ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.270.2005
sp. zn. 2 Azs 270/2005 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: I. M.,
zastoupeného advokátem JUDr. Petrem Práglem se sídlem Dlouhá 5, Ústí nad Labem, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2005,
sp. zn. 14 Az 478/2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Petra Prágla se u r č u je částkou 2150 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Stěžovatel včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR (dále jen „žalovaný“) ze dne 1. 8. 2003,
č. j. OAM-3473/VL-10-C10-2002, o neudělení azylu podle §12, §13 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a namítá
tak nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem; a dále jinou vadu řízení před
soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
V kasační stížnosti samotné stěžovatel uvádí, že žalovaný při projednání jeho věci
porušil tehdy platná ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1 a §46 zákona
č. 71/1967 Sb., správního řádu, když nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, neopatřil
si úplné důkazy a jeho rozhodnutí nevyplývalo ze zjištěných podkladů.
Nadto připomíná, že byl v zemi svého původu pronásledován pro svou homosexuální
orientaci a neměl se kam obrátit pro pomoc, když Ruská federace tyto poměry trpí
a podporuje je. Odvolává se proto na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Evropská úmluva“), podle nějž nikdo nesmí být
mučen ani podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu. Homosexualita
totiž sice není v jeho zemi původu oficiálně stíhána, nicméně lidé jemu podobní jsou velmi
diskriminováni. Odkazuje na podporu svých tvrzení i na některé rozsudky Evropského soudu
pro lidská práva týkající se pronásledování homosexuálů, jejichž relevanci opírá o skutečnost,
že vyhoštění žadatele o azyl do země, kde by mohl být podroben mučení, nelidskému nebo
ponižujícímu zacházení, může založit odpovědnost smluvního státu Evropské úmluvy podle
jejího článku 3. Navíc u sebe spatřuje humanitární důvody podle §14 zákona o azylu.
Dovolává se také výkladového názoru obsaženého v čl. 53 Příručky k postupům a kritériím
pro určování právního postavení uprchlíků vydané UNHCR.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu a žádá,
aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Poté co byl stěžovateli ustanoven právní zástupce, doplnil tento ke kasační stížnosti,
že rozhodnutí krajského soudu je zatíženo vadou spočívající v nesprávném výkladu
ustanovení §14 zákona o azylu, vzhledem ke stěžovatelově osobě a délce jeho pobytu v ČR.
Stěžovatel má vzdor své sexuální orientaci v ČR rodinu, a to i přesto že jeho manželství bylo
pravomocně rozvedeno. Společně s bývalou manželkou vychovává i nezletilou dceru I..
Všichni zde žijí již déle než šest let. Stěžovatel proto patrně splňuje humanitární důvody
i s ohledem na zájem své nezletilé dcery. Tato tvrzení stěžovatel doložil i vlastnoručním
prohlášením své bývalé manželky.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že v žalobě se stěžovatel zmiňoval
pouze o své homosexualitě, proto nemůže vytýkat krajskému soudu, že se nevypořádal s jeho
tvrzeními o společné domácnosti s dcerou a její matkou. Tato námitka, tedy nedostatečné
vypořádání se s neudělením humanitárního azylu, přitom byla jedinou námitkou v kasační
stížnosti, když „jiné vady“ řízení před krajským soudem ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. stěžovatel nijak neupřesnil. Žalovaný také zmiňuje, že homosexualita není
v Ruské federaci trestným činem, proto v ní také neshledal ve správním řízení okolnost,
jež by byla stěžovateli v zemi původu nebezpečnou.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 17. 7. 2002 na základě žádosti, v níž je jako
důvod žádosti o azyl uvedeno, že stěžovatel je homosexuál a v Rusku měl z toho důvodu
velké problémy s úřady. Byl také propuštěn z práce a ruská vláda se chystá přijmout zákon,
na jehož základě by homosexuálové měli být stíháni. Do ČR odjel poté, co se v Rusku rozvedl
s manželkou, která poté odjela s jejich společnou dcerou do ČR, přičemž stěžovatel chtěl
s dcerou nadále společně žít. Nyní mu skončila platnost víza, proto požádal o udělení azylu.
V zásadě totéž vyplývá i z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení
o udělení azylu ze dne 30. 9. 2002. V tomto pohovoru uvedl, že do ČR jezdil od roku 1996,
jednak z rodinných důvodů a jednak v naději, že zde bude moci podnikat, poté co jej v Rusku
propustili z práce. K tomuto propuštění došlo na základě jeho vlastní formální žádosti poté,
co byl hlavní lékařkou na klinice obviněn z homosexuality a ze styků s jiným lékařem.
Stěžovatel měl i obavu, že byl fakticky zbaven titulu doktora medicíny, tím si však nebyl jist.
Z Ruska odjel, protože tam už nemohl pracovat jako gynekolog a živil se pouze krátkodobě
jako taxikář. Dále uvedl, že byl ženatý a má dítě, odpor k ženám získal až poté, co se změnilo
chování jeho manželky k němu, tento odpor přičítal také své profesi. V Rusku jej v roce 1997
dvakrát pro jeho homosexualitu zbili neznámí lidé. Obrátil se proto na policii, ta se však
ničeho nedopátrala. K odjezdu do ČR se nicméně rozhodl až kvůli dceři a možnosti podnikání
zde. Jeho vízum pozbylo platnosti poté, co byl v roce 2001 odsouzen k trestu odnětí svobody
na osm měsíců nepodmíněně za vloupání do automobilu. Poté podal žádost o azyl.
Žalovaný předmětnou žádost o poskytnutí azylu zamítl rozhodnutím ze dne
18. 11. 2002, č. j. OAM-3473/VL-10-C10-2002. Žalovaný v tomto rozhodnutí vyšel zejména
ze Zprávy Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv v Rusku za rok 2001.
Žalovaný v tomto rozhodnutí konstatoval, že důvodem stěžovatelovy žádosti o azyl jsou
ekonomické problémy plynoucí z jeho nezaměstnanosti. Pro svou homosexualitu neměl žádné
problémy se státními orgány v zemi původu. V době před svým posledním odjezdem do ČR
v lednu 2002 tedy neměl žádné problémy se státními orgány nebo soukromými osobami,
jejichž jednání by stát podporoval. Žalovaný poukázal na to, že problémy se soukromými
osobami, které se stěžovateli vysmívaly pro jeho sexuální orientaci, nejsou dostatečné pro
udělení azylu, navíc stěžovatel nevyužil ani možností, jež mu k ochraně jeho zájmů nabízel
právní řád země původu, jako je například protest proti nečinnosti policie u správního soudu,
stížnost k Ministerstvu vnitra Ruské federace či k ombudsmanovi. Žalovaný navíc na základě
rozporů stěžovatelovy výpovědi o tom, zda byl pro svou homosexualitu zbaven lékařského
diplomu či nikoli, dospěl k závěru, že byla stěžovatelova výpověď v tomto bodě účelová
a stěžovatel chtěl pouze zakrýt ekonomické důvody svého odchodu z vlasti. Žalovaný nezjistil
ani důvody pro udělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu, ani pro shledání překážky
vycestování podle jeho §91.
Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek odůvodněný
tvrzením, že do vymezení pojmu sociální skupina podle §12 zákona o azylu
spadají také homosexuálové, navíc v roce 2002 začal být v Rusku projednáván návrh
zákona o trestní odpovědnosti homosexuálů. V reakci na to bylo jeho
opravnému prostředku vyhověno a žalovaný sám svým rozhodnutím ze dne 31. 12. 2002,
č. j. OAM-3473/VL-10-C10-R2-2002, své rozhodnutí podle §33 odst. 3 zákona o azylu
v tehdy platném znění zrušil.
V dalším řízení pak vydal své výše označené rozhodnutí ze dne 1. 8. 2003, kterým
stěžovatelovu žádost o azyl opět zamítl. Přitom uvedl, že důvodem stěžovatelovy žádosti o
azyl skutečně bylo jeho homosexuální zaměření. Dalším důvodem pak byla snaha o legalizaci
pobytu, neboť po návratu z výkonu trestu odnětí svobody již neměl v ČR povolení k pobytu.
Žalovaný k tomu znovu uvedl, že vysmívání a napadání stěžovatele pro jeho sexuální
orientaci soukromými osobami nelze podřadit pod důvody pro udělení azylu podle zákona
o azylu. Stěžovatel nevyužil všechny prostředky právní ochrany. Navíc pobýval v ČR
již od devadesátých let, do Ruska se vracel a o azyl v ČR požádal až poté, co byl odsouzen
za trestný čin a chtěl se po výkonu trestu odnětí svobody a ukončení legálního pobytu v ČR
vyhnout správnímu vyhoštění. Legalizace pobytu ovšem není důvodem pro udělení
azylu. K totožným závěrům jako v prvém rozhodnutí dospěl žalovaný i ohledně aplikace
§13, §14 a §91 zákona o azylu.
Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu
v Ústí nad Labem. V této žalobě vytkl žalovanému, že nesprávně posoudil skutkový stav
a vydal rozhodnutí rozporné se zákonem o azylu. Připomněl, že je příslušníkem sexuální
menšiny, která je v Rusku pronásledována, jde tedy o sociální skupinu ve smyslu §12 zákona
o azylu. Zmínil také, že ví o případu člověka, jenž v ČR žádal pro svou homosexualitu o azyl
a po zamítnutí této žádosti a návratu do Rusku tam byl zavražděn právě z důvodu příslušnosti
k této sexuální menšině. Tento příběh doložil fotokopií novinového článku v ruštině.
Problémy, jež by mu hrozily v případě vycestování, zakládaly u něj podle jeho názoru také
překážku vycestování.
Krajský soud v Ústí nad Labem tuto žalobu zamítl shora označeným rozsudkem.
V tomto zamítavém rozsudku krajský soud připomněl, že stěžovatel podal žádost o azyl
až po několikaletém pobytu v ČR, aby se vyhnul správnímu vyhoštění. Pokud by skutečně
hledal v ČR ochranu, patrně by se snažil svou situaci řešit již od počátku svého pobytu.
Krajský soud proto stěžovatelovu žádost označil za účelovou a jsoucí v rozporu s podstatou
institutu azylu. Krajský soud neshledal důvodným ani tvrzení, že je stěžovatel coby
homosexuál členem sociální skupiny, příslušnost k níž by byla důvodem pronásledování.
K udělování humanitárního azylu krajský soud uvedl, že se řídí správním uvážením
žalovaného a není na ně právní nárok. Soud také neshledal, že by stěžovatelova sexuální
orientace byla důvodem pro shledání překážky vycestování, když právní řád Ruské federace
poskytuje dostatek prostředků právní ochrany. Námitka nesprávně posouzeného skutkového
stavu věci pak byla vznesena pouze v obecné poloze a krajský soud se s ní neztotožnil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s)
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Stěžovatelova prvá námitka je opřena o tvrzení, že žalovaný nezjistil přesně a úplně
skutkový stav věci a jeho rozhodnutí nevyplývalo ze zjištěných podkladů. Tato námitka však
již není dále nijak konkretizována, jinými slovy: stěžovatel neupřesňuje, které důkazy
žalovaný neměl provádět či uznat za věrohodné, či naopak jaké další důkazy měly být
žalovaným opatřeny a co jimi mělo být prokázáno. Neuvádí ani, v čem spatřuje rozpor mezi
důkazy, které žalovaný opatřil, a tvrzeními v napadeném správním rozhodnutí. Za této situace
na jeho námitku plně dopadá právní názor vyslovený například v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 3 Azs 18/2004 (publ. pod č. 312/2004 Sb. NSS):
„Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze námitky obecného charakteru, aniž
upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí žalovaného v odůvodnění jeho
rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností nedůvodné. Nejvyšší
správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“; proto nemůže stěžovatelka
v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán či soud v předcházejícím řízení nezjistily
důsledně skutečný stav věcí, pokud sama neuvádí skutečnosti či důkazy, které pro takové
tvrzení svědčí.“
Druhá stěžovatelova námitka pak brojí proti tomu, že žalovaný a krajský soud
neoznačili situaci, v níž se stěžovatel pro svou homosexualitu nacházel v zemi původu,
za pronásledování. Mezi stěžovatelem a žalovaným není sporným, že stěžovatel
je homosexuál a že byl z toho důvodu dvakrát napaden v roce 1997, žalovaný ani krajský
soud nezpochybnili ani skutečnost, že stěžovatelova homosexualita mohla být důvodem, proč
byl donucen opustit místo gynekologa na klinice, díky čemuž se následně dostal
do ekonomických potíží. Sporným však mezi nimi je, zda jeho situaci lze označit jako
pronásledování, např. za pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální skupině,
jak stěžovatel výslovně zmiňoval ve své žalobě.
Tuto otázku je potřeba posoudit pohledem zákonných ustanovení a dosavadní
judikatury Nejvyššího správního soudu. Ten se k otázce homosexuality jako potenciálního
důvodu azylově relevantního pronásledování rozsáhle vyjádřil ve svém rozsudku ze dne
5. 10. 2006, sp. zn. 2 Azs 66/2006: „V první řadě nutno zdůraznit že homosexualita
je (a to i v nejtolerantnějších a nejliberálnějších zemích Západu) charakteristikou,
která v jistých ohledech komplikuje život jedince již jen proto, že je menšinovou sexuální
orientací a jako taková je vždy, pokud je s ní okolí dotyčné osoby (či dokonce veřejnost)
seznámeno, znakem „jinakosti“ ve srovnání se sexuální orientací většinovou a důvodem
(či záminkou) pro to, aby na tuto „jinakost“ a na domnělé či skutečné důsledky z ní plynoucí
bylo poukazováno. V tomto smyslu je nepochybně menšinová sexuální orientace „zátěží“ vždy
a všude, tedy v každé společnosti, jakkoli v řadě jiných ohledů (např. způsob prožívání;
povaha vztahů, které dotyčný jedinec navazuje; vlastnosti a schopnosti, které se někdy s touto
sexuální orientací pojí) může být pro jedince oproti těm, jejichž sexuální orientace
je většinová, obohacením. Moderní liberální společnosti Západu dospěly do stadia,
kdy přinejmenším v základních parametrech života nejsou homosexuálové oproti
heterosexuálům diskriminováni. O rozsáhlém „zrovnoprávnění“ (např. při uzavírání
legálních partnerství srovnatelných s heterosexuálním manželstvím či ohledně umožnění
adopce dětí) se ovšem v těchto společnostech vedou již dlouhá léta vášnivé a v řadě ohledů
bolestivé diskuse a takové srovnání možností s heterosexuálně orientovanými jedinci není ani
na Západě považováno všeobecně a jednoznačně za žádoucí; významná část aktérů diskursu
o tomto problému zastává ve vztahu k homosexualitě či k některým jejím aspektům, projevům
či důsledkům intolerantní či přinejmenším rezervované postoje, a to z důvodů, z nichž ne zcela
všechny lze jednoznačně a bez dalšího shledat chimérickými. Obecná situace ve světě
je pak z pohledu přijímání homosexuality jako formy normality ještě významně složitější
než ve státech Západu. Uvedené skutečnosti musí být vzaty na vědomí při hodnocení
homosexuality jako případného relevantního důvodu pro poskytnutí azylu.
Z právní úpravy v §12 písm. b) a §2 odst. 6 zákona o azylu vyplývá, že je důvodné
poskytnout politický azyl pro pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální skupině tehdy,
jsou-li samotná příslušnost jedince k určité sociální skupině či důsledky z této příslušnosti
zřetelně plynoucí přímým či zprostředkovaným důvodem ohrožení jeho života nebo svobody
či důvodem opatření působících psychický nátlak nebo jiných obdobných jednání, pokud
je provádí, podporují či trpí úřady země původu nebo pokud tato země není schopna
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
V první řadě nutno proto zodpovědět otázku, zda homosexualita sama o sobě vytváří
příslušnost jedince k určité sociální skupině. Nepochybně tomu tak je, pokud tato vlastnost
je ve společnosti, v rámci níž se příslušnost jedinců k určitým sociálním skupinám
posuzuje, relevantním rozlišovacím kritériem a pokud je u konkrétního jedince relativně
nezměnitelná – „daná“; jinak řečeno, homosexuálové vytvářejí sociální skupinu tam,
kde je tato jejich charakteristika významná pro náhled okolí (či v širším ohledu společnosti
jako takové) na ně; že se jedná – vyjma případů vynucené či příležitostné homosexuality
(např. ve věznicích či při homosexuální prostituci) – o „danou“ vlastnost v tom smyslu,
že není volbou dotyčného jedince, nýbrž v zásadě vrozenou vlastností, existuje v západní
sexuologii výrazně převažující konsensus. Homosexuálové by nevytvářeli sociální skupinu,
pokud by tato vlastnost byla v očích jejich okolí víceméně irelevantní (v soudobých západních
demokraciích nejsou proto sociální skupinou např. osoby s hnědými vlasy, protože tato jejich
charakteristika je v očích jejich okolí irelevantní v tom smyslu, že podstatně neovlivňuje
náhled okolí na ně; skutečnost, že někomu se hnědé vlasy mohou z estetického hlediska líbit,
zatímco jinému naopak ne, nelze ještě považovat za vytváření náhledu na jedince, neboť ten se
vztahuje k takovým jeho charakteristikám, které jsou v dané společnosti – ať již z důvodů
racionálních či iracionálních – považovány obecně za významné a vypovídající o něm).
V tomto smyslu jsou homosexuálové sociální skupinou stále ještě i v drtivé většině liberálních
západních demokracií, neboť i zde zpravidla tato jejich charakteristika je pro jejich okolí,
tj. jiné lidi, zajímavá a někdy dokonce důležitá a v očích těchto jiných lidí je zařazuje
do určité skupiny lidí s obdobnou relevantní vlastností. Tím spíše pak lze pro účely zákona
o azylu o homosexuálech hovořit jako o sociální skupině v zemích, v nichž příslušnost
k menšinové sexuální orientaci dotyčného jedince v očích jeho okolí výrazně vyděluje
z „většiny“ a v nichž je vnímána jako jeho důležitá (a – nutno poznamenat – negativní)
vlastnost.“
Nad rámec výše uvedených argumentů poznamenejme, že postihování lidí
za homosexuální aktivity je i podle významných názorů doktríny azylového práva
považováno za pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální skupině (viz zejm. Kälin,
Walter: Grundriss des Asylverfahrens, Basel/Frankfurt 1990, str. 97). Ostatně též čl. 10 bod 1.
písm. d) tzv. „kvalifikační směrnice“ (Směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004
o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez
státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů
potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany) stanoví, že „při posuzování
důvodů pronásledování přihlíží členský stát k těmto hlediskům: (…)
d) skupina tvoří určitou společenskou vrstvu, zejména jestliže
- příslušníci této skupiny sdílejí vrozený charakteristický rys nebo společnou minulost,
kterou nelze změnit, nebo sdílejí charakteristiku nebo přesvědčení, které jsou natolik
zásadní pro totožnost nebo svědomí, že daná osoba nemá být nucena, aby se jí zřekla,
a
- tato skupina má v dotyčné zemi odlišnou totožnost, protože ji okolní společnost vnímá
jako odlišnou;
v závislosti na okolnostech existujících v zemi původu může určitá společenská vrstva
představovat skupinu založenou na společné charakteristickém rysu sexuální orientace.
Sexuální orientaci nelze chápat tak, že by zahrnovala akty považované podle
vnitrostátních právních předpisů členských států za trestné. O hlediscích spojených
s pohlavím lze uvažovat, aniž by sama vytvářela domněnku použitelnosti tohoto článku;
(…).“
Je tak možno tuto obecnou úvahu uzavřít konstatováním, že sexuální orientace
žadatele o azyl, tedy i stěžovatele, mohla být podle okolností a s ohledem na poměry v zemi
původu považována za znak jeho příslušnosti k určité sociální skupině.
K udělení azylu ovšem není dostatečná samotná příslušnost k sociální skupině,
ale musí být splněna ještě podmínka druhá, tedy odůvodněný strach z pronásledování
z důvodu příslušnosti k této sociální skupině. Tato odůvodněnost strachu z pronásledování
přitom musí mít kořeny buď v osobní zkušenosti žadatele o azyl, nebo v tom, že se jedná
o skupinu v dané zemi pronásledovanou obecně.
Nutnost kumulativního splnění obou těchto znaků, tedy jak příslušnosti k určité
sociální skupině, tak odůvodněného strachu z pronásledování pro tuto příslušnost, vyřkl
Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 5 Azs 63/2004
(publ. pod č. 364/2004 Sb. NSS): „Určitá sociální skupina ve smyslu §12 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, je skupina osob, která se vyznačuje objektivně společnou
charakteristikou nebo kterou společnost alespoň takto vnímá. Tato charakteristika má často
povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí
nebo výkon lidských práv dotyčných osob; riziko pronásledování však do této charakteristiky
nepatří. I pouhá příslušnost k určité sociální skupině může být postačujícím důvodem pro
udělení azylu; rozhodující je ovšem existence odůvodněného strachu z pronásledování,
směřujícího vůči žadateli o azyl jako příslušníku určité sociální skupiny, jež podnikají úřady
země, případně jež vychází od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy
stanovené v zákonech dotyčné země, a úřady vědomě takové jednání tolerují, případně
odmítají či jsou neschopné zajistit účinnou ochranu.“
V nyní posuzovaném případě však Nejvyšší správní soud tyto důvody vzhledem
k okolnostem tohoto případu neshledává. Stěžovatel sice popisoval, že byl dvakrát napaden,
k těmto napadením však došlo již v roce 1997 a od té doby se útoky podobného ražení
neopakovaly, ostatně stěžovatel sice následně pobýval částečně v ČR, do země původu se
však opakovaně vracel a pobýval i tam. Co se týče jeho potíží v zaměstnání, stěžovatel sám
potvrdil, že žádost o propuštění ze zaměstnání podepsal sám, byť zjevně z důvodu nepříznivé
atmosféry, jež vůči němu coby homosexuálovi na pracovišti panovala. Takový problém jistě
není nepodstatný, nedosahuje však zjevně intenzity, jež by dovolovala jej označit
za pronásledování, a to zejména proto, že se nejednalo ani v jednom případě o jednání
přičitatelné veřejné moci ve stěžovatelově zemi původu. Z podkladů obsažených ve spise tedy
vyplývá, že stěžovatel byl ve své zemi původu příslušníkem sociální skupiny homosexuálů,
příslušnost k ní však v podmínkách Ruské federace, jak vyplývá z informací o zemi původu
a z dekriminalizace homosexuality v Rusku v devadesátých letech, není postačujícím
důvodem pro shledání odůvodněného strachu z pronásledování; ani stěžovatel sám
nepopisoval žádné jednání přičitatelné ruské veřejné moci, jež by v jeho případě
odůvodněnost obav z pronásledování v době jeho odchodu z Ruské federace zakládalo.
Tuto přičitatelnost přitom nelze shledat ani při zohlednění stěžovatelem uváděného
čl. 53 Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků vydané
UNHCR v roce 1992. V tomto článku se uvádí: „Kromě toho se může stát, že žadatel byl
podroben různým opatřením, která sama o sobě ještě nepředstavují pronásledování
(např. různým formám diskriminace), ale jsou v některých případech spojena s dalšími
zápornými faktory (např. obecné ovzduší nejistoty v zemi původu). V těchto situacích mohou
různé uplatňující se aspekty ve svém součtu vyvolat určitý efekt v mysli žadatele, který může
logicky opravňovat k tvrzení o opodstatněnosti pronásledování na „kumulativním“ základě.
Netřeba zdůrazňovat, že není možné zavést obecné pravidlo, pokud jde o to, jaké kumulativní
důvody mohou být základem platného nároku na právní postavení uprchlíka. To bude nutně
záviset na všech okolnostech včetně konkrétních geografických, historických a etnologických
souvislostí.“ Pokud totiž toto nezávazné pravidlo hovoří o pronásledování na kumulativním
základě, má stále na mysli „opatření“, jimž je žadatel o azyl podrobován ze strany veřejné
moci. Jak však bylo uvedeno výše, ve stěžovatelově případě nebylo shledáno jednání
zakládající pronásledování, které by bylo možno přičíst veřejné moci v jeho zemi původu.
Nezbytnost shledání přičitatelnosti různých ústrků obyvatelstva vůči homosexuálům
k tomu, aby byly dostatečným důvodem pro udělení azylu v ČR, ostatně zdejší soud již zmínil
i ve svém výše citovaném rozsudku sp. zn. 2 Azs 66/2006, kde také uvedl: „Veřejné moci
nelze přičítat, pokud obyvatelstvo státu či jeho významná část má o určité otázce „mravnostní
povahy“ (tou je i náhled na to, zda je ze společenského hlediska přípustná homosexuální
orientace) takové mínění, že se z pohledu standardů západních liberálních demokracií jeví
jako netolerantní. Co by však veřejné moci bylo nutno zásadně přičítat, je, pokud
by obyvatelstvu nebránila tuto netoleranci projevovat, tj. např. pokud by příslušníky
homosexuálních minorit nebránila před zřetelným a bezprostředně hrozícím nebezpečím
fyzického napadení, pokud by se nesnažila již proběhlá napadení, o nichž se dozvěděla,
vyšetřovat a případně trestat a pokud by přiměřenými opatřeními nepředcházela projevům
intolerance či je dokonce přímo nebo nepřímo rozdmýchávala. Obiter dictum nutno
poznamenat, jak to ostatně již např. německá judikatura uznává téměř dvě desetiletí (viz shora
citovaný judikát Spolkového správního soudu), že nepochybně by za pronásledování bylo
nutno považovat, pokud by samotný dobrovolný homosexuální pohlavní styk (vyjma styku
mezi dospělým a nezletilcem) byl bez dalšího považován za trestný čin, za který by hrozila
významná sankce (třeba trest smrti, udělovaný za takové jednání vcelku běžně
např. v Íránu, někdy i nezletilým, jako 19. 7. 2005 v Mašhádu, viz např.
http://de.wikinews.org/wiki/Iran:_Zwei_Jugendliche_hingerichtet).“
Bez významu ostatně nejsou ani další okolnosti, za kterých stěžovatel o azyl požádal,
tedy to, že jeho hlavní motivace k trvalému odchodu do ČR byly rodinné a ekonomické,
zejména snaha být s dcerou a podnikat zde, tedy důvody azylově irelevantní. Pohledem
stěžovatelovy situace těsně před podáním žádosti o azyl, tedy situace, kdy platnost jeho
povolení k pobytu skončila z důvodu jeho prokázané trestné činnosti a jemu hrozilo správní
vyhoštění, je pak možno shledat, že skutečné důvody pro odchod ze země původu, a tím spíše
pro podání žádosti o azyl, ležely spíše v oblastech azylově nepodstatných než ve snaze
vyhnout se pronásledování v zemi původu. Při posuzování žádosti o azyl je totiž třeba
přihlížet i k tomu, po jak dlouhé době od vstupu na území ČR je podávána, respektive
z jakého důvodu nebyla podána dříve. K tomuto závěru dospěl zdejší soud již ve svém
rozsudku ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 2 Azs 423/2004: „Přestože stěžovatel zřejmě byl v zemi
původu pronásledován z azylově relevantních důvodů, nemohl mu být azyl udělen za situace,
kdy o azyl požádal až po čtyřech letech nelegálního pobytu v České republice, nadto z důvodů
odlišných, které jej z ochrany formou azylu diskvalifikovaly (zde hrozícího správního
vyhoštění). O azyl je totiž nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost,
a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového.“
Ve stěžovatelově případě je tak možno posouzení této druhé námitky uzavřít
konstatováním, že vzhledem k době a situaci podání jeho žádosti o azyl nelze mít za to,
že by důvodem podání této žádosti byly důvody azylově relevantní, ale snaha legalizovat
si v ČR pobyt, jehož legálnímu pokračování stěžovatel zabránil svou úmyslnou trestnou
činností. Ani v době stěžovatelova odchodu z Ruské federace by však nebylo možno podle
názoru soudu shledat, že by byl pronásledován pro svou příslušnost k homosexuálům jako
sociální skupině ve smyslu §12 zákona o azylu (pozn. soudu: odkaz na znění zákona
č. 498/1990 Sb., o uprchlících, provedený krajským soudem v jeho rozsudku je v tomto směru
zcela nepřípadný, neboť tento zákon pozbyl platnosti k 31. 12. 1999; tato chyba však není
na závadu srozumitelnosti, a tedy ani zákonnosti jeho rozsudku). Je totiž sice pravdou,
že splňoval podmínku příslušnosti k sociální skupině, nelze však shledat, že by byl z důvodu
této příslušnosti k ní pronásledován, či že by se jednalo o sociální skupinu obecně
pronásledovanou v jeho zemi původu.
Na tom nic nemění ani stěžovatelův poukaz na závazek, který pro ČR vyplývá
z čl. 3 Evropské úmluvy. Z výše uvedeného totiž dostatečně vyplývá, že potíže, kterým byl
stěžovatel vystaven v zemi svého původu, nelze kvalifikovat ani jako mučení, nelidské
či ponižující zacházení anebo trest, neboť tak nelze označit ani ústrky v bývalém zaměstnání,
ani náhodné napadení stěžovatele, jež bylo policií prošetřováno, byť bezvýsledně. Zároveň
není ani důvod se domnívat, že by stěžovatel byl takovému jednání vystaven po svém návratu
do země původu, neboť právě na situaci po návratu do země původu pamatuje judikatura
Evropského soudu pro lidská práva vykládající čl. 3 Evropské úmluvy ve vztahu
k neúspěšným žadatelům o azyl vracejícím se do země původu (viz např. rozsudek Soering
v. Spojené království ze dne 26. 6. 1989, stížnost č. 14038/88; či rozsudek Ahmed
v. Rakousko ze dne 17. 12. 1996, stížnost č. 25964/94).
Svou třetí kasační námitkou pak stěžovatel brojí proti tomu, že mu nebyl udělen
humanitární azyl podle §14 zákona o azylu. V této otázce je třeba nejprve odkázat
na setrvalou správní judikaturu. Tak v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003, bylo uvedeno: „Na udělení azylu z humanitárního
důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá
žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení; jeho
rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení
příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.).“ Míra správního uvážení správního
orgánu, jak připomněl i krajský soud, je tedy za situace, kdy se ustanovení §14 zákona
o azylu omezuje při určení důvodů, pro něž je možné humanitární azyl udělit,
na konstatování, že se jedná o důvody hodné zvláštního zřetele; poměrně široká. Přitom
prostor soudního přezkumu správních rozhodnutí u přiznání či nepřiznání humanitárního
azylu je v souladu s citovaným judikátem naopak omezen, což však jistě ani ve vzájemné
kombinaci neznamená, že by přiznávání humanitárního azylu mohlo být určováno pouhou
libovůlí správního orgánu.
Ve svém rozsudku ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004, pak Nejvyšší správní soud
doplnil: „Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní
orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel
předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo
přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. Zatímco tak v jiných právních předpisech
reaguje zákonodárce na skutečnost, že není schopen předpokládat všechny situace, v nichž
je určitý postup – zde poskytnutí azylu – vhodný či dokonce nutný, typicky demonstrativními
výčty za účelem odstranění či alespoň zmírnění tvrdostí; v zákoně o azylu zvolil kombinaci
dvou ustanovení obsahujících výčty taxativní a jednoho ustanovení umožňujícího pohledem
humanitárních hledisek řešit situace nezahrnutelné pod předchozí dvě ustanovení. Správní
orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání
zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo
zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště
těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární
katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané
či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem
libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu.“
Ve stěžovatelově případě je třeba pohledem výše citované judikatury konstatovat,
že odůvodnění správního rozhodnutí v otázce humanitárního azylu je sice stručné,
ale dostatečné, když z něj dostatečně plyne, že žalovaný vycházel z údajů poskytnutých
stěžovatelem a že z nich nevyplývá, že by u něj byly dány důvody hodné zvláštního zřetele.
Tento závěr přitom ani podle názoru zdejšího soudu není v rozporu s těmi skutečnostmi, které
ze správního spisu a stěžovatelových vyjádření vyplývají. K otázce významu různých
citových vazeb na osoby, jež se právě nacházejí v ČR, pohledem ustanovení §14 zákona
o azylu se ostatně zdejší soud vyjádřil již ve svém rozsudku ze dne 24. 9. 2003,
sp. zn. 7 Azs 3/2003: „Samotná skutečnost, že žadatel o azyl má v úmyslu se v České
republice oženit a založit zde rodinu, není bez dalších okolností hodných zvláštního zřetele
důvodem pro udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění
některého z namítaných důvodů kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
a d) s. ř. s., neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného – v souzené věci nebylo shledáno
nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem; ani jiná vada řízení před soudem,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační
stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát
JUDr. Petr Prágl; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 2 x 1000 Kč za dva
úkony právní služby – převzetí a příprava věci a doplnění kasační stížnosti - a 2 x 75 Kč
na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b),
§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 2150 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu