ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.172.2005
sp. zn. 2 Azs 172/2005 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: O.
I., zastoupena Mgr. Alešem Hájovským, advokátem se sídlem Tachov, nám. Republiky 57,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2005,
č. j. 61 Az 139/2004 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka
domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým
byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 2. 7. 2004,
č. j. OAM-2178/VL-10-03-2004. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta její žádost o udělení
azylu jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen zákon o azylu). Rozsudek krajského soudu vycházel ze skutečnosti, že rozhodnutí
žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem a na základě dostatečně zjištěného skutečného
stavu věci a bylo přesvědčivě odůvodněno.
Stěžovatelka v kasační stížnosti popisuje problémy, které měla se svým manželem
a kvůli nimž a nedobré ekonomické situaci odešla z Ukrajiny. Dále uvádí, že o azyl požádala
z důvodu legalizace svého pobytu v České republice; zpět na Ukrajinu se vrátit nechce,
neboť se bojí manžela (má obavu o svůj život). Domnívá se, že žalovaný i krajský soud
pochybili, pokud se nezabývali možným udělením azylu z humanitárního důvodu
podle §14 zákona o azylu; stěžovatelka má totiž zato, že její potíže s manželem
lze pod důvody pro udělení humanitárního azylu zahrnout. Navíc v České republice žije
řádným životem, pracuje a není trestně stíhaná. Zároveň poukazuje na to, „že nebyly řádně
hodnoceny důkazy, které byly prováděny v předcházejících řízeních“. Vzhledem
k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu
v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; současně žádá o přiznání odkladného účinku
této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti uvedl, že považuje napadený
rozsudek krajského soudu i svoje rozhodnutí za vydaná v souladu se zákonem a navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Poukazuje rovněž
na výjimečnost humanitárního azylu a stěžovatelce doporučuje k legalizaci svého pobytu
využití institutů v zákoně č. 326/1999 Sb.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozhodnutí krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Aniž by to stěžovatelka v kasační stížnosti výslovně zmínila, uplatňuje důvod uvedený
v §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“)
(nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé,vady řízení před soudem), domnívá se totiž že soud pochybil,
pokud neřešil, proč stěžovatelce nebyl udělen humanitární azyl. Dále důvod
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit), namítá, že žalovaný postupoval nesprávně, když nerozhodoval
o udělení humanitárního azylu a v neposlední řadě důvod obsažený v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. (tvrzená nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení), tvrdí totiž že splňuje podmínky pro udělení humanitárního
azylu.
K tomu ze správního spisu vyplynulo, že dne 17. 6. 2004 stěžovatelka požádala
o udělení azylu. Jako důvody uvedla ekonomické potíže a problémy se svým manželem,
který ji obtěžoval a vyhrožoval jí. Jak vyplynulo z protokolu o pohovoru k důvodům
své žádosti, stěžovatelka při pohovoru uvedené problémy potvrdila a dále sdělila, že o pomoc
před manželem požádala policii, která jí však nepomohla s tím, že se jedná o rodinné
problémy. Na nikoho dalšího se již o pomoc neobracela. Rozhodnutím ze dne 2. 7. 2004
žalovaný její žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu, neboť stěžovatelka neuváděla skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena
pronásledování z důvodů uvedených v §12 citovaného zákona.
Stěžovatelka předně namítá, že krajský soud pochybil, když se nezabýval tím,
proč jí nebyl udělen humanitární azyl. S touto námitkou však nelze souhlasit. Krajský soud
je totiž v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu zásadně (až na některé výjimky
podle §76 odst. 1 a 2 s. ř. s.) vázán uplatněnými žalobními body a pouze v mezích
těchto řádně uplatněných žalobních bodů může rozhodnutí správního orgánu přezkoumat
(§75 odst. 2 s. ř. s.). Rozsah přezkumu tak vymezuje žalobce. V daném případě stěžovatelka
ve své žalobě, která byla na hranici projednatelnosti, toliko namítala, že správní orgán
nesprávně zjistil stav věci (uvedla konkrétní ustanovení správního řádu, které považovala
v daném řízení za porušené) a jeho rozhodnutí měla za nesprávné a nezákonné.
Otázku možného udělení humanitárního azylu, případně pochybení žalovaného,
který o jeho udělení nerozhodoval, vůbec nezmínila. Krajský soud, který se touto otázkou
nezabýval a ani zabývat nemohl, postupoval v souladu se zákonem. Stěžovatelka nemůže
v řízení o kasační stížnosti vytýkat krajskému soudu, že se nezabýval něčím,
co po něm v žalobě vůbec nepožadovala. Důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. neobstojí.
Pokud jde o námitky, že žalovaný postupoval nesprávně, když nerozhodoval o udělení
humanitárního azylu a že stěžovatelka podmínky pro udělení humanitárního azylu splňuje,
tak těmi se nemůže zdejší soud s ohledem na §104 odst. 4 s. ř. s. zabývat, neboť tyto důvody,
stěžovatelka neuplatnila v řízení před krajským soudem (jak už je ostatně uvedeno výše),
ačkoli tak učinit mohla. Vzhledem k charakteru řízení o kasační stížnosti, jako řízení,
jehož předmětem je přezkum rozhodnutí krajského soudu a teprve jeho prostřednictvím
rozhodnutí správního orgánu, je zásadně možné přezkoumávat jen ty důvody, které stěžovatel
uplatnil v předchozím řízení před soudem v zákonné lhůtě a kterými se tedy soud mohl,
resp. měl zabývat.
Nad rámec uvedeného je vhodné poukázat na to, že posuzování žádosti o udělení azylu
ministerstvem se sestává z řady procesních a materiálních hledisek, obsažených v zákoně
o azylu, které je nutno vidět v jejich vzájemné provázanosti a také souslednosti.
Pokud totiž v řízení o azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v §16 odst. 1
zákona o azylu, pak správní orgán bez dalšího - ale jen ve lhůtě podle odstavce 2
téhož ustanovení - zamítne žádost, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Pro rozhodování o udělení azylu z některého
z důvodů předvídaných v §13 a §14 zákona o azylu je však určující závěr o neexistenci
důvodů pro udělení azylu podle §12 citovaného zákona. Tento důvod však žalovaný
vůbec nebyl povinen zkoumat, neboť žádost stěžovatelky zamítl jako zjevně nedůvodnou
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, když správně zjistil, že jako důvody pro udělení
azylu uváděla pouze potíže ekonomického rázu a osobní problémy se svým manželem,
což nejsou skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 11. 2003, č. j. 4 Azs 24/2003 - 68, přístupný na www.nssoud.cz).
Obecně lze pak poukázat na skutečnost, že udělení tzv. humanitárního azylu
neboli azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu je věcí volné úvahy
příslušného orgánu státní správy včetně úvahy o tom, zda jde o případ hodný zvláštního
zřetele, protože na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok. Žadatel o azyl
tudíž jeho neudělením nemůže být zkrácen ve svých právech. Soudu nepřísluší přezkoumávat,
zda zde byly humanitární důvody či nikoli, to je věcí oprávnění správního orgánu, soud
rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze z hlediska dodržení příslušných
procesních předpisů, věcně jen v tom směru, zda správní orgán nepřekročil meze stanovené
zákonem. Jak již ale bylo uvedeno výše, v posuzovaném případě byla žádost stěžovatelky
o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 zákona o azylu a žalovaný
tak vůbec nebyl povinen se důvody pro udělení azylu z humanitárního důvodu
podle §14 zákona o azylu zabývat (navíc stěžovatelka ve správním řízení ani žádné důvody
hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu neuváděla; potíže s manželem
za takovéto důvody jistě považovat nelze). Ani důvody kasační stížnosti uvedené
v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. tak nebyly shledány.
Namítá-li stěžovatelka, že nebyly řádně hodnoceny důkazy, které byly prováděny
v předcházejících řízeních, nejedná se o řádně uplatněný důvod kasační stížnosti a Nejvyšší
správní soud se jím proto nemůže zabývat. Řádně uplatněný důvod totiž musí vedle právního
hodnocení (které však není nezbytné) obsahovat zejména skutkové okolnosti. V této námitce
však stěžovatelka vůbec nekonkretizuje, jaké důkazy nebyly řádně hodnoceny, ani neuvádí,
v čem toto nesprávné hodnocení spatřuje. Nedává tak soudu možnost tuto námitku
přezkoumat.
Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno naplnění žádného tvrzeného kasačního důvodu,
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. května 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu