ECLI:CZ:NSS:2006:2.AZS.46.2005
sp. zn. 2 Azs 46/2005 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Y. J.,
zastoupené Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou se sídlem nám. I. P. Pavlova 3, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2004,
sp. zn. 46 Az 1027/2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí
proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 27. 10. 2003,
č. j. OAM-251/VL-10-HA08-2003. Tímto rozhodnutím žalovaný stěžovatelce neudělil azyl
pro nesplnění podmínek podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu. Zároveň žalovaný rozhodl o tom, že se na stěžovatelku nevztahuje překážka
vycestování dle ustanovení §91 stejného zákona.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá důvody - svojí podstatou - obsažené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a, b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“),
tzn. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení a vady s právního řízení. Pochybení soudu spatřuje stěžovatelka v tom, že nebyla řádně
vyhodnocena otázka případného naplnění podmínek pro udělení azylu podle ustanovení
§14 zákona č. 325/1999 Sb. Stěžovatelka sice souhlasí s tím, že uvedení výhradně
ekonomických důvodů v žádosti o azyl nezakládá důvod pro jeho udělení, nicméně je nutno
vždy zároveň zvážit, zda tyto ekonomické důvody nemohou být posouzeny jako důvody
humanitární. Toto uvážení správního orgánu je nutno podrobit soudnímu přezkumu,
a to zejména s přihlédnutím k sociální stránce věci a k věku stěžovatelky. Zmíněný
ekonomický aspekt totiž představuje až následek celkově neuspokojivé situace v Číně,
spočívající v nedostatečné ochraně základních lidských práv a svobod, zejména
hospodářských a sociálních. Stěžovatelka rovněž tvrdí, že žalovaný rozhodl toliko na základě
její výpovědi a sám nezjišťoval skutečný stav věci a neshromáždil další důkazy. Neuvedl
ani zdroj informací o situaci v zemi původu.
Proto stěžovatelka navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu a zároveň
požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření odkazuje na obsah správního spisu a navrhuje, aby byla kasační
stížnost zamítnuta jako nedůvodná, neboť nepříznivá ekonomická situace v zemi původu
a sociální potíže stěžovatelky nejsou zvláštního zřetele hodné důvody pro udělení azylu
ve smyslu ustanovení §14 zákona č. 325/1999 Sb.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku městského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání
odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti
víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost
víza prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní
mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně
může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že v průběhu správního řízení (viz žádost
o udělení azylu ze dne 22. 1. 2003, protokol o pohovoru ze dne 21. 5. 2003) stěžovatelka
setrvale uváděla, že důvody jejího odchodu ze země původu byly výhradně ekonomické,
když vycestovala za prací. Byla totiž podvedena při podnikání, zadlužila se a věřitel
jí vyhrožoval a chtěl, aby se stala jeho milenkou. Na žádné státní orgány se neobrátila.
Z obsahu soudního spisu dále plyne, že v žalobě ze dne 14. 11. 2003 stěžovatelka namítla
porušení některých ustanovení zákona č. 76/1967 Sb., správního řádu a dále uvedla, že v jejím
případě je dána překážka vycestování, jelikož jí v zemi původu hrozí pronásledování ze strany
státních orgánů, protože žádala o azyl.
Ze shora uvedeného obsahu kasační stížnosti je patrno, že uplatněné námitky jsou
dvojí povahy. Stěžovatelka tvrdí, že (1.) v daném případě byly chybně vyhodnoceny
podmínky pro udělení humanitárního azylu a že (2.) žalovaný rozhodl na základě
nedostatečně zjištěného stavu věci.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že podle ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s.
je kasační stížnost nepřípustná, opírá-li se jen o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Podle ustanovení
§109 odst. 4 s. ř. s. ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno
napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží. V projednávané věci z této zásady
přísné koncentrace řízení plyne, že Nejvyšší správní soud nemůže přihlížet k námitkám
týkajícím se chybného vyhodnocení podmínek pro udělení humanitárního azylu,
tzn. namítanou nezákonností napadeného rozsudku krajského soudu [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.]. Jak totiž vyplývá ze shora uvedeného, tyto námitky nebyly v řízení
před krajským soudem vůbec uplatněny.
Jen jako obiter dictum proto zdejší soud v této souvislosti odkazuje na svoji
ustálenou judikaturu (viz např. rozsudek ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003),
podle níž „na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán
o něm rozhoduje na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud
pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů
(§78 odst. 1 s. ř. s.).“ Obdobně v rozsudku ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 Azs 8/2004,
je konstatováno, že „smysl institutu humanitárního azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout
i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty
ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl
neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly
předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního
azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí
postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory),
ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce
je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně
zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“ Nejvyšší správní soud
proto - s odkazem na citovanou judikaturu - konstatuje, že tíživá ekonomická a sociální
situace, panující obecně v zemi původu, nemůže být sama o sobě postačujícím důvodem
pro udělení humanitárního azylu.
K druhému uplatněnému stížnostnímu důvodu, tzn. k namítaným vadám řízení
[§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelka se mýlí,
pokud tvrdí, že žalovaný rozhodl na základě výhradně její výpovědi, sám nezjišťoval
skutečný stav věci a neuvedl ani zdroj svých informací o zemi původu. Ze správního spisu
totiž plyne, že jeho součástí jsou Zpráva o dodržování lidských práv za rok 2002, vydaná
Úřadem pro demokracii, lidská práva a práci Ministerstva zahraničí USA, obdobná zpráva
Ministerstva vnitra Velké Británie a dále informace Ministerstva zahraničí ČR ze dne
25. 7. 2000, týkající se otázek hrozby postihu neúspěšným žadatelům o azyl v Číně.
Z protokolu o pohovoru ze dne 21. 5. 2003 vyplývá, že stěžovatelka byla řádně seznámena
s dokumenty, z nichž žalovaný čerpal svoje informace o zemi původu, a byla rovněž poučena
o možnosti se k těmto zprávám vyjádřit a navrhnout jejich doplnění. Tohoto práva
však stěžovatelka nevyužila. Lze proto uzavřít, že žalovaný zjišťoval skutečný stav
věci a pro své rozhodnutí shromáždil dostatečné podklady. Tvrzení, že rozhodoval
pouze na základě výpovědi stěžovatelky, proto není pravdivé.
Lze tak uzavřít, že polemika stěžovatelky se způsobem a rozsahem skutkového
zjišťování, prováděným žalovaným, byla v podané žalobě i v kasační stížnosti povýtce
zcela obecná. Na tuto obecnost reaguje Nejvyšší správní soud tak, že jakkoliv je správní orgán
povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci, rozhoduje se v azylovém řízení o žádosti
o udělení azylu a žadatel o azyl je proto stižen břemenem tvrzení, s nímž se následně správní
orgán musí řádně vypořádat. Za procesní situace, kdy stěžovatelka neoznačila žádné důkazy
k prokázání svých tvrzení (což nebyla její povinnost, nýbrž právo), tak ani nestanovila jasné
rámce pro další proces dokazování, vedený správním orgánem. Jinak řečeno, právu účastníka
správního řízení předkládat argumentaci a důkazy koresponduje povinnost správního orgánu
se s těmito podáními řádným a přezkoumatelným způsobem vypořádat. Pokud však účastník
řízení na toto své právo rezignuje, nelze spatřovat pochybení na straně správního orgánu,
který na výhrady vedené toliko v obecné rovině reaguje rovněž zobecňujícím způsobem
a za účastníka „nedomýšlí“ bližší konkréta.
Ze všech shora uvedených příčin Nejvyšší správní soud v daném případě nezjistil
naplnění namítaných důvodů kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu