ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.200.2005
sp. zn. 2 Azs 200/2005 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: H. A.,
zastoupeného Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou se sídlem nám. I. P. Pavlova 3, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2005,
sp. zn. 24 Az 199/2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 10. 3. 2004, č. j. OAM-
533/VL-10-17-2004. Tímto rozhodnutím žalovaný stěžovateli neudělil azyl pro nesplnění
podmínek podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Zároveň žalovaný rozhodl o tom, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování
dle ustanovení §91 stejného zákona.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a, b), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), tzn. nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, vady
správního řízení a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Pochybení soudu spatřuje
stěžovatel v tom, že nebyla řádně vyhodnocena otázka případného naplnění podmínek
pro udělení azylu podle ustanovení §14 zákona č. 325/1999 Sb. Stěžovatel se totiž v zemi
původu dostal do slovního a následně fyzického konfliktu s cyklistou, kterého předtím srazil,
byl následně zadržen policií, ale z policejní stanice utekl. Protože se dozvěděl, že byl obviněn
z výtržnictví a že mu proto hrozí trest odnětí svobody v délce až osmi let, odcestoval
do zahraničí. Stěžovatel tvrdí, že nebylo řádně zdůvodněno, proč tyto důvody nemohou
zakládat udělení humanitárního azylu a v tomto směru považuje napadený rozsudek
za nepřezkoumatelný.
Proto stěžovatel navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu a zároveň požádal
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření odkazuje na obsah správního spisu a navrhuje, aby byla kasační
stížnost zamítnuta jako nedůvodná, neboť stěžovatelem prezentované okolnosti nejsou
zvláštního zřetele hodné důvody pro udělení azylu ve smyslu ustanovení §14 zákona
č. 325/1999 Sb.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku městského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že v průběhu správního řízení (viz žádost
o udělení azylu ze dne 12. 2. 2004, protokol o pohovoru ze dne 27. 2. 2004) stěžovatel
setrvale a ve shodě s obsahem kasační stížnosti uváděl, že důvodem jeho odchodu ze země
původu byl konflikt s cyklistou, s nímž se porval, hodil na něj kámen a zlomil mu takto nohu.
Poté utekl z policejní stanice, kam byl následně odveden. Stěžovatel byl obviněn ze spáchání
trestného činu výtržnictví, za což mu hrozil trest odnětí svobody v trvání osmi let. Do té doby
stěžovatel neměl se státními orgány žádné problémy a sám uvádí, že policie postupovala
podle zákona.
Protože podstata kasační stížnosti je založena na tom, že shora popsané skutkové
okolnosti měly vést k udělení tzv. humanitárního azylu, připomíná Nejvyšší správní soud,
že podle jeho ustálené judikatury (viz např. rozsudek ze dne 15. 10. 2003,
sp. zn. 3 Azs 12/2003) „na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá žadatel subjektivní právo.
Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává
soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů
(§78 odst. 1 s. ř. s.).“ Míra správního uvážení správního orgánu je tedy za situace,
kdy se ustanovení §14 zákona o azylu omezuje při určení důvodů, pro něž je možné
humanitární azyl udělit, na konstatování, že se jedná o důvody hodné zvláštního zřetele;
poměrně široká. Přitom prostor soudního přezkumu správních rozhodnutí u přiznání
či nepřiznání humanitárního azylu je v souladu s citovaným judikátem naopak omezen,
což však jistě ani ve vzájemné kombinaci neznamená, že by přiznávání humanitárního azylu
mohlo být určováno pouhou libovůlí správního orgánu.
V daném případě Nejvyšší správní soud nezjistil nic, co by svědčilo o naznačené
libovůli ze strany žalovaného při jeho úvahách o udělení humanitárního azylu a obdobné
lze konstatovat i v případě napadeného rozsudku krajského soudu. Jak totiž vyplývá
z okolností projednávané věci, stěžovatel se obává návratu do země původu proto, že mu tam
hrozí stíhání za spáchání trestného činu, kterého se – jak sám přiznává – skutečně dopustil.
Je tak zjevné, že tato skutková situace spadá do skupiny důvodů, vylučujících udělení azylu
podle ustanovení §15 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., podle něhož nelze udělit azyl, pokud
je důvodné podezření, že se žadatel dopustil před podáním žádosti o udělení azylu vážného
nepolitického trestného činu mimo území. Obdobně čl. 43 Listiny základních práv a svobod
umožňuje odepření azylu tomu, kdo jednal v rozporu se základními lidskými právy
a svobodami.
Lze tak uzavřít, že v projednávané věci žalovaný i krajský soud zcela správně dospěli
k závěru, že důvody pro udělení humanitárního azylu dány nebyly, přičemž Nejvyšší správní
soud připomíná, že již dříve (rozsudek ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004) uvedl,
že „smysl institutu humanitárního azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá
v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice
nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona
o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu
může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu
jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených
či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané
či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem
libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu.“ Taková situace však v případě stěžovatele zjevně
nenastala.
Nejvyšší správní soud proto k této stížnostní námitce konstatuje, se krajský soud
nedopustil nezákonnosti, když argumentaci stěžovatele neshledal relevantní z hlediska
existence tohoto důvodu pro udělení azylu a protože svoje rozhodnutí řádně (byť stručně)
odůvodnil, není důvod je považovat ani za nepřezkoumatelné.
K tvrzeným vadám řízení [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] Nejvyšší správní soud uvádí,
že stěžovatel nikterak nekonkretizuje, jakých vad se měl žalovaný v řízení dopustit,
když toliko namítá, že žalovaný dostatečně nezdůvodnil své závěry o tom, že stěžovateli
neudělil humanitární azyl. Jak již bylo konstatováno výše, na udělení azylu z humanitárního
důvodu není subjektivní právo a i soudní přezkum se proto redukuje na jakousi pojistku
před libovůlí správního orgánu. V projednávané věci tuto libovůli Nejvyšší správní soud
nezjistil a závěry žalovaného i krajského soudu považuje za odpovídající dikci a smyslu
zákona. Proto ani tato stížnostní námitka nebyla shledána důvodnou, jelikož kasační stížnost
představuje procesní prostředek k ochraně subjektivně veřejných práv, nemůže však být
vykládán jako nástroj, zaručující úspěch ve správním a soudním řízení pro případ nesouhlasu
stěžovatele s jeho výsledkem.
Lze proto uzavřít, že polemika stěžovatele se způsobem a rozsahem skutkového
zjišťování, prováděným žalovaným, byla v podané žalobě i v kasační stížnosti povýtce zcela
obecná. Na tuto obecnost reaguje Nejvyšší správní soud tak, že jakkoliv je správní orgán
povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci, rozhoduje se v azylovém řízení o žádosti
o udělení azylu a žadatel o azyl je proto stižen břemenem tvrzení, s nímž se následně správní
orgán musí řádně vypořádat. Za procesní situace, kdy stěžovatel neoznačil žádné důkazy
k prokázání svých tvrzení (což nebyla jeho povinnost, nýbrž právo), tak ani nestanovil jasné
rámce pro další proces dokazování, vedený správním orgánem. Jinak řečeno, právu účastníka
správního řízení předkládat argumentaci a důkazy koresponduje povinnost správního orgánu
se s těmito podáními řádným a přezkoumatelným způsobem vypořádat. Pokud však účastník
řízení na toto své právo rezignuje, nelze spatřovat pochybení na straně správního orgánu,
který na výhrady vedené toliko v obecné rovině reaguje rovněž zobecňujícím způsobem
a za účastníka „nedomýšlí“ bližší konkréta.
Ze všech shora uvedených příčin Nejvyšší správní soud v daném případě nezjistil
naplnění namítaných důvodů kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b),
d) s. ř. s., dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. května 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu