ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.18.2005
sp. zn. 3 Azs 18/2005 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci
žalobkyň: a) N. P., b) K. P., žalobkyně b) zastoupena žalobkyní a) jako zákonnou zástupkyní,
obě žalobkyně právně zastoupeny JUDr. Věrou Magulovou, advokátkou se sídlem Brno,
Vachova 5, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Az 797/2003, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného
ze dne 1. 8. 2003 č. j. OAM-3148/VL-11-04-2003, v řízení o kasační stížnosti žalobkyň proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2004 č. j. 36 Az 797/2003–23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 9. 2004 č. j. 36 Az 797/2003 – 23 zamítl
žalobu podanou žalobkyněmi (dále i „stěžovatelky“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne
1. 8. 2003 č. j. OAM-3148/VL-11-04-2003, kterým nebyl žalobkyním udělen azyl dle §12,
§13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a zároveň bylo
rozhodnuto, že se na ně nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Brně shrnul dosavadní právní a skutková
zjištění ve věci a mimo jiné uvedl, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného
vyplývá, že žalovaný se podrobně zabýval důvody vyplývajícími z ustanovení §12 zákona
o azylu a hodnotil žalobkyněmi uváděné důvody, které je vedly k podání žádosti o udělení
azylu. Zásadním důvodem žádosti žalobkyň o udělení azylu byla snaha o legalizaci pobytu
v České republice a dále problémy s bydlením, které měly v zemi svého původu, a problémy
žalobkyně a) s přítelem. Tyto uplatněné důvody pak žalovaný správní orgán podrobně
hodnotil z pohledu ustanovení §12 zákona o azylu a v souladu se zákonem odůvodnil
své rozhodnutí o neexistenci důvodu pro udělení azylu dle citovaného ustanovení. Rovněž
neshledal v případě žalobkyň po posouzení jejich osobní situace a poměrů v zemi jejich státní
příslušnosti důvody zvláštního zřetele hodné po udělení humanitárního azylu ve smyslu §14
zákona o azylu. S názorem žalovaného se krajský soud ztotožnil a dospěl k závěru,
že napadené správní rozhodnutí bylo vydáno ve shodě se zákonem a žalobu jako nedůvodnou
zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podaly žalobkyně včas kasační
stížnost z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatelky
namítají, že žalovaný správní orgán nevycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu,
nedal jim možnost před vydáním rozhodnutí vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a ke způsobu
jejich zjištění, neměly možnost navrhnout dokazování. Dle stěžovatelek se žalovaný
nezabýval projednáním jejich žádosti o udělení azylu odpovědně a svědomitě, nebyly splněny
zákonné podmínky pro zamítnutí žádosti, nebyla zkoumána možnost udělení azylu
z humanitárních důvodů. Stěžovatelky považují rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné
a rovněž za nezákonné v části o nevztažení překážky vycestování na jejich osoby, žalovaný
dle jejich názoru porušil v řízení o udělení azylu ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §33
odst. 2, §46, §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění platném v době
rozhodování o žádosti (dále jen „správní řád“). Krajský soud měl pro namítané vady
rozhodnutí žalovaného zrušit, on se však nevypořádal s žalobními námitkami a jeho rozsudek
o zamítnutí žaloby je nezákonný. Stěžovatelky navrhují napadený rozsudek zrušit a věc vrátit
krajskému soudu k dalšímu řízení, zároveň navrhují přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.
Z předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka a) podala žádost o udělení
azylu jménem svým a jménem své nezletilé dcery – stěžovatelky b) dne 1. 7. 2003,
přičemž uvedla, že vlast opustila dne 3. 11. 2002 z důvodu ekonomického. Stěžovatelka
uvedla, že z Ukrajiny odešla, protože neměla kde žít, poté co rodiče zahynuli, připadl byt
rodině matky, která stěžovatelku vyhodila, stěžovatelka nejdříve jela s kamarádkou do Polska
za prací, v Polsku ji kontaktoval zprostředkovatel, který ji slíbil práci v České republice.
O azyl v České republice stěžovatelka požádala, aby sobě a své nezletilé dceři legalizovala
pobyt. Stěžovatelka také uvedla, že není a nikdy nebyla členkou žádné politické strany
ani jiné organizace. V pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu dne 12. 7. 2003
stěžovatelka podrobněji popsala problémy, které ji provázely na Ukrajině, protože neměla
kde bydlet, a přisvědčila, že, kdyby měla legální doklady, o udělení azylu by nežádala.
V případě návratu do vlasti se stěžovatelka ničeho neobávala, snad jen bývalého partnera,
a uvedla, že jiné potíže než s bydlením a partnerem ve vlasti neměla. Na závěr pohovoru
nechtěla stěžovatelka nic dodat, souhlasila s obsahem protokolu a nežádala doplnění
ani změny. Ze strany žalovaného byla informována, jaké zprávy pro posouzení jí uváděných
skutečností má žalovaný k dispozici (přehledně vyjmenovány na straně třetí a čtvrté protokolu
o pohovoru ze dne 12. 7. 2003), byla jí dána možnost se seznámit s jejich obsahem, vyjádřit
se k nim či ke způsobu jejich získání, popřípadě navrhnout jejich doplnění, což stěžovatelka
odmítla a protokol stvrdila svým podpisem.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za vhodné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu komplexně posuzovat otázku, zda měl
či neměl být stěžovateli azyl udělen, nýbrž má posoudit, zda předchozí řízení trpělo vadami
spadajícími pod vymezení v §103 odst. 1 s. ř. s. tvrzenými v kasační stížnosti, popřípadě
některými dalšími vadami, k jejichž přezkumu je Nejvyšší správní soud povolán v řízení
zahájeném platně podanou kasační stížností.
Stěžovatelky v podané kasační stížnosti uplatňují důvod dle ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Stěžovatelky mají zejména za to, že žalovaný správní orgán nevycházel ze spolehlivě
zjištěného skutkového stavu a ve správním řízení o udělení azylu porušil několik ustanovení
správního řádu. Nejvyšší správní soud však vadu řízení ve smyslu ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. v projednávané věci neshledal.
Nejvyšší správní soud se domnívá, že žalovaný provedl v rámci správního řízení
o udělení azylu stěžovatelkám řádné dokazování, když pro rozhodnutí si opatřil dostatek
podkladů (vycházel zejména z tvrzení stěžovatelek uváděných v žádosti o udělení azylu
a v pohovoru k důvodům žádosti, z informací o situaci na Ukrajině citovaných na straně třetí a
čtvrté protokolu o pohovoru), na jejichž základě zjistil přesně a úplně skutkový stav věci
v souladu s ustanoveními §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu. Zjištěný skutkový
stav věci pak žalovaný rozebral v kontextu platné právní úpravy a dospěl k závěrům
uvedeným v rozhodnutí. Z předloženého správního spisu také vyplývá, že stěžovatelky byly
informovány o veškerých podkladech, které žalovaný pro rozhodnutí shromáždil, a byla jim
dána možnost seznámit se s jejich obsahem a vyjádřit se k nim či způsobu jejich získání,
případně navrhnout jejich doplnění (žalovaný tedy postupoval v souladu s ustanovením §33
odst. 2 správního řádu), čehož stěžovatelky nevyužily.
Nejvyšší správní soud má dále za to, že napadené rozhodnutí žalovaného je v souladu
s ustanovením §46 správního řádu a v jeho odůvodnění žalovaný přehledně a dostatečně
popsal průběh řízení o udělení azylu, právní a skutková zjištění ve věci, hodnocení důkazů
a konečná stanoviska, tedy že odůvodnění rozhodnutí žalovaného vyhovuje požadavkům
kladeným na tuto část správního rozhodnutí ustanovením §47 odst. 3 správního řádu. Pokud
stěžovatelky v kasační stížnosti namítají, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné
a nezákonné v části o nevztažení překážky vycestování na jejich osoby, Nejvyšší správní soud
naopak zastává názor, že z rozhodnutí žalovaného jednoznačně vyplývá, že žalovaný
se tímto ustanovením zabýval dostatečným způsobem, přičemž neshledal nic, co by svědčilo
pro existenci překážek vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu na straně stěžovatelek.
Také Krajský soud v Brně vycházel z dostatečných podkladů potřebných
pro rozhodnutí ve věci, provedl řádné dokazování, v rozsudku se dostatečným způsobem
vypořádal se všemi žalobními námitkami, přičemž neshledal stěžovatelkami tvrzené
nedostatky a porušení, a naopak dospěl ke stejným závěrům jako žalovaný. Nejvyšší správní
soud projevuje s rozsudkem krajského soudu souhlas.
Co se týče námitky stěžovatelek, že žalovaným nebyla zkoumána možnost udělení
azylu z humanitárních důvodů, Nejvyšší správní soud konstatuje, že z dikce zákona
jednoznačně vyplývá, že na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu
není právní nárok a správní uvážení ohledně posouzení případu hodného zvláštního zřetele
náleží správnímu orgánu. V předmětné věci žalovaný v souladu se zákonem nejprve
posuzoval, zda stěžovatelky nesplňují podmínky pro udělení azylu taxativně stanovené v §12
zákona o azylu a neshledal je. Stejně tak žalovaný vážil, zda by nebylo možné stěžovatelkám
udělit azyl dle §14 téhož zákona, přičemž podmínky pro jeho udělení v zákonem stanovených
mezích správního uvážení neshledal. Ke stejnému právnímu závěru ve věci dospěl také
krajský soud, Nejvyšší správní soud se s uvedenými závěry žalovaného a krajského soudu
ztotožňuje, neboť stěžovatelkami nebyly v průběhu správního řízení a koneckonců ani
přezkumného řízení soudního předestřeny žádné skutečnosti, jež by mohly být považovány za
hodné zvláštního zřetele.
Na okraj Nejvyšší správní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou podotýká,
že povinností správního orgánu je zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu
dle zákona o azylu, jen tehdy, pokud žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody
v zákoně uvedené. Z žádného ustanovení zákona o azylu však nelze dovodit, že by správnímu
orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu,
jež žadatel neuplatnil, a poté k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost
zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 správního řádu, má správní orgán pouze
v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.
Stěžovatelky se v úvodu kasační stížnosti výslovně dovolávají také důvodů
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
citovaná zákonná ustanovení však dále jakkoliv blíže nespecifikují, proto se jimi za této
situace a v uvedeném rozsahu nemohl Nejvyšší správní soud zabývat.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Jelikož stěžovatelky neměly ve věci úspěch, nemají právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci
úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné
úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř.s .).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. února 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu