005, č. j. 46 Az 67/2004 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Hany Fučíkové se u r č u je částkou 1075 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 5. 4. 2004, č. j. OAM-1559/VL-11-P28-2002.
Tímto rozhodnutím mu nebyl udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu) a bylo vysloveno, že se na něho
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Rozsudek krajského soudu
vycházel ze skutečnosti, že žalobce nenaplnil žádnou ze zákonných podmínek pro udělení
azylu, a že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného skutečného
stavu věci a bylo přesvědčivě odůvodněno.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v §103 odst. 1 písm. a) a b)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně pak namítá,
že je osobou bez státního občanství a kvůli tomu měl problémy s policií a nemohl najít
„normální zaměstnání“. Ruská federace, kde žil, i Ukrajina, kde se narodil, mu odmítly vydat
doklady a uznat, že je jejich státním občanem. Dále namítá, že zákon o občanství Ruské
federace, který byl přijat Dumou dne 19. 4. 2002 a vstoupil v platnost dne 1. 7. 2002,
je pro stěžovatelovu situaci irelevantní, neboť odešel z Ruska ještě před jeho přijetím
(13. 3. 2002 totiž požádal o azyl). Vzhledem k přerušení doby pobytu na území nebude moci
stěžovatel zjednodušeného způsobu nabývání státního občanství využít ani do budoucna. Dále
se domnívá, že správní orgán měl shromažďovat informace, které se týkají doby, kdy se měly
stát rozhodné události ve vztahu k důvodům pro udělení azylu. Podle stěžovatele pak nemůže
obstát argument soudu, že si měl vyhledat právní pomoc. Stěžovatel nesouhlasí s názorem
žalovaného, že jeho situace byla způsobena též jeho vinou, neboť stěžovatel učinil vše,
co bylo možno, aby státní občanství získal. Soud rovněž nesprávně posoudil právní otázku,
zda stěžovatel naplnil podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Stěžovatel
je totiž příslušníkem sociální skupiny osob bez státní příslušnosti a z tohoto důvodu má strach
z pronásledování. Žalovaný nezajistil žádné informace týkající se zacházení orgánů Ruské
federace s těmito osobami. Stěžovatel uvádí, že v souvislosti s existencí tzv. propiskového
systému v Ruské federaci, který byl nucen pro absenci státního občanství porušovat, měl
problémy s policií (byl neustále kontrolován a postihován). Dále vytýká žalovanému,
že neodůvodnil proč se na něho nevztahuje překážka vycestování. Krajský soud pak tuto jeho
námitku posoudil rovněž nesprávně. Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení;
požádal také o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje rozsudek
krajského soudu i svoje rozhodnutí za vydaná v souladu se zákonem a odkázal na správní
spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatele; i nadále zastává názor, že stěžovatel nevyužil
dostupné ruské právní prostředky pro získání státního občanství. Navrhl proto, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozhodnutí krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel předně uplatňuje důvody obsažené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
(tvrzená nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení), tvrdí totiž že splňuje podmínky pro udělení azylu a krajský soud
toto nesprávně posoudil. Dále namítá důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. (tedy vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit), konkrétně
uvádí, že si žalovaný neopatřil žádné informace týkající se zacházení orgánů Ruské federace
s osobami bez státní příslušnosti a že neodůvodnil dostatečným způsobem nevyslovení
překážky vycestování.
K tomu ze správního a soudního spisu vyplynulo, že dne 13. 3. 2002 podal stěžovatel
žádost o udělení azylu, kterou odůvodnil tím, že v roce 1992 byl okraden o doklady
a už se mu nepodařilo získat jiné. Ruská federace, kde žil, i Ukrajina, kde se narodil, mu
odmítly vydat doklady a uznat, že je jejich státním občanem. Měl neustále problémy s policií
a nemohl najít zaměstnání. O azyl žádá proto, že by chtěl získat trvalý pobyt. Jak vyplynulo
z protokolu o pohovoru k důvodům jeho žádosti, stěžovatel se narodil na Ukrajině a tam
mu také byl vystaven občanský průkaz. Pracoval pak a téměř celý život žil na území Ruské
federace. Tam mu však v roce 1991 sdělili, že není občanem Ruska a „odmítli ho znovu
přihlásit k pobytu“. Stěžovatel proto odjel na Ukrajinu, aby si vyřídil doklady tam, ale opět
neúspěšně, neboť již nemá rodiče a nemohli mu tak podepsat, že se na Ukrajině narodil.
K dotazu žalovaného, zda se obrátil na nějaký vyšší orgán v Rusku, případně na Ukrajině,
uvedl, že v Rusku to byla Centrální pasová služba v L., tam ho však poslali na Ukrajinu, a na
Ukrajině napsal prezidentu K.. Také uvedl, že mu bylo ve L. na ruském konzulátu sděleno, že
za peníze by mu doklady vyřídili (konkrétně cestovní pas za 250 dolarů). Po roce 1995
stěžovatel z Ukrajiny odjel opět do Ruska, neboť na Ukrajině nebyla práce, a pokusil se zde
ještě jednou získat cestovní pas. Na úřadě mu jej však odmítli vydat s tím, že je „pro ně občan
Ukrajiny“. Ze země pak stěžovatel odešel kvůli bezvýchodné situaci, neboť si uvědomil, že
mu občanský průkaz nevydají. Jiné problémy na Ukrajině ani v Rusku neměl. Žalovaný mu
rozhodnutím ze dne 5. 4. 2004 azyl neudělil pro nesplnění podmínek podle §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a vyslovil, že se na něho nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 tohoto zákona.
Stěžovatel předně namítá, že jeho obtíže lze podřadit pod pronásledování z důvodu
příslušnosti k „sociální skupině osob bez státního občanství“ a azyl mu tak měl být udělen.
Při hodnocení důvodnosti této námitky Nejvyšší správní soud vycházel z §12 zákona o azylu.
Podle citovaného ustanovení se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má. Stěžovatel má zato, že jeho potíže se získáním dokladů a s policií, která
ho kontroluje, spadají pod pojem pronásledování z důvodu příslušnosti k „sociální skupině
osob bez státního občanství“. Co se rozumí pronásledováním je stanoveno v §2 odst. 4
zákona o azylu (za pronásledování se pro účely tohoto zákona považuje ohrožení života nebo
svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou
prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem,
nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud
tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním).
K problematice sociální skupiny se Nejvyšší správní soud již vyjádřil ve svém
rozsudku ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 2 Azs 69/2003 (přístupný na www.nssoud.cz) a rozsudku
ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 5 Azs 63/2004 (publikovaném pod č. 364/2004 Sb. NSS),
kde uvedl, že určitá sociální skupina ve smyslu §12 zákona o azylu, je skupina osob,
která se vyznačuje objektivně společnou charakteristikou nebo kterou společnost alespoň
takto vnímá. Tato charakteristika má často povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo
je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných osob.
I pouhá příslušnost k určité sociální skupině může být postačujícím důvodem pro udělení
azylu; rozhodující je ovšem existence odůvodněného strachu z pronásledování, směřujícího
vůči žadateli o azyl jako příslušníku určité sociální skupiny, jež podnikají úřady země,
případně jež vychází od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené
v zákonech dotyčné země, a úřady vědomě takové jednání tolerují, případně odmítají či jsou
neschopné zajistit účinnou ochranu. I kdyby tedy soud připustil existenci sociální skupiny
osob bez státní příslušnosti, ke které by stěžovatel patřil, pro udělení azylu samotná taková
skutečnost nestačí. Musel by zde totiž také existovat odůvodněný strach stěžovatele
z pronásledování právě z důvodu jeho příslušnosti k této sociální skupině (§12 písm. b/
zákona o azylu). Tak tomu ale v daném případě nebylo. Nejvyšší správní soud se totiž zcela
ztotožňuje s názorem krajského soudu, že postup policie vůči stěžovateli, který neměl žádný
doklad totožnosti, znaky pronásledování nenaplňoval. Nedosahoval totiž takové intenzity,
aby bylo možno hovořit o opatřeních působících psychický nátlak nebo jiných obdobných
jednáních (§2 odst. 5 zákona o azylu); dle názoru soudu se jednalo o běžné kontroly osob,
které jsou obvyklé ve všech zemích. Pokud pak byl stěžovatel bez řádného dokladu totožnosti
předveden na policii ke zjištění totožnosti, jde rovněž o postup zcela běžný v demokratických
zemích a nikoli o pronásledování ve smyslu zákona o azylu.
Pokud jde o námitku týkající zákona o občanství Ruské federace přijatého dne
19. 4. 2002, krajský soud na něj neodkazoval, naopak ve svém rozsudku zmiňoval zákon
o občanství Ruské federace předchozí, který nabyl účinnosti dne 6. 2. 1992 a podle něhož byli
všichni občané SSSR, kteří ke dni jeho účinnosti trvale sídlili v Rusku, považováni za ruské
občany, pokud do jednoho roku neprohlásili, že se stát ruskými občany nechtějí. Krajský soud
i žalovaný pak zcela správně stěžovateli vytkly, že si měl opatřit právní pomoc a na základě
uvedeného zákona postupovat. Neučinil-li tak, nelze mu přisvědčit, že pro získání státního
občanství a dokladů udělal vše, co bylo možné. Naplnění důvodu kasační stížnosti uvedeného
v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak nebylo shledáno.
Ani pokud jde o námitku nedostatečně zjištěného stavu věci, nelze stěžovateli
přisvědčit. Stěžovatel vytýká žalovanému, že nezajistil žádné informace týkající se zacházení
orgánů Ruské federace s osobami bez státního občanství. Předně je třeba uvést, že v řízení
o udělení azylu je rozhodující pro posouzení naplnění zákonných podmínek, ale i pro rozsah
dokazování, uvedení důvodů žadatelem v žádosti, při pohovoru, nebo v jiných podáních
učiněných do vydání rozhodnutí. Je to žadatel, který se domáhá udělení azylu, který tvrdí
určité skutečnosti, na jejichž základě by mu mělo být vyhověno. Tato žadatelova aktivita
nemůže být nahrazena žádnou činností správního orgánu. V daném případě stěžovatel zmínil
potíže s policií pouze ve své žádosti o udělení azylu a to poměrně obecně
(„jsem pronásledován policií, protože nemám doklady“, „neustále chodila policie na místo,
kde jsem pobýval, a brali mě na oddělení, za to, že prožívám bez přihlášení k pobytu a bez
náležitých dokladů“). Při pohovoru k důvodům žádosti pak již potíže s policií nezmiňoval,
naopak jako důvody, pro něž o azyl žádá, označil obtíže při získávání dokladů.
Za této situace, kdy stěžovatel potíže s policií blíže nekonkretizoval a nerozvedl
navíc je při pohovoru již vůbec nezmínil (o kontrolách a postizích – opět bez bližší
konkretizace - stěžovatel hovořil až v řízení před soudem), nelze žalovanému vytýkat,
že si neopatřil konkrétní informace o zacházení orgánů Ruské federace s osobami bez státního
občanství.
Z obdobných důvodů je třeba označit za nedůvodnou i stěžovatelovu námitku,
že žalovaný neodůvodnil, proč se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování. Předně
je třeba uvést, že žalovaný tuto skutečnost (nevyslovení překážky vycestování podle §91
zákona o azylu) odůvodnil, neboť uvedl, „že z výpovědi žadatele ani z informací o situaci
v zemi původu nevyplývá, že by on sám náležel k osobám ohroženým skutečnostmi
zakládajícími překážku vycestování podle §91 výše uvedeného zákona a jejich existenci tedy
neshledal“. Toto odůvodnění je sice poměrně stručné, nicméně odpovídající danému případu.
Stěžovatel během celého správního řízení totiž neuváděl žádné skutečnosti, které by mohly
založit existenci uvedené překážky, proto také žalovaný - když je neshledal ani ze správního
spisu – vyslovil, že se na něho překážka vycestování nevztahuje, a tuto skutečnost stručně,
avšak dostatečně, odůvodnil. Ani důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. tak neobstojí.
Vzhledem k tomu, že nebylo shledáno naplnění žádného z uplatněných důvodů
kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7,
§120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátky částkou 1x 1000 Kč za jeden úkon právní
služby – převzetí a příprava věci a 1x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu
s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b), §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů, celkem 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. května 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu