ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.257.2005:49
sp. zn. 3 Azs 257/2005 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudkyň JUDr. Milady Haplové a JUDr. Marie Součkové v právní věci
žalobkyně: L. A., zast. JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Žitná 45, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 Az 252/2003 – 25, ze
dne 8. 4. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále též stěžovatelka) v záhlaví
citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. OAM-1140/VL-07-K03-2003, ze dne 14. 7. 2003.
Rozhodnutím správního orgánu nebyl stěžovatelce k její žádosti udělen azyl podle §12, §13
odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně
žalovaný rozhodl, že se na stěžovatelku nevztahuje překážka vycestování podle ust. §91
zákona o azylu.
Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný postupoval správně a v souladu s ust. §12
zákona o azylu, pokud stěžovatelce azyl neudělil, neboť skutečnosti, které uvedla, nelze
podřadit žádnému z důvodů pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu. Vzhledem
k tomu, že azyl nebyl udělen ani manželu stěžovatelky A. V. a jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného byla krajským soudem zamítnuta, nesplňuje stěžovatelka ani podmínky ust. §13
zákona o azylu. Rozhodnutí žalovaného podle ust. §14 pak podléhá soudnímu přezkumu
pouze po formální stránce a po stránce věcné pouze v tom směru, zda správní orgán
nepřekročil meze stanovené zákonem. Žádná taková pochybení krajský soud neshledal.
Žalovaný nakonec postupoval i v souladu s ust. §91 zákona o azylu, nezjistil-li v případě
stěžovatelky existenci překážek vycestování, neboť z informací o zemi původu a z údajů
uváděných stěžovatelkou nelze učinit závěr, že by náležela k osobám ohroženým
skutečnostmi vypočtenými cit. ustanovením. Žalovaný tak podle krajského soudu zjistil
skutkový stav dostatečně pro posouzení udělení azylu žalobkyni a napadené rozhodnutí
je dle jeho názoru v souladu se zákonem. Krajský soud proto žalobu podle ust. §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)
jako nedůvodnou zamítl.
Kasační stížností napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové
z důvodů podle ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Zde uvedla, že z rozhodnutí soudu,
jakož ani správního orgánu není dle jejího názoru zřejmé, z jakých skutečností z citovaných
zpráv o situaci na Ukrajině tyto při svém rozhodování vycházely. Není proto jasné,
co hovořilo v neprospěch stěžovatelky nebo naopak v její prospěch. Z rozhodnutí žalovaného
podle ust. §14 pak není podle stěžovatelky jasné, jakého správního uvážení bylo v jejím
případě užito, na základě jakých východisek a s jakými závěry. Takové odůvodnění
považuje za nepřezkoumatelné a soud měl z tohoto důvodu věc vrátit žalovanému k doplnění.
Jako nedostatečné se stěžovatelce jeví rovněž odůvodnění rozhodnutí žalovaného podle
ust. §91 zákona o azylu. Tím, že je takovým krajský soud neshledal, porušil ustanovení
soudního řádu správního. Stěžovatelka proto žádá Nejvyšší správní soud, aby napadený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Současně žádá, aby byl její kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 6. 6. 2005 popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu byly vydány
v souladu s právními předpisy. Odkazuje přitom na správní spis, zejm. na vlastní podání
a výpovědi, které stěžovatelka učinila během správního řízení, a na vydané rozhodnutí.
Kasační stížnost podle něj trpí vadou, jež spočívá v absenci údaje o adrese, na kterou
je možné doručovat, neboť stěžovatelkou uvedená adresa P. s. K. n. O. není aktuální. Z tohoto
s. se stěžovatelka odstěhovala dne 20. 4. 2005. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost odmítl pro neodstraněnou vadu podání nebo tuto jako nedůvodnou zamítl.
Ze správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud tyto pro posouzení věci rozhodné
skutečnosti: Žádost o udělení azylu podala stěžovatelka dne 20. 3. 2003. Pohovor k žádosti
byl proveden v P. s. K. n. O. dne 28. 4. 2003 v jazyce ruském za přítomnosti tlumočnice.
Naposledy opustila stěžovatelka Ukrajinu v dubnu 2002 na platný cestovní doklad z důvodu
problémů, které zde měl její manžel s neznámými soukromými osobami. Pracoval jako celník
a sloužil právě v den, kdy byla na hranici zadržena zásilka máku. Za nějakou dobu za ním
přišel domů člověk s tím, že má vrátit 10 000 dolarů. Odvezli proto děti k matce stěžovatelky
a sami se začali schovávat u známých, dokud se jim nepodařilo vyřídit doklady k odjezdu.
Před tím se ještě vrátili domů, zde však bylo vše rozbito, nebo rozkradeno. Stěžovatelka má
za to, že v době, kdy se schovávali, vyhrožovali tito lidé manželovi, že stěžovatelku znásilní a
že dojde i na děti. Neobracela se na policii, neboť je zkorumpovaná, a takové známé, kteří by
jim mohli pomoci, neměli. O azyl požádala až v březnu 2003, protože o této možnosti dříve
nevěděla. Na území ČR pobývala do té doby nelegálně. Jiné problémy než výše uvedené na
Ukrajině neměla. V případě návratu do vlasti se obává pokračování popsaných potíží, o sebe
se nebojí, má však strach o děti. Ve správním spise jsou založeny následující dokumenty: část
Zprávy MZV USA o dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 2001 a základní informace
o Ukrajině z infobanky ČTK. Dle přílohy k protokolu o pohovoru k žádosti měl žalovaný k
dispozici Zprávy MZV USA o situaci v oblasti dodržování lidských práv na Ukrajině za roky
1999, 2000, 2001; Zprávy MZV USA o svobodě vyznání na Ukrajině ze dne 5. 9. 2000, 28.
10. 2001 a 7. 10. 2002; Informace MV VB o Ukrajině z října 2002; aktuální verzi informací
o Ukrajině z infobanky ČTK a Informace MZV ČR ze dne 28. 6. 1999, 5. 9. 2001, 27. 2. 2002
a 18. 4. 2000.
Nejvyšší správní soud se primárně zabýval tvrzením žalovaného, podle něhož není
adresa stěžovatelky uvedená na kasační stížnosti aktuální. K tomu Nejvyšší správní soud
uvádí, že vzhledem k zastoupení stěžovatelky advokátkou JUDr. Strakovou není znalost
současné adresy samotné stěžovatelky pro rozhodnutí o podané kasační stížnosti nezbytně
nutná. Nejedná se tedy o nedostatek podmínek řízení, natož takový, pro který by nebylo
lze v řízení pokračovat ve smyslu ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nebyl-li dán důvod
pro odmítnutí kasační stížnosti podle cit. ustanovení, přezkoumal Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti, avšak dospěl k závěru,
že tato není důvodná.
Za důvody kasační stížnosti označila stěžovatelka ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s., z obsahu kasační stížnosti je však zřejmé, že jediným zákonným důvodem je pouze
ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovatelce,
že z odůvodnění správního rozhodnutí není zřejmé, z jakých skutečností z citovaných zpráv
o situaci na Ukrajině žalovaný při svém rozhodování vycházel. Rovněž podle jeho názoru
je odůvodnění správního rozhodnutí přinejmenším značně stručné. Současně je však nucen
konstatovat, že stěžovatelka v průběhu azylového řízení neuvedla žádný z důvodů
pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu, a udělení azylu podle tohoto ustanovení tudíž
nepřicházelo v úvahu. Bylo-li pak zřejmé, že azyl podle §12 zákona o azylu udělit nelze,
stalo se pro rozhodnutí v azylovém řízení nadále irelevantní, zda je či není případně naplněn
zákonný pojem pronásledování ve smyslu ust. §2 odst. 5 zákona o azylu. Potřeba konfrontace
stěžovatelčiných tvrzení se zprávami o stavu dodržování lidských práv v její vlasti, významná
zejména pro posouzení, zda je, či není naplněn zákonný pojem pronásledování, proto v řízení
před správním orgánem reálně vůbec nevznikla.
Z výpovědí stěžovatelky podaných v průběhu správního řízení je zřejmé, že její potíže
spočívaly v nátlaku ze strany soukromých osob, které vyhrožovaly jejímu manželovi
fyzickými útoky na něj, jakož i na členy jeho rodiny. Aktivity uvedených osob pak byly
jednoznačně kriminálního charakteru. Jak již Nejvyšší správní soud judikoval, zákonodárce
v §12 zákona o azylu implementoval článek 1 písm. A. odst. 2 Úmluvy o právním postavení
uprchlíků, přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951, a článek 1 odst. 2 Protokolu týkajícího
se právního postavení uprchlíků, přijatého v New Yorku dne 31. 1. 1967, vyhlášené sdělením
Ministerstva zahraničních věcí č. 208/1993 Sb., z nichž zřetelně vyplývá, že pojem uprchlík
se vztahuje na osobu, která se nachází mimo svou vlast a obává se represí ze strany státu
z důvodu příslušnosti k určité společenské vrstvě, resp. sociální skupině. Strach vrátit
se do vlasti kvůli neznámým vyděračům takovou státní represí není (podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2004, č. j. 5 Azs 25/2003 - 94, www.nssoud.cz).
Závěr žalovaného, jakož i soudu, že stěžovatelka nebyla v zemi původu pronásledována
za uplatňování politických práv a svobod [ust. §12 písm. a) zákona o azylu], resp. že neměla
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
ve smyslu ust. §12 písm. b) zákona o azylu, je tudíž správný, a to bez ohledu na obsah výše
citovaných zpráv.
Co se týká rozhodnutí žalovaného o neudělení azylu z humanitárních důvodů, podléhá
toto přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených
zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku
byly zjištěny řádným procesním postupem (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, www.nssoud.cz). V daném případě byly veškeré
skutečnosti tvrzené stěžovatelkou žalovanému známy, neposoudil je však jako natolik
závažné, aby odůvodňovaly udělení azylu z humanitárních důvodů. Byť Nejvyšší správní
soud opět souhlasí se stěžovatelkou, že odůvodnění správního rozhodnutí v tomto smyslu
je poněkud lakonické, uzavírá současně, že rovněž podle jeho názoru byly premisy úsudku
žalovaného zjištěny řádným procesním postupem, že jeho rozhodnutí není v rozporu
s pravidly logického usuzování a neodporuje ani zákazu libovůle ve správním rozhodování.
Nejvyšší správní soud neshledal v případě stěžovatelky ani skutečnosti předvídané
ustanovením §91 zákona o azylu. Rovněž jeho aplikace žalovaným byla proto správná.
Byť tedy Nejvyšší správní soud shledal odůvodnění správního rozhodnutí téměř
na hranici přípustné míry stručnosti, není jej podle jeho názoru možno označit
za nesrozumitelné, a tudíž ani nepřezkoumatelné ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Současně proto uzavírá, že napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové netrpí
vadou podle výše citovaného ustanovení. Z uvedených důvodů zamítl Nejvyšší správní soud
kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou.
Vzhledem k ust. §78b odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., podle něhož se cizinci, který
předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí na žádost vízum
za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti
o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci
úspěch, prokazatelné náklady řízení o kasační stížnosti mu však nevznikly. Soud mu proto
náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 13. července 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu