ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.36.2006
sp. zn. 3 Azs 36/2006 - 87
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobců:
a) T. L., b) nezl. P. L., oba zastoupeni JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Praha
1, Bolzanova 1, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 36 Az 195/2004 - 42
ze dne 15. 9. 2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též stěžovatel) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného č. j. OAM-3173/VL-11-P11-2003, ze dne 1. 3. 2004. Rozhodnutím správního
orgánu nebyl stěžovateli k jeho žádosti udělen azyl podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně žalovaný
rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování podle ust. §91 zákona o azylu.
Krajský soud neshledal žalobní námitky důvodnými. Problémy stěžovatelky
s bývalým manželem nebyly zapříčiněny důvody, které by byly pro azylové řízení významné,
tj. rasou, náboženstvím, národností apod. Ženy pronásledované ze strany osob blízkých
pak nelze považovat za sociální skupinu ve smyslu ust. §12 zákona o azylu. Tento pojem
sice zákon nevymezuje, výkladem však lze dospět k závěru, že sociální skupina se skládá
z osob podobného společenského původu nebo postavení, obdobných majetkových poměrů
či společenských obyčejů. Jako příklad lze uvést příslušnost k sexuálním menšinám, skupiny
spojené přesvědčením nenáboženské či nepolitické povahy apod.
V daném případě potom nelze uzavřít ani na naplnění samotného pojmu
pronásledování. Není-li totiž diskriminační jednání pociťováno ze strany státu, lze důvodně
očekávat, že žadatel o azyl využije možnosti požádat o ochranu svou zemi původu.
Stěžovatelka při pohovoru uvedla, že se na policii obrátila opakovaně, její poslední stížnost
okrskový policista sice nepřijal, slíbil však, že jejímu bývalému manželovi domluví
a případně zahájí trestní stíhání. Byla-li stěžovatelka s postupem policie nespokojena,
měla se obrátit na její nadřízené orgány, případně jiné orgány zabývající se ochranou pořádku
a bezpečí. Z důkazů provedených žalovaným je totiž zřejmé, že případy násilí v rodině
jsou ze strany policie zjišťovány a jsou za ně soudy udělovány přiměřené tresty. Podle soudu
proto nelze uzavřít, že by země původu stěžovatelky jednání vůči ní prováděné tolerovala.
Za důvod udělení azylu pak není možné považovat ani stěžovatelčinu snahu
o legalizaci pobytu na území ČR, ani její ekonomické potíže v zemi původu.
Důvodnou nakonec krajský soud neshledal ani námitku chybného posouzení překážky
vycestování u stěžovatelky. Sám v jejím případě neshledal žádnou ze skutečností
předvídaných ustanovením §91 zákona o azylu, které by kladné rozhodnutí o této otázce
odůvodňovaly.
Ze všech uvedených důvodů krajský soud žalobu jako nedůvodnou dle ust. §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“) zamítl.
Kasační stížností napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Brně z důvodů
podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
spatřuje v nesprávném výkladu pojmu pronásledování krajským soudem. Ze znění ust. §2
odst. 6 zákona o azylu podle stěžovatelky vyplývá, že pronásledovatelem osoby žádající
o azyl mohou být vedle státu také soukromé osoby za předpokladu, že stát nemůže
nebo nechce proti jejich jednání poskytnout účinnou ochranu. Azylově relevantním důvodem
pronásledování byla pak v daném případě příslušnost stěžovatelky k sociální skupině,
kterou je v jejím případě rodina. Kdyby stěžov atelka nebyla členem manželovy rodiny,
k jejímu pronásledování by nikdy nedošlo.
Důvod kasační stížnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pak podle stěžovatelky
spočívá v absenci náležitého odůvodnění napadeného rozsudku stran přezkumu správního
rozhodnutí podle ust. §91 zákona o azylu. Soud zde pouze konstatoval, že důvody
pro udělení překážky vycestování neshledal, aniž by však zdůvodnil, jak k tomuto závěru
dospěl. Takto koncipované rozhodnutí soudu nemůže podle stěžovatelky obstát.
Stěžovatelka proto žádá Nejvyšší správní soud, aby napadený rozsudek
Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně žádá,
aby byl její kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Dle vyjádření žalovaného ze dne 6. 1. 2006 není kasační stížnost oprávněná.
S veškerými námitkami stěžovatelů se podle něj soud náležitě vypořádal. Navrhuje kasační
stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně
v rozsahu uplatněných stížních bodů, avšak dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu přitom zjistil tyto pro posouzení věci rozhodné skutečnosti:
Žádost o udělení azylu podala stěžovatelka dne 2. 7. 2003. Pohovor k žádosti s ní byl
proveden dne 25. 8. 2003 v p. s. H. na žádost stěžovatelky v jazyce ruském za přítomnosti
tlumočníka. Zemi původu opustila stěžovatelka z důvodu potíží s bývalým manželem, otcem
a předsedou místního družstva. Dva roky po rozvodu (r. 2000) ještě žila s manželem u svých
rodičů. Bývalý manžel pil a stěžovatelku bil. K incidentům docházelo rovněž mezi
stěžovatelkou a jejím otcem. Ten házel po stěžovatelce nožem a sekerou, jednou se ji pokusil
podřezat. Stěžovatelka opakovaně volala na policii, ta však odmítla do jejich vesnice přijet s
poukazem na nedostatek pohonných hmot. Stěžovatelčiny telefonáty nebyly zaznamenávány.
Ze strany policie jí bylo řečeno, aby si své problémy vyřešili sami. Bezprostřední příčinou
odjezdu stěžovatelky pak byly potíže s předsedou družstva. Jako zaměstnankyně družstva
iniciovala stěžovatelka akce za výplatu mezd, které byly sice účetně vyplaceny, nikoli však
reálně, a to po dobu až několika měsíců. Spolu s ostatními zaměstnanci volali na okres, na
kraj, do redakcí novin a psali stížnostní dopisy. Předsedovi lidé pak stěžovatelce vyhrožovali,
že ji zabijí. Jelikož dříve navštívila ČR dvakrát jako turistka, rozhodla se odjet sem. Při svých
návštěvách se zde seznámila s občanem slovenské národnosti, s nímž nyní čeká dítě. Chtěli
uzavřít sňatek, ale pro potíže ve snoubencově zaměstnání k němu nakonec nedošlo. Po
zjištění, že její turistické vízum nelze prodloužit, a poradě s rusky mluvícími občany v P.
se rozhodla požádat o azyl a odjela do V. L.. Syn stěžovatelky žádá o azyl spolu s ní, protože
jinak nikoho nemá. Činí tak ze stejných důvodů jako ona. Se státními orgány v zemi původu
stěžovatelka problémy neměla, naopak sama podávala trestní oznámení. Kromě uvedených
problémů měla potíže rovněž se sousedy, kteří o ní říkají, že je vědma a čarodějka, protože
vykládá z karet a modlí se k Bohu. Do Běloruska má strach se vrátit a přestěhovat se do
jiného místa v zemi nemůže, neboť by zůstala bez prostředků.
O stížních námitkách uvážil Nejvyšší správní soud následovně:
Předně je třeba odmítnout námitku stěžovatelky, podle níž krajský soud chybně
usoudil, že soukromé osoby nemohou být původcem pronásledování ve smyslu zákona
o azylu. Krajský soud tuto možnost nijak nezpochybnil, dospěl pouze k závěru, že v daném
případě nelze mít zákonný pojem pronásledování za naplněný, neboť nebylo prokázáno,
že stát jednání, jemuž byla stěžovatelka v zemi původu vystavena, toleruje, resp. že není
ochoten nebo schopen jí proti němu poskytnout účinnou ochranu. Z materiálů shromážděných
správním orgánem soud naopak zjistil, že případy násilí v rodině jsou ze strany běloruské
policie zjišťovány a jsou za ně soudy ukládány přiměřené tresty. Byla -li proto stěžovatelka
s postupem policie nespokojena, měla se obrátit na její nadřízené orgány, případně jiné
orgány zabývající se ochranou pořádku a bezpečí. Závěr krajského soudu o tom,
že stěžovatelka nebyla v zemi původu pronásledována ve smyslu zákona o azylu
je proto správný.
Jelikož otázka relevance důvodů stěžovatelčiných potíží z hlediska azylového řízení
ztrácí s ohledem na výše uvedené na významu, odkazuje v tomto ohledu Nejvyšší správní
soud pouze na svou dřívější judikaturu (správně zahrnutou již do odůvodnění napadeného
rozsudku), podle které strach z pronásledování kvůli příslušnosti k „sociální skupině žen
pronásledovaných ze strany manželů či partnerů“ není důvodem pro udělení azylu
podle zákona č. 325/1999 Sb., neboť není zapříčiněn důvodem pro azylové řízení významným,
tedy rasou, národností, náboženstvím, příslušností k určité sociální skupině, či zastávanými
politickými názory žadatelky, ale obavami z dalšího terorizování ze strany bývalého manžela.
Zákon o azylu pojem sociální skupina nevymezuje, lze však výkladem dospět k závěru,
že „sociální skupina“ se skládá z osob podobného společenského původu nebo postavení,
obdobných majetkových poměrů, společenských obyčejů apod. U žen pronásledovaných
ze strany manželů či partnerů proto nelze o sociální skupině hovořit (podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2004, č. j. 6 Azs 41/2004 - 67, www.nssoud.cz).
Je tedy třeba uzavřít, že důvod kasační stížnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
není v daném případě naplněn.
Co se týká nedostatečného odůvodnění napadeného rozsudku stran rozhodnutí
žalovaného podle ust. §91 zákona o azylu, ani tato námitka stěžovatelů není důvodná.
Krajský soud se zabýval všemi skutečnostmi odůvodňujícími vztažení překáž ky vycestování
na stěžovatele, které citované ustanovení předvídá, avšak dospěl k závěru, že žádná
z nich nebyla v azylovém řízení prokázána, resp. stěžovatelkou v jeho průběhu vůbec tvrzena.
Toto odůvodnění považuje Nejvyšší správní soud za dostatečné a sám se s ním ztotožňuje.
Ani stížní důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. proto dán není.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně netrpí vadami podle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) ani d) s. ř. s., a kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou
zamítl.
Vzhledem k tomu, že podle ust. §32 odst. 5 zákona o azylu má podání kasační
stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věcech
azylu odkladný účinek, nerozhodoval již Nejvyšší správní soud o žádosti stěžovatelů
o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti ve smyslu ust. §107 s. ř. s.
Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, nemají proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 11. října 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu