ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.357.2005
sp. zn. 3 Azs 357/2005 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Milady Haplové a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobců
a) A. J., b) N. J., c) nezl. O. J., zastoupeného matkou – žalobkyní ad b) jako zákonnou
zástupkyní, všichni zastoupeni Mgr. Pavlou Rozumkovou, pracovnicí Organizace pro pomoc
uprchlíkům, se sídlem Veletržní 24, Praha 7, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor
azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7,
o žalobách proti rozhodnutí žalovaného ve věci žalobce ad a) ze dne 29. 11. 2004, čj. OAM-
2301/VL-18-05-2003, a proti rozhodnutí žalovaného ve věci žalobkyně ad b) a nezl. žalobce
ad c) ze dne 29. 11. 2004, čj. OAM-2303/VL-18-05-2003, vedených u Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočka v Liberci pod sp. zn. 59 Az 60/2004, o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 17. 8. 2005, č. j. 59
Az 60/2004 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobcům se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného (dále též „stěžovatel“) ze dne 29. 11. 2004, čj. OAM-
2301/VL-18-05-2003, nebyl žalobci ad a) udělen azyl v České republice podle §12, §13
odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů;
současně na žalobce nebyla vztažena překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Podle žalovaného byly důvodem žádosti žalobce o udělení azylu obavy z jednání bratranců
kvůli sporům o pozemky a snaha o zajištění vzdělání dětí. Žalovaný uvedl, že žalobce ad a)
neventiloval žádné skutečnosti svědčící o jeho pronásledování za uplatňování politických práv
a svobod; proto nebyl shledán důvod pro udělení azylu podle §12 písm. a) zákona o azylu.
Problémy rodinného charakteru pak byly podle žalovaného způsobeny spory žalobce ad a)
s bratranci, v jejichž důsledku došlo k zabití dvou žalobcových bratrů a k odvedení jeho
tchána. Z obav z dalšího jednání bratranců, kteří měli mít styky se současnými představiteli
vlády, žalobce přiměl opustit se svou rodinou zemi původu. Žalovaný uvedl, že jde
o problémy rodinného rázu a že obavy z jednání soukromých osob nemají spojitost s taxativně
vymezenými důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Jiné než zde uvedené
skutečnosti přitom nezakládají důvod pro udělení azylu. Z vyjádření žalobce ad a) v průběhu
řízení o udělení azylu podle žalovaného vyplývá, že příčinou problémů byly rodinné rozpory
mající podstatu v rozdílných názorech na využití majetku získaného v rámci dědictví. Tyto
důvody jsou však podle žalovaného odlišné od důvodů azylově relevantních. Ani snaha
o zajištění vzdělání synovi není podle žalovaného důvodem pro udělení azylu v České
republice. K obecné nespokojenosti žalobce se stavem afghánské společnosti žalovaný uvedl,
že po mnohaletém ozbrojeném konfliktu sice nejsou všechny problémy vyřešeny, ale potíže
po svržení vládnoucího hnutí Tálibán v zemi se týkají každodenního života milionů obyvatel
Afghánistánu bez rozdílu. Navíc nová vláda se skládá ze všech ve státě významných
národností, mj. i Tádžiků, k nimž se žalobce ad a) hlásí; žalovaný proto v nespokojenosti
žalobce ad a) neshledal důvod pro udělení azylu. Žalovaný se dále vyjádřil k neudělení azylu
podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu. K nevztažení překážky vycestování podle §91
zákona o azylu žalovaný uvedl, že se seznámil se všeobecným politickým vývojem
v Afghánistánu a dospěl k závěru, že tato země dosáhla významného pokroku při zakládání
institucí demokracie a dobrého řízení státu. Přitom nedospěl k závěru, že by byl v případě
návratu do země původu ohrožen život nebo svoboda žalobce ad a) z důvodu jeho rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení.
Žalovaný se zabýval i tím, zda žalobci ad a) hrozí v případě návratu do země původu
nebezpečí mučení, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestu; dospěl však k závěru,
že nikoliv, neboť afghánská vláda prosazuje dodržování lidských práv, přičemž byla zrušena
všechna nařízení vlády Tálibánu. Žalobce ad a) navíc neuvedl jediný případ perzekuce proti
své osobě ze strany současných afghánských státních orgánů. Po zhodnocení výpovědi
žalobce ad a) a informací o zemi původu nedospěl žalovaný k závěru, že by žalobci hrozilo
v zemi původu mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest. Žalovaný uzavřel,
že ukončení pobytu v České republice není ani v rozporu s dalšími částmi §91 zákona
o azylu, a sice ohrožením života v důsledku válečného konfliktu, jeho vydání nepředstavuje
podle žalovaného rozpor s mezinárodními závazky. Rovněž není žádáno vydání žalobce
za trestný čin, ze který stanoví jeho země původu trest smrti.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 11. 2004, čj. OAM-2303/VL-18-05-2003, nebyl
žalobkyni ad b) a nezl. žalobci ad c) udělen azyl v České republice podle §12, §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona o azylu; současně na ně nebyla vztažena překážka vycestování podle §91
zákona o azylu. Podle žalovaného byla důvodem žádosti o udělení azylu obava o život
manžela žalobkyně ad b) a snaha o zajištění vzdělání dítěti. Žalovaný uvedl, že žalobkyně
ad b) nesdělila skutečnosti svědčící o jejím pronásledování za uplatňování politických práv
a svobod; proto nebyl shledán důvod pro udělení azylu podle §12 písm. a) zákona o azylu.
Žalovaný uvedl, že žalobkyně ad b) společně se synem – nezl. žalobcem ad c) – doprovázejí
manžela – žalobce ad a), jenž opustil zemi původu kvůli problémům s bratranci. Žalobkyně ad
b) přitom dospěla k závěru, že existuje spojitost mezi zabitím dvou bratrů žalobce ad a)
a odvedením jejího otce. Žalovaný k tomu sdělil, že uvedené problémy nemají žádnou
souvislost s taxativně vymezenými důvody pro udělení azylu; jiné než vyjmenované
skutečnosti přitom nezakládají důvod pro udělení azylu. Z vyjádření žalobkyně ad b) i jejího
manžela jednoznačně vyplývá, že příčinou problémů jsou rozpory rodinných příslušníků
z důvodů odlišných od důvodů pro udělení azylu. Žalovaný rovněž vyslovil lítost nad zabitím
bratra žalobkyně, nebylo však prokázáno, že by jeho smrt měla souvislost s nějakým azylově
relevantním důvodem. Ani snaha o zajištění vzdělání synovi není podle žalovaného důvodem
pro udělení azylu v České republice. K nevztažení překážky vycestování na žalobkyni a jejího
nezletilého syna žalovaný uvedl obdobné argumenty jako ve výše uvedeném rozhodnutí.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 17. 8. 2005,
č. j. 59 Az 60/2004 - 45, v rámci něhož spojil žaloby proti oběma rozhodnutím ke společnému
projednání a rozhodnutí, tato rozhodnutí žalovaného zrušil pro vady řízení a věci vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. Soud se ztotožnil s tím, že problémy žalobců nelze podřadit
pod důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu; soud neshledal pochybení ani při
rozhodování o neudělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Podle názoru soudu
se však žalovaný při rozhodování o překážce vycestování podle §91 odst. 1 písm. b) zákona
o azylu dopustil vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, když uvedl,
že ukončení pobytu není v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Tento svůj
závěr však žalovaný neodůvodnil a z obsahu rozhodnutí vyplývá, že v tomto směru věc
neposuzoval. Žalovaný podle soudu pochybil, neboť sice nezpochybňoval důvěryhodnost
výpovědí žalobců o tom, že byla v zemi původu zavražděna část jejich rodiny, nezabýval
se však tím, zda v případě návratu do země původu není ohrožen život žalobců. Žalovaný
se podle soudu nevypořádal s listinným důkazem, jímž byla zpráva společnosti Člověk
v tísni ze dne 17. 10. 2003 a kterou zhodnotil jen jako „zevšeobecněné zhodnocení situace
v Afghánistánu s přihlédnutím k problémům samotného účastníka řízení“. To však z obsahu
listiny podle soudu nelze dovodit, neboť z ní vyplývá, že v případě návratu do země původu
je ohrožen život žalobce ad a) a pravděpodobně i jeho rodiny. Žalovaný se nezabýval tím,
zda v případě návratu žalobců do země původu nejsou ohroženy jejich životy, byť z důvodů
azylově nerozhodných a nezhodnotil dostatečně skutečnost, že společnost Člověk v tísni,
jež zná velice dobře prostředí země původu žalobce, považuje za pravděpodobné, že v případě
návratu budou žalobci možná zavražděni. Tím, že se žalovaný nezabýval skutečností,
zda by v případě návratu žalobců do země původu nedošlo k ohrožení životů, byly by
porušeny mezinárodní závazky České republiky deklarující právo na život. Proto soud
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž žalovanému
uložil vypořádat se s obsahem listinného důkazu – zprávy společnosti Člověk v tísni –, z níž
vyplývá, že život žalobců je v případě návratu do země původu ohrožen. Soud připomněl,
že rozhodnutí žalovaného musí být v souladu s mezinárodními závazky České republiky.
Pokud jde o listinu předloženou soudu a obsahující zprávu novinářky P. P. ze dne 2. 6. 2005,
soud důkaz touto listinou neprovedl, neboť v souzené věci rušil napadené rozhodnutí bez
jednání; žalobcům však dal na zvážení předložení této listiny ve správním řízení, v rámci
něhož by se s ní musel správní orgán vypořádat. Ze všech těchto důvodů soud napadená
rozhodnutí žalovaného pro vady řízení zakládající nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro
nedostatek důvodů zrušil podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a věci vrátil žalovanému k dalšímu
řízení.
Ve včasné kasační stížnosti stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost rozsudku soudu
pro nedostatek důvodů. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by se při rozhodování nedostatečně
zabýval tím, zda je v případě návratu do země původu ohrožen život žalobců. Při rozhodování
použil relevantní informace, jež citoval ve svém rozhodnutí a dospěl k závěru, že není
naplněna žádná z taxativně vymezených podmínek pro vyslovení existence překážky
vycestování podle §91 zákona o azylu. Zprávu společnosti Člověk v tísni, o jejíž údajně
nesprávné zhodnocení soud opřel kasační stížností napadené rozhodnutí, žalovaný sice
zohlednil, avšak dospěl k závěru, že obsažená tvrzení nelze aplikovat na případ žalobců
a je přesvědčen o tom, že zpráva nemá spojitost s obavami žalobce ad a) z jednání bratranců.
V uvedené zprávě není ani uvedeno, na základě jakých skutečností dospěli její autoři
k závěru, že konkrétně žalobcům hrozí zavraždění; sice to vyplývá z principu krevní msty
v zemi původu žalobců, to však není bez dalšího vztažitelné na případ účastníků. Soud kromě
toho nevzal v potaz souvislosti, jimiž žalovaný podložil své rozhodnutí. Podle žalovaného
je navíc řízení o udělení azylu provázeno zásadou aktivity žadatele o azyl; žalovaný si pak
pro rozhodování opatřil dostatek podkladů, aby mohl o věci rozhodnout. Žalobci doložili
do spisu množství materiálů, které se však týkají pouze obecné situace v zemi původu
a nemají souvislost s jejich případem. Žalovaný je přesvědčen, že se dostatečně zabýval
možným ohrožením žalobců v případě návratu do země původu, nenalezl však žádnou
skutečnost svědčící o ohrožení jejich životů. Proto neshledal rozpor s mezinárodními závazky
ve smyslu §91 odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Podle stěžovatele je jeho rozhodnutí
dostatečně konkrétní a podložené a zabývá se všemi okolnostmi případu žalobců. Ze všech
uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci ze dne 17. 8. 2005, č. j. 59 Az 60/2004 - 45, byl zrušen a věc vrácena
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnili s rozsudkem krajského soudu
a odmítli názory stěžovatele v kasační stížnosti. Zpráva společnosti Člověk v tísni je podle
žalobců zpracována kvalitně a po obsahové stránce je zcela věrohodná. Nejedená se o pouhý
subjektivní názor, nýbrž o důkaz, který předkládá představitel organizace, která v zemi
původu žalobců působí. Námitka stěžovatele, že není zřejmé, jak autoři zprávy dospěli
k závěrům uvedeným ve zprávě, je podle žalovaného irelevantní, neboť žalovanému je z jeho
činnosti známo, jakým způsobem si společnost Člověk v tísni obstarává informace obsažené
ve svých vyjádřeních o zemích původu. Navíc sám stěžovatel takové zprávy při své
rozhodovací činnosti užívá jako podklad pro rozhodnutí. Je známo, že společnost Člověk
v tísni má důvěrnou znalost poměrů v Afghánistánu a proto i zpráva jí vypracovaná má
vysokou vypovídací hodnotu. Žalobci navrhli zamítnutí kasační stížnosti. Dne 20. 6. 2006
bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno vyjádření novinářky P. P. ze dne 19. 5. 2006, jež
soudu zaslali žalobci.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Důvod podané kasační stížnosti je podle stěžovatele uveden v §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., jde tedy o tvrzenou nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li
mít taková vada za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé. Stěžovatel je přesvědčen
o tom, že se řádně vypořádal se všemi důvody zakládajícími překážku vycestování podle
§91 zákona o azylu. S tímto tvrzením se však Nejvyšší správní soud neztotožnil a ve shodě
s názorem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci je přesvědčen, že se
žalovaný ve svých rozhodnutích nevypořádal s potenciálním rozporem návratu žalobců
do země původu s mezinárodními závazky. Takovou úvahu měl však žalovaný provést tím
spíše za situace, kdy žalobci v řízení o udělení azylu ventilovali obavy o život v případě
návratu do země původu a předložili listiny na podporu těchto svých tvrzení. Krajský soud
se správně ztotožnil se žalovaným v tom, že důvody žalobců nebylo možné podřadit
pod důvody pro udělení azylu. Žalovaný se však měl při rozhodování o překážce vycestování
řádně zabývat obavami žalobců z možného zabití v případě návratu do země původu,
neboť pro posuzování existence překážky vycestování je třeba zohlednit jiná kritéria než při
rozhodování o udělení azylu. Skutečnosti, jež nejsou podřaditelné pod taxativně vymezené
důvody pro udělení azylu, mohou být v některých případech důvodem pro vyslovení překážky
vycestování podle §91 zákona o azylu. Podle názoru Nejvyššího správního soudu se krajský
soud dostatečně vypořádal s tím, z jakých důvodů považuje rozhodnutí žalovaného
za nepřezkoumatelné a správně žalovanému uložil, aby se v dalším řízení řádně vypořádal
s tím, zda návrat žalobců do země původu není v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky. S touto skutečností se přitom žalovaný ve zrušených rozhodnutích vypořádal
jedinou větou, z níž nejsou patrné důvody, na jejichž základě k uvedenému závěru dospěl
a jež je i v logickém rozporu k ostatním částem odůvodnění, v nichž se připouští možnost
ohrožení života žalobců. Podle názoru Nejvyššího správního soudu tedy krajský soud
dostatečně odůvodnil, s jakými skutečnostmi se žalovaný ve svých rozhodnutích nevypořádal
a v čem tedy spatřuje nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Nebylo tedy možné dospět
k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, jak tvrdil v kasační
stížnosti žalovaný. Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy není dán.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.). Pokud jde o listinu předloženou v řízení o kasační stížnosti obsahující zprávu
novinářky Petry Procházkové na podporu tvrzení žalobců, soud důkaz touto listinou
neprováděl, neboť takový postup neshledal v souzené věci s ohledem na zrušení rozhodnutí
žalovaného pro nepřezkoumatelnost za potřebný. Kromě toho je zapotřebí poukázat na §109
odst. 4 s. ř. s., podle něhož ke skutečnostem uplatněným po vydání kasační stížností
napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud nepřihlíží.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšnému žalovanému náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalobcům v souvislosti
s řízením o kasační stížností žalovaného prokazatelně žádné náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu