ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.184.2005
sp. zn. 2 Azs 184/2005 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: P. V. T.,
zastoupeného Mgr. Martinem Čaňkem, advokátem se sídlem ul. 28. října 31, Jablonec
nad Nisou, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM,
Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
23. 2. 2005, sp. zn. 64 Az 75/2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 24. 3. 2004,
č. j. OAM-832/VL-10-05-2004. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl žádost stěžovatele
o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti (doplněné podáním ze dne 15. 4. 2005) namítá důvod
obsažený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), tzn. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí soudu. Tato pochybení spatřuje v tom, že sice nepopírá, že jeho motivem
k odchodu ze země původu byly ekonomické důvody, nicméně v případě návratu bude
stěžovatel považován za „zrádce národa“ a vystaví se tak pronásledování spočívajícím
např. v dohledu státu nad jeho osobou, ve zkoumání jeho politických názorů, v omezených
možnostech stěhování a v horším přístupu k pracovním příležitostem.
Proto stěžovatel navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu a zároveň požádal
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný kasační stížnost nepovažuje za důvodnou a ztotožňuje se se závěry
obsaženými v napadeném rozsudku krajského soudu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že stěžovatel v kasační stížnosti namítá
dva samostatné důvody, zakotvené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s., nicméně
ve skutečnosti uplatňuje vůči napadenému rozsudku krajského soudu jedinou námitku
(nezohlednění rizik, vyplývajících pro stěžovatele v případě jeho návratu do země původu).
K tomu zdejší soud ze správního spisu zjistil, že stěžovatel do České republiky přijel
za svými sourozenci již v roce 2001, kdy také podal žádost o azyl, která však byla zamítnuta.
Poté žil v ČR nelegálně a důvodem podání nové žádosti o azyl byla legalizace jeho pobytu.
V žádosti o udělení azylu ze dne 1. 3. 2004 výslovně uvedl, že v případě návratu do vlasti
se ničeho neobává a v protokolu o pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu ze dne
8. 3. 2004 sdělil, že Vietnam opustil z ekonomických důvodů a neměl zde žádné problémy
se státními orgány.
Nejvyšší správní soud, jsa vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, je nucen
konstatovat, že stěžovatel v podané žalobě a následně i v kasační stížnosti (na rozdíl
od správního řízení) tvrdí, že k udělení azylu mělo dojít z důvodu pronásledování,
kterému by mohl být případně vystaven po svém návratu do země původu. Ani samotný
stěžovatel proto nenamítá, že by mohl být vystaven pronásledování pro některý z důvodů
obsažených v ustanovení §12 zákona č. 325/1999 Sb., když připouští, že z Vietnamu
odcestoval výhradně z ekonomických příčin. Za těchto okolností nelze shledat ve shora
citovaném rozhodnutí žalovaného, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení azylu
jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) cit. zákona, jakékoliv skutkové
či právní pochybení.
Obavy stěžovatele, který ani netvrdí, že by v minulosti byl v zemi původu jakkoliv
pronásledován, anebo že by mu toto pronásledování hrozilo, z návratu do země původu,
proto svojí povahou nelze vůbec podřadit azylově relevantním důvodům, a přibližují se spíše
překážkám vycestování, zakotveným v ustanovení §91 zákona č. 325/1999 Sb. K tomu však
Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje na svoji ustálenou judikaturu
(viz např. rozsudek ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 5 Azs 230/2004), podle níž „správní orgán není
povinen rozhodnout o překážce vycestování, jestliže žádost o azyl byla zamítnuta podle
§16 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb. Pouze v případě udělení
či neudělení azylu v režimu §12, §13 a §14 téhož zákona je ve smyslu §28 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, obligatorní částí rozhodnutí konstatování, zda se na cizince vztahuje
překážka vycestování.“
Nad tento rámec je nicméně vhodné doplnit, že tvrzené obavy stěžovatele zjevně
nedosahují intenzity, předpokládané ustanovením §91 zákona č. 325/1999 Sb.,
neboť ani samotný stěžovatel neuvádí, že by po návratu do země původu byl např. ohrožen
jeho život či svoboda, že by byl podroben mučení, nelidskému zacházení a trestu apod.
Lze tak shrnout, že krajský soud se napadeným rozsudkem nedopustil nezákonnosti
ani nepřezkoumatelnosti v namítaném smyslu, jelikož na daný případ aplikoval správná
zákonná ustanovení a výklad těchto ustanovení odpovídá běžným výkladovým metodám.
Stěžovatel totiž zjevně nebyl pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a nemá
ani odůvodněný strach z pronásledování z obdobných důvodů, vymezených v ustanovení
§12 zákona č. 325/1999 Sb. Za této situace byla jeho věc správně posouzena podle
ustanovení §16 odst. 1 písm. g) stejného zákona, podle něhož se žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12.
Nejvyšší správní soud tak v daném případě nezjistil naplnění namítaných důvodů
kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s., a proto dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná a zamítl ji (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se Ministerstvu vnitra nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu