ECLI:CZ:NSS:2006:3.ADS.98.2005
sp. zn. 3 Ads 98/2005 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyně
M. Š., zastoupené JUDr. Martou Ježdíkovou, advokátkou se sídlem Liberec 2, Valdštejnská
381/6, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci ze dne 26. 9. 2005, č. j. 63 Cad 10/2005 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) v záhlaví
uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, jímž byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 8. 3. 2005.
Rozhodnutím správního orgánu byla zamítnuta žádost stěžovatelky o částečný invalidní
důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §43 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění.
Při posouzení věci vycházel krajský soud z následujícího skutkového stavu: Žalobkyně
(se základním vzděláním bez vyučení, jež pracovala převážně jako pomocná pracovní síla)
se několik let léčí pro hypertenzní chorobu, která je léčbou kompenzovaná bez orgánových
komplikací. Více než deset let se léčí pro vertebrogenní potíže, převážně krční páteře v terénu
rtg verifikovaných morfologických změn ve smyslu regresivních změn s nevelkými
protruzemi plotének C3-7, v terénu primární stenosy páteřního kanálu bez kořenové
symptomatologie a bez neurologického výpadu. Klinický obraz trvale nevykazoval významné
zhoršení objektivního neurologického nálezu. Žalobkyně si stěžovala na brnění horních
končetin více vlevo, avšak elektromyelografické vyšetření neprokázalo patologii ve smyslu
syndromu karpálního tunelu vlevo. K datu vydání napadeného rozhodnutí žalované se
u stěžovatelky jednalo o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, jehož dominující příčinou
byl výše popsaný vertebrogenní syndrom krční páteře v terénu morfologických změn
bez objektivně prokázané zánikové radikulární symptomatologie a lehký vertebrogenní
syndrom bederní bez významných regresivních změn a bez rad. zánikové symptomatologie.
Výše popsaný zdravotní stav a stupeň funkčního postižení byl pak krajským
soudem hodnocen podle přílohy č. 2, k vyhl. č. 284/95 Sb., ve znění vyhl. č. 40/2000 Sb.,
kapitoly XV, oddílu F, položky 2 písm. b). Tato položka je určena pro degenerativní změny
na páteři a ploténkách s lehkým funkčním postižením zpravidla více úseků páteře,
s občas vystupujícími projevy nervového a svalového dráždění (např. cervikokraniální
syndrom, cervikobrachiální syndrom, lumbální syndrom, ischialgie, syndrom sakroiliakálního
skloubení, občasné blokády), slabostí svalového korzetu, omezením pohybu v postiženém
úseku, omezení pro vynucené polohy a fyzicky náročné aktivity, kde možný pokles
schopnosti soustavné výdělečné činnosti je udán v rozmezí 15 - 25%. V případě žalobkyně
byl pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti určen ve střední hranici rozmezí,
tj. 20%, a to pro lehké funkční postižení více úseků páteře s občas vystupujícími projevy
svalového dráždění se slabostí svalového korzetu s omezenou hybností v postiženém úseku,
tedy z funkčního hlediska lehký nález bez kořenového dráždění. Ostatní onemocnění
stěžovatelky byla posouzena jako nevýznamná a neměla podstatný vliv na její pracovní
potenciál.
Při posuzování věci se krajský soud opíral o posudek posudkové komise Ministerstva
práce a sociálních věcí pracoviště Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2005, resp. jeho doplnění
ze dne 18. 8. 2005, který považoval za úplný v jeho skutkových zjištěních a přesvědčivý
pokud jde o jeho posudkové závěry. Doplněním posudku ze dne 18. 8. 2005 pak bylo
pouze opraveno pochybení administrativního charakteru, jak je patrné z obsahu posudku,
zejm. pak jeho úvodních formulací o tom, že stěžovatelka není ani plně ani částečně invalidní.
Jak v posudku, tak v jeho doplnění bylo onemocnění žalobkyně shodně podřazeno
pod kapitolu XV odd. F položku 2 písm. b) vyhlášky č. 284/1995 Sb., čemuž odpovídá rozsah
poklesu soustavné výdělečné činnosti v rozmezí 15 – 25%. Posudková komise stanovila míru
poklesu na 20%.
Kasační stížnost podala žalobkyně z důvodu podle ust. §103 odst. 1 písm. d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Má za to, že rozsudek krajského
soudu se opírá o zmatečný listinný důkaz – posudek posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí, a řízení před soudem tak trpí podstatnou vadou, jež měla dle jejího názoru
za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Původní posudek této posudkové komise ze dne 23. 6. 2005 hodnotil ve svém závěru
pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti u stěžovatelky na 35 %. Současně zde bylo
uvedeno, že u stěžovatelky nešlo pokles o nejméně 33 %. Doplněním posudku ze dne
18. 8. 2005 pak posudková komise vysvětlila, že v původním posudku došlo omylem
k záměně v procentuálním hodnocení zdravotního stavu posuzované. Takový posudek
vzbuzuje u stěžovatelky pochybnosti o své správnosti. Oba posudky pak odkazují při
hodnocení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti shodně na přílohu
č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. v platném znění, konkrétně na kapitolu XV, oddíl F,
položku 2, písm. b). Pod touto položkou jsou však uvedeny „stavy po zlomeninách čelistí“,
pod písmenem b) pak konkrétně „špatně zhojené, s defektem, s ovlivněním inervace, žvýkání,
mimiky, hlasu“. Na první pohled je tak patrno, že tato položka nemá se zdravotním stavem
stěžovatelky nic společného.
V průběhu jednání před soudem proto stěžovatelka navrhla vypracování revizního
znaleckého posudku, který by byl zpracován odlišným subjektem od posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí. Při tomto svém požadavku vycházela z názoru
vysloveného Ústavním soudem v nálezu sp. zn. II. ÚS 92/95, podle něhož lze revizní znalecký
posudek stěží odepřít vzhledem k zásadě zjištění skutečného stavu věci, která nemůže být nijak
omezena pravomocí ministerstva, a zejména pak pro odstranění jakýchkoliv pochybností
a z toho důvodu obnovení důvěry občana v právo. Takový postup je dle tohoto názoru
v souladu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a s článkem 36 Listiny
základních práv a svobod, neboť soudy mají dbát, aby jejich rozhodnutí byla nikoliv jen shora
předepsanou, ale též akceptovatelnou spravedlností. Návrhu stěžovatelky na vypracování
revizního znaleckého posudku soud nevyhověl.
Stěžovatelka proto žádá Nejvyšší správní soud, aby napadený rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
stěžovatelkou uplatněných stížních bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Předně není případná argumentace stěžovatelky nálezem Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 92/95. Ústavní soud totiž v této věci dospěl k závěru, že z důkazů
(zdravotních posudků) provedených před soudy prvního a druhého stupně nelze zjistit,
zda se vztahují k rozhodnému období, tj. zda vyhodnocují zdravotní stav navrhovatele ke dni
vydání napadených rozhodnutí. Napadené rozhodnutí proto v daném případě vycházelo
z neskutečného, resp. neidentifikovatelného skutkového stavu, v důsledku čehož se stávalo
nepřezkoumatelným.
V projednávaném případě je naproti tomu z posudku posudkové komise Ministerstva
práce a sociálních věcí zcela zřejmé, že zdravotní stav stěžovatelky posuzovala komise k datu
vydání napadeného rozhodnutí, je z něj patrné, z jakých skutkových zjištění komise vycházela
a na základě jakých úvah dospěla ke svým posudkovým závěrům. Co se týká chybného
vyčíslení procentuální míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti v posudku,
přisvědčuje Nejvyšší správní soud krajskému soudu, že jak výrok posudku, tak jeho obsah,
resp. odborné nálezy, jež mu byly podkladem, jakož i protokol o jednání před posudkovou
komisí svědčí o tom, že šlo o administrativní nedopatření, a nikoli o vadu, jež by činila jasně
formulované závěry komise jakkoli pochybnými. Byť tedy Nejvyšší správní soud sdílí názor
Ústavního soudu, že návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku je nutno vyhovět
vždy, existují-li i po vypracování posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních
věcí pochybnosti o příčinách dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu posuzovaného,
resp. o adekvátnosti posouzení míry poklesu jeho schopnosti soustavné výdělečné činnosti,
v daném případě takové pochybnosti neshledal a stěžovatelkou dovolávaná část citovaného
nálezu Ústavního soudu tudíž na projednávaný případ nedopadá.
Jen pro úplnost odkazuje Nejvyšší správní soud na názor prezentovaný v tomtéž
nálezu, podle něhož zásadně nelze spatřovat porušení čl. 36 Listiny v tom, že soud nevyhoví
všem důkazním návrhům účastníků, neboť jen soudu přísluší rozhodnout, které z navržených
důkazů provede a které nikoliv (§120 odst. 1, 2 o. s. ř.), to však platí pouze potud, pokud
lze na skutkový stav v dané věci bezpečně usoudit (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR,
sp. zn. III. ÚS 150/93). Nejvyšší správní soud je toho názoru, že právě o posléze uvedenou
situaci se jedná i v souzené věci.
Co se pak týká námitky nesprávné aplikace vyhlášky č. 284/1995 Sb., ani tato
není důvodná. V její příloze č. 2, kapitole XV, oddílu F, položce 2, písm. b) jsou uvedeny
degenerativní změny na páteři a ploténkách s lehkým funkčním postižením zpravidla
více úseků páteře, s občas vystupujícími projevy nervového a svalového dráždění
(např. cervikokraniální syndrom, cervikobrachiální syndrom, lumbální syndrom, ischialgie,
syndrom sakroiliakálního skloubení, občasné blokády), slabostí svalového korzetu, omezením
pohybu v postiženém úseku, omezení pro vynucené polohy a fyzicky náročné aktivity, a jedná
se tedy o položku dokonale odpovídající prokázanému zdravotnímu postižení stěžovatelky.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci netrpí vadou podle
ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a kasační stížnost proto podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s.
jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, správní orgán ze zákona nemá právo na náhradu
nákladů řízení, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s ust. §120
s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 20. prosince 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu