ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.224.2005
sp. zn. 2 Azs 224/2005 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: R. K., právně
zastoupený JUDr. Hanou Mrázkovou, advokátkou se sídlem Kaštanová 34, Brno, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2005,
sp. zn. 56 Az 44/2005,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2005, sp. zn. 56 Az 44/2005,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 4. 4. 2005,
č. j. OAM-211/LE-PA04-PA04-2005, jímž byla jeho žádost o azyl zamítnuta jako zjevně
nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), když namítá
nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem a vady řízení před správním orgánem.
Stěžovatel nejprve vytýká krajskému soudu, že nesprávně interpretoval ustanovení
§2 odst. 6 zákona o azylu, když podle jeho názoru skutečnosti, které uváděl v průběhu
správního řízení, byly podřaditelné pod pojem pronásledování. Jeho žádost proto neměla být
zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Připomíná,
že mu radikální islámští bojovníci vyhrožovali fyzickou likvidací, pokud se nebude
zúčastňovat bojů na jejich straně. Veřejná moc ho přitom před touto hrozbou nebyla vzhledem
k situaci panující v Dagestánu schopna uchránit. Jednalo se tedy podle jeho názoru o azylově
relevantní pronásledování přičitatelné veřejné moci v jeho zemi původu.
Stěžovatel dále protestuje proti tomu, že žalovaný porušil jeho práva, když u něj
neposoudil přítomnost překážky vycestování podle §91 zákona o azylu. Připomíná dále,
že §91 zákona o azylu, jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu, je odrazem
mezinárodních závazků vyplývajících pro ČR z čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení
uprchlíků z roku 1951 (dále též „Ženevská úmluva“), jež zakotvuje zásadu
„non-refoulement“. Stěžovatel dále upozorňuje na aplikační přednost mezinárodních smluv
před obyčejným vnitrostátním právem, jak vyplývá z čl. 10 současného znění Ústavy ČR
a na rozdílnost dikce článku 33 odst. 1 Ženevské úmluvy a definice pojmu uprchlík obsažené
v článku 1 písm. A odst. 2 téže úmluvy. Podle stěžovatelova názoru nedostál žalovaný
závazkům vyplývajícím pro ČR z této části mezinárodního práva, když jeho žádost,
tedy žádost uprchlíka ve smyslu Ženevské úmluvy, pohledem zásady „non-refoulement“
vůbec neposoudil. V současnosti mu proto hrozí, že při realizaci rozhodnutí o správním
vyhoštění bude vyhoštěn na území Ruské federace, aniž by se kdokoli zabýval tím, zda se na
něj zásada non-refoulement vztahuje, či nikoli.
Obdobnou argumentační konstrukci shledává stěžovatel i ve vztahu k čl. 3 Úmluvy
proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení publikované
pod č. 143/1988 Sb., z níž také vyplývá závazek ČR nevydat osobu do státu, kde by jí hrozilo
mučení. Práva stěžovatele plynoucí z těchto dvou úmluv shledává stěžovatel u sebe
porušenými, neboť stát je povinen posoudit přítomnost překážky vycestování vždy,
ať už dotčená osoba takové obavy explicitně vyjádří, či nikoliv.
Stěžovatel je tak přesvědčen o tom, že rozhodnutí žalovaného trpělo vadami, pro něž
měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit. Je sice pravdou, že nelze jako základní lidské
právo každého člověka kvalifikovat právo pobývat na území cizího státu, takovým právem
však nesporně je právo nebýt vrácen do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení nebo hrozby
uvedené v čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy. Existenci obou těchto okolností přitom musí stát
posoudit vždy, ať už takové obavy žadatel o azyl vyjádří či nikoli.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu
a v doplnění kasační stížnosti žádá, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Poté co byla stěžovateli ustanovena advokátka, doplnila ke kasační stížnosti,
že ve skutkových okolnostech odkazuje stěžovatel na žádost o udělení azylu a následný
pohovor, v nichž mimo jiné uvedl, že je národnosti kumy a islámského vyznání a z toho
důvodu, že nepatří k většinovým wahabistům, má obavy o svůj život. Co se týče nebezpečí
ze strany státních orgánů v případě jeho návratu, uvedl, že neví, jak na tuto otázku odpovědět,
neboť taková situace v jeho životě dosud nenastala.
Žalovaný ve svém vyjádření pouze odkazuje na obsah správního spisu a dodává,
že se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy. K námitkám týkajícím se nevztažení překážky vycestování žalovaný
uvádí, že se překážka vycestování v souladu s §28 zákona o azylu posuzuje pouze při
neudělení nebo odnětí azylu. Ustanovení článku 33 odst. 1 Ženevské úmluvy pak nemá
žádnou souvislost se stěžovatelovým případem. Proto navrhuje, aby byla stěžovatelova
kasační stížnost zamítnuta jako nedůvodná.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 16. 3. 2005 na základě žádosti, v níž je jako
důvod žádosti uvedeno, že stěžovatel chce klidně žít, ovšem u něj doma v Dagestánu
se neustále válčí a je tam hodně wahabistů. Proto odjel do Moskvy a odtud kamionem do ČR,
kde byl vysazen, přičemž mu převaděči tvrdili, že je v Německu. Totéž vyplývá i z protokolu
o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 23. 3. 2005. V tomto
pohovoru stěžovatel doplnil, že pracoval jako krejčí, řidič malého autobusu a nakonec
na různých stavbách, a to až do odjezdu z vlasti. K němu se odhodlal proto, že jej navštívili
dva neznámí lidé, kteří mu nabízeli peníze a přesvědčovali jej, ať jde bojovat spolu s Čečenci
proti Rusům. Poté, co tuto nabídku odmítl, mu začali vyhrožovat. Tento postup stěžovatel
přisuzoval představě Čečenců, kteří se chtějí od Ruska oddělit, že by je v tom obyvatelé
Dagestánu měli podporovat. Stěžovatel se pokusil před těmito hrozbami utéci do Německa,
neboť tam předtím odešlo i mnoho jiných Dagestánců. V Dagestánu je podle něj situace všude
stejná, skoro každý den se tam střílí, a do Ruska jít nechtěl, neboť tam nemají obyvatele
Dagestánu rádi. Místo v Německu ale skončil v ČR, kde jej hodinu po vysazení z kamionu
zadržela policie. S orgány veřejné moci problémy neměl, ale vadilo mu, že se nemohl domoci
ochrany.
Žalovaný se rozhodl stěžovatelovu žádost o azyl zamítnout svým výše uvedeným
rozhodnutím ze dne 4. 4. 2005 jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu. Žalovaný v tomto rozhodnutí uvedl, že stěžovatelovým důvodem k podání žádosti
o azyl byla situace v Dagestánu, z níž je již unaven. Jeho situaci ovšem nelze podřadit
důvodům pro udělení azylu. Cílem jeho cesty bylo Německo. V ČR nechtěl žádat o azyl,
k tomu se rozhodl až poté, co jej zadržela česká cizinecká policie. Podle žalovaného
stěžovatel neuváděl v průběhu pohovoru žádné konkrétní potíže, pro něž by byl nucen opustit
svou vlast, pouze byl unaven ze situace v Dagestánu. Nebylo tedy důvodu k závěru, že vyvíjel
činnost k uplatňování politických práv a svobod, či že by jeho potíže byly zapříčiněny jedním
z důvodů taxativně uvedených v §12 zákona o azylu. V jeho případě se tak jednalo
o problémy osobního charakteru nemající žádnou souvislost s jednáním státních orgánů nebo
soukromých osob, jež by se dalo označit za perzekuci, čímž byly naplněny podmínky
ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Za této situace již žalovaný neposuzoval
stěžovatelovu žádost o azyl pohledem §13 a §14 zákona, ani se nezabýval přítomností
překážky vycestování, neboť aplikace těchto ustanovení je vázána na posouzení žádosti o azyl
podle §12 zákona o azylu, jehož v tomto případě použito nebylo.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Brně. V ní
uváděl, že se cítil být ve správním řízení zkrácen na svých právech. Dále zde namítal porušení
ustanovení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 tehdy účinného zákona
č. 71/1967 Sb., správního řádu. Konečně tvrdil, že jeho žádost o azyl neměla být zamítnuta
jako zjevně nedůvodná, neboť u sebe spatřoval důvody podle §12 zákona o azylu, minimálně
pro vztažení překážky vycestování podle §91 zákona o azylu. Ve skutkových důvodech
odkázal na obsah správního spisu a konkrétně uvedl, že již v průběhu správního řízení
objasnil, že ze země původu odešel pro neuspokojivou bezpečnostní situaci, když mu bylo
vyhrožováno fyzickou likvidací, pokud se nebude účastnit bojů na straně islámských radikálů.
Krajský soud v Brně žalobu bez nařízení ústního jednání zamítl shora označeným
rozsudkem. V něm uvedl, že stěžovatelovy námitky ohledně neúplného zjištění skutkového
stavu jsou obecné a nijak nekonkretizované a krajský soud neshledal žádné pochybení
žalovaného, který dal stěžovateli v průběhu správního řízení dostatek možností k tomu,
aby uvedl o své žádosti o azyl vše, co považoval za důležité pro rozhodnutí žalovaného.
Žalovaný se pak důvody, které stěžovatel uvedl, podrobně zabýval. Ani krajský soud přitom
neshledal, že by stěžovatel uváděl cokoli, co by bylo možno podřadit důvodům uvedeným
v §12 zákona o azylu, a podmínky ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu tak byly
splněny. Co se týče posouzení překážek vycestování, toto posouzení je podle krajského soudu
podrobně rozvedeno v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného, na něž v tomto
krajský soud odkázal, neboť se s žalovaným ztotožnil. Závěrem pak krajský soud připomněl,
že ani podle judikatury Ústavního soudu není právo pobývat na území cizího státu jedním
ze základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Stěžovatel nejprve v kasační stížnosti uplatnil námitku ve smyslu §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. Krajskému soudu pak vytkl, že nesprávně posoudil právní otázku aplikace
ustanovení §2 odst. 6 zákona o azylu na stěžovatelem uváděné skutečnosti a právní otázku
aplikace článku 33 Ženevské úmluvy a článku 3 Úmluvy proti mučení, takže zdejší
soud posoudil napadený rozsudek krajského soudu i pohledem ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. To ostatně na stěžovatelovu argumentaci obsaženou v kasační stížnosti dopadá
lépe než ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle nějž lze namítat v kasační stížnosti
„vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.“ Svou
věcnou argumentací však stěžovatel brojí pouze druhotně proti způsobu, jakým žalovaný
zjišťoval jeho skutkovou situaci, primárně však proti tomu, že na jeho takto zjištěnou situaci,
tedy na jeho tvrzení učiněná během správního řízení, nevztáhl ani on ani následně krajský
soud pojem pronásledování ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 zákona o azylu.
Toto ustanovení ve znění účinném v době rozhodování žalovaného znělo
takto:
„Za pronásledování se pro účely tohoto zákona považuje ohrožení života nebo svobody,
jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna,
podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu
posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát
není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.“
Právě pohledem tohoto definičního ustanovení je potřeba vnímat i ustanovení
§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, podle nějž byla stěžovatelova žádost o azyl posouzena
a podle nějž platí, že „žádost o udělení azylu se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže
žadatel ... neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování
z důvodů uvedených v §12“, tedy pokud netvrdí, že je pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve státě svého občanství nebo posledního trvalého bydliště.
Žalovaný stěžovatelovu žádost posoudil právě pohledem ustanovení §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu a krajský soud následně svým rozsudkem tento přístup posvětil.
Zdejší soud se s ním však neztotožňuje. Na vysvětlení tohoto postoje je třeba uvést,
že zamítání žádostí o azyl jako zjevně nedůvodných představuje jakousi odchylku
od standardního procesního postupu při posuzování žádosti o azyl. Tento standardní postup
je představován posouzením žádosti o azyl pohledem ustanovení §12 zákona o azylu
a v případě neshledání azylových důvodů podle tohoto ustanovení, posouzením situace
žadatele o azyl pohledem §13 a §14, popřípadě pohledem §91 zákona o azylu. Pouze tehdy,
kdy je dostatečně zřejmé, že žadatelova žádost o azyl si nezasluhuje posouzení pohledem
těchto ustanovení, neboť spadá svou povahou pod některou ze situací vyjmenovaných
v §16 odst. 1 zákona o azylu, je namístě využít tuto procesní odbočku a žádost o azyl
meritorně neposuzovat. Právě takto chápe smysl §16 zákona i dosavadní judikatura zdejšího
soudu, jak je zřejmé např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2004,
sp. zn. 7 Azs 124/2004 (publ. pod č. 349/2004 Sb. NSS): „Vedle pozitivního vymezení
předpokladů pro udělení azylu v §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, stanoví tento zákon
také vylučující důvody, při jejichž naplnění žadateli azyl udělit nelze; tyto důvody jsou
taxativně stanoveny v §15 a §16 tohoto zákona. Jsou-li splněny podmínky vymezené
v ustanovení §16 odst. 1 tohoto zákona, tj. podmínky pro zamítnutí žádosti jako zjevně
nedůvodné, není namístě zkoumat případnou existenci důvodů pro udělení azylu podle
§12 písm. b) citovaného zákona, protože udělení azylu je za takové situace vyloučeno.“
Jednou z těchto situací, jež umožňuje upustit od posouzení žádosti o azyl pohledem
§12 a souvisejících zákona o azylu, je tedy i situace, kdy žadatel neuvádí žádnou skutečnost
svědčící o tom, že by mohl být vystaven azylově relevantnímu pronásledování. Vzhledem
ovšem k tomu, že se jedná o výjimku z běžného postupu, navíc o výjimku, jejíž použití je pro
žadatele o azyl procesně nepříznivé, je potřeba ji používat restriktivním způsobem, tedy pouze
v situacích, kdy je její znění zjevně a na první pohled naplněno, typicky například u žadatelů
o azyl, kteří si tímto způsobem chtějí legalizovat pobyt v ČR, aby zde mohli žít či pracovat
a obejít tak postupy předpokládané zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců.
Stěžovatelův případ však do této skupiny zjevně nepatří. Stěžovatel přišel
do ČR - jakkoli nebyla jeho cílovým státem, což nic nemění na jeho povinnosti požádat
ve smyslu právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 8. 2003, sp. zn. 2 Azs 5/2003 (publ. pod č. 18/2003 Sb. NSS), o azyl „vždy již v první
zemi, v níž má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve a v níž budou garantována
jeho základní práva a svobody“ – způsobem typickým pro uprchlíky, ihned po svém příchodu
se dostal do kontaktu s orgány české veřejné moci a uváděl konkrétní problémy, které měl
v zemi svého původu. Pokud přitom byla tato jeho tvrzení pravdivá, nejednalo se rozhodně
o problémy banální. Uváděl, že byl ohrožován na životě a že tato hrozba byla zapříčiněna
celkovou situací v jeho zemi původu, respektive v té její části, kde bydlel. Není úkolem
zdejšího soudu rozhodovat o tom, zda se o pronásledování skutečně jednalo, tedy posuzovat,
zda byl stěžovatel ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu opravdu vystaven ohrožení života
nebo svobody, či opatřením působícím psychický nátlak nebo jiným obdobným jednáním.
Stejně tak není úkolem zdejšího soudu rozhodnout, zda tyto hrozby, o nichž stěžovatel mluvil,
pokud byly reálné, byly přičitatelné jeho zemi původu. K této úvaze nemá zdejší soud v rámci
svého kasačního přezkumu oprávnění a nemá k němu ani důkazní prostředky.
Právě takové posouzení a k němu potřebné důkazní prostředky měl ovšem provést
a opatřit žalovaný. Ustanovení §16 odst. 1 písm. g) totiž může být vztaženo opravdu jen na ty
žadatele o azyl, kteří žádné azylově relevantní skutečnosti neuvádějí. Pokud je ovšem uvádějí,
a to způsobem, který není zcela zjevně nepodložený, je na žalovaném, aby je posoudil, zvážil
jejich důvěryhodnost, konfrontoval je s informacemi o zemi původu žadatele o azyl.
Nic z toho žalovaný neučinil, přestože toto posouzení, a tedy postup podle §12 zákona
o azylu, bylo jediným způsobem, jak mohl v dané situaci o stěžovatelově žádosti o azyl
rozhodnout, neboť stěžovatel uváděl skutečnosti svědčící o možném pronásledování a tato
jeho tvrzení nebyla zjevně nepodložená, jakkoli zdejší soud nemůže rozhodnout, zda byla
i pravdivá a opodstatněná. Pokud tak žalovaný neučinil, měl jeho rozhodnutí k žalobě
stěžovatele zrušit krajský soud. Namísto toho jak žalovaný, tak krajský soud posoudili tuto
žádost spíše mechanicky a aplikovali na ni ustanovení, jež na ni aplikováno být nemělo.
Krajský soud se tím skutečně dopustil nesprávného posouzení právní otázky aplikovatelnosti
§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, jež mu stěžovatel vyčítá ve své kasační stížnosti.
Tímto závěrem přitom zdejší soud nepředjímá, zda mělo být stěžovatelově žádosti
vyhověno, tvrdí však, že měla být posouzena věcně, tedy pohledem §12 zákona o azylu,
neboť stěžovatelova tvrzení nemusejí být nutně dostatečná k vyhovění jeho žádosti o azyl,
jsou však podle názoru tohoto soudu jednoznačně dostatečná k tomu, aby o nich bylo
rozhodnuto věcně.
Nad tento rámec považuje zdejší soud za nutné se vyjádřit i ke stěžovatelově stěžejní
komplexní kasační námitce, jež směřuje proti faktu, že u něj nebyla žalovaným posouzena
překážka vycestování a krajský soud tento postup posvětil. Proti tomu odkazuje žalovaný na
ustanovení §28 zákona o azylu, podle nějž platí, že „pokud bude rozhodnuto o neudělení
nebo odnětí azylu, ministerstvo v rozhodnutí uvede, zda se na cizince vztahuje překážka
vycestování (§91).“ Z tohoto ustanovení žalovaný dovozuje, že v případě zamítání žádosti o
azyl jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 zákona o azylu není povinen přítomnost
překážky vycestování posuzovat. Zdejší soud tuto otázku posoudil jak pohledem zákonných
ustanovení, tak pohledem ústavního pořádku a mezinárodněprávních závazků České
republiky a své dosavadní judikatury a shledal, že i tato stěžovatelova námitka je potenciálně
důvodná, respektive byla by důvodná, pokud by nebylo chybou již zamítnutí žádosti o azyl
jako zjevně nedůvodné, od nějž se chybná aplikace §28 zákona o azyl odvinula.
Názor žalovaného, že v případě, kdy je žádost o azyl zamítnuta jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, není již namístě posuzovat i přítomnost překážky
vycestování, je podpořena jak jazykovým zněním §28 zákona, na něž žalovaný poukazuje,
tak i dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu, zejména pak jeho rozsudkem ze dne
9. 9. 2004, sp. zn. 2 Azs 147/2004 (publ. pod č. 409/2004 Sb. NSS): „Rozhodne-li
Ministerstvo vnitra o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle
§16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nečiní již výrok o neexistenci překážek
vycestování ve smyslu ustanovení §91 citovaného zákona.“
Stěžovatel má ovšem na straně druhé pravdu ve svém tvrzení o nezpochybnitelné
aplikační přednosti mezinárodních smluv zahrnutých do vymezení článku 10 Ústavy, podle
nějž platí, že „vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas
a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní
smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“ Není sporu ani o tom, že
takovou mezinárodní smlouvou mající tuto aplikační přednost je i Úmluva o právním
postavení uprchlíků z roku 1951 a k ní se vážící Protokol týkající se právního postavení
uprchlíků z roku 1967, jež byly publikovány pod č. 208/1993 Sb. Podle článku 33 odst. 1 této
Ženevské úmluvy pak platí: „Žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí
uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy
na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě
či politického přesvědčení.“ Stěžovatel má pravdu i v tom, že tato zásada označovaná jako
„non-refoulement“, našla podle důvodové zprávy k §90 původního návrhu zákona o azylu,
jenž nakonec v podobě publikované ve Sbírce zákonů získal číslo 91, svůj odraz právě
v tomto ustanovení.
Z těchto skutečností stěžovatel správně odvodil, že pokud by se v konkrétním případě
dostala do rozporu aplikace §91 zákona o azylu a aplikace, která by vyplynula z čl. 33
Ženevské úmluvy, musela by být podle čl. 10 Ústavy použita přímo a přednostně Ženevská
úmluva. Pokud by tedy hrozilo vyhoštění osoby, u níž by nebyla zkoumána přítomnost
překážky vycestování podle §91 zákona o azylu, jednalo by se však přitom o uprchlíka
ve smyslu Ženevské úmluvy, kterému by hrozily neblahé následky zakotvené v čl. 33 odst. 1
Ženevské úmluvy; musela by být přednostně aplikována Ženevská úmluva a taková osoba
by v konkrétním případě nesměla být vyhoštěna či jiným způsobem vrácena,
neboť by to vedlo k porušení mezinárodních závazků ČR rozpornému ze své povahy i s čl. 1
odst. 2 Ústavy.
V tomto směru se ostatně ke vztahu těchto ustanovení vyjádřil i zdejší soud ve svém
rozsudku ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 2 Azs 343/2004 (publ. pod č. 721/2005 Sb. NSS),
kde uvedl: „V případě rozporu mezi ustanoveními čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení
uprchlíků (publikované pod č. 208/1993 Sb.) a §91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
má aplikační přednost čl. 33 odst. 1 Úmluvy. Pokud je však zjevné, že konkrétní žadatel o azyl
nemůže být uprchlíkem typicky proto, že neuvádí žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohl
být vystaven pronásledování, není k takové aplikační přednosti důvod, neboť na takovou
osobu čl. 33 odst. 1 Úmluvy nedopadá.“
Lze tedy tyto dva související právní názory shrnout tak, že v případě žadatele o azyl,
jehož žádost o azyl byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu, není obecně na místě – vzhledem k nedokonalému textovému vyjádření §28 zákona
o azylu, jež opomíjí možnost zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné – rozhodovat
o překážce vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Pokud by ovšem takový postup mohl
vést k vyhoštění uprchlíka do země, kde by byl ohrožen neblahými skutečnostmi uváděnými
v čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy, je třeba se nad dikci zákona povznést a tuto otázku
posoudit.
V posledně citovaném rozsudku neshledal zdejší soud důvod k přednostní aplikaci
mezinárodního práva proto, že z vyjádření stěžovatelky v onom případě zjevně vyplývalo,
že o azyl žádala pouze z ekonomických důvodů a nemohla tak vůbec spadat do definice
uprchlíka obsažené v čl. 1 písm. A odst. 2 Ženevské úmluvy. Podle tohoto ustanovení, v jeho
znění po zmírnění definičních podmínek zakotveném Protokolem z roku 1967, je uprchlíkem
osoba, která „se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním
z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým
společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout,
nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti.“
V případě nyní posuzovaném však situace takto jednoznačná není. Stěžovatel uváděl
konstantně od počátku správního řízení až po kasační stížnost, že byl ohrožen na životě
vyhrožováním osob, které jej přesvědčovaly, aby se zapojil do bojů proti Rusku na straně
čečenských povstalců. Nebylo tedy vyloučeno, že by mohl být uprchlíkem ve smyslu výše
citovaného definičního ustanovení Ženevské úmluvy. Posoudit pravdivost jeho tvrzení
a možnost vztažení zásady non-refoulement (ať již přímo či postupem podle §91 zákona
o azylu) na stěžovatele již ovšem není úkolem zdejšího soudu, zejména nikoli v rámci tohoto
obiter dicta. Za nadbytečné již zdejší soud považuje vyjadřovat se i k aplikaci čl. 3 Úmluvy
proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení, neboť Ženevská
úmluva, jako mezinárodněprávní instrument sloužící ochraně uprchlíků dopadá
na stěžovatelovu situaci potenciálně – tedy pokud by v dalším řízení byl k posouzení
překážky vycestování jako odrazu zásady non-refoulement po případném neudělení azylu
žalovaným důvod – těsněji.
K otázce aplikace mezinárodního práva na stěžovatelův případ se zdejší soud
vyjadřuje jednak proto, že jí stěžovatel věnoval značnou část své kasační stížnosti, a jednak
proto, že tato otázka byla posouzena krajským soudem pouze velice zběžně. Krajský soud
ve svém rozsudku dokonce zcela chybně uvedl, že překážkou vycestování se žalovaný
zabýval podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí. Tak tomu však zjevně není, když žalovaný
ve svém rozhodnutí pouze uvedl, že otázku přítomnosti překážky vycestování
ve stěžovatelově případě vůbec posuzovat nebude.
Lze tak uzavřít, že v daném případě krajský soud stejně jako předtím žalovaný chybně
posoudil právní otázku, zda stěžovatelem uváděná tvrzení mohla svědčit o tom, že by mohl
být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Žalovaný i následně
krajský soud tak ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu chybně vyložili a vztáhli
na stěžovatelův případ. V návaznosti na chybné právní posouzení se pak žalovaný dopustil
i pochybení ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť v důsledku posouzení
stěžovatelovy žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné již neprováděl dokazování ohledně
důvěryhodnosti stěžovatelovy výpovědi a situace v jeho zemi původu. Přitom jedině
na základě takového dokazování by žalovaný mohl zjistit, zda je tato žádost o azyl důvodná
či nikoli. Touto kritikou nečiní zdejší soud žádný závěr o důvodnosti této žádosti, k tomu mu
ostatně řízení prováděné žalovaným nedalo ani dostatek podkladů, nýbrž pouze vylučuje,
že by se jednalo o žádost zjevně nedůvodnou. Řečeno jinak, zdejší soud nepředjímá, zda jsou
stěžovatelova tvrzení pravdivá, pouze tvrdí, že jsou plausibilní a relevantní a zamítnutí jeho
žádosti jako zjevně nedůvodné, stejně jako neposouzení toho, zda by v případě vycestování
nebyl ohrožen skutečnostmi zakládajícími příkaz non-refoulement, když už stěžovatelovu
žádost chybně zamítl jako zjevně nedůvodnou; bylo nemístné.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná a napadený rozsudek Krajského soudu v Brně je nezákonný
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil.
Krajský soud v Brně je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.), a je proto povinen zrušit
napadené rozhodnutí žalovaného a zavázat jej, aby v dalším správním řízení posoudil
stěžovatelovu žádost o azyl pohledem §12 a §91 zákona o azylu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Brně v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. října 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu