ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.270.2005
sp. zn. 3 Azs 270/2005 – 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci
žalobkyně: Y. L., zastoupené JUDr. Evou Frélichovou, advokátkou, se sídlem Znojmo,
Kollárova 3, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, vedené
u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Az 550/2004, o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 15. 9. 2004, č. j. OAM-2710/VL-20-03-2004, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 2005, č. j. 24 Az 550/2004 -
33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně, advokátce JUDr. Evě Frélichové,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 2150 Kč. Tato částka jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 1 měsíce od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 9. 2004, č. j. OAM-2710/VL-20-03-2004 nebyl
žalobkyni (dále i „stěžovatelka“) udělen azyl dle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění
platném v době rozhodování ve věci (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný uvedl, že v průběhu
správního řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti o udělení azylu žalobkyně je snaha
vyhnout se pronásledování ze strany věřiteli najatých osob, které požadovaly navrácení
finančních prostředků a nespokojenost s celkovou situací na Ukrajině, žalobkyně rovněž
vyjádřila přání legalizace pobytu v České republice, aby zde mohla žít a pracovat. Žádost
žalobkyně posuzoval žalovaný na pozadí informací, které shromáždil v průběhu správního
řízení ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině.
Z výpovědi žalobkyně je patrné, že ve vlasti podnikala v oboru zprostředkování prodeje
hutního materiálu, načež si byla nucena půjčovat finanční prostředky, dluh uhradila,
ale nebyla schopna splácet úroky, bylo jí vyhrožováno lidmi najatými věřiteli. Skutečnosti
uváděné žalobkyní dle žalovaného nelze důvodům pro udělení azylu podřadit, protože
se jednalo výhradně o jednání soukromých osob, jejichž cílem bylo dostání závazku vůči
věřitelům, a to domoci se zaplacení finančních prostředků, žalobkyně se ani neobrátila
s žádostí o pomoc na policejní orgány, což vysvětlila tím, že by to nemělo smysl z důvodu
panující korupce na těchto úřadech. Žalovaný také podotkl, že legalizace pobytu za účelem
získání pracovního místa není v žádném případě důvodem pro mezinárodní ochranu formou
azylu. Na základě provedeného správního řízení žalovaný shledal, že žalobkyně nesplňuje
zákonné podmínky pro udělení azylu podle ustanovení §12 písm. a) a b) zákona o azylu
a důvody pro udělení azylu podle ustanovení §13 zákona o azylu, rovněž nezjistil zvláštního
zřetele hodný důvod pro udělení azylu podle ustanovení §14 téhož zákona.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 1. 2005, č. j. 24 Az 550/2004 - 33
zamítl žalobu podanou žalobkyní proti shora citovanému rozhodnutí žalovaného. Krajský
soud v odůvodnění rozsudku shrnul skutková a právní zjištění ve věci a zejména uvedl,
že žalobkyně podala žádost o udělení azylu z důvodu problémů s věřiteli, pro nespokojenost
s celkovou situací na Ukrajině a ve snaze o legalizaci pobytu na území České republiky,
žalobkyně tedy v průběhu správního řízení neuvedla žádnou skutečnost, na základě které
by bylo možno učinit závěr, že vyvíjela činnost směřující k uplatňování politických práv
a svobod nebo se jiným způsobem politicky angažovala. Z obsahu správního spisu dle soudu
nevyplývá a žalobkyně to ani ve správním řízení netvrdila, že by problémy s věřiteli měly
nějakou souvislost s důvody pro azylové řízení relevantními, tedy s pronásledováním
z důvodů její rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině
či pro zastávání určitých politických názorů. Krajský soud měl za to, že žalobkyně nesplnila
zákonné podmínky pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu. Tvrzení
žalobkyně, které poprvé uvedla až v řízení před soudem, že negativní jednání věřitelů
bylo motivováno náboženskými a politickými důvody a že policie, na kterou se v této
souvislosti obrátila, jí odmítla poskytnout účinnou pomoc, ani v náznacích nevyplývá
z písemné žádosti o udělení azylu, z vlastnoručně psaného prohlášení, z protokolu o pohovoru
ani z žádné jiné části správního spisu. Krajský soud je vázán podle ustanovení §75 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) při přezkoumávání napadeného
rozhodnutí skutkovým stavem, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, soud tedy
nemůže přihlížet k novým skutkovým okolnostem, které nebyly žalovanému správnímu
orgánu v době vydání napadeného rozhodnutí známy. Rovněž námitky žalobkyně týkající
se dodržování procesního předpisu soud shledal jako nedůvodné, dle soudu z obsahu spisu
vyplývá, že žalovaný si opatřil doklady k posouzení situace v zemi původu žalobkyně
v odpovídajícím rozsahu a není žádný důvod pochybovat o věrohodnosti těchto informací,
které byly získány ze dvou různých zdrojů. Podle názoru soudu žalovaný vycházel
ze spolehlivě zjištěného stavu věci a z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, které
skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení
důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval. Podanou žalobu
tak krajský soud zamítl jako nedůvodnou dle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala stěžovatelka včas
kasační stížnost, ve které uplatňuje důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Stěžovatelka uvádí, že při projednání její žádosti o udělení azylu došlo k pochybení
žalovaného správního orgánu, jehož rozhodnutí považuje za nezákonné. Žalovaný dle názoru
stěžovatelky nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, před vydáním rozhodnutí, čímž
porušil ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení,
ve znění platném v době rozhodování ve věci (dále jen „správní řád“), důkazy, které
si žalovaný opatřil, nebyly úplné, čímž bylo opět porušeno ustanovení §32 odst. 1 a dále §34
odst. 1 správního řádu, a jeho rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů. Stěžovatelka
dále uvádí, že v zemi původu má problémy s věřiteli, že nemá smysl se obracet na policii,
která nic ve věci neudělá, a dovolává se článků 43 a 53 Příručky k postupům a kriteriím
pro určování právního postavení uprchlíků vydané Vysokým komisařem v lednu 1992
v Ženevě. V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka namítá, že již v řízení o udělení azylu
uváděla, že byla jako nezávislá zvolena do městského zastupitelstva, a z tohoto důvodu
byly na její osobu vedeny útoky ze strany státního aparátu, žalovaný ovšem tyto skutečnosti
označil za nepodstatné, a to bez ohledu na ustanovení §12 zákona o azylu, dle kterého se azyl
udělí cizinci, který je v zemi původu pronásledován z důvodu zastávání určitých politických
názorů. Žalobkyně také uvádí, že sice nemůže prokázat svá tvrzení písemnými důkazy,
tyto však korespondují se známými skutečnostmi prokazující nedobré poměry v zemi původu
v době jejího odchodu. Za jediný písemný důkaz, který by mohl prokázat její tvrzení,
označuje žalobkyně dopis své matky z Ukrajiny s informacemi o vyhrožování policejních
úřadníků jejich rodině, který však nemá k dispozici, ačkoliv dle telefonického sdělení matky
byl odeslán již počátkem roku, je tedy podezření, že dopis byl zadržen v rámci cenzury
státním orgány Ukrajiny. Stěžovatelka navrhuje, aby rozsudek krajského soudu byl zrušen
a věc vrácena k novému projednání, současně navrhuje přiznat kasační stížnosti odkladný
účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti a odkazuje
na správní spis ve věci, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatelky učiněná během
správního řízení, a na vydaná rozhodnutí. Dále žalovaný popírá, že by stěžovatelka
v azylovém řízení uplatnila tvrzení o útocích státního aparátu vůči své osobě pro zvolení
do městského zastupitelstva, ačkoliv jí v uplatnění těchto okolností nic nebránilo. Žalovaný
navrhuje zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Za vhodné považuje Nejvyšší správní soud předeslat, že není jeho úkolem znovu
komplexně posuzovat otázku, zda stěžovatelce měl či neměl být žalovaným azyl přiznán,
nýbrž má posoudit, zda předchozí řízení trpělo vadami spadajícími pod vymezení v §103
odst. 1 s. ř. s. tvrzenými v kasační stížnosti, popřípadě některými dalšími vadami, k jejichž
přezkumu je Nejvyšší správní soud povolán v řízení zahájeném platně podanou kasační
stížností.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., tedy tvrdí vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka stejně jako v kasační stížnosti
již v žalobě namítla, že žalovaný v rámci správního řízení o udělení azylu nezjistil přesně
a úplně skutkový stav věci a neopatřil si potřebné podklady pro rozhodnutí. Krajský soud
se žalobními námitkami řádně zabýval a dospěl k závěru, že žalovaný provedl ve věci řádné
dokazování, pro rozhodnutí si opatřil dostatek podkladů (vycházel zejména z tvrzení
stěžovatelky uváděných v žádosti o udělení azylu ze dne 31. 8. 2004 a v pohovoru k žádosti
ze dne 10. 9. 2004, ze zpráv o situaci na Ukrajině Ministerstva zahraničí Spojených států
amerických a Ministerstva zahraničních věcí České republiky), na jejichž základě zjistil
přesně a úplně skutkový stav věci, který rozebral v kontextu platné právní úpravy a dospěl
k závěrům uvedeným v rozhodnutí. Žalovaný v řízení o udělení azylu v souladu se zákonem
zejména posuzoval, zda stěžovatelka nesplňuje podmínky pro udělení azylu taxativně
stanovené v ustanovení §12 zákona o azylu. Stěžovatelka jako důvody, pro které opustila
vlast a podala žádost o udělení azylu, označila toliko potíže se soukromými osobami,
a to věřiteli, kteří po ní nevybíravými způsoby vymáhali dlužné finanční prostředky. O pomoc
se stěžovatelka nikam neobrátila a jiné problémy včetně problémů se státními orgány
či institucemi neměla. Stěžovatelka také připustila, že vstupem do azylového řízení sleduje
legalizaci svého pobytu v České republice. Po posouzení tvrzení stěžovatelky žalovaný
rozhodl o neudělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu, neboť stěžovatelka nesplnila
zákonné podmínky pro jeho udělení. Krajský soud nenalezl v daném správním řízení
o udělení azylu namítané vady a s napadeným rozhodnutím žalovaného vyslovil souhlas.
Nejvyšší správní soud se s rozhodnutím krajského soudu ztotožňuje a nepovažuje
stěžovatelkou uplatněný stížnostní důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
za oprávněný.
Nejvyšší správní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou také připomíná,
že povinností správního orgánu je zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu
dle zákona o azylu, jen tehdy, pokud žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody
v zákoně uvedené. Z žádného ustanovení zákona o azylu však nelze dovodit, že by správnímu
orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu,
jež žadatel neuplatnil, a poté k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost
zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 správního řádu, má správní orgán pouze
v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.
Co se týče tvrzení stěžovatelky, že v řízení o udělení azylu uváděla, že byla jako
nezávislá zvolena do městského zastupitelstva, a z tohoto důvodu byly na její osobu vedeny
útoky ze strany státního aparátu, Nejvyšší správní soud konstatuje, že ohledně této žalobní
námitky se krajský soud v napadeném rozsudku vyjádřil v tom smyslu, že z obsahu správního
spisu seznal, že takové tvrzení stěžovatelka v průběhu správního řízení o udělení azylu
neuvedla, a v souladu s ustanovením §75 odst. 1 s. ř. s. k němu v žalobním řízení nepřihlédl.
Jelikož krajský soud nepodrobil rozhodnutí žalovaného přezkumu v rozsahu uvedené
námitky, nebude se jí zabývat ani Nejvyšší správní soud v rámci řízení o kasační stížnosti.
Navíc a nově se stěžovatelka v kasační stížnosti dovolává čl. 43 a čl. 53 Příručky
k postupům a kriteriím pro určování právního postavení uprchlíků vydané Vysokým
komisařem v lednu 1992 v Ženevě a namítá, že jediný písemný důkaz, který by mohl prokázat
její tvrzení je dopis její matky z Ukrajiny s informacemi o vyhrožování policejních úřadníků
jejich rodině. Nejvyšší správní soud je v řízení o kasační stížnosti vázán ustanovením
§109 odst. 4 s. ř. s., podle kterého nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté,
kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. Proto k citovaným skutečnostem, o nichž
se stěžovatelka nezmínila ve správním řízení o udělení azylu u žalovaného ani v řízení
o žalobě u krajského soudu, a které uplatnila teprve po vydání napadeného rozsudku v kasační
stížnosti, nelze přihlížet.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl
jako nedůvodnou dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (ustanovení §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný
správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti
přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznal (ustanovení §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Krajský soud v Ostravě stěžovatelce k její žádosti ustanovil zástupcem advokáta
pro řízení o kasační stížnosti, náklady řízení v tomto případě hradí stát. Náklady spočívají
v odměně za dva úkony právní služby v částce 2000 Kč [§9 písm. f), §11 odst. 1 písm. b)
a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.] a v náhradě hotových výdajů v částce 150 Kč (§13 odst. 3
téže vyhlášky), celkem 2150 Kč. Tato částka bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu k rukám ustanovené zástupkyně JUDr. Evy Frélichové do 1 měsíce od právní moci
rozsudku
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. července 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu