ECLI:CZ:NSS:2006:3.ADS.58.2005
sp. zn. 3 Ads 58/2005 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce P. K.,
právně zastoupeného Mgr. Jarmilou Grumlovou, advokátkou se sídlem Politických vězňů 98,
Kolín, proti žalovanému Krajskému úřadu Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11,
150 21 Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 2. 12. 2004, č. j. 3 Cad 38/2004 - 40,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2004, č. j. 3 Cad 38/2004 - 40
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2004, č. j. 2604/2004/SOC/Rást. Tímto rozhodnutím bylo
v odvolacím řízení zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu
Kolín, odboru zdravotnictví a sociálních věcí (dále jen „městský úřad“) ze dne 25. 2. 2004,
č.j. 518/2000-9, kterým byla stěžovateli odejmuta dávka sociální péče vyplácená formou
měsíčního opakovaného peněžitého příspěvku ve smyslu zákona č. 463/1991 Sb., o životním
minimu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o životním minimu“), a zákona
č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o sociální potřebnosti“), a to z důvodu neprokázání aktivní součinnosti a úsilí stěžovatele
o zvýšení příjmu vlastním přičiněním.
Stěžovatel označil za důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“). Má zato, že městský soud pochybil, když se ztotožnil se závěry správních
orgánů, že v jeho případě byly naplněny zákonné požadavky pro odnětí dávky sociální péče,
přestože stěžovatel činil vlastní kroky k získání zaměstnání a aktivně s městským úřadem
spolupracoval. Stěžovatel dále poukazuje na nedostatečný a neúplně zjištěný skutkový stav
věci, jakož i na porušení zákona při jeho zjišťování, neboť správní orgány obou stupňů
neprovedly veškeré důkazy, které stěžovatel v průběhu správního řízení navrhoval, a rovněž
městský soud se s důkazními návrhy stěžovatele ve svém rozhodnutí nevypořádal. Stěžovatel
dále namítá, že městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, proč stěžovatelem
navrhované důkazy nebylo nutné provádět, a stejně tak se nevypořádal s tvrzeními, jimiž
stěžovatel zpochybnil zápisy správních orgánů obsažené ve správním spisu. Z uvedených
důvodů proto navrhuje zrušit napadený rozsudek městského soudu a věc mu vrátit k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že nesouhlasí s námitkou
stěžovatele týkající se porušení právních předpisů ze strany správních orgánů. Upozorňuje
na skutečnost, že v době rozhodování žalovaného byly důkazní prostředky obsažené
ve správním spisu dostatečné pro posouzení skutkového stavu, a tedy nebylo nutné opatřovat
další důkazy tak, jak požadoval stěžovatel. K námitce stěžovatele mířící do nesprávného
právního posouzení věci žalovaný poukazuje na aktuální právní úpravu týkající se sociální
potřebnosti a závěrem uvádí, že jak správní orgány obou stupňů, tak i městský soud,
rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a v souladu s příslušnými
právními předpisy. S ohledem na uvedené proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti,
rozhodné pro posouzení její důvodnosti:
Od 1. 7. 2000 byla stěžovateli jakožto uchazeči o zaměstnání bez nároku na hmotné
zabezpečení vyplácena dle příslušných ustanovení zákona o sociální potřebnosti opakovaná
peněžitá dávka sociální péče za účelem dosažení životního minima. Novelizace zákona
o sociální potřebnosti zpřísnila od 1. 1. 2004 podmínky pro přiznání a poskytování dávek
mj. také tím, že žadatelům a příjemcům dávek uložila povinnost prokazovat vlastní snahu
o zvýšení příjmu vlastním přičiněním, např. vlastní prací, prodejem zbytného majetku apod.
a rovněž povinnost osvědčit správnímu orgánu vlastní aktivitu při hledání zaměstnání
a aktivně se správním orgánem spolupracovat.
Stěžovatel byl ze strany městského úřadu několikrát poučen o povinnosti spolupráce
v aktivním způsobu hledání zaměstnání, a přestože od Úřadu práce v Kolíně (dále jen „úřad
práce“) obdržel 12 nabídek zaměstnání pro nekvalifikované pracovníky, dostavil se pouze
na dvě místa a na ostatní žádným způsobem nereagoval. Stěžovatel byl opětovně poučen
o povinnosti aktivního hledání zaměstnání s tím, že potvrzení zaměstnavatelů, u nichž se
o práci ucházel, měl doložit příslušnému odboru městského úřadu, kam se stěžovatel dostavil
až dne 26. 1. 2004 bez omluvy neúčasti na domluvené schůzce dne 3. 12. 2003. Úřad práce
nabídnul stěžovateli také rekvalifikační kurzy a další zaměstnání, ani na tyto nabídky však
stěžovatel žádným způsobem nereflektoval s odůvodněním nevyhovujícího dopravního
spojení a nedostatku finančních prostředků na jízdné do místa konání rekvalifikačního kurzu.
Protože stěžovatel nesplnil podmínky sociální potřebnosti ve smyslu zákona o sociální
potřebnosti a zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o zaměstnanosti“), vydal městský úřad dne 25. 2. 2004 pod č.j. 518/2000-9
rozhodnutí, kterým stěžovateli odejmul dávku sociální péče vyplácenou mu formou měsíčního
opakovaného příspěvku s odůvodněním, že přes opakované upozornění ze strany městského
úřadu s ním aktivně nespolupracuje a vlastním přičiněním se nesnaží o zvýšení svého příjmu.
Stěžovatel s vydaným rozhodnutím městského úřadu nesouhlasil a podal proti němu
odvolání, v němž uvedl, že se pokouší o nalezení zaměstnání sám, a to na základě nabídky
volných míst úřadu práce, a tedy nesouhlasí s tvrzením městského úřadu, že nevyvíjí
vlastní aktivitu, a s městským úřadem při hledání možného zaměstnání nespolupracuje.
Žalovaný na základě podaného odvolání přezkoumal napadené rozhodnutí městského úřadu
a po právním a skutkovém posouzení přezkoumávané věci dospěl k závěru, že dávka
sociální péče byla stěžovateli odňata důvodně, proto svým rozhodnutím ze dne 7. 4. 2004,
č. j. 2604/2004/SOC/Rást. odvolání stěžovatele zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil.
Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou, v níž především namítal, že není
pravdou tvrzení žalovaného, že v průběhu správního řízení nepředložil žádné doklady
prokazující jeho aktivní přístup k získání zaměstnání a rovněž není pravdou, že bezdůvodně
nenastoupil na rekvalifikační kurz. Stejně jako v podaném odvolání poukázal stěžovatel
na skutečnost, že na rekvalifikaci nemohl nastoupit z důvodu nedostatku finančních
prostředků na jízdné do místa konání rekvalifikace, čímž bylo dotčeno jeho právo
na zaměstnání ve smyslu ustanovení §1 odst. 3 písm. b) zákona o zaměstnanosti.
Městský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí žalovaného včetně řízení,
které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V odůvodnění
svého rozhodnutí městský soud odkázal na znění ustanovení §1 a §7 zákona o sociální
potřebnosti a konstatoval, že stěžovatel nesplnil podmínky stanovené shora citovanými
ustanoveními zákona, z jeho chování nelze vyvodit aktivní přístup k zajištění zaměstnání
a důvody, pro které odmítal zaměstnání i rekvalifikaci nejsou opodstatněné. Stěžovatel
nesplnil podmínky sociální potřebnosti ve smyslu shora citovaných ustanovení zákona
o sociální potřebnosti, a proto městskému soudu nezbylo než žalobu stěžovatele zamítnout.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Přestože stěžovatel opírá
kasační stížnost o důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., tj. nezákonnost
napadeného rozhodnutí z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem [§103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a dále tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je
s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí
[§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], je možné z jejího obsahu dovodit i námitku dle ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. nepřezkoumatenost napadeného rozhodnutí pro nedostatek
důvodů. Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud konstatuje, že posledně uváděnou námitkou
se musí Nejvyšší správní soud dle §109 odst. 3 s. ř. s. zabývat z úřední povinnosti,
tj. bez ohledu na skutečnost, zda tato byla stěžovatelem v kasační stížnosti uplatněna
či nikoliv. Jinak je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. rozsahem a důvody
kasační stížnosti vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského
soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, neboť rozhodnutí městského soudu
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Městský soud je v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu dle části třetí,
hlavy druhé, dílu prvého s. ř. s. povinen vypořádat se se všemi námitkami uplatněnými
stěžovatelem v podané žalobě a své rozhodnutí řádně odůvodnit, tj. srozumitelným způsobem
uvést, které skutečnosti vzal ve svém rozhodování za prokázané a kterým naopak
nepřisvědčil, jakými úvahami byl ve svém rozhodování veden, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a které důvody jej vedly k vyslovení závěrů obsažených ve výsledném
rozhodnutí. Tato povinnost soudu vyplývá z ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s., dle kterého soud
přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí žalovaného, a dále
z ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s., podle něhož je odůvodnění povinnou náležitostí soudního
rozhodnutí. Povinností městského soudu tedy nebylo vyhovět jednotlivým námitkám
stěžovatele uplatněným v žalobě, avšak jeho povinností bylo tyto námitky přesvědčivě,
srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem vyhodnotit a vyjádřit se k tomu, které z nich
považuje za důvodné a ke kterým ve svém rozhodování nepřihlédl. Městský soud však tuto
povinnost porušil, když v části rozsudku nazvané odůvodnění sice velmi podrobně popsal
skutkový stav přezkoumávané věci, konstatoval znění právní úpravy, kterou je na věc třeba
aplikovat, neprovedl však následné vyhodnocení zjištěných skutečností dle příslušných
ustanovení zákona. Vlastní odůvodnění rozhodnutí je obsaženo v jediném odstavci (str. 4,
druhý odstavec), v němž namísto nastínění důvodů rozhodnutí městský soud konstatuje,
že nesplnění zákonných podmínek ze strany stěžovatele bylo nepochybně zjištěno, neboť
z chování stěžovatele nelze vyvodit aktivní přístup k zajištění zaměstnání a důvody, pro které
odmítal určitá zaměstnání a rekvalifikaci, nejsou opodstatněné. Nejvyšší správní soud tuto
část rozhodnutí hodnotí jako konečný závěr soudu, který obsahuje pouze výsledek jeho
uvážení, chybí zde však ta podstatná část odůvodnění, ve které by městský soud nastínil,
z jakých projevů chování stěžovatele nelze vyvodit aktivní přístup k zajištění zaměstnání,
a zejména, proč skutečnosti, které uváděl na svou obranu, nepovažuje za opodstatněné.
Ve shrnutí průběhu správního řízení je popsáno jednání stěžovatele, které lze hodnotit
ve vztahu k povinnostem příjemce dávky sociální péče negativně, tj. například neúčast
na domluvených jednáních u správního orgánu, odmítnutí motivačního kursu. Jestliže však
stěžovatel pro své jednání nabídl vysvětlení, nelze jeho tvrzení bez dalšího označit
za nevěrohodné či neopodstatněné. Stěžovatel zpochybnil obsah záznamů z jednání
před správním orgánem, ze kterých žalovaný při vydání rozhodnutí vycházel, dále namítal,
že kontakty se správním orgánem a případnými zaměstnavateli, též účast na motivačním
kursu, jsou z jeho strany limitovány vzdáleností jeho bydliště od cílových míst jednání
či vzdělávání, a z toho vyplývajícími finančními nároky na dopravu, které není schopen
pokrýt. Městský soud se s uvedenými skutečnostmi nevypořádal, označil je komplexně
za neopodstatněné, neuvedl však z jakých důvodů. Jak je výše uvedeno, takový postup
je v rozporu s §75 odst. 2 a §54 odst. 2 s. ř. s. a neumožňuje věcné přezkoumání zákonnosti
rozhodnutí, neboť pokud z rozhodnutí není zřejmé, z jakých důvodů bylo vydáno a jakým
způsobem soud věc posoudil, nelze logicky posoudit důvodnost stížních bodů kasační
stížnosti napadající takové rozhodnutí.
Uvedený závěr je zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu,
který např. v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52 uvádí: „Pokud z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu,
z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč
subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové
rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.“ Ke shodnému závěru pak dospěl Nejvyšší správní soud i v rozhodnutí ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 (publ. ve Sb. NSS pod č. 689/2005): „Není-li z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci,
na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže
jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost
spočívá“.
Z důvodu nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud nemohl
posoudit důvodnost ostatních námitek stěžovatele, napadené rozhodnutí městského soudu
v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Dle §110 odst. 3 s. ř. s. je městský soud v dalším řízení vázán právním názorem
vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Právní názor vyjádřený
v tomto rozsudku se týká výhradně nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, městský
soud je tedy vázán pouze povinností důsledně provést hodnocení důkazů a skutečností
zjištěných v průběhu řízení, a to zejména tvrzení stěžovatele, kterými reagoval na hodnocení
jeho jednání správním orgánem, své závěry pak podrobně a srozumitelně odůvodnit. V novém
rozhodnutí městský soud rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti ve smyslu
§110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu