ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.263.2005
sp. zn. 2 Azs 263/2005 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
B. K., zastoupeného JUDr. Milanem Schwarzem, advokátem se sídlem Dukelská 2, Bruntál,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, ve
věci kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 7. 2005,
č. j. 14 Az 37/2004 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále označován jako „stěžovatel“)
nadepsaný rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 19. 12. 2003, č. j. OAM-793/VL-10-P25-2003. Rozhodnutím
správního orgánu mu nebyl udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a bylo vysloveno,
že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 téhož zákona.
Ve své kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že od počátku řízení o udělení azylu tvrdí,
že důvodem pro podání jeho žádosti o azyl je skutečnost, že mu hrozí nebezpečí vážného
ohrožení zdraví a života v případě, že bude nucen k návratu do své země původu.
Toto nebezpečí mu hrozí ze strany poškozeného majitele auta, když sám stěžovatel přiznává,
že na tomto vozidle způsobil škodu ve výši 3000 USD. Stěžovatel namítá, že posouzením
pravdivosti těchto tvrzení se žalovaný ani Krajský soud ve svých úvahách o hodnocení
důkazů nezabýval. Se stěžovatelovým tvrzením, že je jeho život ohrožen a tato skutečnost
je případ hodný zvláštního zřetele, se soud v odůvodnění rozsudku nezabýval. Soud
se také nevypořádal s tím, že stěžovatel v žalobě namítal nezákonný postup správního orgánu,
když tvrdil, že správní orgán řádně nezjistil skutkovou podstatu, z které při svém rozhodování
vycházel. Stěžovatel dále uvedl, že krajský soud se v odůvodnění svého rozsudku omezil
pouze na konstatováním, že takový humanitární důvod, který je hodný zvláštního zřetele,
je důvodem pro poskytnutí azylu.
Současně v rámci kasační stížnosti požádal stěžovatel o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření sděluje, že popírá oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Žalovaný dále uvedl,
že nezpochybnil pravdivost jeho výpovědi, avšak jím uváděné důvody pro podání žádosti
o azyl neshledal azylově relevantními. Žalovaný konstatoval, že na základě osobní situace
popsané stěžovatelem v průběhu řízení nezjistil správní orgán důvod pro udělení azylu
podle §14 zákona o azylu. Námitka stěžovatele o neúplně zjištěném skutkovém stavu
je pak učiněna pouze v obecné poloze a není nikterak rozvedená nebo upřesněná. Žalovaný
proto navrhuje kasační stížnost zamítnout a odkladný účinek pro nedůvodnost nepřiznat.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti. Žádost o udělení azylu podal stěžovatel
dne 23. 2. 2003 a pohovor k této žádosti s ním byl proveden dne 19. 6. 2003. Jako důvod
své žádosti o azyl uvedl, že v roce 2001 naboural auto jednoho podnikatele, u kterého
3 měsíce pracoval. Ten po něm požadoval úhradu za jeho auto a to 3000 USD. Proto se,
v dubnu 2002, rozhodl odjet do ČR, aby si na tento dluh vydělal. Před odjezdem z Ukrajiny
si ještě vypůjčil 300 USD. Dále konstatoval, že jediným důvodem jeho odjezdu z Ukrajiny
bylo vydělat si peníze. Od dubna 2002 žije a pracuje v ČR. Bylo mu uděleno správní
vyhoštění a proto nyní žádá o azyl. Ve vlastnoručně psaném prohlášení uvedl, že žádá o azyl
v ČR, protože má doma dluh 1300 USD, a proto ho čekají doma velké nepříjemnosti. Ve výše
zmíněném pohovoru tyto skutečnosti potvrdil. Konstatoval, že do ČR přijel, aby si vydělal
na dluh 1300 USD.
Krajský soud se ve svém rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry
žalovaného vyslovenými v žalobou napadeném správním rozhodnutí. Konstatoval,
že v průběhu správního řízení stěžovatel neuvedl, že by byl pronásledován z důvodů
podřaditelných pod §12 zákona o azylu a toto nebylo ani jinak prokázáno. Krajský soud
dále uvedl, že důvody tvrzené stěžovatelem nelze ani považovat za důvody hodné zvláštního
zřetele, jejichž existence je podmínkou pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu.
Ke stěžovatelem v žalobě namítanému nesprávnému posouzení věci uvedl, že stěžovatel
toto porušení nijak nekonkretizoval. Z obsahu správního spisu vyplynulo, že správní orgán
postup podle §33 odst. 2 a §34 odst. 1 správního řádu dodržel, stěžovatelovi byl dán
v průběhu správního řízení prostor k tomu, aby se vyjádřil k podkladům rozhodnutí
a aby případně navrhl jejich doplnění. Vzhledem k obecnosti námitky neúplně zjištěného
skutkového stavu soud konstatoval, že v době před vydáním rozhodnutí byl skutkový stav
zjištěn dostatečně, když správní orgán při svém rozhodování vycházel z objektivních zpráv
o situaci v zemi původu stěžovatele a vypořádal se s obsahem těchto zpráv.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. zákona 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). přípustná a podle jejího obsahu
jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. b), d) s. ř. s.,
neboť stěžovatel namítá, že se žalovaný nezabýval pravdivostí stěžovatelových tvrzení
[§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], a dále namítá, že rozsudek krajského soudu
je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je stěžovatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní
mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek
odůvodnění [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Pokud by tato námitka byla důvodná,
již tato okolnost samotná by musela vést ke zrušení rozhodnutí krajského soudu.
Nejvyšší správní soud se při hodnocení důvodnosti těchto stěžovatelových námitek,
v souladu se svou konstantní judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44; srov. např. též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52; oboje dostupné
na www.nssoud.cz), zaměřil na otázku, zda se krajský soud zabýval všemi stěžovatelovými
žalobními námitkami a zda je z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé,
proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci žalobce a proč jeho žalobní námitky
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené.
Stěžovatelova námitka, že se krajský soud nezabýval pravdivostí jeho tvrzení,
není důvodná. Krajský soud ve svém odůvodnění nijak nezpochybňoval stěžovatelem
uváděné skutečnosti, ale zabýval se jejich posouzením z hlediska podřaditelnosti pod,
zákonem o azylu taxativně stanovené, důvody pro udělení azylu.
Rovněž není důvodná námitka stěžovatele, že se stěžovatelovým tvrzením,
že je jeho život ohrožen a tato skutečnost je případ hodný zvláštního zřetele, a tudíž mu měl
být udělen humanitární azyl, se soud v odůvodnění rozsudku nezabýval. Vzhledem k naprosté
nekonkrétnosti a stručnosti stěžovatelovy žaloby Nejvyšší správní soud považuje
za dostačující obecné odůvodnění krajského soudu, kdy posuzoval podřaditelnost
stěžovatelem uváděných důvodů pod zákonné důvody pro udělení azylu. Nejvyšší správní
soud k tomuto uvádí, že správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční, která nachází
vyjádření v ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s., v němž je uvedeno, že soud přezkoumá v mezích
žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Jak z obsahu soudního spisu zjistil, stěžovatel
v žalobě otázku posouzení aplikace §14 zákona o azylu nenapadal. Nebylo proto povinností
soudu, aby se v odůvodnění svého rozhodnutí touto otázkou podrobněji zabýval; důvod
pro zrušení rozhodnutí či vyslovení jeho nicotnosti i bez návrhu (tedy bez toho, aby stěžovatel
uvedenou žalobní námitku ve své žalobě vznesl) krajský soud ve způsobu a výsledku
posouzení otázky aplikovatelnosti §14 zákona o azylu na stěžovatele neshledal,
a to zcela právem, neboť rozhodnutí nebylo ani nicotné, ani nepřezkoumatelné [§76 odst. 2,
§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Stěžovatelova námitka, že krajský soud se nezabýval v žalobě namítaným
nezákonným postupem správního orgánu, konkrétně tím, že správní orgán řádně nezjistil
skutkovou podstatu, z které při svém rozhodování vycházel, také není důvodná. Krajský soud
své rozhodnutí, vzhledem k obecnosti této žalobní námitky, kdy stěžovatel pouze cituje
předmětná ustanovení správního řádu, ale již nijak nekonkretizuje, v čem mělo namítané
pochybení spočívat, odůvodnil dostatečně.
Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. není dán. Námitka,
že se žalovaný nezabýval pravdivostí stěžovatelových tvrzení, není důvodná. Nejvyšší správní
soud se ztotožňuje s vyjádřením žalovaného ke kasační stížnosti, kde uvádí, že nezpochybnil
pravdivost jeho výpovědi, avšak jím uváděné důvody pro podání žádosti o azyl neshledal
azylově relevantními. Žalovaný správní orgán řádně zjistil skutkový stav, zejména
pak ze žádosti o azyl a z důkladně vedeného pohovoru se stěžovatelem zcela dostatečně
zjistil důvody, pro které stěžovatel žádá o poskytnutí azylu. Stěžovatel popsal důvody,
proč žádá o azyl, podrobně v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu. K těmto důvodům
i jejich širšímu kontextu, zejména k okolnostem, za kterých opustil zemi původu,
a o jeho ekonomické a sociální situaci s ním pak správní orgán vedl dostatečně podrobný
pohovor, při kterém stěžovateli kladl otázky směřující k podstatě věci a umožňující
mu jeho žádost o azyl podrobněji specifikovat a zdůvodnit. Rozhodnutí správního
orgánu je nepochybně plně srozumitelné, jednoznačně popisuje zjištěný skutkový
stav, přičemž vychází z provedených důkazů a obsahuje logicky postavené důvody,
o které se opírá.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížnosti
uplatňovaných stěžovatelem. Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Žalovanému se proto nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 4 in fine ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu