ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.11.2006
sp. zn. 3 Azs 11/2006 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
L. D., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem Štefánikova 8, Brno,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad
Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 3.
2004, čj. OAM-38/PR-2004, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Az 85/2004, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2005, č. j. 36 Az
85/2004 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 3. 2004, čj. OAM-38/PR-2004, byl žalobci
(dále též „stěžovatel“) odňat azyl v České republice podle §17 odst. 1 písm. f) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů; současně na něj nebyla vztažena
překážka vycestování podle §91 zákona o azylu. Žalovaný uvedl, že se opětovně zabýval
důvody žalobce uvedenými v řízení, jehož výsledkem bylo přiznání postavení uprchlíka
rozhodnutím ministra vnitra ze dne 10. 11. 1993, čj. U-360-10/93. Pokud jde o problémy
žalobce spojené se členstvím v Zemědělské nacionální straně, podle žalovaného nemají
takové osoby v současnosti se státní mocí v Rumunsku žádné problémy. K romské otázce,
na kterou žalobce v žádosti o přiznání postavení uprchlíka rovněž odkázal, žalovaný uvedl,
že Rumunsko v posledních letech při řešení této záležitosti značně pokročilo a podle
informací Evropské komise dosahuje rumunská vláda trvalého pokroku v realizaci Národní
strategie pro zlepšení podmínek Romů. Tato strategie mj. stanoví opatření pro zvýšení
občanské účasti romské menšiny na veřejném životě a jejím cílem je usnadnit přístup romské
menšiny k většímu počtu veřejných služeb. Práva romské komunity jsou rovněž zastoupena
politickými stranami, mj. i v parlamentu. Rumunsko je navíc v současnosti považováno
za tzv. bezpečnou zemi původu a v roce 2007 se připravuje vstoupit do Evropské unie.
Tvrzení žalobce v pohovoru ze dne 7. 1. 2004, že se obává návratu do vlasti, neboť tam
v 80. letech 20. století působil jako agent tajné policie a dva roky byl vedoucím romské
strany, jež se pravděpodobně jmenovala Romské právo, žalovaný označil za nevěrohodná,
neboť je žalobce vůbec nezmínil v roce 1992 v řízení o přiznání postavení uprchlíka.
Žalovaný uzavřel, že na základě všech shora uvedených skutečností dospěl k závěru,
že žalobce může užívat ochrany státu, jehož je státním občanem, neboť důvody pro udělení
azylu pominuly. Proto žalovaný odňal žalobci azyl podle §17 odst. 1 písm. f) zákona o azylu
a obsáhle se vypořádal rovněž s neexistencí překážky vycestování podle §91 zákona o azylu.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2005, č. j. 36 Az 85/2004 - 40,
byla zamítnuta žaloba proti tomuto rozhodnutí žalovaného. Podle soudu si žalovaný zajistil
dostatečné aktuální informace o zemi původu žalobce a tento stav by se stal neudržitelným
pouze v případě, pokud by nastalo prudké zhoršení situace v dodržování lidských práv
v Rumunsku. Žalovaný podle soudu zaměřil provedení důkazů nejen na právní prostředí
v zemi původu žalobce, ale i na faktické postavení romské menšiny v Rumunsku. Žalobce
navíc v žalobě ani neuvedl, jakými důkazy mimo již použitých zpráv o situaci v zemi původu
žalobce by měla být diskriminace Romů v Rumunsku prokázána. Soud se ztotožnil
s hodnocením žalovaného, podle něhož v zemi původu žalobce nedochází k diskriminaci
pro zastávání politických postojů či pro příslušnost k národnostní menšině. Nejedná
se ani o situaci, kdy takové jednání pocházelo ze strany státní moci nebo kdy by se žalobce
nemohl obrátit se žádostí o pomoc na zemi původu. Soud se ztotožnil se závěrem
žalovaného, že důvody žalobce, tj. odůvodněný strach z pronásledování pro politickou
aktivitu či pro příslušnost k národnostní menšině, již pominuly. Soud se dále ztotožnil
s nevztažením překážky vycestování podle §91 zákona o azylu a žalobu jako nedůvodnou
zamítl.
Včasnou kasační stížnost stěžovatel podal z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a)
a b) s. ř. s. Žalovaný se podle něj měl v případě, kdy dospěl k závěru o splnění podmínek
pro odnětí azylu podle §17 zákona o azylu, zabývat otázkou, zda není dán jiný důvod hodný
zvláštního zřetele pro to, aby byl žalobci udělen např. humanitární azyl podle §14 zákona
o azylu. Žalovaný podle stěžovatele pochybil, pokud důvody odnětí azylu zkoumal toliko
podle listin. Dále pochybil, když nezkoumal, zda jsou u žalobce dány důvody hodné
zvláštního zřetele podle §14 zákona o azylu, přičemž povinnost žalovaného zkoumat tyto
důvody vyplývá přímo z §17 odst. 2 zákona o azylu. Stěžovatel uvedl, že v minulosti
opakovaně namítal, že žalovaný se při rozhodování o odnětí azylu nezabýval tím, zda jsou
dány podmínky pro udělení humanitárního azylu, a zkoumání důvodů hodných zvláštního
zřetele se omezilo pouze na to, že stěžovatel má v České republice ekonomické a sociální
vazby. Přitom právě skutečnost, že stěžovatel má takové vazby pouze v České republice
a nikoliv v zemi původu, je podle stěžovatele dalším důvodem hodným zvláštního zřetele.
Stěžovateli se nejeví reálná představa, že by přicestoval do Rumunska a žádal o práci
a o přístřeší. Stěžovatel uvedl, že v případě přezkumu správního uvážení podléhají přezkumu
úvahy žalovaného, kterými byly zjištěny podklady pro rozhodnutí; v souzené věci se těmito
skutečnostmi žalovaný ani později soud nezabývali. Podle stěžovatele však mělo být
předmětem úvahy, zda shora uvedené důvody, o nichž žalovaný konstatoval, že samy o sobě
nejsou důvody hodnými zvláštního zřetele, mohou být takovými důvody, pokud jsou
posuzovány kumulativně. Stěžovatel navrhl, aby rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
6. 6. 2005, č. j. 36 Az 85/2004 - 40, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání,
neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí soudu byla vydána v souladu s právními
předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti žalovaný odkázal na správní spis, zejména na vlastní
podání a výpovědi stěžovatele učiněné během správního řízení. Žalovaný namítl zmatečnost
kasační stížnosti, neboť stěžovateli byl azyl odňat podle §17 odst. 1 písm. f) zákona o azylu
a nikoliv podle §17 odst. 2 zákona o azylu. Námitky uvedené v kasační stížnosti jsou pak
irelevantní, nevztahují se k případu stěžovatele. Žalovaný navrhl odmítnutí, případně
zamítnutí kasační stížnosti.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a jejich rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
První důvod kasační stížnosti je vymezen v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jedná se tedy
o tvrzenou nezákonnost rozhodnutí krajského soudu z důvodu nesprávného posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom,
že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě
je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. Druhým důvodem
kasační stížnosti je důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze
kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního
orgánu zrušit.
Stěžovatel je přesvědčen, že žalovaný pochybil, pokud současně s odnětím azylu
nezkoumal, zda jsou u stěžovatele dány důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Podle názoru Nejvyššího správního soudu
však pro takový postup není možné v zákoně o azylu nalézt oporu. Žalobci byl rozhodnutím
žalovaného odňat azyl podle §17 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, podle něhož „azyl udělený
z důvodu podle §12 se odejme, jestliže azylant může užívat ochrany státu, jehož je státním
občanem, poněvadž důvody pro udělení azylu pominuly“. V souzené věci bylo žalobci
rozhodnutím ministra vnitra ze dne 10. 11. 1993, čj. U-360-10/93, přiznáno postavení
uprchlíka. Podle §94 odst. 2 zákona o azylu „cizinec, kterému bylo přiznáno postavení
uprchlíka podle dřívější úpravy, se dnem účinnosti tohoto zákona považuje za azylanta
podle tohoto zákona“. Z uvedeného vyplývá, že žalovaný rozhoduje podle ustanovení
o odnětí azylu i v případě, bylo-li cizinci přiznáno postavení uprchlíka podle zákona
č. 498/1990 Sb., o uprchlících. Ustanovení §17 odst. 1 zákona o azylu však neukládá
žalovanému při odnětí azylu posuzovat případné důvody hodné zvláštního zřetele a naopak
kogentně ukládá odnětí azylu v taxativně vymezených případech, bez možnosti žalovaného
se od nich odchýlit. Rovněž §14 zákona o azylu, upravující udělení tzv. humanitárního azylu
v případě existence důvodů hodných zvláštního zřetele, stanoví jeho aplikaci pouze v případě,
že nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, nikoliv pak v případě
odnětí azylu. Důvody hodné zvláštního zřetele posuzuje žalovaný pouze v případě odnětí
humanitárního azylu, kdy podle §17 odst. 3 zákona o azylu „zanikne-li důvod, pro který byl
udělen humanitární azyl, a nebude-li shledán jiný zřetele hodný důvod pro jeho ponechání,
humanitární azyl se odejme“. Ustanovení §17 odst. 2 zákona o azylu, na něž stěžovatel
odkazuje v kasační stížnosti, upravuje postup žalovaného při odnímání azylu uděleného
za účelem sloučení rodiny; na souzenou věc tedy rovněž nedopadá. Tuto námitku stěžovatele
lze uzavřít tak, že žalovaný se při rozhodování o odnětí azylu stěžovateli podle §17 odst. 1
písm. f) zákona o azylu nedopustil nezákonnosti ani procesního pochybení, pokud současně
nezkoumal případné další důvody hodné zvláštního zřetele; krajský soud pak postupoval
správně, když žalobu proti tomuto rozhodnutí jako nedůvodnou zamítl a ztotožnil
se se žalovaným v tom, že v případě stěžovatele pominuly důvody spočívající v odůvodněním
strach z pronásledování pro zastávání určitých politických postojů či pro příslušnost
k národnostní menšině. Pokud jde o přesvědčení stěžovatele, že v případě, že by jeho důvody,
jež sice jednotlivě nejsou důvody hodnými zvláštního zřetele, byly posouzeny kumulativně
a tím by byl dán důvod hodný zvláštního zřetele, pak jde o tvrzení irelevantní, neboť žalovaný
v souzené věci aplikoval ustanovení zákona o azylu, které mu neposkytovalo prostor
pro správní uvážení o důvodech hodných zvláštního zřetele. Ohledně námitky stěžovatele,
že žalovaný rozhodl věc toliko na základě listin, lze poukázat na to, že podkladem
pro rozhodnutí žalovaného byl mj. pohovor uskutečněný se stěžovatelem dne 7. 1. 2004.
Nad rámec rozhodnutí je vhodné dodat, že mezinárodní ochrana formou poskytnutí azylu
je svou povahou ochranou subsidiární a může nastoupit v situaci, kdy země původu není
schopná svého státního občana ochránit; v souzené věci skutečnosti, pro něž byl stěžovateli
poskytnut azyl v České republice, již odpadly. Z tohoto důvodu stěžovatel v současné době
nepotřebuje požívat mezinárodní ochrany formou azylu na území České republiky.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech shora uvedených důvodů k závěru, že důvody
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. nejsou dány a proto kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s řízením o kasační stížnosti žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu