ECLI:CZ:NSS:2006:3.AS.38.2005
sp. zn. 3 As 38/2005 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobkyně
B. a.s., právní nástupkyně B. B., spol. s r. o. zast. JUDr. Miroslavem Kozmíkem, advokátem
se sídlem Brno, Smetanova 17, proti žalované Státní veterinární správě, se sídlem Praha 1,
Těšnov 17, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 7 Ca
29/2003 – 31, ze dne 21. 1. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) v záhlaví
uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalované č.j. 1409/2002, ze dne 11. 11. 2002. Napadeným správním rozhodnutím změnila
žalovaná prvoinstanční správní rozhodnutí Městské veterinární správy v Brně č.j. 430/2002,
ze dne 24. 7. 2002 tak, že uložila stěžovatelce pokutu ve výši 40 000 Kč za porušení ust. §23
odst. 1 písm. c) zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „veterinární zákon“), neboť jako provozovatelka jatek v provoze, kde není trvalý
veterinární dozor, neohlásila Městské veterinární správě v Brně dodávku jatečných zvířat
nejméně 24 hodin před jejím uskutečněním.
Městský soud v Praze se ztotožnil se závěrem žalované, že stěžovatelka citovanou
povinnost porušila. Tato skutečnost jednoznačně plyne z obsahu správního spisu,
jakož i z vyjádření stěžovatelky učiněných v průběhu správního řízení. Tvrzení stěžovatelky,
že svou činnost ohlásila dne 27. 6. 2002 příslušnému správnímu orgánu, nemá oporu
v dokazování ve správním řízení a ta ji ani v soudním řízení nijak hodnověrně neprokázala.
Pokud stěžovatelka v žalobě dovozovala splnění této své povinnosti veterinárními
osvědčeními č. 87/02 a 88/02, není podle soudu tento její názor správný. Zmíněná veterinární
osvědčení osvědčují toliko skutečnosti o zdravotním stavu zvířete a o nákazové situaci
v chovu, z něhož je zvíře přemísťováno [ust. §6 odst. 1 písm. b) bod 2 veterinárního zákona],
přičemž zákon tuto povinnost ukládá nikoliv provozovateli jatek (stěžovatelce), nýbrž
chovateli, tedy osobě od stěžovatelky odlišné.
Skutkový závěr, že příhon zvířat nebyl řádně veterinární správě nahlášen,
vyplývá jak ze zjištění veterinární správy ze dne 1. 7. 2002, tak i z vyjádření stěžovatelky
při projednání věci dne 17. 7. 2002, kde její zástupce uvedl, že v zásadě souhlasí s tím,
že k porušení zákona došlo. Tyto důkazy, provedené bezprostředně po skutku, vzal soud
za věrohodné, ostatně jejich věrohodnost stěžovatelka ani nijak nenapadla. Naopak prohlášení
stěžovatelky ze dne 20. 1. 2005, učiněné až po dvou a půl letech od skutku při jednání soudu,
se ve světle shora uvedených důkazů jeví soudu jako nevěrohodné a dle jeho názoru
vyvrácené důkazy, které shromáždila žalovaná ve správním řízení.
Jako právně nevýznamnou posoudil Městský soud v Praze otázku, čí vinou došlo
ke svozu zvířat na jatka v jiném termínu, jakož i (s ohledem na skutkovou podstatu správního
deliktu) tvrzení stěžovatelky, že zvířata byla před porážkou prohlédnuta veterinární správou.
Z hlediska zákonných podmínek, podle nichž se určuje výše pokuty, je nakonec
bezvýznamná i námitka stěžovatelky, že hodnota poraženého dobytka činila pouhých
12 000 Kč. Bez ohledu na to (a naopak s přihlédnutím k povaze sankcionovaného jednání)
posoudil Městský soud v Praze pokutu uloženou zhruba v jedné v desetině zákonné sazby
jako přiměřenou.
Ze všech uvedených důvodů zamítl Městský soud v Praze žalobu podle ust. §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“) jako nedůvodnou.
Podanou kasační stížností napadla stěžovatelka rozsudek Městského soudu v Praze
z důvodu podle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Soud a potažmo i správní orgán totiž opírají
své skutkové závěry o zjištění veterinární správy ze dne 1. 7. 2002 a protokol o projednání
věci ze dne 17. 7. 2002, přičemž pouze tyto důkazy považuje soud za věrohodné. Takto
zjištěná skutková podstata nemá podle stěžovatelky oporu ve spisech.
Vyjádření zástupce stěžovatelky ze dne 17. 7. 2002, že v zásadě souhlasí s tím,
že zákon byl porušen, je obecné, neurčité a nevztahuje se k žádnému konkrétnímu ustanovení.
Ani v případě zjištění veterinární správy z 1. 7. 2002 se podle stěžovatelky nejedná o žádný
důkaz neoznámení příhonu, neboť kontrolní zápis v inkriminované části obsahuje pouze
tvrzení kontrolního pracovníka, že „příhon určitých zvířat nebyl veterinární správě předem
oznámen“, aniž by toto tvrzení bylo podloženo nějakým důkazem. Přesto byla tomuto
bezdůkaznému tvrzení přiznána věrohodnost a stoprocentní pravdivostní hodnota, zatímco
prohlášení a případná svědecká výpověď MVDr. N. byly předem označeny jako nevěrohodné
poukazem na uplynulou dobu. V této souvislosti poukazuje stěžovatelka na to, že
nevěrohodnost tvrzení stěžovatele se vyvozuje z časového odstupu způsobeného dobou, po
kterou se spis nachází u soudu.
Dále stěžovatelka upozorňuje na to, že dr. N. rozporoval kontrolní tvrzení již svým
podáním ze dne 4. 7. 2002, které bylo rozhodujícími orgány zcela opominuto. Není rovněž
pravda, že z důvodu neoznámení příhonu nebylo provedeno vyšetření před poražením. O
vyšetření zvířat svědčí veterinární osvědčení č. 87/02 a 88/02. Městský soud v Praze pak zcela
pominul bod. 2.2. čl. II. žaloby, podle něhož byla předmětná porážka včas nahlášena, a kde se
navrhuje důkaz prohlášením, resp. svědeckým výslechem.
Stěžovatel má tudíž za to, že skutková podstata ohledně porušení ust. §23 odst. 1
písm. c) veterinárního zákona nemá oporu ve spisech a opírá se jednostranně pouze o tvrzení
pracovníka veterinární správy a vyjádření neurčitého obsahu, zatímco na navržené důkazy
stěžovatele nebyl brán zřetel. Správní orgán tak podle něj neshromáždil důkazy prokazující
jeho závěry, nýbrž pouze listiny, které obsahují ničím nepodložená tvrzení (o včasném
nenahlášení) a neurčité vyjádření stěžovatele („v zásadě souhlasím…“).
Z uvedených důvodů žádá stěžovatel Nejvyšší správní soud, aby napadený rozsudek
Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 18. 5. 2005 trvá na tom,
že porušení ust. §23 odst. 1 písm. c) veterinárního zákona stěžovatelem bylo spolehlivě
prokázáno. Poukazuje přitom na kontrolní protokol ze dne 1. 7. 2002, vyjádření stěžovatele
ze dne 9. 7. 2002 (ve kterém stěžovatel zjištění obsažená v protokolu nijak nezpochybnil)
a zápis z jednání ze dne 17. 7. 2002, kdy stěžovatel s porušením zákona výslovně souhlasil.
Podle žalované se nejednalo o souhlas neurčitý a obecný, naopak stěžovatelka si byla podle
ní porušení zákona dobře vědoma a při jednání to přiznala.
Veterinární osvědčení č. 87/02 a 88/02 pak nejsou dokumenty ve smyslu ust. §6 odst. 1
písm. a) veterinárního zákona, nýbrž potvrzení veterinárního lékaře, který v územním obvodu
okresu vykonává veterinární preventivní, diagnostickou a léčebnou činnost podnikatelským
způsobem a vypovídají pouze o zdravotním stavu zvířete a o nákazové situaci v chovu,
z něhož je zvíře přemísťováno, resp. jeho způsobilosti k přemístění na jatky ve smyslu ust. §6
odst. 1 písm. b) bodu 2 veterinárního zákona. Příslušná veterinární správa má tyto k dispozici
pouze na jatkách, těsně před porážkou, kdy dochází ke kontrole příchozí dodávky jatečných
zvířat.
Zpochybňuje-li stěžovatelka protokol ze dne 1. 7. 2002, uvádí k tomu žalovaná,
že tento byl pořízen v režimu zákona o státní kontrole a nebyly proti němu podány žádné
námitky ani nebyl nijak zpochybněn. Skutečnosti v tomto protokolu uvedené je proto podle
názoru žalované nutno považovat za objektivně zjištěný skutkový stav věci, který není možné
zpochybnit účelovou a značně opožděnou svědeckou výpovědí zástupce stěžovatele.
Žalovaná proto navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu stěžovatelkou
uplatněného stížního důvodu a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná. Dokazování provedené ve správním řízení považuje Nejvyšší správní soud
za dostatečné k přijetí závěru o skutkovém stavu a ze skutkového stavu, tak jak jej správní
orgán zjistil, také při posouzení věci vycházel. Ze správního spisu pak Nejvyšší správní soud
rekapituluje tyto pro posouzení případu rozhodné skutečnosti:
Veterinárním osvědčením k přemístění zvířete a potvrzením o zdravotním stavu
zvířete a nákazové situaci v chovu č. 87/02 a 88/02, vydaným MVDr. P. V., bylo potvrzeno,
že zvířata budou přemístěna na běžnou porážku, že nemají žádné onemocnění a že se v chovu
nevyskytla žádná nákazová situace. Zvířata měla být přemístěna na jatky VSVF Brno.
Z protokolu o kontrolním zjištění ze dne 1. 7. 2002 sepsaného Městskou veterinární
správou v Brně je patrné, že předmětem kontroly bylo zacházení se zvířaty při příjmu
na jatkách s malou kapacitou. Za stěžovatelku se kontroly účastnil MVDr. N. Při kontrole
bylo zjištěno, že probíhala porážka jatečných prasat. V naháněcí uličce se nacházely dvě
prasnice, jedna kráva a jedna jalovice. Jedna kráva se nacházela v zabíjecí pasti. Na zvířata se
vztahovala veterinární osvědčení č. 87/02 a 88/02. Příhon těchto zvířat nebyl nahlášen
Městské veterinární správě Brno, nebyl proto přítomen úřední veterinární lékař a nebyla
provedena prohlídka před poražením. Při zběžné prohlídce zvířat nebyly zjištěny známky
týrání.
Ve svém vyjádření k protokolu o kontrolním zjištění ze dne 4. 7. 2002 uvedl zástupce
stěžovatelky MVDr. N., že předmětná dodávka zvířat byla na porážku dovezena nečekaně,
neboť došlo k nedorozumění s dodavatelem. O problému jej telefonicky informoval provozní
technik. MVDr. N. mu nařídil ustájení zvířat, technik ovšem následně zjistil, že stáj je použita
jako skladový prostor, neboť na ústavu se maluje. V té době poráželi řezníci poslední kusy
jiného dobytka a omylem porazili i pět prasat z předmětné dodávky. Ostatní zvířata byla
vyhnána z dopravního prostředku s tím, že budou ustájena na ústavu velkých zvířat. V
uvedenou dobu se dostavili zaměstnanci Městské veterinární správy v Brně, aby vyšetřili
zacházení se zvířaty při příjmu na jatky. Porážka prasat tedy podle MVDr. N. proběhla v
provozní době určené Městskou veterinární správou, teprve následná porážka prasnic a
hovězího dobytka, o níž bylo rozhodnuto poté, co se zvířata nepodařilo ustájit v areálu VFU,
probíhala mimo pracovní dobu, avšak s vědomím a za přítomnosti pracovníků Městské
veterinární správy.
V protokolu z ústního jednání ve správním řízení ze dne 17. 7. 2002 se konstatuje,
že bylo zjištěno, že na jatkách s malou kapacitou v areálu VFU se v hnacích uličkách
a v porážecích pastích vyskytovala jatečná zvířata a probíhalo porážení prasat, jejichž příhon
nebyl Městské veterinární správě předem oznámen, a proto nebylo provedeno vyšetření
před poražením. Tímto jednáním byly dle tohoto protokolu zcela jednoznačně porušeny
povinnosti provozovatele jatek dle §23 odst. 1 písm. a) a c) veterinárního zákona. Zástupce
stěžovatelky k tomu uvedl, že zatím nezná některé detaily, které by mohly dokreslit okolnosti
případu, v zásadě však souhlasí, že zákon byl porušen.
Dne 24. 7. 2002 vydala Městská veterinární správa v Brně rozhodnutí, jímž uložila
podle ust. §73 odst. 1 písm. b) veterinárního zákona stěžovatelce pokutu ve výši 50 000 Kč
za porušení ust. §23 odst. 1 písm. a) a c) cit. zákona. V odůvodnění mimo jiné uvedla,
že jednání citované ve výše uvedených protokolech považuje za velmi vážné porušení
veterinárního zákona, neboť provozovatel jatek ohrozil řádné provedení prohlídky jatečných
zvířat a masa. Vzhledem k tomu, že se jednalo o první případ, lze však akceptovat
odůvodnění stěžovatelky, že se jednalo o nouzové řešení při pochybení dodavatele zvířat
a veterinární správa k tomu při stanovení výše pokuty (10% zákonné sazby) přihlédla.
K odvolání stěžovatelky změnila žalovaná prvoinstanční správní rozhodnutí
tak, že uložila stěžovateli pokutu ve výši 40 000 Kč z důvodu porušení §23 odst. 1 písm. c)
veterinárního zákona. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedla, že prvostupňové
správní rozhodnutí vychází ze spolehlivě, přesně a úplně zjištěného stavu věci. Vzhledem
k tomu, že žalovaná neshledala porušení ust. §23 odst. 1 písm. a) veterinárního zákona,
však vypustila tuto právní kvalifikaci z výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
a úměrně tomu snížila i uloženou pokutu.
O stížních námitkách uvážil Nejvyšší správní soud následovně: Stěžovatelka považuje
napadený rozsudek Městského soudu v Praze za nesprávný z důvodů uvedených v ust. §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., konkrétně proto, že skutková podstata, tak, jak byla zjištěna správním
orgánem, nemá oporu ve spise a soud měl z tohoto důvodu správní rozhodnutí zrušit.
Dále Městskému soudu v Praze vytýká, že neprovedl navrhovaný důkaz svědeckou výpovědí
MVDr. N., což lze podřadit důvodům kasační stížnosti dle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud však názor stěžovatelky nesdílí. Správní orgán ve svém rozhodnutí
vycházel z konkrétních a i stěžovateli známých listin shromážděných ve správním spisu a tyto
listinné důkazy vyhodnotil v jejich vzájemné souvislosti a v souladu s pravidly logického
uvažování. O rozpor skutkových závěrů s obsahem spisu se tedy nejednalo. Městský soud
v Praze se následně ve svém rozsudku vypořádal se všemi žalobními body a následně též
zdůvodnil, proč neprovedl stěžovatelkou navržený důkaz. Nejvyšší správní soud považuje za
nutné k této otázce zdůraznit, že sdílí právní názor obou správních orgánů i Městského soudu
v Praze, že je-li stěžovatelka provozovatelkou jatek v provozu, kde není stálý veterinární
dozor a došlo-li k dodávce jatečních zvířat v jiném než původním ohlášeném termínu (a tuto
skutečnost ani sama stěžovatelka nezpochybnila), byla tím naplněna skutková podstata
správního deliktu podle ust. §23 odst. 1 písm. c) veterinárního zákona. Oznamovací
povinnost zakotvená v tomto ustanovení má totiž za účel zajistit řádné veterinární vyšetření
jatečních zvířat před poražením ve smyslu ust. §21 odst. 5 veterinárního zákona v těch
provozech, kde není stálý veterinární dozor. Oznamovací povinnost je tedy řádně splněna
pouze v tom případě, pokud se dodávka jatečných zvířat uskuteční v ohlášeném termínu
tak, aby mohla být zajištěna přítomnost úředního veterinárního lékaře k vyšetření jatečních
zvířat před porážkou. To se v daném případě nestalo a na provedenou dodávku tedy bylo
nutno hledět tak, jakoby ohlášena nebyla. Městský soud v Praze pak správně upozornil,
že pro rozhodnutí ve věci je právně nevýznamné, čí vinou ke svozu zvířat na jatka v jiném
termínu došlo. Dovozuje-li tedy stěžovatelka, že příhon a následnou porážku zvířat včas
nahlásila, i když k nim došlo z jí nezaviněného důvodu dříve, a navrhuje tuto skutečnost
prokázat výslechem svědka, pak Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené pouze
podotýká, že navržený důkaz nesměřuje k prokázání rozhodné skutečnosti. Městskému soudu
v Praze tak lze nanejvýš vytknout, že neprovedení svědeckého výslechu odůvodnil kromě
správné argumentace dostatečného rozsahu dokazování ve správním řízení také nesprávně
poukazem na časový odstup mezi případným svědeckým výslechem a postihovaným
skutkem, nelze mu však vytknout samotnou skutečnost, že svědecký výslech neprovedl.
Nejvyšší správní soud neshledal naplnění stěžovatelkou formálně uplatněného důvodu
dle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. ani fakticky uplatněného důvodu podle ust. §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. a kasační stížnost proto dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
ze zákona, úspěšnému správnímu orgánu pak nevznikly náklady řízení přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud mu proto náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s ust. §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 19. října 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu