ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.335.2005
sp. zn. 3 Azs 335/2005 - 99
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci
žalobkyně T. K., proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky,
se sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 18. 12. 2002, čj. OAM-5272/VL-07-12-TZ-2002, vedené u Krajského
soudu v Praze pod sp. zn. 47 Az 252/2003, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2004, č. j. 47 Az 252/2003 - 43,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2004, č. j. 47 Az 252/2003 - 43,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného (dále též „stěžovatel“) ze dne 18. 12. 2002, čj. OAM-
5272/VL-07-12-TZ-2002, byla zamítnuta žádost žalobkyně o udělení azylu v České republice
jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon
o azylu), ve znění pozdějších předpisů; současně nebyl žalobkyni udělen azyl podle §13
odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu a nebyla na ni vztažena překážka vycestování podle §91
zákona o azylu. Podle žalovaného z výpovědi žalobkyně vyplynulo, že před vstupem
do České republiky pobývala na území Polska, kam legálně odcestovala z Ukrajiny dne
22. 11. 2002 a do České republiky přijela přes Polsko následující den. Na území Polska měla
i podle svých slov možnost svobodně se pohybovat a vejít do kontaktu se zástupci státních
orgánů. Vyjádření žalobkyně, že požádala o udělení azylu v České republice za účelem
sloučení rodiny, označil žalovaný za ryze subjektivní tvrzení nemající vliv na skutečnost,
že žalobkyně mohla bez objektivních překážek požádat o udělení azylu již v Polsku,
a to například v průběhu celní a pasové prohlídky na státních hranicích. Žalovaný dále uvedl,
že žalobkyně není osobou uvedenou v §13 zákona o azylu a nesplňuje tedy důvody
pro udělení azylu podle tohoto ustanovení; žalovaný rovněž dospěl k závěru, že žalobkyně
nesplňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu a nevztahuje
se na ni ani překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2004, č. j. 47 Az 252/2003 - 43,
toto rozhodnutí zrušil pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Podle soudu
nebyly v daném případě splněny podmínky pro postup podle §16 odst. 1 zákona o azylu,
neboť ze žádosti žalobkyně nepochybně vyplynulo, že žádá o udělení azylu především
z důvodu sloučení rodiny, přičemž členové rodiny jsou žadateli o azyl v České republice.
Žalobkyně se tedy dovolávala především udělení azylu podle §13 zákona o azylu, což podle
soudu v daném případě vyloučilo projednání žádosti žalobkyně postupem podle §16 zákona
o azylu a zamítnutí žádosti žalobkyně jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. e)
zákona o azylu. Žalovaný proto pochybil, pokud žádost žalobkyně neposoudil pro provedení
azylového řízení v jeho plném rozsahu, tedy pro shromáždění dostatečných skutkových
zjištění, z nichž by mohl učinit závěr, zda žalobkyně podmínky pro udělení azylu splňuje
či nikoliv. Žádost žalobkyně o udělení azylu měl pak žalovaný posoudit s přihlédnutím
k jí uváděnému důvodu, tj. sloučení rodiny, spolu se žádostí manžela a dětí o udělení azylu.
Soud poukázal o na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ukládající
respektování rodinného života. I s přihlédnutím k tomu měl žalovaný projednat žádost
žalobkyně, třebaže přicházela ze třetí bezpečné země. Z těchto důvodů soud napadené
rozhodnutí zrušil pro vady řízení podle §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
Ve včasné kasační stížnosti stěžovatel uplatnil důvod kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Žalovaný se neztotožnil s názorem soudu, že pokud žalobkyně
odůvodňuje svou azylovou žádost především sloučením rodiny, vylučuje to projednání žádosti
o udělení azylu postupem podle §16 odst. 1 zákona o azylu a zamítnutí žádosti o udělení
azylu jako zjevně nedůvodné, přestože formální podmínky pro tento postup jsou splněny.
V daném případě nebylo před soudem žádnou konkrétní námitkou zpochybněno, že Polsko
není v případě žalobkyně možno považovat za třetí bezpečnou zemi. Přitom měl žalovaný
za nerozhodné, že žalobkyně možnosti požádat o udělení azylu v Polsku nevyužila proto,
že cestovala do České republiky, kde se momentálně nacházeli členové její rodiny v pozici
žadatelů o azyl. Žalovaný uvedl, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu není právo
na azyl právem vybrat si zemi, kde žadatel toto své právo uplatní. Proto je žalovaný
přesvědčen, že rozhodl v souladu se zákonem o azylu, čemuž nepřekážela ani skutečnost,
že probíhalo řízení o udělení azylu manželovi a dětem žalobkyně, navíc když výsledek
takového řízení nebylo možné předjímat. Žalovaný se neztotožnil s názorem soudu,
že při odůvodnění žádosti o udělení azylu rodinnými důvody nejsou splněny podmínky
pro postup podle §16 odst. 1 zákona o azylu. Žalovaný je dále přesvědčen, že nebylo na místě
zrušit rozhodnutí z důvodu procesních pochybení, neboť žalovaný se v řízení žádného
takového pochybení nedopustil a žalobkyně ani jeho postup v řízení nenapadala. Výhrady
k rozhodnutí žalovaného sdělila žalobkyně soudu až později, ve stěžovateli blíže neznámém
doplnění žaloby, což bylo pro soud důvodem věcného projednání žaloby a rozhodnutí
podle §76 s. ř. s. Žalovaný je přesvědčen, že soud k tomu neměl dostatek důvodů a žalobu
měl odmítnout. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby rozsudek Krajského soudu
v Praze ze dne 26. 10. 2004, č. j. 47 Az 252/2003 - 43, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s rozsudkem krajského
soudu a uvedla, že žalovaný při pohovoru nevzal ohled na to, že žádala o sloučení
se svou rodinou. Proto je jí lhostejné, že Polsko je považováno za třetí bezpečnou zemi.
Žalobkyně uvedla, že její manžel a děti opětovně obdrželi rozhodnutí o neudělení azylu.
Žalobkyně navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Kasační stížnost je důvodná.
V souzené věci žalovaný použil na případ žalobkyně tzv. zkrácené řízení o udělení
azylu uplatňované na základě zjevně nedůvodné žádosti o udělení azylu. Jde o řízení,
které není prováděno v celém rozsahu, tj. neprobíhá zde proces dokazování o přítomnosti
odůvodněného strachu z pronásledování. Možnost zkráceného řízení je upravena v §16
zákona o azylu, přičemž nutno zdůraznit, že naplnění podmínek v tomto ustanovení
neznamená automatické vyloučení z řízení o udělení azylu, nýbrž jeho zrychlení.
Jak již bylo výše uvedeno, v souzené věci žalovaný vycházel v rozhodnutí z §16
odst. 1 písm. e) zákona o azylu, podle něhož se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika považuje za třetí
bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě
tento stát za takovou zemi považovat nelze. Uvedené právní posouzení věci žalovaným
ve svých důsledcích znamená, že neprobíhal proces dokazování o tom, zda byly splněny
podmínky podle §12 zákona o azylu. Jestliže se správní orgán nezabýval meritorně
posouzením toho, zda byla či nebyla naplněna skutková podstata §12 zákona o azylu,
pak se nemusel zabývat ani splněním podmínek §13 odst. 1 a 2 zákona o azylu, tedy
udělením azylu za účelem sloučení rodiny, ani důvody podle §14 zákona o azylu,
tj. podmínkami udělení azylu z humanitárních důvodů. Neprovádí-li tedy správní orgán
dokazování o přítomnosti důvodů azylu podle §12 zákona o azylu, neboť má za to, že žadatel
přichází ze třetí bezpečné země, pak jsou jeho výroky ve vztahu k §13 odst. 1 a 2 a §14
zákona o azylu v posuzované věci výroky nemajícími oporu v platné právní úpravě.
Podle těchto ustanovení lze totiž udělit azyl za účelem sloučení rodiny, resp. humanitární
azyl, avšak jenom za situace, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12. Jak již však bylo výše uvedeno, v souzené věci žalovaný
provedl tzv. zkrácené řízení, a to z důvodů zjevně nedůvodné žádosti, aniž v tomto řízení
zjišťoval důvody podle §12 zákona o azylu. Jestliže důvody pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu nebyly zjišťovány (nemohly být tudíž ani zjištěny) nepřichází v úvahu výrok
o neudělení azylu za účelem sloučení rodiny ani o neudělení azylu z humanitárních důvodů.
Pokud takové výroky existovaly vedle sebe v rozhodnutí žalovaného, byla tím založena
nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí pro nesrozumitelnost.
Pokud měl tedy krajský soud v úmyslu přezkoumávat výrok o neudělení azylu
podle §13 zákona o azylu, měl se nejprve zabývat tím, zda tento výrok měl být vůbec
v napadeném rozhodnutí uveden, za situace, kdy žalovaný zamítl žádost žalobkyně o udělení
azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu. V dané věci byly
podle názoru Nejvyššího správního soudu úvahy týkající se udělování azylu za účelem
sloučení rodiny předčasné, neboť výrok o neudělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 zákona
o azylu, stejně jako výrok podle §14 zákona o azylu a konečně i výrok o neexistenci
překážky vycestování podle §91 zákona o azylu neměl být v napadeném rozhodnutí
žalovaného vůbec obsažen. Pokud žalovaný rozhodl o žádosti žalobkyně o udělení azylu
postupem podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu, a současně rozhodl o tom, že se podle
§13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu azyl neuděluje, ač předpokladem pro uvedené výroky
je předchozí zjišťování důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, dostal
se výrokem rozhodnutí do logického rozporu. Krajský soud proto pochybil, neposuzoval-li
napadené rozhodnutí žalovaného z tohoto hlediska a napadené rozhodnutí správního orgánu
sice zrušil pro vady řízení, ačkoliv je měl zrušit z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti
pro nesrozumitelnost. Krajský soud svým rozhodnutím připustil existenci výroků rozhodnutí
podle §16 zákona o azylu s výroky podle §13 a §14 zákona, přičemž však tyto výroky
jsou ve vzájemném logickém rozporu.
Za této situace Nejvyšší správní soud postupoval podle §109 odst. 3 s. ř. s. s tím,
že v souzené věci nebyl vázán obsahem důvodů kasační stížnosti uváděných žalovaným.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl ze všech uvedených důvodů k závěru, že rozsudek
Krajského soudu v Praze je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost; proto Nejvyšší správní
kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Praze podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zrušil; současně věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení, v němž je tento soud
podle odst. 3 téhož ustanovení vázán výše vysloveným právním názorem Nejvyššího
správního soudu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Krajský soud v Praze v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu