ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.130.2005
sp. zn. 3 Azs 130/2005 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce:
I. G. K., zastoupeného JUDr. Ljubenem Nikolovem, advokátem se sídlem Liberec,
Moskevská 638/8, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, pod sp.zn. 58 Az 9/2004 o
přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2003 č.j. OAM-6188/VL-18-04-BZ-2003,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci, ze dne 15. 9. 2004 č. j. 58 Az 9/2004 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 15. 9. 2004
č. j. 58 Az 9/2004 - 33 zamítl žalobu podanou žalobcem (dále i „stěžovatel“) proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 9. 12. 2004 č.j. OAM-6188/VL-18-04-BZ-2003, kterým byla zamítnuta
žádost žalobce o udělení azylu jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 1 písm. e) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění platném
v době rozhodování ve věci (dále jen „zákon o azylu“).
V odůvodnění rozsudku krajský soud shrnul dosavadní skutková a právní zjištění
ve věci a mimo jiné uvedl, že má za prokázané, že žalobce je státním občanem Bulharské
republiky, státní moc této republiky dodržuje lidská práva a Bulharská republika je bezpečnou
zemí původu ve smyslu zákona o azylu. Žalobce svou žádost o udělení azylu odůvodnil
tím, že ve zemi původu měl problémy se soukromými osobami, policii však nekontaktoval,
žalobce dle názoru krajského soudu neprokázal, že v jeho případě nelze Bulharskou republiku
za bezpečnou zemi původu považovat. Krajský soud proto rozhodl tak, že žalobu podanou
proti rozhodnutí žalovaného zamítl dle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“).
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,
podal stěžovatel včas kasační stížnost z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Stěžovatel se domnívá, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku
ohledně splnění podmínek pro udělení azylu, neboť ze skutečností, které ve věci uvedl,
je patrné, že jsou dány důvody pro udělení mu azylu dle ustanovení §12 písm. b) zákona
o azylu, případně dle ustanovení §14 zákona o azylu, a že v jeho případě existují překážky
vycestování dle ustanovení §91 zákona o azylu. Stěžovatel uvádí, že v případě svého návratu
do Bulharské republiky bude vystaven značným těžkostem. Stěžovatel navrhuje napadený
rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, zároveň navrhuje přiznat
kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu stěžovateli jako zjevně
nedůvodné, tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy,
a odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatel učinil
během správního řízení o udělení azylu. Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti
a nepřiznání odkladného účinku.
Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal žádost o udělení azylu
dne 23. 11. 2003, ve kterém uvedl, že Bulharskou republiku opustil 20. 7. 2003 kvůli
problémům s romským hnutím a ze strachu o děti. Stěžovatel dále uvedl, že ve vlasti byl
členem hnutí „Romski Svjat“, které pomáhalo chudým lidem romského původu, ale část
získaných peněz si nechávalo pro vlastní potřebu, s čímž stěžovatel nesouhlasil, řekl,
že to ohlásí na polici, proto byl z hnutí vyloučen. Navíc vedení hnutí stěžovatele donutilo
podepsat dokument o bezplatném převodu jeho domu v Sofii a bylo mu vyhrožováno,
že pokud se nevrátí do Montany (původní bydliště stěžovatele), unesou mu dceru. Stěžovatel
také uvedl, že jeho děti musely opustit školu, protože členové hnutí je tam obtěžovali,
o pomoc na policii se neobrátil, protože hnutí by mohlo policii podplatit. V pohovoru
k důvodům žádosti o udělení azylu důvodům žádosti o udělení azylu dne 4. 12. 20013
stěžovatel podrobněji popsal potíže, pro které opustil vlast. Stěžovatel připustil,
že se neobrátil o pomoc na jinou romskou organizaci, na nevládní organizace, že jiné
problémy ve vlasti neměl, a to včetně problémů se státními orgány.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Žádost o udělení azylu stěžovatele byla žalovaným zamítnuta jako zjevně nedůvodná
podle ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu, neboť stěžovatel přišel ze státu, který
Česká republika považuje za bezpečnou zemi původu, a to z Bulharské republiky. Ve věci
nebylo prokázáno, že v případě stěžovatele tento stát za takovou zemi považovat nelze.
Krajský soud v řízení o žalobě (podané stěžovatelem proti rozhodnutí žalovaného) dospěl
k závěru, že žalovaný při zamítnutí žádosti stěžovatele o udělení azylu nikterak nepochybil.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským
soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je vybrána nesprávná právní norma, popř. je sice vybrána
správná právní norma, ale je nesprávně vyložena nebo aplikována. Stěžovatel krajskému
soudu vytýká nesprávné posouzení otázky, zda v jeho případě byly splněny podmínky
pro udělení azylu dle §12 písm. b) zákona o azylu, případně pro udělení azylu dle §14
zákona o azylu, a také zda existovaly v jeho případě překážky vycestování dle ustanovení
§91 téhož zákona.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že pokud je žádost o azyl zamítnuta správním
orgánem jako zjevně nedůvodná dle ustanovení §16 zákona o azylu, nelze současně
rozhodnout o splnění podmínek podle ustanovení §12 zákona o azylu či ustanovení §14
téhož zákona, neboť správní orgán rozhodl konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení
zjišťoval existenci některého ze zákonných důvodů pro udělení azylu. Splněním podmínek
uvedených ustanovení ze strany stěžovatele se nemohl zabývat ani krajský soud v rámci
přezkumu rozhodnutí žalovaného. Stejně tak se krajský soud nezabýval otázkou existence
překážek vycestování dle §91 zákona o azylu, neboť žalovaný o existenci či neexistenci
překážek vycestování v předmětné věci v souladu se zákonem o azylu vůbec nerozhodoval.
Z ustanovení §28 zákona o azylu (pokud bude rozhodnuto o neudělení nebo odnětí azylu,
ministerstvo v rozhodnutí uvede, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování) totiž plyne,
že výrok o překážce vycestování není obligatorní náležitostí rozhodnutí, kterým se rozhoduje
o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud neshledal uplatněný důvod
kasační stížnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. oprávněným a kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti
rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (ustanovení §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal
(ustanovení §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, stěžovateli k jeho žádosti
ustanovil zástupcem advokáta pro řízení o kasační stížnosti, náklady řízení v tomto případě
hradí stát. Z předloženého soudního spisu se však Nejvyššímu správnímu soudu nepodařilo
zjistit, zda ustanovený zástupce uskutečnil první poradu s klientem (stěžovatelem) včetně
převzetí a přípravy zastoupení [dle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb.] nebo učinil
ve věci jiný úkon právní služby, proto o odměně zástupce nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. května 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu