ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.368.2005
sp. zn. 3 Azs 368/2005 - 112
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci
žalobců a) S. H., b) nezl. V. H., zastoupeného žalobkyní ad a) jako zákonnou zástupkyní, oba
zastoupeni JUDr. Martinem Šmerdou, advokátem se sídlem Vránova 39, Brno, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3,
pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2003,
čj. OAM-4878/VL-20-ZA09-2003, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Az
922/2003, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4.
2005, č. j. 36 Az 922/2003 - 64,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Martina Šmerdy se určuje částkou 3123,75 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku nebyl žalobcům (dále
též „stěžovatelé“) udělen azyl v České republice podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“); současně na ně nebyla vztažena překážka vycestování
podle §91 zákona o azylu. Žalovaný uvedl, že důvodem žádosti žalobců o udělení azylu byla
snaha o legalizaci pobytu na území České republiky, přičemž jejich odchod z Ukrajiny byl
zapříčiněn rodinnými potížemi a snahou nalézt lepší lékařskou péči pro žalobce ad b).
Žalovaný uvedl, že obtěžování žalobkyně ad a) manželem nemůže být v daném případě
považováno za pronásledování; navíc se žalobkyně ad a) v jednom případě obrátila na policii,
ta manžela zadržela a donutila jej zaplatit pokutu. Jindy se žalobkyně ad a) již na žádné státní
orgány v zemi původu neobrátila, přičemž podle žalovaného lze mezinárodní ochranu formou
azylu poskytnout pouze v případě, kdy žadatel vyčerpal všechny dostupné prostředky
k ochraně svých práv v zemi původu. Rovněž rozhodnutí léčit žalobce ad b) v České
republice považuje žalovaný za účelové; žalobci ad b) byla na území Ukrajiny poskytnuta
lékařská péče, žalobkyně ad a) však s léčbou nebyla spokojena a sama ji přerušila; ani tato
skutečnost není podle žalovaného důvodem pro udělení azylu. Žalovaný se dále vyjádřil
i k neudělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu a k neexistenci překážky
vycestování podle §91 zákona o azylu.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2005, č. j. 36 Az 922/2003 - 64,
byla zamítnuta žaloba proti tomuto rozhodnutí žalovaného. Soud uvedl, že žalovaný
se v řízení zaměřil na zjištění, zda žalobcům hrozilo v zemi původu pronásledování a z jakých
důvodů, žalobci však netvrdili skutečnosti svědčící o jejich pronásledování z důvodů
vymezených §12 zákona o azylu. Soud uvedl, že obava z jednání manžela – soukromé osoby
– není sama o sobě důvodem pro udělení azylu; navíc žalobkyně ad a) nevyčerpala možnost
ochrany v zemi svého původu a nelze tedy dovodit, že by země původu jednání vůči
žalobkyni ad a) prováděné tolerovala. Námitku týkající se chybějícího podpisu oprávněné
osoby na rozhodnutí žalovaného soud sice označil za opožděnou ve smyslu §71 odst. 2
s. ř. s., zabýval se jí však z hlediska případné nicotnosti rozhodnutí žalovaného. Přitom dospěl
k závěru, že součástí správního spisu je vyhotovení rozhodnutí žalovaného podepsané
oprávněnou osobu a i jinak bezvadné a proto není sporu o tom, kdo rozhodnutí vydal. Soud
dále uvedl, že udělení humanitárního azylu je výsledkem správního uvážení žalovaného, soud
je přezkoumává jen v omezeném rozsahu a není oprávněn z týchž skutečností vyvozovat jiné
nebo opačné závěry. Žalovaný podle soudu shledal, že onemocnění žalobce není tak závažné,
aby odůvodňovalo udělení humanitárního azylu; ve svém rozhodnutí se přitom zabýval
i stavem zdravotnictví na Ukrajině. Ani při jednání u soudu nebylo uvedeno nic, co by
zpochybňovalo rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu. Soud shledal zákonným rovněž
rozhodnutí o neexistenci překážky vycestování podle §91 zákona o azylu. Ze všech
uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné a na žádost soudu doplněné kasační stížnosti stěžovatelé namítli,
že žalovaný v řízení porušil §3 odst. 4 spr. ř., §32 odst. 1 spr. ř., §34 odst. 1 spr. ř. a §46
spr. ř., neboť si neopatřil aktuální a konkrétní informace o situaci na Ukrajině a o osobních
poměrech stěžovatelů, což mohlo mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Stěžovatelé uvedli,
že manžel stěžovatelky ad a) ohrožoval od května roku 2003 ji i její děti. Policie jej pokaždé
odvezla a ráno propustila s tím, že nezpůsobil větší škodu. Žalobce ad b) trpí dyslexií, která
v případě špatného léčení může přejít v epilepsii, na Ukrajině se pokoušel léčit na poliklinice
v Mukačevu, ovšem bez efektu. Do České republiky přijeli stěžovatelé na radu známé s tím,
že stěžovatelka ad a) by zde mohla pracovat, a stěžovatel ad b) by se zde mohl léčit. Navíc má
stěžovatelka ad a) obavy z manžela a z toho, že se synovi v zemi původu nedostane potřebné
lékařské péče. Proto jsou stěžovatelé přesvědčeni o tom, že splňují důvody pro udělení
humanitárního azylu. Podle stěžovatelů soud dále pochybil, když se nezabýval otázkou,
zda bylo třeba k ochraně práv stěžovatele ad b) ustanovit mu pro řízení před soudem zástupce,
ačkoliv o to byl zákonnou zástupkyní stěžovatele ad b) dne 12. 2. 2004 požádán. Stěžovatelé
navrhli, aby rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2005, č. j. 36 Az 922/2003 - 64,
byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení; současně stěžovatelé požádali
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejich podání, neboť
se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí soudu byla vydána v souladu s právními
předpisy. Námitku stěžovatelů ohledně humanitárního azylu shledal žalovaný za irelevantní,
neboť u stěžovatelů nebyl dán důvod pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu ani důvod
hodný zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu; žalovaný své rozhodnutí podložil
relevantními informacemi a řádně je odůvodnil. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelé v ní namítají
důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a jejich rozsahem a důvody je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal
vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
První důvod kasační stížnosti je vymezen v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jedná se tedy
o tvrzenou nezákonnost rozhodnutí krajského soudu z důvodu nesprávného posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom,
že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě
je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. Stěžovatelé jsou
přesvědčeni, že naplnili důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu.
Institut humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, podle něhož lze v případě hodném
zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárních důvodů, jestliže v řízení o udělení azylu nebude
zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, je však výsledkem správního
uvážení žalovaného a na jeho udělení není právní nárok. Rozhodnutí o neudělení
humanitárního azylu tedy správní soudy přezkoumávají pouze v omezeném rozsahu, a sice
z hlediska toho, zda žalovaný při rozhodování nepřekročil zákonné meze správního uvážení
nebo je nezneužil a v případě, že shledá, že meze správního uvážení nebyly překročeny ani
zneužity, je další přezkum tohoto výroku rozhodnutí vyloučen. Krajský soud se přitom
se skutečností, že na udělení humanitárního azylu není právní nárok, ve svém rozhodnutí
vypořádal a neshledal pochybení v postupu žalovaného ohledně tohoto výroku. Nejvyšší
správní soud se ztotožnil s názorem krajského soudu, že z rozhodnutí je patrné, co žalovaný
považuje za důvod hodný zvláštního zřetele, a po tomto vymezení postupoval žalovaný
v režimu správního uvážení, jehož přezkum správními soudy je, jak již bylo výše uvedeno,
pouze omezený. Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy není dán.
Dalším důvodem kasační stížnosti je důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle
tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit. Pokud jde o tento důvod kasační stížnosti, stěžovatelé
i po doplnění, k němuž byli soudem vyzváni, uvedli pouze obecný odkaz na ustanovení
správního řádu a na to, že si žalovaný neopatřil dostatek informací pro své rozhodnutí,
neuvedli však žádné bližší skutečnosti odůvodňující takový závěr. Toto blíže nespecifikované
tvrzení nelze tedy ani po doplnění kasační stížnosti považovat za řádně uplatněný důvod
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Poslední důvod kasační stížnosti je vymezen v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., podle
něhož lze podat kasační stížnosti z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského
soudu spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné
vadě řízení před soudem, mohla-li mít tato vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé. Námitka stěžovatelky, že soud pochybil, když neustanovil pro řízení před krajským
soudem zástupce i stěžovateli ad b), není důvodná, neboť v žádosti ze dne 12. 2. 2004
stěžovatelka neuvedla, že o ustanovení zástupce žádá rovněž pro žalobce ad b). Jelikož je
ohledně této skutečnosti soud vázán zásadou dispoziční, nebylo jeho pochybením, pokud
o ustanovení zástupce rozhodl pouze ohledně žalobkyně ad a), tedy tak, jak bylo formulováno
v žádosti. Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy není dán.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.). Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasačních stížnostech rozhodl
neprodleně po jejich obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasačním stížnostem.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšným žalobcům náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s řízením o kasační stížnosti žalobců žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Stěžovatelům byl pro toto řízení před soudem ustanoven soudem zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.,
§120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 3 x 800 Kč za tři úkony právní
služby – první poradu s klientem ad b) včetně převzetí a přípravy zastoupení a doplnění
kasační stížnosti jménem dvou stěžovatelů ze dne 6. 10. 2005 a 3 x 75 Kč paušální náhrady
hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b) a d) a §12 odst. 4
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 2625 Kč. Odměnu
za účtovaný úkon právní služby „první porada s klientem včetně převzetí a přípravy
zastoupení“ ohledně stěžovatelky ad a) soud nepřiznal, neboť se jednalo o případ,
kdy advokát zastupoval stěžovatelku ad a) již v řízení před krajským soudem, v rámci něhož
byl za tento úkon právní služby honorován; v takovém případě by opětovné přiznání odměny
za tento úkon právní služby již bylo nadbytečné. Protože advokát je plátcem daně z přidané
hodnoty (dále jen „daň“), zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající dani, kterou
je advokát povinen odvést z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně vypočtená podle
§37 písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 498,75 Kč. Zástupci žalobců se tedy
přiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti v celkové výši 3123,75 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu