ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.337.2005
sp. zn. 3 Azs 337/2005 - 89
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
O. S., zastoupené Mgr. Anetou Bendovou, advokátkou se sídlem S. K. Neumanna 725,
Hradec Králové, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se
sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 11. 11. 2004, čj. OAM-2393/VL-20-K03-2004, vedené u Krajského soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 28 Az 3/2005, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2005, č. j. 28 Az 3/2005 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokátky Mgr. Anety Bendové se u r č u je částkou 1279,30 Kč.
Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 11. 2004, čj. OAM-2393/VL-20-K03-2004, nebyl
žalobci (dále též „stěžovatel“) udělen azyl v České republice podle §12, §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů;
současně na něj nebyla vztažena překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Podle žalovaného neuvedl žalobce žádnou konkrétní skutečnost svědčící o tom, že by byl
v zemi původu pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebyl
tedy dán důvod pro udělení azylu podle §12 písm. a) zákona o azylu. Důvodem žádosti
žalobce o udělení azylu byl nesouhlas s jednáním místního prokurátora, jenž mu vyhrožoval.
Žalobce byl v roce 2001 obviněn ze špionáže v České republice, kde v roce 1997 napomáhal
Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu; případ byl uzavřen pro nedostatek důkazů.
Žalobce byl dále vyslýchán jako svědek a i po ukončení soudního řízení byl terčem urážek
a vyhrožování prokurátora; na jednání prokurátora si stěžovatel prostřednictvím kyjevského
rabína k ukrajinskému prezidentovi. Poté se do žalobcova domu dostavil prokurátor
a vyhrožoval mu fyzickou likvidací. Obavu žalobce z jednání prokurátora
nelze podle žalovaného podřadit důvodům pro udělení azylu, neboť nebylo způsobeno rasou,
národností, náboženstvím, příslušností k určité sociální skupině nebo zastáváním určitých
politických názorů. Jednání prokurátora bylo zjevně vedeno snahou se pomstít a vykazuje
znaky zneužití pravomoci tohoto prokurátora. Žalobce předložil žalovanému materiály,
z nichž vyplynulo, že se k prošetření jednání prokurátora dostavily dvě komise,
za což žalobce prezidentovi Ukrajiny poděkoval. Ve věci bylo vyneseno několik
disciplinárních trestů a došlo i k zahájení trestního stíhání; z toho je patrné, že na stížnosti
žalobce státní orgány v zemi původu reagovaly. Podle názoru žalovaného došlo k lidskému
a profesionálnímu selhání prokurátora a byť následky byly pro žalobce nepříjemné, nejednalo
se o pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Žalovaný se dále vyjádřil k neudělení azylu
podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu a obsáhle se vypořádal i s neexistencí překážky
vycestování podle §91 zákona o azylu.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2005,
čj. 28 Az 3/2005 - 51, byla zamítnuta žaloba proti tomuto rozhodnutí žalovaného. Soud uvedl,
že žalovaný poskytl žalobci při pohovoru dostatečný prostor k tomu, aby objasnil svou žádost
o udělení azylu; ze sdělení žalobce však nebylo možné dovodit jeho pronásledování ve smyslu
§12 zákona o azylu. Pokud by byl žalobce skutečně osobou tak nepřátelskou dotyčnému
prokurátorovi, nebylo by mu umožněno ve dvou případech vycestovat ze země původu. Soud
neshledal pravděpodobným, že by prokurátor, který má podle žalobce tak značnou moc,
dopustil jeho vycestování do České republiky včetně odchodu jeho rodinných příslušníků.
Soud se přiklonil k závěru, že se azylovou procedurou žalobce snažil řešit legalizaci pobytu
na území České republiky, kde se v minulosti s rodinou zdržoval a podnikal zde. Soud uvedl,
že žalovaný se dostatečně zabýval předloženými listinnými důkazy, a objasnil,
proč je neshledal dostatečné pro kladné rozhodnutí o žalobcově žádosti. Podle soudu
není sporu o averzi mezi žalobcem a prokurátorem, v tomto chování však lze spíše spatřovat
selhání jednotlivce a je zřejmé, že orgány, které žalobce požádal o pomoc, započaly v šetření;
to ostatně žalobce ani nezpochybnil. Navíc konkrétní obvinění žalobce pro něj vyzněla
nakonec pozitivně; z toho nelze dovodit, že by systém soudní ochrany v zemi původu
v jeho případě nefungoval. Soud podotkl, že všechna tvrzení žalobce obsahující zásadní
sdělení o pronásledování jeho osoby a rodiny zůstala na úrovni ničím nepodložených tvrzení;
ani dodatečné písemné podklady k tomuto tématu již názor soudu nezměnily. Soud navíc
upozornil, že žalobce měl možnost obrátit se se stížností na činnost prokurátora na úřad
ombudsmana; tak však ke své újmě neučinil. Soud uzavřel, že žalobcem popisované jednání
nehrozilo ze strany státní moci jako takové, nýbrž se jednalo o profesionální selhání
jednotlivce, jež nezůstalo v zemi původu bez reakce ze strany státních orgánů. Proto soud
neshledal existenci důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Soud
se dále ztotožnil s neudělením azylu žalobci podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu
i s rozhodnutím o neexistenci překážky vycestování podle §91 zákona o azylu, neshledal
ani žádné vady správního řízení a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné kasační stížnosti stěžovatel uplatnil důvody kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Námitky ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu,
jež žalobce uvedl v žalobě, se týkaly především nedostatečného obstarání podkladů
žalovaným, pročež nemohla být objektivně posouzena ani otázka humanitárního azylu.
Stěžovatel uvedl, že odůvodnění rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu postrádá
uvedení skutečností a úvah žalovaného; stěžovatel si přitom je vědom toho, že na udělení
humanitárního azylu není právní nárok. Odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaného
však nelze podle stěžovatele považovat za dostačující, neboť z něj nejsou seznatelné
jeho úvahy. Soud měl podle stěžovatele povinnost přezkoumat dostatečnost shromážděných
podkladů pro rozhodnutí žalovaného podle §14 zákona o azylu. Žalovaný přitom vycházel
jen z obecných zpráv o zemi původu žalobce a v odůvodnění rozhodnutí se s jejich obsahem
dostatečně nevypořádal. Stěžovatel vytýká žalovanému, že se při posuzování podmínek
pro udělení humanitárního azylu nevypořádal s tím, že stěžovatel byl v roce 1997 na území
České republiky nápomocen Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu při vyšetřování
aktivit nelegálních skupin v České republice. Žalovaný ani soud se pak dostatečně
nevypořádali ani s následky této spolupráce poté, co se o ní dozvěděly ukrajinské státní
orgány a následně rodinu pronásledoval prokurátor. Soud se v rozhodnutí přiklonil k tomu,
že pravé důvody stěžovatelova odchodu se fakticky nepodařilo zjistit pro nepřesvědčivý popis
situace, přičemž vstupem do azylového řízení se žalobce pokusil řešit legalizaci svého pobytu
na území České republiky, kde se spolu s rodinou zdržoval a podnikal. Tyto závěry
podle stěžovatele neodpovídají faktickému stavu věci. Stěžovateli nebylo umožněno
vycestovat do České republiky na platné pracovní vízum a proto musel požádat o azyl,
neboť měl obavu z fyzické likvidace v zemi původu. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením soudu,
že je s podivem, že stěžovatel soudu nepředložil listinné důkazy o svém obvinění ze špionáže;
soud podle stěžovatele nemohl vyloučit některé důkazní prostředky. Stěžovatel
rovněž zpochybnil možnost obrátit se na úřad ombudsmana. Soud podle stěžovatele pochybil,
když neshledal vady správního řízení a konstatoval soulad napadeného rozhodnutí
se zákonem. I ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 12. 2. 2003,
čj. 105419/2003-LP, totiž vyplývá, že přes oficiální možnost stížností ke státním úřadům
a navzdory existenci úřadu ombudsmana je vymahatelnost práva na Ukrajině problematická
a nevylučuje možnost nezákonného pronásledování osob ze strany státních orgánů. Stěžovatel
rovněž napadeným rozhodnutím vytýká nesprávné posouzení právní otázky překážky
vycestování podle §91 zákona o azylu; v nedostatečném vypořádání se s touto skutečností
spatřuje stěžovatel rovněž nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Stěžovatel
dále uvedl, že ačkoliv mu byla usnesením krajského soudu ustanovena pro řízení o žalobě
zástupkyní advokátka Mgr. Pavla Ducháčková, na ústní jednání se tato advokátka nedostavila
a místo ní byl přítomen JUDr. Urban, jenž nebyl ustanoven na základě plné moci
ani na základě rozhodnutí soudu. V této skutečnosti stěžovatel spatřuje zkrácení na jeho právu
na spravedlivý proces. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2005, čj. 28 Az 3/2005 - 51, byl zrušen a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení; současně stěžovatel požádal o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání a uvedl,
že jeho rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení
o kasační stížnosti žalovaný odkázal na správní spis, zejména na podání a výpovědi
stěžovatele v průběhu řízení o udělení azylu. Žalovaný zopakoval, že v řízení nebyly zjištěny
skutečnosti pro udělení podle §12 zákona o azylu; na udělení humanitárního azylu podle §14
zákona o azylu pak není právní nárok. Žalovaný upozornil na změnu politických poměrů
na Ukrajině, pročež již stěžovatelovy obavy nejsou aktuální. Žalovaný navrhl zamítnutí
kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní
soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady
podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
První důvod kasační stížnosti je uveden v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí krajského
soudu pro nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné
posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována
nesprávná právní norma, popřípadě je aplikována správná právní norma,
která je však nesprávně vyložena. Pokud jde o přesvědčení stěžovatele, že u něj byl dán důvod
pro udělení azylu z důvodu pronásledování ze strany prokurátora, jež bylo způsobeno
mj. činností stěžovatele pro Útvar pro odhalování organizovaného zločinu v České republice
v roce 1997, pak je třeba ve shodě se žalovaným i krajským soudem poukázat na to,
že v řízení o udělení azylu bylo prokázáno, že jednání prokurátora vůči stěžovateli nebylo
způsobeno žádnou skutečností podle §12 zákona o azylu, nýbrž že se jednalo o profesionální
selhání jednotlivce, proti němuž však státní orgány v zemi původu zakročily. Nebylo
tedy možné dospět k závěru, že státní orgány v zemi původu odmítly žalobci poskytnout
pomoc, a proto nemohla přicházet v úvahu subsidiární ochrana formou udělení azylu.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil se žalovaným i s krajským soudem v tom, že jednání
prokurátora vůči stěžovateli bylo nepochybně jednáním pro stěžovatele nepříjemným,
nejednalo se však – jak již bylo výše uvedeno – o jednání podřaditelné pod důvody
pro udělení azylu. Stěžovatel dále vyslovil přesvědčení, že mu měl být udělen humanitární
azyl podle §14 zákona o azylu a že na něj měla být vztažena překážka vycestování podle §91
zákona o azylu. Pokud jde o humanitární azyl, k jehož udělení žalovaný neshledal důvody,
je vhodné – ač tuto skutečnost stěžovatel nerozporuje – zopakovat, že na udělení
humanitárního azylu není právní nárok a správní soud proto takové rozhodnutí přezkoumává
pouze v tom rozsahu, zda žalovaný při rozhodování nepřekročil zákonem stanovené meze
správního uvážení, případně je nezneužil. Krajský soud ve svém rozsudku správně uvedl,
že žalovaný měl pro rozhodnutí dostatek podkladů spočívajících v konkrétních zprávách
i v informacích od samotného žalobce, a neshledal žádné pochybení v postupu žalovaného,
jenž žalobci neudělil humanitární azyl; Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem ztotožnil.
Pokud jde o námitku týkající se splnění podmínek pro vyslovení existence překážky
vycestování, v řízení o udělení azylu stěžovatel neuvedl žádné důvody, jež by odůvodňovaly
vyslovení překážky vycestování podle §91 zákona o azylu. Naopak v řízení bylo zjištěno,
že státní orgány neodmítly žalobci poskytnout pomoc ohledně problémů s prokurátorem
a v době odjezdu žalobce z vlasti tedy tyto žalobcovy problémy již netrvaly. Za této situace
se tedy lze ztotožnit s názorem žalovaného i krajského soudu, že u stěžovatele nebyl
dán zákonný důvod pro vyslovení překážky vycestování. Ze všech uvedených důvodů dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
není dán.
Další důvod kasační stížnosti je uveden v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl
napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Stěžovatel spatřuje vadu řízení o udělení azylu
v tom, že si žalovaný neopatřil dostatečné množství podkladů pro posouzení otázky udělení
humanitárního azylu. V této souvislosti soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v řízení
o udělení azylu je nezbytná aktivita samotného žadatele o azyl. Žalovaný není povinen
zjišťovat existenci důvodů pro udělení azylu, které žadatel sám neuvedl v průběhu řízení
o udělení azylu. Z těchto důvodů nelze ve skutečnosti, že žalovaný neshromažďoval důkazy
a podklady pro rozhodnutí ohledně skutečností žalobcem neuvedených ve správním řízení,
spatřovat vadu řízení, jež by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného.
Podle názoru zdejšího soudu byl skutkový stav v řízení o udělení azylu zjištěn dostatečně
a nebyly zde žádné skutečnosti, které by žalovaný k újmě žalobce dostatečně neobjasnil;
naopak žalovaný v řízení postavil najisto fakt, že problémy žalobce s prokurátorem nebylo
možné podřadit pod důvody pro udělení azylu. Z tohoto důvodu nebylo již třeba provádět
dokazování v řízení před krajským soudem. Věc lze tedy uzavřít tak, že krajský soud
postupoval správně, pokud neshledal vady řízení o udělení azylu; proto není dán důvod
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Posledním důvodem kasační stížnosti stěžovatele je tvrzená nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonnost rozhodnutí o věci
samé, tedy důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nepřezkoumatelnost
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí je třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá
o důvody, které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí. Podle stěžovatele se soud
dostatečně nevypořádal s přezkumem existence překážky vycestování podle §91 zákona
o azylu, čímž měla být založena nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. K této námitce
je zapotřebí poukázat na to, že v žalobním řízení stěžovatel neuplatnil žádnou žalobní námitku
vztahující se k nevyslovení překážky vycestování podle §91 zákona o azylu, se
kterou by se krajský soud řádně nevypořádal. Pouhým subjektivním a obecně formulovaným
přesvědčením žalobce, že – na rozdíl od názoru žalovaného i krajského soudu,
s nimiž se Nejvyšší správní soud ztotožnil – splnil předpoklady pro vyslovení překážky
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, nemůže být založena nepřezkoumatelnost
rozhodnutí krajského soudu. Pokud jde o námitku stěžovatele, že byl zkrácen na právu
na spravedlivý proces tím, že se namísto ustanovené advokátky Mgr. Pavly Ducháčové
k jednání u krajského soudu dostavil advokát JUDr. Urban, Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že se v daném případě nejedná o stěžovatelem tvrzené procesní pochybení.
V soudním spise sp. zn. 28 Az 3/2005 je totiž pod č. l. 39 řádně založeno substituční pověření
udělené Mgr. Pavlou Ducháčkovou advokátovi JUDr. Arnoštu Urbanovi. Podle §31 odst. 1
o. s. ř. použitého přiměřeně podle §64 s. ř. s. má ustanovený zástupce stejné procesní
postavení jako zástupce na základě procesní plné moci a podle odst. 2 téhož ustanovení byl-li
zástupcem ustanoven advokát, má stejné postavení jako advokát, jemuž účastník udělil plnou
moc. Podle §25 odst. 2 o. s. ř. je advokát – s ohledem na výše uvedené tedy také ustanovený
advokát – oprávněn nechat se zastoupit jiným advokátem. Bylo-li tedy v soudním spise
řádně založeno substituční pověření udělené ustanovenou advokátkou jinému advokátovi,
jenž se na jejím základě dostavil k jednání před krajským soudem, nebyla shledána důvodnou
stěžovatelem namítaná vada řízení. Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. tedy není dán.
Nejvyšší správní soud ze všech uvedených důvodů kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud již samostatně
nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Stěžovateli byla pro toto řízení před soudem ustanovena soudem zástupkyní advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.,
§120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátky částkou 1000 Kč za jeden úkon právní
služby podle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu
(dále jen „advokátní tarif“) ve znění účinném do 31. 8. 2006, a sice za první poradu s klientem
včetně převzetí a přípravy zastoupení. Soud advokátce dále přiznal 1 x 75 Kč paušální
náhrady hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Protože advokátka soudu doložila,
že je plátkyní daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšují se náklady řízení o částku
odpovídající dani, kterou je advokátka povinna odvést z odměny za zastupování a z náhrad
hotových výdajů podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.).
Částka daně vypočtená podle §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb.
činí 204,30 Kč; odměna advokátky navýšená o daň tedy činí 1279,30 Kč. Zástupkyni žalobce
se tedy přiznává celková náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 1279,30 Kč.
Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. října 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu