ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.299.2005
sp. zn. 2 Azs 299/2005 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
nezl. R. P. M., zastoupeného matkou: M. N. A., v řízení zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím
Malantou, advokátem se sídlem Wurmova 16, 602 00 Brno, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, ve věci kasační stížnosti proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2005, č. j. 63 Az 4/2005 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále označován jako „stěžovatel“)
nadepsaný rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 29. 12. 2004, č. j. OAM-3523/VL-20-04-BZ-2004. Tímto rozhodnutím
byla žádost stěžovatele o azyl zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. e)
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“).
Ve své kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že žalobou napadené rozhodnutí nebylo
založeno na objektivním a určitém zjištění skutkového stavu, a to v důsledku zobecnění
informací správním orgánem a chybějící individualizace posuzovaného případu. Ze strany
žalovaného tak došlo k porušení §19 odst. 1 zákona o azylu. Porušení povinností zjistit
veškeré údaje potřebné pro vydání rozhodnutí ve věci azylu spočívá ve zobecnění informací,
které jsou správním orgánem pouze interpretovány a nikoliv zjišťovány. Stejnou povinnost
stanoví i ustanovení §3 odst. 3 a 4 a §32 zák. č. 71/1967 Sb., správního řádu v platném znění
(dále jen „spr. ř.“). Stěžovatel má za to, že z hlediska zásady materiální pravdy byl správní
orgán i krajský soud povinen zjistit všechny okolnosti daného případu, bez ohledu na vylíčení
osobní situace a vylíčení důvodů, které přiměly stěžovatele opustit Bulharsko. Stěžovatel dále
uvádí, že řízení před správním orgánem i Krajským soudem trpí vadami pro nedostatečné
zjištění materiální pravdy, a to z hlediska chybějící odpovědi na otázku, zda stěžovatel byl
pronásledován z důvodů, které zakládají právo na udělení azylu. V těchto řízeních nebyla
ani objektivně posuzována otázka, zda mohl stěžovatel pociťovat odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu svého postavení případně příslušnosti k určité sociální skupině.
Stěžovatel má dále za t o, že žalovaný a posléze i krajský soud nesprávně posoudili
právní otázku, zda splňuje podmínky dle §12 zákona o azylu, zejména pak ustanovení
§12 písm. b) téhož zákona. Stěžovatel uvádí, že trpí odůvodněným strachem
z pronásledování z důvodu příslušnosti k tureckému etniku a svému muslimskému
náboženskému vyznání, kterému byl vystaven ve svém domovském státě před útěkem do ČR.
Současně v rámci kasační stížnosti požádal stěžovatel o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření sděluje, že popírá oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku,
tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Žalovaný proto navrhuje
kasační stížnost zamítnout a odkladný účinek pro nedůvodnost nepřiznat.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti. Žádost o udělení azylu podal stěžovatel
dne 7. 12. 2004 za účasti své matky, paní M. N. A. a pohovor k této žádosti s ním byl
proveden dne 22. 12. 2004, také za účasti jeho matky, která protokol o pohovoru podepsala.
Jako důvod své žádosti o azyl uvedl, že měl problém v Bulharsku ve škole. O přestávkách mu
spolužáci nadávali, že je Cikán. Stěžoval si učitelce, ale ta tomu nevěnovala pozornost a řekla,
že nemůže za to, že je Cikán. Když se vracel ze školy, spolužáci ho honili. Hádali se a oni ho
bili, říkali že pro něj není v Bulharsku místo, že ho tam nechtějí.V ručně psaném pro hlášení
tyto důvody potvrdil. Ve výše zmíněném pohovoru pak upřesnil, že ostatní turečtí spolužáci
takové potíže neměli. Jeho potíže se nezlepšily ani po změně školy. Nakonec oznámil své
problémy rodičům a ti tento problém řešili s ředitelem školy. Uvedl, že se domnívá se, že
škola tento problém neřešila, ale neobjasnil z jakého důvodu se tak domnívá. Kromě
problémů ve škole v Bulharsku jiné potíže neměl.
Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 29. 12. 2004, č. j. OAM-3523/VL-20-04-BZ-2004
žádost stěžovatele o azyl zamítnul jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. e) zákona
o azylu. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že v průběhu správního řízení bylo zjištěno,
že v případě stěžovatele lze Bulharsko považovat za bezpečnou zemi původu ve smyslu
zákona o azylu.
Toto rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou. V této žalobě namítal, že žalovaný
v předchozím řízení o udělení azylu porušil ustanovení s. ř. upravující řízení před správním
orgánem. Rozhodnutí rovněž vytýkal absenci výroku o neudělení azylu podle §14 zákona
o azylu absenci výroku o nevztažení překážky vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
Krajský soud se ve svém rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry
žalovaného vyslovenými v žalobou napadeném správním rozhodnutí. Konstatoval,
že stěžovatel v průběhu správního řízení neuvedl, žádné skutečnosti, které by byly
podřaditelné pod důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Zemí původu
stěžovatele je Bulharsko, odkud stěžovatel do ČR přicestoval. Tato země splňuje kritérie
bezpečné země původu podle §2 odst. 2 zák. o azylu, jak vyplývá z dokumentů,
které žalovaný použil při svém rozhodování, a proto žalovaný nepochybil, když žádost
stěžovatele zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. zákona 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). přípustná a podle jejího obsahu
jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s.,
neboť stěžovatel namítá, že se žalovaný a posléze i krajský nesprávně posoudili právní
otázku, zda splňuje podmínky dle §12 zákona o azylu [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.],
a dále namítá, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je stěžovatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na p řiznání odkladného účinku - takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí
o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. není dán. Námitka,
že napadené rozhodnutí nebylo založeno na objektivním a určitém zjištění skutkového stavu,
není důvodná. Žalovaný správní orgán řádně zjistil skutkový stav, zejména pak ze žádosti
o azyl a z důkladně vedeného pohovoru se stěžovatelem zcela dostatečně zjistil důvody,
pro které stěžovatel žádá o poskytnutí azylu. Nejvyšší správní soud souhlasí s tvrzením
stěžovatele, že zásada materiální pravdy je jednou ze základních zásad demokratického
právního státu, ale v žádném případě nemůže být chápána tak, že by správnímu orgánu,
potažmo soudu, vznikala povinnost domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu,
případně důvody pro posouzení skutečnosti, že stěžovatelova země původu pro něj není
bezpečnou zemí původu ve smyslu §2 odst. 2 zák. o azylu. Pokud tedy stěžovatel neuv áděl
skutečnosti, které by obsah zpráv o situaci ve stěžovatelově zemi původu, které měl žalovaný
k dispozici k rozhodnutí a jsou součástí správního spisu, zpochybňovaly, lze považovat
takovéto zjištění skutkového stavu za dostatečné. Povinnost zjistit skutečný stav věci
dle ustanovení §32 spr. ř. má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu
správního řízení uvedl (srov. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 2 Azs 27/2003 -59, publikován pod č. 181/2004 Sb. NSS; srov. též rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 - 47, dostupné na www.nssoud.cz).
Stěžovatel popsal důvody, proč žádá o azyl, podrobně v návrhu na zahájení řízení o udělení
azylu. K těmto důvodům i jejich širšímu kontextu, zejména k okolnostem, za kterých opustil
zemi původu, a o jeho sociální situaci s ním pak správní orgán vedl dostatečně podrobný
pohovor, při kterém stěžovateli kladl otázky směřující k podstatě věci a umožňující mu jeho
žádost o azyl podrobněji specifikovat a zdůvodnit. Stěžovatel byl sice nezletilý, ale byl již ve
věku, kdy byl schopen důvody svého odchodu z vlasti posoudit, chápat a reprodukovat.
Stěžovatelova matka, která byla pohovoru přítomna, jeho výpověď nijak nedoplnila a další
důvody neuvedla. Rozhodnutí správního orgánu je nepochybně plně srozumitelné,
jednoznačně popisuje zjištěný skutkový stav, přičemž vychází z provedených důkazů
a obsahuje logicky postavené důvody, o které se opírá. Nejvyšší správní soud tedy nezjistil
porušení žádného s ustanovení s. ř. ani zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval stěžovatelovu námitkou opírající
se o ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Vedle pozitivního vymezení předpokladů pro udělení azylu v §12 zákona azylu,
stanoví tento zákon také vylučující důvody, při jejichž naplnění žadateli azyl udělit nelze;
tyto důvody jsou taxativně stanoveny v §15 a §16 tohoto zákona. Naplnění podmínek
vymezených v ustanovení §16 odst. 1 tohoto zákona, tj. podmínky pro zamítnutí žádosti
jako zjevně nedůvodné, vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona. (srov.rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publikován
pod č. 244/2004 Sb. NSS; srov. dále rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 5. 2004, č. j. 7 Azs 124/2004 - 45, publikováno pod č. 349/2004 Sb. NSS). Nejvyšší
správní soud se proto, v souladu s touto konstantní judikaturou, při hodnocení předmětné
stížní námitky zaměřil na otázku, zda v tomto případě byly splněny podmínky pro aplikaci
ust. §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu a již se nezabýval otázkou, zda stěžovatelovy
problémy v zemi původu lze podřadit pod ust. §12 zákona o azylu, jak je tvrzeno v kasační
stížnosti.
Podle ust. §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne
jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika považuje
za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě
tento stát za takovou zemi považovat nelze. Dle §2 odst. 1 téhož zákona se bezpečnou zemí
původu rozumí stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního
občanství stát posledního trvalého bydliště, v němž státní moc dodržuje lidská práva
a je způsobilá zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů, který jeho občané
nebo osoby bez státního občanství neopouštějí z důvodů uvedených v §12, který ratifikoval
a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách
a který umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad stavem dodržování
lidských práv. Meritem rozhodování důvodnosti této stížní námitky je tedy posouzení otázky,
zda je Bulharsko (neboť stěžovatel má Bulharské státní občanství a z Bulharska do ČR
přicestoval) pro stěžovatele bezpečnou zemí původu ve smyslu §2 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s posouzením žalovaného i krajského soudu,
že Bulharsko pro stěžovatele bezpečnou zemí původu je. Jak vyplývá ze zpráv, které měl
žalovaný při rozhodování k dispozici (zprávy MV ČR a informace MZV ČR)
a které stěžovatel v průběhu správního a soudního řízení svými tvrzeními nezpochybnil,
je Bulharsko státem založeným na systému parlamentní demokracie, a jeho Ústava zaručuje
spravedlivou justici. Bulharsko přistoupilo k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv
a svobod, k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech a opčnímu protokolu
k tomuto paktu, k Mezinárodní úmluvě o odstranění všech forem rasové diskriminace.
Na území Bulharska působí bez omezení řada místních a mezinárodních nevládních
organizací, které mohou svobodně vyšetřovat případy porušování lidských práv. Z výše
uvedených zpráv nevyplývá, že by turecká menšina (která je v Bulharsku menšinou
nejpočetnější) byla vystavena pronásledování v e smyslu §12 zákona o azylu a z tvrzení
stěžovatele nevyplynulo, že v jeho konkrétním případě by tomu bylo jinak. Z výše uvedených
důvodů je tedy tato námitka stěžovatele nedůvodná.
Nad rámec nosných důvodů tohoto rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvádí,
že ani ze zpráv nevládních organizací zabývajících se dodržováním lidských práv, nevyplývá
nic co by svědčilo o pronásledování turecké menšiny v Bulharsku
(srov. např. http://web.amnesty.org/report2004/bgr-summary-eng).
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížnosti
uplatňovaných stěžovatelem. Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo n a náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Žalovanému se proto nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 4 in fine ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu