ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.120.2005
sp. zn. 3 Azs 120/2005 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci
žalobkyně: T. H., zastoupena JUDr. Jitkou Kotábovou, advokátkou se sídlem Praha 9 -
Běchovice, Technologický park 539, proti žalovanému: Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha
7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č. j.
59 Az 68/2004 – 19, ze dne 24. 9. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatelky advokátce JUDr. Jitce Kotábové
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 2150 Kč. Tato částka bude
jmenované vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 1 měsíce od právní moci
tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení stěžovatelů nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) nadepsaný
rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalovaného č. j. OAM-581/VL-18-08-2004 ze dne 9. 3. 2004. Rozhodnutím správního orgánu
byla zamítnuta její žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle ust. §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Krajský soud se v otázce
výkladu ust. §16 odst. 1 písm. g) v souvislosti s ust. §12 zákona o azylu plně ztotožnil
se závěry žalovaného. Žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno
dovodit, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v ust. §12 zákona
o azylu, žalovaný tak postupoval správně, zamítl-li její žádost jako zjevně nedůvodnou
podle ust. §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Rovněž námitky, které se týkaly nedodržení
procesního předpisu žalovaným nejsou důvodné. Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný
se žádostí žalobkyně zabýval odpovědně a svědomitě, vycházel přitom ze spolehlivě
zjištěného stavu věci. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly
podkladem rozhodnutí a jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů
a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval. Žalovanému nelze vytknout,
že ve věci rozhodl ve stanovené lhůtě, když azylové věci je povinen řešit přednostně
a bez zbytečných průtahů. Není důvodná nakonec ani námitka, že se žalovaný nezabýval věcí
žalobkyně z hlediska ust. §14 zákona o azylu, když aplikace tohoto ustanovení předpokládá
užití §12 zákona o azylu, k čemuž v dané věci nedošlo.
V kasační stížnosti ze dne 8. 11. 2004, doplněné dne 24. 1. 2005 uplatňuje
stěžovatelka důvody uvedené v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Uvádí však přitom pouze
jejich zákonná znění, aniž by jejich naplnění jakkoli blíže rozvedla či specifikovala.
Stěžovatelka se také domnívá, že její pronásledování vyděrači na Ukrajině, ohrožující ji přímo
na životě, je případem, který by měl být posuzován ve vztahu k ust. §14 zákona o azylu. Žádá
proto Nejvyšší správní soud, aby napadený rozsudek Krajského soudu Ostravě zrušil a věc
tomuto vrátil k dalšímu řízení.
Správní orgán ve svém vyjádření ze dne 29. 11. 2004, doplněném dne 4. 3. 2005
popírá oprávněnost námitek kasační stížností vznesených. Má za to, že jak rozhodnutí ve věci
azylu, tak i rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě byla vydána v souladu s právními předpisy.
Odkazuje přitom na správní spis, zejm. podání a výpovědi, které stěžovatelka učinila během
správního řízení. Co se týče námitky neposouzení situace stěžovatelky z hlediska ust. §14
zákona o azylu, opakuje své stanovisko tak, jak je zahrnuto v odůvodnění jeho rozhodnutí.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující pro posouzení věci
rozhodné skutečnosti: Žádost o udělení azylu na území České republiky byla stěžovatelkou
podána dne 15. 2. 2004, pohovor k žádosti byl proveden dne 28. 2. 2004 v p. s. V. L. na
žádost žalobkyně v jazyce ruském za přítomnosti tlumočníka. Ukrajinu stěžovatelka opustila
dne 30. 1. 2004 ze strachu před vyděrači. Od února 2003 pomáhala svému bratrovi v jeho
podnikání. V červnu 2003 začali být s bratrem vydíráni neznámými soukromými osobami.
Tyto po nich požadovaly USD 5.000,- měsíčně pod pohrůžkou zabití. Částku nebyli schopni
platit, proto se pokoušeli ukrývat, vyděrači je však vždy našli. Policii nekontaktovali, neboť se
od ostatních podnikatelů dozvěděli, že je to bezpředmětné. Situaci se stěžovatelka rozhodla
řešit odchodem z Ukrajiny. V ČR by chtěla pobývat, než se situace na Ukrajině uklidní.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Stěžovatelka napadá rozsudek krajského soudu z důvodů podle ust. §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s. Dále opakuje svou námitku, tvrzenou již v žalobě, a to, že její situace měla
být správním orgánem posouzena z hlediska ust. §14 zákona o azylu.
Jelikož stěžovatelka v podané kasační stížnosti nijak blíže nerozvádí, v čem by mělo
údajné nesprávné posouzení právní otázky soudem spočívat, Nejvyšší správní soud
se tvrzeným důvodem podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nezabýval. Jak již tento soud
judikoval, není důvodem kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., cituje-li stěžovatel
toliko zákonný text tohoto ustanovení nebo jeho část, aniž by jej v konkrétní věci
specifikoval, a nekonkretizuje-li vady v řízení či vady v právním úsudku, jichž se soud
podle stěžovatele dopustil (podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2004,
čj. 1 Afs 47/2004 - 74).
Se značnou mírou shovívavosti při posuzování obsahových náležitostí kasační
stížnosti pak dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že námitku neposouzení situace
stěžovatelky z hlediska ust. §14 zákona o azylu žalovaným by bylo teoreticky lze podřadit
pod kasační stížností uváděný důvod dle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a posuzovat ji tudíž
jako tvrzenou vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí ohledně
této otázky. Jak již ovšem krajský soud v odůvodnění svého rozsudku správně uvedl,
tato námitka není opodstatněná. Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, že naplnění
podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona o azylu,
vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona (viz např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003 - 130). Výroky o udělení či neudělení azylu
podle ust. §13 či §14 zákona o azylu jsou pak akcesorické k negativnímu výroku ohledně
splnění podmínek udělení azylu podle ust. §12 zákona o azylu. Námitka stěžovatelky,
že rozhodnutí žalovaného trpí vadou, neobsahuje-li výrok o udělení či neudělení azylu
podle ust. §14 zákona o azylu je proto neoprávněná, neboť rozhodnutí žalovaného
tento výrok obsahovat nemělo. Rozhodl-li správní orgán tak, že žádost stěžovatelky zamítl
jako zjevně nedůvodnou podle ust. §16 zákona o azylu, nemohl již tuto dále posuzovat
podle ust. §12, a tudíž ani podle ust. §14 zákona o azylu.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě netrpí vadami podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
či b) s. ř. s. a kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Vzhledem k ust. §78b odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci
úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné
úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.). Ustanovené zástupkyni stěžovatelky Nejvyšší správní soud přiznal
odměnu za dva úkony právní služby dle ust. §11 odst. 1 písm. b) a d), §9 odst. 3 a §7 §12
odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 2000 Kč a režijní paušál dle ust. §13 odst. 3
cit. vyhlášky ve výši 150 Kč, celkem tedy 2150 Kč. Náklady právního zastoupení
stěžovatelky nese dle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 8. února 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu