ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.338.2005
sp. zn. 3 Azs 338/2005 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci
žalobkyně A. S., zastoupené Mgr. Anetou Bendovou, advokátkou se sídlem S. K. Neumanna
725, Hradec Králové, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační
politiky, se sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 11. 11. 2004, čj. OAM-2587/VL-20-K03-2004, vedené u Krajského soudu
v Hradci Králové pod sp. zn. 28 Az 1/2005, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2005, č. j. 28 Az 1/2005 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokátky Mgr. Anety Bendové se u r č u je částkou 1279,30 Kč.
Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 11. 2004, čj. OAM-2587/VL-20-K03-2004, nebyl
žalobkyni (dále též „stěžovatelka“) udělen azyl v České republice podle §12, §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů;
současně na ni nebyla vztažena překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Podle žalovaného nebyla žalobkyně členkou politické strany ani nevyvíjela činnost směřující
k uplatňování politických práv a svobod; nebyl tedy dán důvod pro udělení azylu podle §12
písm. a) zákona o azylu. Důvodem žádosti žalobkyně o udělení azylu byla její obava o životy
rodičů, pocit omezování vzhledem k židovskému původu matky a nemožnost vykonávat
profesi právníka. Tyto obavy pramenily z údajného sdělení děkana, že žalobkyně nedostuduje
vysokou školu s dobrým prospěchem, jelikož její otec měl problémy s místními orgány,
zejména s prokurátorem. Žalovaný zdůraznil, že výhružky děkana nebyly naplněny; navíc
si žalobkyně na toto jednání nikde nestěžovala, ačkoliv tak učinit mohla a mělo jí to být
jako posluchačce právnické fakulty známo. Žalobkyně však pouze uvedla, že případná
stížnost by byla stejně zbytečná. Skutečnost, že se žalobkyně stala terčem slovních útoků
ze strany svých spolužáků kvůli židovskému původu matky, nemůže sama o sobě založit
pronásledování ve smyslu zákona o azylu, neboť by se muselo jednat o masový jev
podporovaný, trpěný či nedostatečně potlačovaný státními orgány; o to se však v případě
žalobkyně nejednalo. Žalovaný tedy neshledal ani důvod pro udělení azylu podle §12
písm. b) zákona o azylu. Žalovaný se dále vyjádřil k neudělení azylu podle §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona o azylu a obsáhle se vypořádal i s neexistencí překážky vycestování podle §91
zákona o azylu.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2005,
čj. 28 Az 1/2005 - 28, byla zamítnuta žaloba proti tomuto rozhodnutí žalovaného. Podle soudu
žalobkyně v řízení o udělení azylu ani při jednání před soudem nesdělila žádnou skutečnost
svědčící o jejím pronásledování v zemi původu z některého důvodu podle §12 zákona
o azylu. Soud uvedl, že žalobkyně přes tvrzené obtíže dokončila střední školu a byla přijata
ke studiu na vysoké škole, přestože již v té době trvaly problémy jejího otce. Soud se ztotožnil
s názorem žalovaného, že žalobkyni jako posluchačce právnické fakulty měla být známa
možnost stěžovat si na jednání děkana. Pokud jde o útoky na žalobkyni kvůli židovskému
původu její matky, sama žalobkyně připustila, že se jednalo toliko o útoky slovní.
Takové invektivy se mohou podle soudu objevit v každé společnosti a nejsou samy o sobě
považovány za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Soud se dále ztotožnil s neudělením
azylu žalobkyni podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu i s rozhodnutím o neexistenci
překážky vycestování podle §91 zákona o azylu, neshledal ani žádné vady správního řízení
a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné kasační stížnosti stěžovatelka uplatnila důvody kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Námitky ohledně nedostatečně zjištěného
skutkového stavu, jež žalobkyně uvedla v žalobě, se týkaly především nedostatečného
obstarání podkladů žalovaným, pročež nemohla být objektivně posouzena ani otázka
humanitárního azylu. Stěžovatelka uvedla, že odůvodnění rozhodnutí o neudělení
humanitárního azylu postrádá uvedení skutečností a úvah žalovaného; stěžovatelka
si přitom je vědoma toho, že na udělení humanitárního azylu není právní nárok. Odůvodnění
tohoto rozhodnutí žalovaného však nelze podle stěžovatelky považovat za dostačující,
neboť z něj nejsou seznatelné jeho úvahy. Soud měl podle stěžovatelky povinnost přezkoumat
dostatečnost shromážděných podkladů pro rozhodnutí žalovaného podle §14 zákona o azylu.
Žalovaný přitom vycházel jen z obecných zpráv o zemi původu žalobkyně a v odůvodnění
rozhodnutí se s jejich obsahem dostatečně nevypořádal. Stěžovatelka vytýká žalovanému,
že se při posuzování podmínek pro udělení humanitárního azylu nevypořádal s tím, že manžel
stěžovatelky O. S. (zde jde zřejmě o omyl; podle správního spisu je O. S. otcem stěžovatelky
A. S. – pozn. soudu) byl v roce 1997 na území České republiky nápomocen Útvaru pro
odhalování organizovaného zločinu při vyšetřování aktivit nelegálních skupin v České
republice. Žalovaný ani soud se pak dostatečně nevypořádali ani s následky této spolupráce
poté, co se o ní dozvěděly ukrajinské státní orgány a následně rodinu pronásledoval
prokurátor. Soud podle stěžovatelky pochybil, když neshledal vady správního řízení
a konstatoval soulad napadeného rozhodnutí se zákonem. Stěžovatelka dále namítá, že i ze
zprávy Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 12. 2. 2003, čj. 105419/2003-
LP, vyplývá, že přes oficiální možnost stížností ke státním úřadům a navzdory existenci úřadu
ombudsmana je vymahatelnost práva na Ukrajině problematická a nevylučuje možnost
nezákonného pronásledování osob ze strany státních orgánů. Stěžovatelka rovněž napadeným
rozhodnutím vytýká nesprávné posouzení právní otázky překážky vycestování podle §91
zákona o azylu. Správní orgán ani soud se nezabývali postavením židovské menšiny na
Ukrajině; v tom spočívá rovněž tvrzená nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Ze
všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 25. 5. 2005, čj. 28 Az 1/2005 - 28, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání a uvedl,
že jeho rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení
o kasační stížnosti žalovaný odkázal na správní spis, zejména na podání a výpovědi
stěžovatelky v průběhu řízení o udělení azylu. Žalovaný označil za nedůvodný poukaz
na pronásledování rodiny z důvodu činnosti otce stěžovatelky pro Útvar pro odhalování
organizovaného zločinu; otec stěžovatelky navíc sám podal kasační stížnost proti zamítnutí
žaloby směřující proti rozhodnutí o neudělení azylu. Pokud jde o obavu stěžovatelky
z obtěžování kvůli židovskému původu její matky, žalobkyně neuvedla žádné konkrétní
skutečnosti, jichž se v této souvislosti po návratu do vlasti obává. Žalovaný navrhl zamítnutí
kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá
důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal
vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
První důvod kasační stížnosti je uveden v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí krajského
soudu pro nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné
posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována
nesprávná právní norma, popřípadě je aplikována správná právní norma,
která je však nesprávně vyložena. Stěžovatelka v kasační stížnosti vyslovila přesvědčení,
že jí měl být udělen humanitární azyl podle §14 zákona o azylu a že na ni měla být vztažena
překážka vycestování podle §91 zákona o azylu. Pokud jde o humanitární azyl,
k jehož udělení žalovaný neshledal důvody, je vhodné – ač tuto skutečnost stěžovatelka
nerozporuje – zopakovat, že na udělení humanitárního azylu není právní nárok a správní soud
proto takové rozhodnutí přezkoumává pouze v tom rozsahu, zda žalovaný při rozhodování
nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení, případně je nezneužil. Krajský soud
ve svém rozsudku správně uvedl, že žalovaný měl pro rozhodnutí dostatek podkladů
spočívajících v konkrétních zprávách i v informacích od samotné žalobkyně, a neshledal
žádné pochybení v postupu žalovaného, jenž žalobkyni neudělil humanitární azyl; Nejvyšší
správní soud se s tímto závěrem ztotožnil. Pokud jde o námitku týkající se splnění podmínek
pro vyslovení existence překážky vycestování, v řízení o udělení azylu stěžovatelka neuvedla
žádné důvody, jež by odůvodňovaly vyslovení překážky vycestování podle §91 zákona
o azylu; ani tvrzení stěžovatelky v kasační stížnosti o obavách z návratu do země původu
vzhledem k židovskému původu matky nemohou bez dalšího založit existenci překážky
vycestování. Pokud jde o tvrzení týkající se situace otce stěžovatelky, tyto důvody by mohly
být případně posuzovány v rámci řízení o kasační stížnosti ve věci pana O. S.. Ze všech
uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že důvod kasační stížnosti podle §
103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není dán.
Další důvod kasační stížnosti je uveden v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl
napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Stěžovatelka spatřuje vadu řízení o udělení
azylu v tom, že si žalovaný neopatřil dostatečné množství podkladů pro posouzení otázky
udělení humanitárního azylu. V této souvislosti soud považuje za nezbytné zdůraznit,
že v řízení o udělení azylu je nezbytná aktivita samotného žadatele o azyl. Žalovaný
není povinen zjišťovat existenci důvodů pro udělení azylu, které žadatel sám neuvedl
v průběhu řízení o udělení azylu. Z těchto důvodů ve skutečnosti, že žalovaný
neshromažďoval důkazy a podklady pro rozhodnutí ohledně skutečností žalobkyní
neuvedených ve správním řízení, nelze spatřovat vadu řízení, jež by mohla mít vliv
na zákonnost rozhodnutí žalovaného. Věc lze tedy uzavřít tak, že krajský soud postupoval
správně, pokud neshledal vady správního řízení; proto není dán důvod kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Posledním důvodem kasační stížnosti stěžovatelky je tvrzená nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonnost rozhodnutí o věci
samé, tedy důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nepřezkoumatelnost
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí je třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá
o důvody, které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí. Podle stěžovatelky se soud
dostatečně nevypořádal s přezkumem existence překážky vycestování podle §91 zákona
o azylu, čímž měla být založena nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. K této námitce
je zapotřebí poukázat na to, že v žalobním řízení stěžovatelka neuplatnila žádnou žalobní
námitku vztahující se k nevyslovení překážky vycestování podle §91 zákona o azylu,
se kterou by se krajský soud řádně nevypořádal. Pouhým subjektivním a obecně
formulovaným přesvědčením žalobkyně, že – na rozdíl od názoru žalovaného i krajského
soudu, s nimiž se Nejvyšší správní soud ztotožnil – splnila předpoklady pro vyslovení
překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, nemůže být založena
nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu. Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. tedy není dán.
Nejvyšší správní soud ze všech uvedených důvodů kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud již samostatně
nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s kasační stížností žalobkyně žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Stěžovatelce byla pro toto řízení před soudem ustanovena soudem zástupkyní advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.,
§120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátky částkou 1000 Kč za jeden úkon právní
služby podle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu
(dále jen „advokátní tarif“) ve znění účinném do 31. 8. 2006, a sice za první poradu
s klientkou včetně převzetí a přípravy zastoupení. Soud advokátce dále přiznal 1 x 75 Kč
paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Protože advokátka soudu
doložila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšují se náklady řízení
o částku odpovídající dani, kterou je advokátka povinna odvést z odměny za zastupování
a z náhrad hotových výdajů podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35
odst. 8 s. ř. s.). Částka daně vypočtená podle §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 204,30 Kč; odměna advokátky navýšená o daň tedy činí 1279,30 Kč. Zástupkyni
žalobkyně se tedy přiznává celková náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši
1279,30 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. října 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu