ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.210.2005
sp. zn. 2 Azs 210/2005 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M. M.,
zastoupený advokátem Mgr. Romanem Seidlerem, se sídlem Na Jíkalce 13, Plzeň, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2005,
sp. zn. 59 Az 185/2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 8. 10. 2004,
č. j. OAM-2852/VL-10-05-2004, o zamítnutí jeho žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle
§16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a namítá
tak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení.
Stěžovatel připomíná, že jako důvod pro udělení azylu uvedl skutečnost,
že na Ukrajině si nemůže najít práci, po roce 1989 pracoval jen příležitostně a měl velmi
nízkou životní úroveň. Cítí se být ohrožen situací panující na trhu práce na Ukrajině, zvlášť
když se ji ukrajinským orgánům nedaří uspokojivě řešit. Stěžovateli se ze strany ukrajinských
státních orgánů nedostává účinné ochrany, což lze hodnotit jako pronásledování ve smyslu
§2 odst. 6 zákona o azylu. Krajskému soudu stěžovatel vytýká, že se s ohledem na tuto
stěžovatelovu situaci, v níž mu pro nedostatek pracovních příležitostí hrozí na Ukrajině újma
na zdraví, popř. životě, nevypořádal s otázkou, zda nejsou v jeho případě splněny p odmínky
pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Stěžovatel si uvědomuje,
že účelem institutu azylu je poskytnout ochranu osobám pronásledovaným v zemi původu
a nelze jej využívat jako prostředku legalizace pobytu. Zároveň však připomíná, že kdyby
postupoval v souladu se zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, musel by tak učinit
na území Ukrajiny, kde by byl vystaven nebezpečí újmy na zdraví, přičemž toto nebezpečí
se zvyšuje v závislosti na době vyřizování žádosti o povolení pobytu českými zastupitelskými
úřady na Ukrajině. Konečně pak uvádí, že svým dosavadním životem nepředstavuje
v případě, že by mu byl humanitární azyl udělen, pro ČR bezpečnostní riziko.
Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu
a zároveň žádá, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek, neboť v případě
návratu do země původu mu hrozí újma na zdraví, jež by mu mohla vzniknout v důsledku
nedostatku práce na Ukrajině.
Žalovaný ve svém vyjádření především odkazuje na obsah spisu, zejména na vlastní
podání a výpovědi učiněné stěžovatelem v průběhu řízení. V průběhu řízení bylo podle něj
zjištěno, že stěžovatel opustil zemi původu a žádal o udělení azylu kvůli ekonomickým
potížím a snaze o legalizaci pobytu, která nezakládá nárok na mezinárodní ochranu formou
azylu. Stěžovatel měl proto využít raději institutů zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců.
Kromě toho odkazuje žalovaný na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2004,
sp. zn. 4 Azs 195/2004, podle nějž se při zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné není
možno dovolávat posouzení azylu podle §12 a §14 zákona o azylu.
Z těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby byla kasační stížnost Nejvyšším správním
soudem zamítnuta.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 22. 9. 2004 na základě žádosti, v níž je jako
důvod žádosti o azyl uvedeno, že stěžovatel na Ukrajině nemohl získat stálé zaměstnání a jeho
rodina měla existenční problémy, proto se rozhodl i s manželkou odjet do ČR. Totéž vyplývá
i z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne
4. 10. 2004. V tomto pohovoru také stěžovatel uvedl, že jeho životní úroveň na Ukrajině byla
velmi nízká a peníze mu nestačily na živobytí. Poté, co v roce 1989 zrušili družstvo, kde byl
zaměstnán, pracoval již jen příležitostně a vyráběl lampy ze dřeva. Proto se rozhodl odjet
za prací do ČR na týdenní turistické vízum, po jehož vypršení vstoupil do azylového řízení.
Ve své vlasti se ničeho neobával, neměl žádné problémy se státními orgány, nechtěl se tam
nicméně v obavě z pokračujících ekonomických problémů vrátit.
Žalovaný předmětnou žádost o poskytnutí azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou podle
§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu svým výše označeným rozhodnutím ze dne 8. 10. 2004.
Žalovaný toto zamítnutí zdůvodnil tím, že důvodem žádosti o azyl zjevně byly stěžovatelovy
ekonomické problémy ve vlasti a snaha o legalizaci pobytu na území ČR. Jeho potíže ovšem
nebylo možno posoudit jako pronásledování ve smyslu zákona o azylu, neboť jeho nepříznivá
finanční situace byla důsledkem všeobecného hospodářského stavu na Ukrajině. Žalovaný
proto uvedl, že sice chápe stěžovatelovu nevyhovující finanční situaci a jeho snahu řešit
potíže odchodem za výdělkem do zahraničí, tyto těžkosti ekonomického rázu však nejsou
důvodem pro udělení azylu. Stěžovatel usiloval o legalizaci pobytu v ČR, k čemuž měl využít
institutů zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, jak vyplývá i z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 5 Azs 37/2003. Byly proto naplněny podmínky
ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu a stěžovatelova žádost o azyl byla zamítnuta
jako zjevně nedůvodná. Žalovaný přitom pro nadbytečnost již neposuzoval, zda stěžovatel
splňoval podmínky pro udělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu a nehodnotil ani
přítomnost překážek vycestování, neboť tato posouzení se váží na ustanovení §12 tohoto
zákona, jež nebylo ve stěžovatelově případě použito.
Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu
v Ostravě. V této žalobě stěžovatel uvedl, že s rozhodnutím nesouhlasí a napadá jeho výrok
o posouzení jeho žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné. V napadeném rozhodnutí označil
za porušená několik ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, a §12 zákona o azylu.
V důkazech odkázal na obsah správního spisu.
Krajský soud v Ostravě tuto žalobu zamítl svým výše označeným rozsudkem. V tomto
zamítavém rozsudku krajský soud uvedl, že správní spis svědčí o tom, že stěžovatel neopustil
Ukrajinu z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, když uváděl pouze ekonomické potíže
ve vlasti, tedy důvody nerozhodné z hlediska řízení o udělení azylu. Žalovaný vycházel
ve svém rozhodování z dostatečných podkladů, shromážděných a posouzených souladně
se správním řádem, a krajský soud se shodl se žalovaným i ve výkladu ustanovení §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu Stěžovatel skutečně neuvedl žádné skutečnosti nasvědčující tomu,
že by mohl být ve své vlasti pronásledován podle §12 zákona o azylu. Žalovaný
tak nepochybil, když stěžovatelovu žádost o azyl zamítl jako zjevně nedůvodnou. Ze všech
těchto důvodů krajský soud posuzovanou žalobu zamítl rozsudkem napadeným touto kasační
stížností.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti uvádí pouze jedinou námitku, a sice
tu, že se žalovaný nezabýval možností udělit mu humanitární azyl, i přes těžkosti,
které stěžovatel v kasační stížnosti uvádí.
V této otázce je třeba odkázat na dosavadní judikaturu k otázce posuzování splnění
podmínek pro udělení humanitárního azylu. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 9. 2005, sp. zn. 7 Azs 138/2005, k této otázce zdejší soud uvedl: „Výroky o neudělení
azylu podle §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., jsou
podmíněny negativním rozhodnutím podle §12 téhož zákona. Nejedná se tedy o samostatné
výroky, neboť se jimi deklaruje neexistence důvodů pro udělení azylu jen za předpokladu,
že nejsou splněny podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění zákona č. 2/2002 Sb. Rovněž výrok o existenci či neexistenci překážky vycestování
není samostatným výrokem, neboť se váže na výrok o neudělení azylu nejen podle §12 zákona
o azylu, ale i podle §13 a §14 téhož zákona.“
Tento právní názor byl pak dále doplněn tímto soudem v rozsudku ze dne 2. 3. 2005,
sp. zn. 3 Azs 77/2004: „I žadatel se zjevně nedůvodnou žádostí o udělení azylu se může
dovolat humanitárních důvodů, popř. správní orgán je může shledat sám již v rámci
zkráceného řízení. V takovém případě však není místo pro zamítnutí žádosti pro zjevnou
nedůvodnost podle §16 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.,
se současným udělením humanitárního azylu, ale naopak pouze pro kladný výrok ve smyslu
§14 téhož zákona.“
Tyto dva právní postoje vnímané společně vedou k závěru, že pokud žadatel o azyl
se zjevně nedůvodnou žádostí neuvádí humanitární důvody, lze jeho žádost zamítnout jako
zjevně nedůvodnou a k otázce udělení azylu podle §14 se již není třeba vyjadřovat. Pokud
ovšem žadatel s takovou žádostí humanitární důvody uvádí, je třeba je posoudit,
a to z pohledu §12 i §14 zákona o azylu a tedy nikoliv klasifikovat jeho žádost jako zjevně
nedůvodnou. Pokud toto pravidlo vztáhneme na stěžovatelovu žádost o azyl, lze shledat,
že uváděl pouze ekonomické potíže v zemi původu, které, byť byly tíživé, dopadaly
na obyvatelstvo jeho vlasti jako celek, a nebylo proto možno je označit jako pronásledování
ve smyslu zákona o azylu ani jako důvody hodné zvláštního zřetele. Na tom nic nemění
ani stěžovatelova argumentace obsažená v kasační stížnosti a zdůvodňující, proč nevyužil
pro hledání práce v ČR nástrojů nabízejících se mu prostřednictvím českého zákona o pobytu
cizinců ještě na ukrajinském území. Jeho žádost odůvodněná ekonomickými potížemi tak byla
opravdu zjevně nedůvodná a stěžovatel se přitom ani nedovolával svou žádostí humanitárních
důvodů, když neuváděl žádné skutečnosti, které by bylo možno takto klasifikovat. Skutečnost,
že ekonomické potíže nelze chápat jako humanitární důvody, je správní judikaturou trvale
zastávána. Jako ilustrativní příklad tohoto přístupu lze uvést např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 5 Azs 3/2003: „Obtíže žadatele o azyl stran
obživy či možností seberealizace nelze bez přistoupení dalších okolností hodných zvláštního
zřetele vnímat jinak, nežli jako důvody ekonomické, nepostačující k udělení humanitárního
azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ze znění zákona č. 2/2002 Sb.“
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění
namítaného důvodu kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného – v souzené věci se krajský soud nedopustil
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení.
Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační stížnosti k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. července 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu