ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.21.2006
sp. zn. 3 Azs 21/2006 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: S. Š.,
zastoupeného JUDr. Annou Bečvářovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Dobronická 1256,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 8. 2005 č. j. 28 Az
32/2005 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce advokátce JUDr. Anně Bečvářové se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 2150 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 4. 2005 č.j. OAM-2802/VL-10-BE07-2004 nebyl
žalobci (dále i „stěžovatel“) udělen azyl dle ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění platném
do 12. 10. 2005 (dále jen „zákon o azylu“), a současně na něj nebyla vztažena překážka
vycestování podle ustanovení §91 téhož zákona. Žádost o udělení azylu podal žalobce
dne 13. 9. 2004 a v průběhu správního řízení s ním byly vedeny tři pohovory k této žádosti.
Žalobce uváděl, že se ve vlasti zúčastnil politických mítinků (demonstrací), sympatizoval
s politickou stranou Běloruská národní fronta (dále jen „BNF“), že byl napaden neznámými
mladíky a také policií, že byl odsouzen za trestný čin výtržnictví, ve svém bydlišti byl v rámci
výkonu trestu kontrolován policií, byl propuštěn ze zaměstnání a jinou práci již nenalezl.
V žádosti o udělení azylu žalobce výslovně uvedl, že v současné době žádá o udělení azylu
z důvodu legalizace pobytu. Žalovaný správní orgán se zabýval otázkou, zda žalobce splňuje
podmínky pro udělení azylu dle ustanovení §12 písm. a) zákona o azylu, přičemž dospěl
k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce byl pronásledován pro uplatňování
politických práv a svobod, neboť jednání, která popsal, nelze jako uplatňování politických
práv a svobod kvalifikovat. Stejně tak žalovaný dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje
podmínky pro udělení azylu dle ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu, když v průběhu
řízení neuváděl, že by měl ve vlasti problémy v souvislosti se svou rasou, národností,
náboženstvím či pro příslušnost k určité sociální skupině. Žalovaný dále hodnotil, zda žalobce
byl ve vlasti pronásledován pro zastávání politického názoru, respektive zde jednání státních
orgánů vůči němu lze považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Dospěl přitom
k závěru, že u žalobce jednak absentuje podmínka, že by zastával určitý politický názor
(při svém konání nebyl veden politickým přesvědčením), pro který by se mohl obával
pronásledování, a jednak se stěžovatel ohledně popsaného jednání policie ani nepokusil
obrátit o pomoc na její nadřízené orgány či na jiné státní orgány ve vlasti. Žalovaný také
poukázal na značnou nejednotnost a rozporuplnost žalobcových výpovědí v zásadních
skutkových tvrzeních (nesrovnalosti se nepodařilo odstranit ani třemi pohovory se žalobcem),
na pokládané otázky stejného charakteru žalobce uváděl rozporné údaje týkající se jeho
činnosti i jeho kontaktů se státními orgány. Rozpory ve výpovědích při popisu událostí, které
pro žalobce měly být natolik zásadní, že jej donutily opustit zemi své státní příslušnosti,
považoval žalovaný za přesvědčivý znak nevěrohodnosti žalobcem tvrzených skutečností.
Na základě údajů sdělených žalobcem nezjistil žalovaný správní orgán ani zvláštního zřetele
hodný důvod pro udělení humanitárního azylu dle ustanovení §14 zákona o azylu.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 8. 2005 č. j. 28 Az 32/2005 - 26
zamítl žalobu podanou žalobcem proti shora citovanému rozhodnutí žalovaného.
V odůvodnění rozsudku soud zejména uvedl, že rozhodnutí žalovaného je zcela přesvědčivé,
přičemž žalovaný věnoval značnou pozornost tomu, aby rozebral údaje žalobcem uváděné
v pohovorech a posoudil jejich věrohodnost. Žalobce však svými neurčitými či přímo
rozpornými reakcemi na tytéž dotazy své postavení žadatele jednoznačně znevěrohodnil,
a to o to více, když připustil jako důvod žádosti o udělen azylu snahu o legalizaci pobytu.
Dle soudu lze žalobcem přednesený okruh potíží, z nichž dovozuje pronásledování své osoby,
v zásadě rozčlenit na následující oblasti: problémy žalobce jako sympatizanta strany BNF,
kdy se účastnil mítinků; jeho napadení partou mladíků na nádraží v M. v roce 1999, kdy byl
pobodán nožem a přesto byl následně odsouzen; propuštění ze zaměstnání v prosinci roku
2003 sice z důvodu opilosti, leč dle přesvědčení žalobce byl vše předem připravené; konečně
pak byl žalobce v červnu 2004 v noci v parku napaden policisty, žalobce připustil, že si nikde
nestěžoval a odcestoval z Běloruska. Podle názoru krajského soudu se žalovaný těmto
okruhům podrobně věnoval v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Politická angažovanost
žalobce jako sympatizanta BNF v jeho podání nedosáhla intenzity, pro kterou by mohla být
označena za uplatňování politických práv a svobod s následnou perzekucí ze strany státních
orgánů. Krajský soud také podotkl, že žalobce byl opakovaně poučován o povinnosti
poskytovat pravdivé informace, jím poskytnuté informace se však rozcházely například
v četnosti mítinků, kterých se účastnil, v délce zaměstnání a okolnostech jeho ukončení,
přičemž potíže se žalobce ani nepokusil řešit. Rozhodně pak dle soudu není zákonným
důvodem pro udělení azylu snaha o legalizaci pobytu. Závěrem krajský soud konstatoval, že
žalovaný zjistil dostatečně skutkový stav pro posouzení podmínek udělení azylu žalobci,
napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem a nebyly shledány ani jiné vady správního
řízení. Krajský soud tak žalobu jako nedůvodnou zamítl dle ustanovení §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“).
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal stěžovatel včas kasační
stížnost z důvodů uvedených v ustanoveních §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel
namítá, že při projednání jeho žádosti o udělení azylu došlo k pochybení žalovaného
správního orgánu, který nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí,
čímž porušil ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb. o správním
řízení, ve znění platném v době rozhodování ve věci (dále jen „správní řád“), a v důsledku
toho i nesprávně posoudil žádost o azyl. Důkazy, které si žalovaný opatřil pro rozhodnutí,
nebyly úplné (žalovaný se opět dopustil porušení ustanovení §32 odst. 1 a také ustanovení
§34 odst. 1 správního řádu), nemohl tedy správně usuzovat skutkové a právní otázky ve věci,
a rozhodnutí žalovaného nevyplývá ze zjištěných podkladů. Stěžovatel se domnívá, že v zemi
svého původu je ohrožen na životě pro svoje sympatie a účast na shromážděních opoziční
strany BNF, která bojuje za svrhnutí Lukašenkovy diktatury a jejíž představitelé byli nuceni
uprchnout do zahraničí, nepochybně proto byl fyzicky napaden, pobodán nožem, jako oběť
byl paradoxně odsouzen, propuštěn ze zdánlivě jiných důvodů ze zaměstnání a nakonec
napaden přímo samotnými policisty. Na policii se dle stěžovatele nebylo možno obrátit,
protože ta podobné praktiky jako státní orgán nejen trpí, ale přímo podporuje . Dále stěžovatel
uvádí, že žalovaný neposuzoval jeho případ ve světle aktuální situace v Bělorusku, přestože
sám tuto zemi nepovažuje za bezpečnou zemi původu, a že v jeho případě jde i o důvody
humanitární pro udělení azylu dle ustanovení §14 zákona o azylu. Stěžovatel se také
odvolává na článek 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a na rozsudky Evropského
soudu pro lidská práva ve věci Cruz Varas z roku 1991 a ve věci Vilvarajah z roku 1991.
Stěžovatel poukazuje na článek 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. V doplnění
kasační stížnosti stěžovatel namítá, že z jím uváděných důvodů v řízení o udělení azylu
vyplývá, že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů zastávání určitých politických
názorů ve státě, jeho má občanství a zároveň se opodstatněně obává pronásledování z těchto
důvodů. Stěžovatel navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k novému řízení,
zároveň navrhuje přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popírá její oprávněnost, neboť se domnívá,
že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu s právními
předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti odkazuje na správní spis ve věci, zejména na vlastní
podání a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí.
Žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost byla zamítnuta a nebyl jí přiznán odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
V podané kasační stížnosti stěžovatel namítá důvod dle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je vybrána nesprávná právní norma, popř. je sice vybrána
správná právní norma, ale je nesprávně vyložena nebo aplikována.
Právní otázkou, kterou se krajský soud v předcházejícím řízení zabýval, byla
především otázka, zda důvody, pro které stěžovatel požádal o udělení azylu, mohou být
důvody pro udělení azylu dle ustanovení §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Stěžovatel uváděl,
že se ve vlasti zúčastnil několika mítinků (demonstrací) strany BNF, neboť byl jejím
sympatizantem, nikdy však nebyl jejím členem ani členem jiné politické strany či hnutí,
v roce 1999 byl na nádraží v M. napaden neznámými mladíky, kteří jej pobodali nožem,
policie incident vyšetřovala, věc se dostala k soudu a stěžovatel byl nakonec sám odsouzen,
byl mu udělen podmíněný trest s dohledem, v rámci trestu byl ve svém bydlišti kontrolován
policií. V roce 2003 byl stěžovatel propuštěn ze zaměstnání z důvodu opilosti, přičemž však
má dle svých slov za to, že to na něj bylo nastražené. Dále stěžovatel popsal, jak byl v červnu
roku 2004 fyzicky napaden policisty v parku ve svém bydlišti, když četl noviny vydávané
opozicí. Stěžovatel připustil, že na jednání policie si ve vlasti nikde nestěžoval,
a že v současné době žádá o azyl, aby si legalizoval pobyt v České republice. Se stěžovatelem
vedl žalovaný tři podrobné pohovory, neboť výpovědi stěžovatele byly plné rozporů
a nepřesností (např. různé údaje o počtu a dobách konání mítinků, kterých se měl zúčastnit,
odlišné údaje o druhu uloženého trestu za incident z roku 1999 a průběhu jeho výkonu, různé
důvody a doba ukončení pracovního poměru, jiný popis skutku a následných událostí z roku
2004). Při každém pohovoru byl stěžovatel žalovaným řádně poučen o povinnosti uvádět
pravdivé a úplné informace nezbytné pro spolehlivé zjištění skutečného stavu věci, přesto
výpovědi stěžovatele obsahují různé verze jednotlivých událostí a jeho tvrzení tak působí
značně nevěrohodně.
Dle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod
a nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho
posledního trvalého bydliště. Jak je zřejmé z rozsáhlého odůvodnění rozhodnutí žalovaného,
žalovaný se všemi skutečnostmi uváděnými stěžovatelem řádně zabýval a dospěl k závěru,
že uplatněné důvody nelze podřadit pod důvody pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona
o azylu. Krajský soud se v napadeném rozsudku s názorem žalovaného ztotožnil,
neboť v řízení o udělení azylu stěžovateli nebylo prokázáno, že by stěžovatel pasivní účastí
na mítincích ve vlasti uplatňoval politická práva a svobody a že by tuto účast šlo přímo
spojovat s politickými názory stěžovatele, stěžovatel tedy nebyl pronásledován ani nemohl
mít důvodné obavy z pronásledování pro uplatňování či zastávání určitých politických názorů.
Rovněž nebylo zjištěno, že by napadení stěžovatele z roku 1999 soukromými osobami a jeho
propuštění ze zaměstnání, přímo souviselo s jeho účastí na politických demonstracích
a sympatiemi ke straně BNF. Za pronásledování ve smyslu zákona o azylu také nelze označit
údajné fyzické napadení stěžovatele policisty v roce 2004, když stěžovatel se ani neobrátil
na nadřízené orgány policie nebo na jiné státní orgány v Bělorusku s žádostí o pomoc,
přičemž nemůže obstát námitka stěžovatele uplatněná v kasační stížnosti, že na policii nebylo
možno se obrátit, protože ta podobné praktiky nejen trpí, ale i podporuje, když se o nalezení
pomoci ani nepokusil. Nejvyšší správní soud proto neshledal v posouzení právní otázky
ohledně možného udělení azylu stěžovateli dle ustanovení §12 písm. a) a b) zákona o azylu
krajským soudem nezákonnost.
Nejvyšší správní soud s ohledem na zemi původu stěžovatele v souladu se svou
ustálenou judikaturou dodává, že skutečnost, že v některé zemi existuje autoritářský
a nedemokratický režim, který v mnoha případech pošlapává lidská práva, neznamená,
že kterýkoliv občan takové země je tomuto negativnímu vlivu přímo nebo zprostředkovaně
vystaven. Jinými slovy, situace v Bělorusku, pokud jde o úroveň dodržování lidských práv
a stupeň politické svobody, je významným faktorem svědčícím ve prospěch důvěryhodnosti
tvrzení o konkrétních projevech diskriminace v jednotlivých případech, které jsou pak
azylově relevantními skutečnostmi. Pokud však žadatel o azyl žádnému pronásledování
nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů vystaven není (resp. nemůže mít z takového
pronásledování nebo diskriminace odůvodněný strach), nebo takové skutečnosti ani netvrdí,
pak přes skutečnost, že pochází ze země, která je výše uvedeným způsobem problematická,
nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu. Tak tomu bylo
i v daném případě.
Co se týče námitky stěžovatele, že v jeho případě jde i o důvody humanitární
dle ustanovení §14 zákona o azylu, Nejvyšší správní soud v souladu se svou ustálenou
judikaturou připomíná, že na udělení azylu dle ustanovení §14 zákona o azylu není právní
nárok, a že samotné správní rozhodnutí týkající se humanitárního azylu podléhá přezkumu
soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je
v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny
řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž
skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. V daném případě se stěžovatel v rámci
řízení o udělení azylu poskytnutí azylu dle §14 zákona o azylu nedomáhal a žalovaný správní
orgán rozhodující ve věci tak tuto možnost vážil jen z obecného hlediska, přičemž
po posouzení údajů sdělených stěžovatelem mu humanitární azyl neudělil. Ke stejnému
právnímu závěru ve věci dospěl v řízení o žalobě také krajský soud. Nejvyšší správní soud
se s uvedenými závěry žalovaného a krajského soudu ztotožňuje, neboť stěžovatelem nebyly
v průběhu správního řízení a koneckonců ani přezkumného řízení soudního předestřeny žádné
skutečnosti, jež by mohly být považovány za hodné zvláštního zřetele.
Kasační stížnost byla stěžovatelem podána také z důvodu dle ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., tedy pro tvrzenou vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit. Stěžovatel v kasační stížnosti obecně namítá porušení několika ustanovení
správního řádu žalovaným ve správním řízení o udělení azylu, pro které měl krajský soud
rozhodnutí žalovaného zrušit.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud v řízení o žalobě (obsahující pouze
vágně formulované žalobní body o vadách správního řízení) z předloženého správního spisu
ve věci seznal, že v rámci daného řízení o udělení azylu provedl žalovaný správní orgán
dokazování v souladu s ustanovením §34 správního řádu. Pro rozhodnutí si žalovaný opatřil
dostatek podkladů, přičemž vycházel především z tvrzení stěžovatele uváděných v žádosti
o udělení azylu ze dne 13. 9. 2004 a v pohovorech k této žádosti z 13. 10. 2004, 19. 10. 2004
a 25. 1. 2005. Na základě opatřených podkladů zjistil žalovaný v souladu s ustanoveními
§3 odst. 4 a §32 odst. 1 správního řádu přesně a úplně skutkový stav věci, který rozebral
v kontextu platné právní úpravy a dospěl k závěrům uvedeným v rozhodnutí,
a to že u stěžovatele nejsou dány důvody pro udělení azylu dle příslušných ustanovení zákona
o azylu. Napadené rozhodnutí žalovaného tak vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci
(ustanovení §46 správního řádu) a rozsáhlé odůvodnění rozhodnutí obsahuje uvedení
skutečností, které byly podkladem rozhodnutí, úvahy, kterými byl žalovaný veden
při hodnocení jednotlivých důkazů a při použití právních předpisů, na základě
kterých rozhodoval. Žalovaný dostatečně podrobně popsal průběh řízení o udělení azylu,
právní a skutková zjištění ve věci, a konečná stanoviska. Krajský soud správně neshledal
ve správním řízení o udělení azylu stěžovateli namítané vady řízení a Nejvyšší správní soud
nepovažuje uplatněný důvod podání kasační stížnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. za oprávněný.
Stěžovatel v doplnění kasační stížnosti označil jako důvod podání kasační stížnosti
rovněž ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., aniž by jej však jakkoliv blíže specifikoval,
proto se za této situace a v uvedeném rozsahu Nejvyšší správní soud nemohl citovaným
stížnostním důvodem zabývat.
Nově se stěžovatel v kasační stížnosti dovolává článku 3 Úmluvy o ochraně lidských
práv a svobod, rozsudků Evropského soudu pro lidská práva z roku 1991 ve věci Cruz Varas
a ve věci Vilvarajah, a uvádí, že žalovaný neposuzoval jeho případ ve světle aktuální situace
v Bělorusku. Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. Proto k výše uvedeným
skutečnostem, o nichž se stěžovatel nezmínil v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného vedeného u krajského soudu, a které uplatnil teprve po vydání napadeného
rozsudku, nelze v řízení o kasační stížnosti přihlížet.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Krajský soud v Hradci Králové ustanovil stěžovateli k jeho žádosti zástupcem
advokáta pro řízení o kasační stížnosti, náklady řízení v tomto případě hradí stát. Náklady
spočívají v odměně za dva úkony právní služby v částce 2000 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f)
a §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006]
a v náhradě hotových výdajů v částce 150 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem tedy
2150 Kč. Tato částka bude ustanovené zástupkyni JUDr. Anně Bečvářové zaplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 1 měsíce od právní moci rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu