ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.362.2005
sp. zn. 3 Azs 362/2005 - 118
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce: I. B.,
zastoupeného JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Hybernská 9, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2004 č. j. 10 Az 136/2003 – 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce advokátce JUDr. Ireně Slavíkové se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 2558,50 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 3. 2003 č.j. OAM-9026/VL-07-P05-2001 nebyl
žalobci udělen azyl dle ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění platném v době rozhodování
ve věci (dále jen „zákon o azylu“), a současně na něj nebyla vztažena překážka vycestování
podle ustanovení §91 téhož zákona. V průběhu správního řízení bylo dle žalovaného
objasněno, že důvodem žádosti o udělení azylu žalobce je jeho nespokojenost se sociálním
prostředím, které panuje v Ruské federaci, dále žalobce vyjádřil obavy z neznámých osob,
které mu bránily ve výkonu jeho povolání. Žádost o udělení azylu žalobce posuzoval
žalovaný na pozadí informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně situace
v Rusku. Po porovnání shromážděných informací se skutečnostmi sdělenými žalobcem
nedospěl žalovaný k závěru, že by žalobce byl ve vlasti pronásledován pro některý z důvodů
taxativně vymezených v ustanovení §12 zákona o azylu, nebo že by mu takové
pronásledování důvodně hrozilo. Žalobce pospal svůj nesouhlasný postoj se sociálním
prostředím v Ruské federaci, ze kterého se odvíjí nezaměstnanost a kriminalita, žalovaný
k tomu konstatoval, že pouhou nespokojenost se sociálním prostředím nelze podřadit
důvodům uvedeným v ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu. Dále žalobce uvedl,
že pracoval jako psycholog, na kterého se obracely čečenské rodiny s dětmi s diagnózou
syndromu války, neznámí lidé po něm požadovali, aby zanechal své práce, protože
podporuje příslušníky čečenské národnosti. Ani v uvedeném jednání neshledal žalovaný,
že by se jednalo o pronásledování žalobce ze strany státní moci či o jeho diskriminaci
z důvodů rasy, národnosti, náboženství, politické příslušnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině či pro uplatňování politických práv a svobod. Pokud se žalobce obrátil na policii,
ale vyšetřování nebylo zahájeno, mohl se s žádostí o pomoc obrátit na soud, případně mohl
ve vlasti využít pomoci některé z nevládních organizací či úřadu ombudsmana pro lidská
práva. Dle názoru žalovaného správního orgánu ochrana poskytnutá jednotlivci ze strany
mezinárodního společenství nastupuje teprve tehdy, když ochrana poskytnutá ze strany země
jeho státní příslušnosti je nedostatečná, či není poskytnuta vůbec, což se v daném případě
nestalo.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1. 2004 č. j. 10 Az 136/2003 - 54 zamítl
žalobu podanou žalobcem proti shora citovanému rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění
rozsudku soud shrnul dosavadní skutková a právní zjištění ve věci a mimo jiné uvedl,
že se ztotožňuje se závěrem žalovaného, že pokud jako jeden z důvodů uváděl žalobce
nespokojenost se sociální situací ve vlasti, pak nejde o právně relevantní důvod pro udělení
azylu. Navíc danému sociálnímu prostředí je vystavena drtivá většina obyvatel Ruské
federace a žalobce v tomto ohledu není žádnou výjimkou. Pokud jde o bránění žalobci
ve výkonu povolání psychologa, pak lze dle soudu připustit, že za určitých podmínek výkon
některých povolání, která s sebou nesou pomoc občanům, může mít i charakter zastávání
určitých politických názorů ve státě, muselo by však jít o výkon povolání, které by bylo
programově vedeno tak, že tímto způsobem chce osoba své politické názory manifestovat.
Žalobce však při výkonu svého povolání poskytoval psychologickou pomoc rodinám, protože
jako psycholog je povinen pomoci každému, jak uprchlíkům z Čečny, tak Rusům, výkon jeho
práce nebyl manifestním projevem politického odporu, ale nestranným výkonem povolání
psychologa. Žalobce dle názoru soudu nebyl vystaven takovým překážkám, které by bylo
pro jejich soustavnost a závažnost možno pokládat za pronásledování ve smyslu zákona
o azylu. Soud zamítl návrh na provedení výslechu svědků - matky žalobce, přítele žalobce,
zpravodajky ČTK, když výslech těchto svědků s ohledem na skutečnost, že vlastní tvrzení
žalobce neobsahovala skutečnosti, které by nasvědčovaly naplnění zákonných důvodů
podle ustanovení §12 zákona o azylu, shledal nadbytečnými. Městský soud v Praze žalobu
jako nedůvodnou zamítl dle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“).
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel včas kasační stížnost
z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatel namítá,
že při projednání jeho žádosti o udělení azylu došlo k pochybení žalovaného správního
orgánu, který nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí,
čímž porušil ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb. o správním
řízení, ve znění platném v době rozhodování ve věci (dále jen „správní řád“), a v důsledku
toho i nesprávně posoudil žádost o azyl. Důkazy, které si žalovaný opatřil pro rozhodnutí,
nebyly úplné (žalovaný se opět dopustil porušení ustanovení §32 odst. 1 a také ustanovení
§34 odst. 1 správního řádu), nemohl tedy správně usuzovat skutkové a právní otázky ve věci,
a rozhodnutí žalovaného nevyplývá ze zjištěných podkladů. Stěžovatel se domnívá, že v zemi
svého původu je ohrožen na životě, nemá se kam obrátit o pomoc, protože stát takové poměry
trpí a podporuje je, a že jde v jeho případě i o důvody humanitární pro možné udělení azylu
dle ustanovení §14 zákona o azylu. Stěžovatel se také odvolává na článek 3 Úmluvy
o ochraně lidských práv a svobod, na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci
Cruz Varas z roku 1991, a na článek 53 Příručky k postupům a kriteriím pro určování
právního postavení uprchlíků vydané Vysokým komisařem v lednu 1992 v Ženevě.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel namítá, že se soud v řízení o žalobě nevypořádal
se všemi žalobními návrhy a tvrzeními obsaženými v žalobě, které směřovaly proti rozhodnutí
žalovaného, a řádně nezdůvodnil, proč nepřistoupil k výslechu svědků navržených
stěžovatelem. Dále stěžovatel uvádí, že dne 11. 9. 2003 se mu narodil syn, což je další
skutečností nemožnosti jeho návratu do vlasti ve smyslu §91 zákona o azylu. Stěžovatel
navrhuje rozsudek městského soudu zrušit a věc mu vrátit k novému projednání, zároveň
navrhuje přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popírá její oprávněnost, neboť se domnívá,
že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu s právními
předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti odkazuje na správní spis ve věci a na vydané
rozhodnutí. Žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost byla zamítnuta a nebyl jí přiznán
odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek Městského soudu v Praze a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Před samotným posouzením věci považuje Nejvyšší správní soud za vhodné předeslat,
že v řízení o kasační stížnosti není jeho úkolem znovu komplexně posuzovat otázku, zda měl
či neměl být stěžovateli azyl udělen, nýbrž má posoudit, zda předchozí řízení trpělo vadami
spadajícími pod vymezení v §103 odst. 1 s. ř. s. tvrzenými v kasační stížnosti, popřípadě
některými dalšími vadami, k jejichž přezkumu je Nejvyšší správní soud povolán v řízení
zahájeném platně podanou kasační stížností.
Kasační stížnost byla stěžovatelem podána z důvodu dle ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., tedy pro tvrzenou vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit. Stěžovatel v kasační stížnosti obecně namítá porušení několika ustanovení
správního řádu žalovaným ve správním řízení o udělení azylu, pro které měl městský soud
rozhodnutí žalovaného zrušit.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že Městský soud v Praze z předloženého správního
spisu ve věci seznal, že v rámci daného řízení o udělení azylu provedl žalovaný správní orgán
dokazování v souladu s ustanovením §34 správního řádu. Pro rozhodnutí si žalovaný opatřil
dostatek podkladů, přičemž vycházel především z tvrzení stěžovatele uváděných v návrhu
na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 11. 9. 2001 a v pohovoru k důvodům tohoto návrhu
ze dne 5. 11. 2002 a z informací o situaci v Rusku, které měl v rámci řízení k dispozici,
a s nimiž měl stěžovatel možnost se při pohovoru seznámit, vyjádřit se k nim či ke způsobu
jejich získání, případně navrhnout jejich doplnění, čehož nevyužil. Stěžovatel uváděl,
že mu nevyhovuje sociální prostředí v Rusku, kde žil v bídě, že vykonával povolání
psychologa, kdy pomáhal s problémy nejen Rusům, ale také uprchlíkům z Čečenska. V roce
1999 se v Rusku stalo několik teroristických akcí přisuzovaných právě Čečencům, poté začali
za stěžovatelem chodit lidé, kteří po něm požadovali, aby zanechal práce spočívající v pomoci
Čečencům, stěžovatel však práci neukončil. Stěžovatel výslovně uvedl, že lidé, kteří
jej navštívili, byli oblečeni civilně, šlo o bězné občany Ruska, nemyslel si, že by to byli lidé
se státních orgánů, se státními orgány ve vlasti problémy neměl. Na základě opatřených
podkladů zjistil žalovaný v souladu s ustanoveními §3 odst. 4 a §32 odst. 1 správního řádu
přesně a úplně skutkový stav věci, který rozebral v kontextu platné právní úpravy a dospěl
k závěrům uvedeným v rozhodnutí, a to že u stěžovatele nejsou dány důvody pro udělení
azylu dle příslušných ustanovení zákona o azylu. Napadené rozhodnutí žalovaného tak
vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci (ustanovení §46 správního řádu) a odůvodnění
rozhodnutí obsahuje uvedení skutečností, které byly podkladem rozhodnutí, úvahy, kterými
byl žalovaný veden při hodnocení jednotlivých důkazů a při použití právních předpisů,
na základě kterých rozhodoval, žalovaný podrobně popsal průběh řízení o udělení azylu,
právní a skutková zjištění ve věci, a konečná stanoviska. Městský soud správně neshledal
ve správním řízení o udělení azylu stěžovateli namítané vady řízení a Nejvyšší správní soud
nepovažuje uplatněný důvod podání kasační stížnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. za oprávněný.
Co se týče námitky stěžovatele, že městský soud řádně nezdůvodnil, proč nepřistoupil
k výslechu svědků navržených stěžovatelem, Nejvyšší správní soud konstatuje, že napadený
rozsudek městského soudu obsahuje dostatečné odůvodnění, a to včetně vypořádání
se s uvedenou skutečností. Městský soud k zamítnutí návrhu na provedení výslechu svědků
navržených stěžovatelem zejména uvedl, že jej shledal nadbytečným s ohledem na skutečnost,
že vlastní tvrzení stěžovatele neobsahovala skutečnosti, které by nasvědčovaly naplnění
zákonných důvodů podle ustanovení §12 zákon o azylu, k čemuž nemá Nejvyšší správní soud
připomínek.
Nově se stěžovatel v kasační stížnosti dovolává možnosti udělení humanitárního azylu
dle ustanovení §14 zákona o azylu, článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod,
rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Cruz Varas z roku 1991 a článku 53
Příručky k postupům a kriteriím pro určování právního postavení uprchlíků vydané Vysokým
komisařem v lednu 1992 v Ženevě, a uvádí, že narození syna je další skutečností, pro kterou
se nemůže vrátit do vlasti ve smyslu §91 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud podle §109
odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno
napadené rozhodnutí. Proto k výše uvedeným skutečnostem, o nichž se stěžovatel nezmínil
ve správním řízení o udělení azylu u žalovaného ani v rámci řízení o žalobě u městského
soudu, a které uplatnil teprve po vydání napadeného rozsudku, nelze v řízení o kasační
stížnosti přihlížet.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Městský soud v Praze ustanovil stěžovateli k jeho žádosti zástupcem advokáta
pro řízení o kasační stížnosti, náklady řízení v tomto případě hradí stát. Náklady spočívají
v odměně za dva úkony právní služby v částce 2000 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1
písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006] a v náhradě
hotových výdajů v částce 150 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem 2150 Kč. Protože
ustanovená advokátka JUDr. Irena Slavíková je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen
„daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba
povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně, vypočtená
dle §37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., činí 408,50 Kč. Ustanovené
zástupkyni se tedy přiznávají náhrady nákladů v celkové výši 2558,50 Kč, tato částka jí bude
zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 1 měsíce od právní moci rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. října 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu