ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.28.2005
sp. zn. 3 Azs 28/2005 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce:
a) G. M., b) nezl. A. M., c) nezl. G. M., nezl. děti zastoupeny G. M., jako zákonným
zástupcem, zastoupeni Mgr. Marcelou Valtrovou, advokátkou se sídlem Černošice, Školní
1238, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační
stížnosti žalobců ze dne 17. 8. 2004 proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 5 Az
210/2003 – 24 ze dne 19. 5. 2004,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 5 Az 210/2003 – 24 ze dne 19. 5. 2004
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadli žalobci (dále též stěžovatelé) v záhlaví
citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti
rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-5407/VL-10-P11-2001 ze dne 14. 11. 2003. Rozhodnutím
správního orgánu nebyl stěžovatelům k jejich žádosti udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a bylo rozhodnuto,
že se na ně nevztahují překážky vycestování podle §91 zákona o azylu. Městský soud v Praze
se ztotožnil se závěrem žalovaného, že žádné ze stěžovateli tvrzených důvodů žádosti o azyl
nejsou z hlediska azylového řízení relevantní. Soud rovněž neshledal důvodnou námitku
stěžovatelů, že v řízení před správním orgánem byl nedostatečně zjištěn skutečný stav věci
a neúplně provedeno dokazování. Podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí byly kromě
výpovědí stěžovatelky také listinné důkazy, konkrétně zpráva Ministerstva vnitra Velké
Británie o dodržování lidských práv v Ruské federaci v roce 2002 a informace z databáze
ČTK. Z rozhodnutí správního orgánu je přitom podle soudu zřejmé, že obsah těchto zpráv,
resp. informací hodnotil žalovaný ve vzájemné souvislosti s tvrzením stěžovatelky, přičemž
mezi jednotlivými důkazy a zjištěným skutkovým stavem věci není logický rozpor. Co se týče
žalobou namítané vady správního rozhodnutí, spočívající v chybějícím podpisu oprávněné
osoby, uzavírá Městský soud v Praze, že se jedná pouze o formální pochybení žalovaného
a nelze je hodnotit jako vadu řízení, v jejímž důsledku by bylo rozhodnutí správního orgánu
nezákonné, resp. neplatné.
V kasační stížnosti napadají stěžovatelé rozsudek Městského soudu v Praze z důvodu
podle ust. §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelé namítají, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, když citovaná
zpráva Ministerstva vnitra Velké Británie cituje pouze úvodní ustanovení Ústavy Ruské
federace a v informacích ČTK jsou obsažena jen základní geografická data. Správní orgán
se navíc touto zprávou, resp. informacemi ve svém rozhodnutí nijak blíže nezabývá. Popisuje
pouze skutečnosti zjištěné z výpovědí stěžovatelky, nikoli už z ostatních listinných důkazů.
Stejně tak úvahy, kterými se žalovaný řídil při hodnocení důkazů, se omezují pouze
na tyto výpovědi. Rozhodnutí správního orgánu proto považují stěžovatelé
za nepřezkoumatelné a v důsledku toho za nezákonné; závěry soudu, že z rozhodnutí
správního orgánu je zřejmé, že obsah uvedených zpráv, resp. informací hodnotil žalovaný
ve vzájemné souvislosti s tvrzením stěžovatelky a že z odůvodnění napadeného rozhodnutí
seznal, které skutečnosti byly jeho podkladem a jakými úvahami byl správní orgán veden
při hodnocení důkazů, pak za nepodložené. Nedostatečně se jak správní orgán, tak soud
vypořádali s tvrzenou diskriminací stěžovatelů z důvodů národnostních. Za zcela
nedostatečný pak stěžovatelé považují způsob, kterým soud posoudil námitku absence
podpisu oprávněné osoby na správním rozhodnutí. Stěžovatelé mají za to, že uvedenou
vadu nelze považovat za pouhé formální pochybení správního orgánu. Poukazují přitom
na ust. §46 a 47 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) v platném znění (dále
jen „správní řád“). Napadené rozhodnutí postrádá zákonem výslovně předepsanou náležitost,
což dohromady s výše namítanými vadami svědčí o natolik závažném porušení ustanovení
o řízení před správním orgánem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tyto důvodně vytýkané
vady měl soud rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Správní orgán ve svém vyjádření ze dne 24. 11. 2004 popírá oprávněnost námitek
kasační stížností vznesených. Má za to, že jak rozhodnutí ve věci azylu, tak i rozhodnutí
Městského soudu v Praze byla vydána v souladu s právními předpisy. K námitkám
stěžovatelů týkajícím se použitých zpráv sděluje, že při svém rozhodování vycházel ze zpráv
MZV USA o situaci v oblasti dodržování lidských práv v Rusku za roky 2000 a 2001, zprávy
MZV USA o svobodě vyznání v Rusku ze dne 5. 9. 2000, z aktuální verze Databanky ČTK
Rusko, aktuální verze zprávy Norského výboru pro uprchlíky – Ruská federace, Informací
společnosti Člověk v tísni a informací MZV ČR. Stěžovatelé měli možnost seznámit
se s obsahem těchto zpráv, vyjádřit se k nim či ke způsobu jejich získání, popř. navrhnout
jejich doplnění. Těchto svých práv nevyužili. Co se týče námitky absence podpisu ředitele
OAMP PhDr. H., odkazuje správní orgán na rozsudek Nejvyššího správního soudu 2 Azs
64/2003 ze dne 29. 1. 2004.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žádost o udělení azylu byla
stěžovateli podána dne 9. 6. 2001. Pohovor k žádosti o udělení azylu na území České
republiky byl proveden dne 5. 3. 2003, na žádost žalobkyně v ruském jazyce za přítomnosti
tlumočníka. Stěžovatelé opustili Ruskou federaci dne 19. 11. 2000 poté, co zde měli
dlouhodobé problémy s příslušníky mafie. Původem jsou z N. K., odkud byli nuceni z důvodu
válečného konfliktu odejít. Pokoušeli se usadit v Kazachstánu, leč nebyli zde přihlášeni k
trvalému pobytu. Proto v roce 1993 odcestovali do Ruska. Zde začal manžel stěžovatelky
podnikat a v obchodní činnosti byl úspěšný. Od roku 1997 však rodině začaly problémy v
důsledku vydírání, krádeží a následného loupežného přepadení v roce 1999 ze strany mafie.
Policie nebyla ochotna nic šetřit a odkázala manžela stěžovatelky na vyšší orgány. Po
stěžovateli vyžádané intervenci ministerstva vnitra bylo řízení ve věci znovu obnoveno. V
rámci tohoto řízení došlo ze strany vyslýchajícího policisty k fyzickému útoku na manžela
stěžovatelky. Poté, co manžel napsal stížnost do Moskvy, začala být rodina terčem
výhružných telefonátů, vyzývajících ji, aby se odstěhovala. Členové rodiny byli neustále
sledováni neznámými lidmi. Stěžovatelka má za to, že šlo o záměrný psychický nátlak.
Stěžovatelka nakonec přesvědčila manžela, aby odcestovali. Rozhodovali se mezi Francií a
ČR, nakonec zvolili Českou republiku. V době podání žádosti o azyl měli platné vízum, o
jeho prodloužení se ovšem nesnažili, protože nechtěli jet zpátky do Ruska. Ve správním spise
jsou založeny následující dokumenty: Zpráva Ministerstva vnitra Velké Británie – hodnocení
země Ruská federace z října 2002 a Základní politické údaje z infobanky ČTK ze dne 5. 9.
2003.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu důvodů uvedených v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná. Primárně se přitom zabýval namítanou vadou správního rozhodnutí spočívající
v absenci podpisu oprávněné osoby, tedy otázkou, zda lze napadené rozhodnutí vůbec
považovat za autentický projev vůle správního orgánu, resp. nejde-li o rozhodnutí nicotné.
Z vyhotovení rozhodnutí doručeného stěžovatelce, založeného v soudním spisu, Nejvyšší
správní soud zjistil, že je opatřeno otiskem razítka a uvedením jména, příjmení a funkce
oprávněné osoby, avšak bez jejího podpisu. Rozhodnutí je podepsáno nečitelně pouze
v rubrice za správnost. Která osoba připojila svůj podpis v rubrice za správnost a zda je tato
osoba oprávněna za ředitele OAMP MV ČR PhDr. T. H. podepisovat správní rozhodnutí,
nelze z tohoto vyhotovení zjistit. Ze správního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že touž
vadou trpí rovněž vyhotovení rozhodnutí zde založené. (Na dodatečně doplněné kopii
rozhodnutí správního orgánu je pak místo podpisu oprávněné osoby v zastoupení jiný
nečitelný podpis blíže nespecifikované osoby.) Z uvedeného pak vyplývá, že v daném případě
skutečně chybí jedna z náležitostí uvedených v ust. §47 odst. 5 správního řádu, které
požaduje, aby byl v písemném vyhotovení rozhodnutí uveden také orgán, který rozhodnutí
vydal, přičemž toto rozhodnutí musí být opatřeno úředním razítkem a podepsáno s uvedením
jména, příjmení a funkce oprávněné osoby. Neobstojí pak argumentace správního orgánu
odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 64/2003 ze dne 29. 1. 2004. V
předmětné věci bylo sice stěžovatelce rovněž doručeno rozhodnutí správního orgánu, na němž
chyběl podpis oprávněné osoby, vyhotovení předmětného rozhodnutí založené do správního
spisu však bylo bezvadné. Bylo tedy zřejmé, že ve věci rozhodla oprávněná osoba a
předmětné pochybení správního orgánu pak bylo možno klasifikovat „pouze“ jako vadu, která
sama o sobě není natolik intenzivní, aby založila přímo nicotnost správního rozhodnutí. V
projednávané věci ovšem trpí uvedenou vadou jak rozhodnutí doručená stěžovatelům, tak i
vyhotovení založené ve správním spisu. Zcela reálně zde tudíž vyvstává pochybnost, zda je
napadené správní rozhodnutí podepsáno oprávněnou osobou a zda je tento akt ve svém
důsledku skutečně projevem vůle správního orgánu směřujícím k úpravě právního postavení
stěžovatelů.
Dříve, než bude možno učinit si úsudek o případné nicotnosti napadeného správního
rozhodnutí, je třeba uvedenou otázku došetřit. Městský soud v Praze se jí blíže nezabýval,
ač tak učinit měl. Ve vadném postupu soudu v této otázce je nutno spatřovat naplnění důvodu
kasační stížnosti dle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť jde o vadu řízení před soudem,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Co se pak týče dalšího důvodu kasační stížnosti, a to že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech [§103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.], má Nejvyšší správní soud za to, že zprávy, resp. jejich části, které tvoří
součást správního spisu, nejsou ve vztahu k předmětné věci zcela relevantní. Stejně tak se jeví
důvodné i tvrzení stěžovatelů, že se tyto zprávy žádným způsobem nepromítly do skutkových
zjištění správním orgánem učiněných ani do správním orgánem provedeného hodnocení
důkazů. Není proto zřejmé, z čeho Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí
dovodil, že k zohlednění listinných důkazů správním orgánem skutečně došlo.
Bez povšimnutí sice nelze ponechat, že dle vyjádření žalovaného stěžovatelé nevyužili
svého práva seznámit se s podklady správního rozhodnutí a k jejich obsahu se vyjádřit,
jako poněkud matoucí nicméně Nejvyšší správní soud v této souvislosti hodnotí skutečnost,
že o listinných důkazech citovaných ve vyjádření správního orgánu ke kasační stížnosti,
ze kterých měl tento při svém rozhodování údajně vycházet, není v napadeném správním
rozhodnutí sebemenší zmínky. I v případě, že by Městský soud v Praze dospěl v dalším řízení
k závěru, že rozhodnutí správního orgánu není nicotné, bude třeba zabývat se otázkou,
zda není na místě zrušit napadené rozhodnutí a vrátit věc k dalšímu řízení před správním
orgánem z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci.
S ohledem na to, že Nejvyšší správní soud zjistil naplnění důvodu uvedeného
v ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., spočívajícího v absenci podpisu oprávněné osoby
na rozhodnutí žalovaného, zrušil dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížností napadený
rozsudek Městského soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V něm Městský soud v Praze nejprve došetří, kterým osobám patří nečitelné podpisy uvedené
na vyhotoveních správního rozhodnutí založených ve spise a zda jsou tyto osoby pracovníky
žalovaného, kteří jsou podle organizačního řádu či jiné vnitřní normy oprávněni podepisovat
správní rozhodnutí za ředitele odboru azylové a migrační politiky PhDr. T. H. V případě, že
tomu tak není, doloží vyjádření jmenovaného, zda rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. OAM-
5407/VL-10-P11-2001 ze dne 14. 11. 2003 bylo vydáno s jeho vědomím a je projevem vůle
tohoto správního orgánu. Podle výsledku doplněného dokazování poté o věci znovu rozhodne.
V novém rozhodnutí rozhodne i o nákladech řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Vzhledem k ust. §78b odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 4. ledna 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu