ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.352.2005
sp. zn. 3 Azs 352/2005 - 116
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: D. A. T.,
právně zastoupen JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem Štefánikova 8, Brno,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, 170 34 Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2005,
č. j. 55 Az 224/2004 - 77,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek
Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2004, č. j. OAM-67/PR-P15-2004. Tímto rozhodnutím
správního orgánu byl stěžovateli podle ustanovení §17 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“) odňat azyl a bylo vysloveno, že se na stěžovatele
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Stěžovatel označil za důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“). Má zato, že v jeho případě nebyly splněny zákonné podmínky pro odnětí
azylu za účelem sloučení rodiny dle §17 odst. 2 zákona o azylu a že žalovaný pochybil,
když v řízení nezkoumal, zda po odpadnutí důvodů udělení azylu neexistují u stěžovatele jiné
důvody zvláštního zřetele hodné, které by odůvodňovaly udělení azylu např. z humanitárních
důvodů dle §14 téhož zákona. Stěžovatel namítá, že žalovaný nevycházel ve svém
rozhodování z úplně a spolehlivě zjištěného skutkového stavu, neboť jeho závěr potvrzený
krajským soudem, že stěžovatelem tvrzené skutečnosti nelze považovat za důvody zvláštního
zřetele hodné ve smyslu ustanovení §17 odst. 2 zákona o azylu, nemá oporu ve správním
spisu. Dle stěžovatele se veškeré zkoumání žalovaného omezilo pouze na konstatování,
že stěžovatel na podporu svého zájmu na zachování azylu uvedl pouze ekonomické důvody
a sociální vazby. Tvrzenými okolnostmi se však žalovaný zabýval pouze jednotlivě a již
neposoudil, zda by jím uváděné důvody nebylo možné považovat za zvláštního zřetele hodné
v případě jejich komplexního posouzení ze strany správního orgánu. Z uvedených důvodů
proto stěžovatel navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření označil kasační stížnost za nedůvodnou, neboť
se domnívá, že jeho správní rozhodnutí i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy. Krajský soud se ztotožnil se závěry žalovaného ohledně splnění
podmínek pro odnětí azylu a neshledal, že by žalovaný vybočil při posuzování okolností
stěžovatelova případu z mezí správního uvážení. Proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost zamítl.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Rozhodnutím Policejního prezídia České republiky, ředitelství služby cizinecké
a pohraniční policie ze dne 5. 8. 1996, č. j. PPR-4147/RCP-C247-96 bylo stěžovateli přiznáno
postavení uprchlíka podle §3 zákona č. 498/1990 Sb., o uprchlících, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o uprchlících“), neboť byl v době rozhodování nezletilým dítětem
cizince (otce), kterému bylo dřívějším rozhodnutím ministra vnitra č. j. U-360-10/93 ze dne
11. 10. 1993 přiznáno postavení uprchlíka dle §2 odst. 1 citovaného zákona.
Dne 16. 4. 2004 žalovaný vydal pod č. j. OAM-67/PR-P15-2004 rozhodnutí o odnětí
azylu stěžovateli podle ustanovení §17 odst. 2 zákona o azylu, a to na základě zjištění, že dne
8. 3. 2004 bylo pod č. j. OAM-38/PR-2004 rozhodnuto o odnětí azylu jeho otci dle ustanovení
§17 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Žalovaný v průběhu řízení vycházel z pohovoru
konaného dne 25. 3. 2004 a ze shromážděných listinných podkladů obsahujících aktuální
informace ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv
v Rumunsku. Z protokolu o pohovoru vyplynulo, že stěžovatel až do jara roku 2002 pracoval
v Brně jako stavební dělník, v prosinci téhož roku byl zadržen policií, obviněn z loupežného
přepadení a v roce 2003 odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání čtyř let. Vypověděl,
že po návratu z výkonu trestu by se rád vrátil ke své družce a svým dvěma dětem a začal nový
život. Přestože mu v případě návratu žádné nebezpečí nehrozí, do země původu se vrátit
nehodlá, neboť celá jeho rodina žije na území České republiky (dále jen „ČR“). Žalovaný
s ohledem na výše uvedené uzavřel, že u stěžovatele pominul zákonný důvod, pro který
mu byl azyl za účelem sloučení rodiny udělen, a že neshledal ani jiný zřetele hodný důvod
pro jeho ponechání.
Stěžovatel napadl výše označené rozhodnutí žalobou u krajského soudu, v níž
především namítal, že se žalovaný v průběhu správního řízení nezabýval skutečnostmi
týkajícími se rodinných poměrů stěžovatele, a tedy dostatečným způsobem nezkoumal,
zda nejsou u stěžovatele dány důvody zvláštního zřetele hodné pro opakované udělení azylu,
a to azylu humanitárního dle §14 zákona o azylu. Pochybení správního orgánu stěžovatel
shledal také v nesprávném posouzení otázky existence překážky vycestování dle §91 zákona
o azylu. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že otázku porušování lidských práv nelze
pro účely konkrétního řízení posuzovat v obecné rovině, tj. pouze tak, že ze zpráv o zemi
původu skutečnost plošného porušování lidských práv ze strany státní moci nevyplývá,
ale je nutné posoudit, zda taková újma nehrozí konkrétní osobě. Stěžovatel uvedl,
že je romské národnosti, a proto mu ze strany státní moci hrozí jednání naplňující znaky
rasové diskriminace, přičemž intenzita takového jednání může být značná.
Krajský soud se ztotožnil se závěry žalovaného, že důvody, pro které bylo stěžovateli
v roce 1996 přiznáno postavení uprchlíka, pominuly, když otci stěžovatele byl azyl dle §17
odst. 1 písm. f) zákona o azylu odejmut. Námitky stěžovatele, že se žalovaný dostatečně
nezabýval rodinnými poměry stěžovatele, krajský soud neshledal důvodnými, neboť
ze správního spisu vyplynulo, že žalovanému bylo známo, že stěžovatel má dvě nezletilé děti
s rumunskou občankou, kteří v současné době pobývají na území ČR a jsou (až na druhé
nezletilé dítě) rovněž žadateli o azyl. Jestliže tedy žalovaný uvážil, že uvedené skutečnosti
nepovažuje za důvody zvláštního zřetele hodné pro ponechání azylu stěžovateli, nevybočil
při posuzování okolností případu z mezí správního uvážení, které jsou pro správní orgán
stanoveny zákazem libovůle. Ani námitku stěžovatele týkající se výroku o neexistenci
překážek vycestování dle §91 zákona o azylu nepovažoval krajský soud za důvodnou.
Žalovaný si pro své rozhodnutí zajistil dostatečné informace o zemi původu, z provedených
důkazů vyplynulo, že Rumunsko je demokratickým právním státem, kde dochází
k postupnému zlepšování postavení romské komunity a nedochází zde k diskriminaci
pro zastávání politických postojů či pro příslušnost k národnostní menšině,
či že by k takovému jednání docházelo ze strany státní moci. Rovněž nebylo prokázáno,
že by stěžovateli při návratu do země původu hrozilo nebezpečí mučení, nelidského
či ponižujícího zacházení nebo trestu, že by stěžovatelův život byl ohrožen v důsledku
válečného konfliktu, nebo že by Rumunsko žádalo vydání stěžovatele pro trestný čin.
Ze všech uvedených důvodů proto krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Přestože stěžovatel uvádí,
že rozsudek krajského soudu napadá z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., podle
jejího obsahu je v ní namítán pouze důvod odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. b)
téhož zákona, tj. tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu
zrušit. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
důvodů uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Ke kasační námitce týkající se pochybení krajského soudu ohledně porušení
ustanovení §17 odst. 2 zákona o azylu, kdy dle názoru stěžovatele byl žalovaný povinen
v řízení zkoumat, zda po odpadnutí důvodů udělení azylu neexistovaly jiné důvody zvláštního
zřetele hodné odůvodňující udělení azylu humanitárního dle §14 zákona o azylu, Nejvyšší
správní soud uvádí následující:
Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovateli bylo postavení uprchlíka
přiznáno dle ustanovení §3 zákona o uprchlících, podle kterého bylo možné postavení
uprchlíka přiznat též manželovi a nezletilým dětem cizince, jemuž bylo postavení uprchlíka
přiznáno dle ustanovení §2 odst. 1 citovaného zákona. Otci stěžovatele bylo postavení
uprchlíka přiznáno podle §2 odst. 1 zákona o uprchlících, tj. pro odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro politické přesvědčení, a stěžovateli tak bylo přiznáno postavení uprchlíka
pro jeho příbuzenecký vztah k této osobě, ačkoliv sám podmínky dle citovaného ustanovení
zákona o uprchlících nesplňoval.
Zákon o uprchlících byl zrušen ustanovením §96 zákona o azylu a podle jeho
ustanovení §94 odst. 2 se cizinec, kterému bylo přiznáno postavení uprchlíka podle dřívější
právní úpravy, považuje dnem účinnosti zákona o azylu (tj. dnem 1. 1. 2000) za azylanta
ve smyslu zákona o azylu. V právní úpravě účinné ke dni vydání napadeného rozhodnutí
žalovaného (tj. zákon o azylu), je tedy obdobou takto přiznaného postavení uprchlíka udělení
azylu za účelem sloučení rodiny dle ustanovení §13, přičemž odnětí tohoto azylu upravuje
ustanovení §17 odst. 2 téhož zákona. Dle znění ustanovení §17 odst. 2 zákona o azylu
se azyl za účelem sloučení rodiny odejme, zanikne-li důvod, pro který byl azyl udělen,
a nebude-li shledán jiný zřetele hodný důvod pro jeho ponechání.
V průběhu řízení před žalovaným i krajským soudem bylo prokázáno, že důvod,
pro který byl stěžovateli udělen status azylanta za účelem sloučení rodiny, zanikl, když jeho
otci byl azyl rozhodnutím žalovaného odejmut dle ustanovení §17 odst. 1 písm. f) zákona
o azylu. Podle tohoto ustanovení se azyl udělený z důvodů podle §12 zákona o azylu odejme,
jestliže azylant může užívat ochrany státu, jehož je státním občanem, poněvadž důvody
pro udělení azylu pominuly.
Rovněž tvrzení stěžovatele, že se žalovaný dostatečně nezabýval rodinnými
poměry stěžovatele, neshledal Nejvyšší správní soud důvodným, když se ztotožnil se závěry
krajského soudu, že žalovanému byly rodinné poměry stěžovatele v době rozhodování známy
a že skutečnosti, které v průběhu pohovoru uváděl, lze označit jako důvody ekonomické
a sociální vazby. Jak žalovaný, tak i krajský soud vycházely při posuzování důvodů zřetele
hodných pro ponechání azylu z protokolu o pohovoru vedeného se stěžovatelem ve věznici
v Brně-Bohunicích a dále z podkladů obsažených ve správním spisu a shromážděných
žalovaným v průběhu správního řízení. Jestliže tedy žalovaný v průběhu řízení uvážil,
že skutečnosti vyplývající z obsahu správního spisu neshledává za důvody zvláštního zřetele
hodné, jedná se o správní uvážení, které soud dle §78 odst. 1 s. ř. s. přezkoumává pouze
v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů. V daném
případě krajský soud nepochybil, když neshledal, že by správní orgán vybočil při posuzování
okolností žalobcova případu z rámce, který je pro správní uvážení stanoven „zákazem
libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu“. Takto Nejvyšší správní soud judikoval ve svém rozsudku
ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55 (www.nssoud.cz).
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavřel, že rozhodnutí
o odnětí azylu bylo vydáno zcela v souladu se zákonem, a rovněž tvrzení stěžovatele,
že mu měl být udělen azyl dle §14 zákona o azylu nebylo shledáno opodstatněným,
když ustanovení §17 odst. 2 zákona o azylu hovoří o ponechání azylu (a nikoliv udělování
azylu nového) v případě, že by u stěžovatele byly shledány důvody zvláštního zřetele hodné.
Aplikace ustanovení §14 zákona tak v daném případě nemá místo.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal, že si správní orgán neopatřil
pro své rozhodnutí potřebné podklady, a tudíž nevyšel ze spolehlivě a úplně zjištěného
stavu věci. Jaké podklady si měl správní orgán opatřit a jaké doklady považoval stěžovatel
za potřebné však v kasační stížnosti neuvedl.
K takto uplatněné kasační námitce Nejvyšší správní soud konstatuje, že s ohledem
na zásadu dispoziční a zásadu koncentrace řízení, jimiž je řízení ve správním soudnictví
ovládáno, není možné, aby Nejvyšší správní soud k této námitce ve smyslu ustanovení §109
odst. 4 s. ř. s. přihlížel a touto se zabýval, neboť stěžovatel neuplatnil uvedenou námitku
již v řízení před krajským soudem, ale až poté, co krajský soud vydal ve věci rozhodnutí.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění žádného
z důvodů kasační stížností uplatňovaných stěžovatelkou, sám neshledal vady uvedené
v ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a kasační
stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Žalovanému proto nepřísluší právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 4 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu