ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.269.2005
sp. zn. 3 Azs 269/2005 - 98
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: S. B.,
zastoupeného JUDr. Barborou Kašparovou, advokátkou, se sídlem Liberec 4, Revoluční
123/17, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,
ze dne 8. 6. 2005, č. j. 59 Az 3/2005 – 72,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 1. 2005, č. j. OAM-3662/VL-19-ZA-03-2003
nebyl žalobci (dále i „stěžovatel“) udělen azyl dle ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění
platném v době rozhodování ve věci (dále jen „zákon o azylu“), současně na něj nebyla
vztažena překážka vycestování podle ustanovení §91 téhož zákona. Žalovaný v průběhu
správního řízení dospěl k závěru, že důvodem žádosti o udělení azylu žalobce je snaha
o legalizaci pobytu na území České republiky, odkud byl žalobce vyhoštěn poté, co zde
dlouhodobě pobýval nelegálně. Za důvod svého vycestování z Běloruska žalobce označil,
vedle snahy najít pracovní uplatnění, potíže, jež měly vyplývat z jeho ruské národnosti.
Žádost žalobce posuzoval žalovaný na pozadí informací, které shromáždil během správního
řízení, ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv v Bělorusku.
Žalobce ve správním řízení neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by plynulo, že ve své vlasti
vyvíjel činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod a nenaplnil tedy podmínky
ustanovení §12 písm. a) zákona o azylu. Žalobce sice označil za důvod svého odchodu
z vlasti potíže vyplývající z jeho ruské národnosti, informace o zemi původu ovšem hodnotí
situaci naprosto odlišně, např. se v nich uvádí, že v Bělorusku nejsou žádné významnější
národnostní problémy, občané – příslušníci různých národností mají stejná práva, která jsou
skutečně dodržována. Shromážděné podklady dle žalovaného ani nenaznačují možnost
pronásledování běloruských občanů ruské národnosti ze strany státních orgánů, samozřejmě
však nelze vyloučit (byť zřejmě ojedinělé) potíže v soužití občanů běloruské a ruské
národnosti. Žalovaný konstatoval, že je známým jevem v každé zemi (i v zemích nejvyššího
standardu ochrany lidských práv), že příslušníci určité rasy, národnosti, náboženského
vyznání, sociální skupiny nebo politického přesvědčení se mohou stát u spoluobčanů právě
pro tyto vlastnosti terčem ústrků, slovních i fyzických útoků či diskriminačních postupů,
zdrojem takového jednání mohou být nejrůznější negativní lidské vlastnosti, to však samo
o sobě není ještě pronásledováním ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu. Z informací
o zemi původu žalobce je dle žalovaného zřejmé, že závažné ekonomické potíže postihují
tamní obyvatelstvo jako celek a nemohou být bez dalšího důvodem k poskytnutí azylu,
žalobce se navíc se svými potížemi nikdy nikam neobracel o pomoc ani si nestěžoval.
Skutečným důvodem žádosti žalobce o udělení azylu se tak žalovanému jeví jeho snaha
o legalizaci pobytu na území České republiky, když předtím zde dlouhodobě (legálně
a později i nelegálně) pobýval a pracoval, a odtud byl právě pro nelegální pobyt vyhoštěn.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 8. 6. 2005,
č. j. 59 Az 3/2005 – 72 zamítl žalobu podanou žalobcem proti shora uvedenému rozhodnutí
žalovaného. V odůvodnění rozsudku krajský soud shrnul dosavadní skutková zjištění ve věci
a mimo jiné uvedl, že žalobce pobýval na území České republiky v letech 1998 a 1999
s pracovním vízem, poté se vrátil zpět do země původu a do České republiky přicestoval
podruhé v srpnu roku 2001. Na území České republiky se zdržoval s platným pracovním
vízem, po vypršení platnosti víza bylo žalobci uloženo správní vyhoštění (v červenci 2003).
Dne 1. 8. 2003 podal žalobce žádost o udělení azylu, ve které uvedl, že měl v zemi původu
problémy ekonomické a problémy pro svou ruskou národnost. Žalobce dle krajského soudu
neuvedl žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že byl v zemi původu pronásledován
z důvodů uvedených v ustanovení §12 písm. a) zákona o azylu. Podle názoru soudu žalovaný
prostřednictvím objektivních zpráv ze země původu vyvrátil žalobcovo tvrzení o tom,
že v Bělorusku jsou Rusové pronásledování pro svou ruskou národnost, žádná ze zpráv
neobsahuje informace o takovém pronásledování. Krajský soud vyjádřil souhlas se závěrem
žalovaného, že žalobce nebyl v zemi původu pronásledován z důvodů uvedených
v ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není
důvodná a rozhodl o jejím zamítnutí v souladu s ustanovením §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“).
Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel včas kasační stížnost
z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť má za to, že v jeho
případě existují vady řízení, které spočívají v tom, že skutková podstata, z níž žalovaný
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, protože žalovaný nezjistil přesně
a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí a pro tuto vytýkanou vadu měl krajský
soud napadené rozhodnutí zrušit. Stěžovatel namítá, že při pohovoru s žalovaným uvedl,
že byl ve vlasti pronásledován z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině, z Běloruské
republiky uprchl proto, že se odmítl podřídit sociálním omezením. Má za to, že místní
obyvatelstvo páchalo závažné diskriminační či jinak postihující činy, které musí být
považovány za pronásledování, neboť je úřady vědomě tolerovaly, resp. odmítaly zajistit
účinnou ochranu. Dle stěžovatele by měl být vyhodnocen subjektivní aspekt, který
je neoddělitelný od posouzení osobnosti žalobce, jelikož psychologické reakce různých
jedinců nemusí být v totožných podmínkách vždy stejné. Pokud jde o objektivní aspekt,
je nutné vyhodnotit výpovědi stěžovatele v kontextu příslušné situace v pozadí – znalostí
podmínek existujících v zemi jeho původu. Stěžovatel také odmítá tvrzení žalovaného,
že důvodem jeho žádosti o udělení azylu byly ekonomické důvody. Za ekonomickými
opatřeními záporně ovlivňujícím živobytí příslušné osoby se mohou skrývat rasové,
náboženské nebo politické cíle či záměry namířené proti určité skupině. Co se na první pohled
jeví jako ekonomický motiv k odchodu, může v praxi obnášet i politický aspekt, a mohou
to být právě politické názory jedince, které ho vystavují vážným důsledkům. Důkazní
břemeno v zásadě spočívá na žalobci, povinnost osvětlit a vyhodnotit všechny relevantní fakta
je rozložena mezi žalobcem a žalovaným. Pokud líčení žalobce vypadá důvěryhodně, měla
by být při těchto pochybnostech uznána jeho věc, pokud nejsou dobré důvody domnívat
se o opaku. Stěžovatel, který se obával úřadů ve své vlastní zemi, se může stále bát hovořit
otevřeně a podat ucelený a přesný obraz svého případu. Může být nutné, aby při posuzování
případu žalovaný objasnil veškeré zjevné nesrovnalosti ve výpovědi a řešil rozpory formou
dalšího pohovoru, aby nalezl vysvětlení překrucování či zatajování podstatných faktů.
Nepravdivá prohlášení nejsou sama o sobě důvodem pro odmítnutí udělení azylu,
je na žalovaném, aby tato prohlášení hodnotil ve světle všech okolností případu. Stěžovatel
navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení, zároveň
navrhuje přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popírá její oprávněnost, neboť se domnívá,
že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu s právními
předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti odkazuje na správní spis ve věci, zejména na vlastní
podání a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí.
Žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost byla zamítnuta a nebyl přiznán odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za vhodné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu komplexně posuzovat otázku, zda měl
či neměl být stěžovateli azyl udělen, nýbrž má posoudit, zda předchozí řízení trpělo vadami
spadajícími pod vymezení v §103 odst. 1 s. ř. s. tvrzenými v kasační stížnosti, popřípadě
některými dalšími vadami, k jejichž přezkumu je Nejvyšší správní soud povolán v řízení
zahájeném platně podanou kasační stížností.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., tedy vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo
že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Stěžovatel tvrdí, že skutková podstata, z níž žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech, protože žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci
před vydáním rozhodnutí, pro tuto vytýkanou vadu měl krajský soud napadené rozhodnutí
zrušit.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že z předloženého správního spisu ve věci plyne,
že žalovaný provedl ve věci řádné dokazování, když pro rozhodnutí si opatřil dostatek
podkladů (vycházel zejména z tvrzení stěžovatele uváděných v žádosti o udělení azylu ze dne
1. 8. 2003 a v pohovorech k žádosti ze 21. 10. 2003 a 7. 10. 2004, z informací o situaci
v Bělorusku Ministerstva zahraničních věcí České republiky z let 2001 až 2004), na jejichž
základě zjistil přesně a úplně skutkový stav věci, který rozebral v kontextu platné právní
úpravy a dospěl k závěrům uvedeným v rozhodnutí. Žalovaný v řízení o udělení azylu
v souladu se zákonem zejména posuzoval, zda stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení
azylu taxativně stanovené v ustanovení §12 zákona o azylu. Stěžovatel jako důvody žádosti
o udělení azylu označil ekonomické a národností potíže, které jej provázely v Bělorusku,
a také skutečnost, že nemá žádné doklady pro legální pobyt v České republice. Stěžovatel dále
uvedl, že není a nikdy nebyl členem žádné politické strany či organizace, problémy
se státními orgány neměl. Stěžovatel pobýval v České republice již v letech 1998 až 2000,
vždy přijel za prací, naposledy opustil vlast v srpnu roku 2001, opět přijel do České republiky
pracovat. Po vypršení platnosti víza zde stěžovatel pobýval nelegálně, načež mu bylo uloženo
správní vyhoštění do 3. 7. 2005, teprve poté požádal o udělení azylu. Po posouzení tvrzení
stěžovatele a shromážděných zpráv o zemi jeho původu žalovaný rozhodl o neudělení azylu
dle ustanovení §12 zákona o azylu, neboť stěžovatel nesplnil zákonné podmínky pro jeho
udělení. Krajský soud dospěl ke stejnému závěru jako žalovaný, přičemž v provedeném
správním řízení o udělení azylu neshledal stěžovatelem namítané vady. Nejvyšší správní soud
s rozhodnutím krajského soudu vyslovuje souhlas a nepovažuje uplatněný stížnostní důvod
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. za oprávněný.
Nejvyšší správní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou také připomíná,
že povinností správního orgánu je zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu
dle zákona o azylu, jen tehdy, pokud žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody
v zákoně uvedené. Z žádného ustanovení zákona o azylu však nelze dovodit, že by správnímu
orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu,
jež žadatel neuplatnil, a poté k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost
zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 správního řádu, má správní orgán pouze
v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.
Navíc a nově stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že ve vlasti je pronásledován
z důvodu příslušnosti k určité sociální vrstvě, a že místní obyvatelstvo páchalo závažné
diskriminační či jinak postihující činy, které musí být považovány za pronásledování, neboť
je úřady vědomě tolerovaly. Nejvyšší správní soud je v řízení o kasační stížnosti vázán
ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s., podle kterého nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel
uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. Jelikož uvedené skutečnosti (jak dokládá
předložený spis ve věci) nebyly stěžovatelem uplatněny v rámci správního řízení o udělení
azylu u žalovaného ani v rámci řízení o žalobě u krajského soudu, ale teprve po vydání
napadeného rozsudku v kasační stížnosti, nelze k nim v řízení o kasační stížnosti přihlížet.
Na závěr Nejvyšší správní soud upozorňuje, že právní institut azylu nelze
směšovat s instituty sloužícími k legalizaci pobytu cizinců na území České republiky, které
jsou vymezeny například v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, ve znění
pozdějších předpisů.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnosti jako
nedůvodnou dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. července 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu