ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.25.2006
sp. zn. 3 Azs 25/2006 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci
žalobkyně: L. D., zastoupené Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem Plzeň,
Františkánská 7, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 Az 220/2004, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 1. 2004 č. j. OAM-1810/VL-20-K01-2003, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
3. 10. 2005 č. j. 14 Az 220/2004 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 1. 2004 č. j. OAM-1810/VL-20-K01-2003
nebyl žalobkyni (dále i „stěžovatelka“) udělen azyl podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR,
ve znění platném v době rozhodování ve věci (dále jen „zákon o azylu“), a současně
bylo rozhodnuto, že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91
zákona o azylu. Žalovaný uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem
žádosti o udělení azylu žalobkyně jsou problémy s příslušníky mafie v souvislosti s drogovou
závislostí a dluhy její dcery, žalobkyně ve vlasti také měla potíže ekonomického charakteru.
Žádost o udělení azylu žalobkyně posuzoval žalovaný správní orgán na pozadí informací,
které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a ekonomické situace a stavu
dodržování lidských práv na Ukrajině. V případě popisovaných problémů žalobkyně
se dle názoru žalovaného jednalo výhradně o potíže se soukromými osobami, jejichž jednání
bylo motivováno výlučně snahou vypomoci peníze, navíc nezákonným způsobem,
nikoli však některým z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §12 zákona o azylu,
popsané problémy žalobkyně nelze považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu.
Žalobkyně dle své výpovědi písemně požádala o pomoc okresní policejní oddělení,
načež ji doma navštívili dva policisté, aby vyděrače dopadli, to se však nezdařilo, dvakrát
kontaktovala policisty na dohodnutém telefonním čísle, ale oni již nepřišli, proto žalobkyně
ztratila důvěru k policejním orgánům a rozhodla se Ukrajinu opustit. Žalovaný
k tomu dodává, že žalobkyně měla možnost podat stížnost k nadřízeným orgánům policie
nebo se obrátit na soud, případně se mohla obrátit na ombudsmana. Žalobkyně tedy nevyužila
dostatečným způsobem možnost obrátit se na vnitrostátní orgány a svou situaci řešit ve vlasti.
Co se týče potíží stěžovatelky ekonomického charakteru, tyto byly dle žalovaného vyvolány
tíživou hospodářskou situací na Ukrajině, tak však postihuje bez rozdílu značnou část
obyvatelstva země a její dopad na jednotlivce nelze označit za pronásledování ve smyslu
zákona o azylu.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 10. 2005
č. j. 14 Az 220/2004 – 27 zamítl žalobu podanou žalobkyní proti shora citovanému rozhodnutí
žalovaného. V odůvodnění rozsudku krajský soud shrnul dosavadní skutková a právní zjištění
ve věci a zejména uvedl, že ze správního spisu zjistil, že důvodem podání žádosti o udělení
azylu žalobkyně byla její obava před lidmi z mafie, kteří chtěli, aby zaplatila dluhy za dceru,
která pro ně pracovala jako dealerka drog a dlužila jim velkou sumu peněz, žalobkyně
měla ve vlasti také ekonomické potíže. Žalobkyně proto v dubnu 2003 Ukrajinu opustila,
přičemž uvedla, že situaci nemohla řešit přestěhováním v rámci vlasti, neboť neměla
nikoho u koho by mohla žít, na orgány policie se obrátila, ale pomohly jí jen částečně,
politicky se neangažovala, neměla problémy se státními orgány. Popsané důvody nejsou
dle krajského soudu důvody ve smyslu zákona o azylu a žalobkyně nesplňuje podmínky
pro udělen azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu. Pokud žalobkyně poukázala
na nesprávně posouzený skutkový stav věci, soud konstatuje, že tak učinila pouze v obecné
poloze, neuvedla žádné konkrétní důkazy, proto soud rovněž v obecné poloze uvádí,
že před vydáním napadeného rozhodnutí byl skutečný stav zjištěn dostatečně, když žalovaný
vycházel při svém rozhodování z objektivních zpráv o situaci v zemi původu žalobkyně
a vypořádal se s obsahem těchto zpráv, jakož i se všemi tvrzeními žalobkyně. Dle názoru
krajského soudu bylo napadené rozhodnutí žalovaného vydáno v souladu se zákonem o azylu
a nebyly shledány důvody pro jeho zrušení, žalobu jako nedůvodnou tak soud zamítl
podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění
(dále jen “s. ř. s.“).
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podala stěžovatelka včas kasační
stížnost z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle názoru
stěžovatelky krajský soud stejně jako žalovaný nesprávným způsobem posoudil zejména
právní otázku, zda je možno na její případ vztáhnout ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona o azylu. Stěžovatelka se ve své domovské zemi dostala do potíží, kdy byla nucena
platit dluhy své dcery, které měly vzniknout vůči příslušníkům organizovaných zločineckých
struktur prodejem drog a neodvedením obdržených peněz. Tyto osoby ze zločineckých
struktur stěžovatelku ohrožovaly nejenom na zdraví, ale i na životě. Pokud hledala ochranu
u státních orgánů, zjistila, že i tyto jsou součástí zločineckých struktur, a že nemá šanci
na ochranu své osoby. Stěžovatelce tak nezbylo než vycestovat ze země a požádat o azyl.
Stěžovatelka je přesvědčena, že v jejím případě je dán důvod pro udělení azylu dle §12
písm. b) zákona o azylu, neboť patří do sociální skupiny nečlenů zločineckých
struktur a je těmito strukturami pronásledována a domovský stát tuto situaci toleruje.
Dále má stěžovatelka za to, že žalovaný nedostatečným způsobem provedl dokazování,
na základě takto zjištěného skutkového stavu nebylo možno spravedlivě rozhodnout.
Stěžovatelka se rovněž domnívá, že soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku,
zda správní řízení netrpělo procesní vadou, zejména nedostatečně přezkoumal napadené
rozhodnutí z hlediska dodržení procesních předpisů. Stěžovatelka je přesvědčena,
že rozhodnutí žalovaného neodpovídá ustanovení §47 odst. 3 správního řádu,
neboť jeho odůvodnění je nedostatečné. Stěžovatelka také nesouhlasí se způsobem,
jakým se krajský soud vypořádal s tvrzením žalovaného o neexistenci překážek vycestování,
neboť ona se domnívá, že splňuje zákonné podmínky pro přiznání překážek vycestování
dle ustanovení §91 zákona o azylu, když jí v případě návratu na Ukrajinu hrozí nebezpečí
mučení, nelidského a ponižujícího zacházení. Stěžovatelka navrhuje napadený rozsudek zrušit
a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení, zároveň navrhuje přiznat kasační stížnosti
odkladný účinek.
Žalovaný ve vyjádření k podané kasační stížnosti popírá její oprávněnost,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak rozsudek krajského soudu,
byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti žalovaný
plně odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatelky učiněná
ve správním řízení. Žalovaný podotýká, že v průběhu správního řízení bylo zjištěno,
že stěžovatelka o udělení azylu požádala kvůli svým potížím s věřiteli – soukromými osobami
na Ukrajině, tyto její důvody však nenaplňují žádný z taxativně vymezených důvodů udělení
azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu. Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout
a nepřiznat jí odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
V podané kasační stížnosti stěžovatelka předně uplatňuje důvod dle ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je vybrána nesprávná právní norma, popř. je sice vybrána
správná právní norma, ale je nesprávně vyložena nebo aplikována. Uvedený důvod podání
kasační stížnosti však Nejvyšší správní soud neshledal oprávněným.
Krajský soud se v předcházejícím řízení zabýval především právní otázkou,
zda důvody, pro které stěžovatelka opustila zemi původu a požádala o udělení azylu,
mohou být důvody pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu. Stěžovatelka
ve správním řízení o udělení azylu popsala problémy, které měla na Ukrajině s věřiteli
své dcery (označila je jako mafii), kteří po ní požadovali finanční prostředky, které jim dcera
nebyla schopna splatit, tyto osoby stěžovatelce vyhrožovaly a fyzicky ji napadly. Stěžovatelka
se ohledně jejich jednání obrátila na okresní oddělení policie, dva policisté přišli k ní domů
a čekali na vyděrače, ti se však neukázali, poté stěžovatelka po předchozí domluvě
kontaktovala policii telefonicky, ale policisté se k ní již nedostavili. Na postup policie
si stěžovatelka nikde nestěžovala ani se neobrátila s žádostí o pomoc na jiné státní
nebo nestátní orgány. Stěžovatelka se zmínila i o svých ekonomických potížích ve vlasti,
s policií a jinými státními úřady ve vlasti problémy neměla, v případě návratu se obávala
jen věřitelů své dcery. Dle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li
v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických
práv a svobod a nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství,
ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku,
soud se všemi těmito skutečnostmi řádně zabýval, přičemž dostatečně popsal tvrzení
stěžovatele i zjištění žalovaného správního orgánu, a dospěl ke správnému závěru
(přičemž se ztotožnil s názorem žalovaného), že stěžovatelem uváděné důvody nelze podřadit
pod důvody pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu. Chování soukromých osob
vůči stěžovatelce, ačkoli spočívalo v negativním jednání, nebylo vedeno z důvodů taxativně
vymezených v ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu a nelze je označit za pronásledování
ve smyslu zákona o azylu. Poukazuje-li stěžovatelka v kasační stížnosti na to, že státní moc
na Ukrajině takové jednání soukromých osob toleruje, nekoresponduje to s jejím tvrzením,
že policie se jejím případem zabývala (policisté přišli do jejího bytu a čekali zde na vyděrače).
Ostatně, když se policie případem zabývat přestala, stěžovatelka si nikde na její postup
nestěžovala a nevyužila ani jiných prostředků ochrany, které se jí ve vlasti nabízely (podání
k soudu, instituce ombudsmana). Nejvyšší správní soud se s posouzením dané otázky
krajským soudem ztotožňuje.
Co se týče námitky stěžovatelky o vadě řízení před žalovaným spočívající
v nedostatečně provedeném dokazování, má Nejvyšší správní soud stejně jako krajský soud
za to, že žalovaný provedl ve věci řádné dokazování, když pro rozhodnutí si opatřil dostatek
podkladů. Žalovaný vycházel především z tvrzení stěžovatelky uváděných v žádosti o udělení
azylu ze dne 24. 4. 2003 a v pohovoru k této žádosti ze dne 1. 7. 2003 a z informací
o Ukrajině, které jsou přehledně vyjmenovány v příloze k protokolu o pohovoru,
a s jejichž obsahem měla stěžovatelka možnost se seznámit, vyjádřit se k nim či ke způsobu
jejich získání, popřípadě navrhnout jejich doplnění, což však odmítla. Na základě opatřených
podkladů žalovaný zjistil přesně a úplně skutkový stav věci, který rozebral v kontextu platné
právní úpravy a dospěl k závěrům uvedeným v rozhodnutí. Rovněž krajský soud vycházel
z dostatečných podkladů potřebných pro rozhodnutí a dospěl ke stejným právním závěrům
jako žalovaný. Nejvyšší správní soud přijaté závěry ve věci sdílí a v řízení neshledal vadu
ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Stěžovatelka v kasační stížnosti dále uvádí, že krajský soud nesprávně posoudil otázku
porušení ustanovení správního řádu žalovaným v řízení o udělení azylu, v čemž stěžovatelka
spatřuje důvod kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud
má za to, že krajský soud postupoval v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s.,
když přezkoumal rozhodnutí správního orgánu v mezích žalobních bodů, přičemž obecně
namítané porušení ustanovení správního řádu neshledal. Žalovaný v odůvodnění
svého rozhodnutí podrobně popsal průběh řízení o udělení azylu, právní a skutková zjištění
ve věci, hodnocení důkazů a konečná stanoviska, odůvodnění rozhodnutí tak splňuje
náležitosti dle §47 odst. 3 správního řádu. Krajský soud se v napadeném rozsudku
dostatečným způsobem vypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatelky,
přičemž neshledal tvrzené nedostatky a porušení, odůvodnění rozsudku poskytuje dostatečnou
skutkovou a právní oporu jeho výroku. Proto Nejvyšší správní soud neshledal důvod kasační
stížnosti dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatků důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Zde soud podotýká, že stěžovatelka sice formálně podřadila vytýkané vady pod ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., obsahově se však jedná opětovně o vady spadající pod písm. b)
citovaného ustanovení. Ani v tomto bodu však splnění důvodů kasační stížnosti Nejvyšší
správní soud neshledal.
Navíc a nově stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že státní orgány v její vlasti
jsou součástí tamních zločineckých struktur, že ona náleží do sociální skupiny nečlenů
zločineckých struktur, a že splňuje zákonné podmínky pro přiznání překážky vycestování
dle ustanovení §91 zákona o azylu, když jí při návratu na Ukrajinu hrozí nebezpečí mučení,
nelidského a ponižujícího zacházení. Nejvyšší správní soud je v řízení o kasační stížnosti
vázán ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s., podle něhož nepřihlíží ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. Jelikož stěžovatelka
citované skutečnosti nenamítala v rámci správního řízení o udělení azylu vedeného
žalovaným ani v řízení o žalobě u krajského soudu, ale uplatnila je až po vydání napadeného
rozsudku, nelze k nim v řízení o kasační stížnosti přihlížet.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci
úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné
úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu