ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.372.2005
sp. zn. 3 Azs 372/2005 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobkyně: L. K.,
právně zastoupena JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou se sídlem Hybernská 9, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, 170 34 Praha
7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9.
2004, č. j. 47 Az 728/2003 – 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační st ížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 25. 6. 2003, č.j. OAM-2844/AŘ-2001.
Tímto rozhodnutím ministr vnitra zamítl rozklad a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne
9. 7. 2001, č.j. OAM-6283/VL-11-12-2001, kterým ve smyslu §16 odst. 1 písm. e) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) zamítl návrh stěžovatelky o udělení
azylu jako zjevně nedůvodný a dále vyslovil, že se jí neuděluje azyl podle §13 odst. 1, 2
a §14 zákona o azylu a nevztahuje se na ni překážka vycestování podle §91 téhož zákona.
Stěžovatelka označila za důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“). Má zato, že správní orgány obou stupňů v řízení o udělení azylu porušily
ustanovení §3, §21, §32, §34, §46 a §47 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(dále jen „správního řádu“), neboť nevyšly ze spolehlivě, přesně a úplně zjištěného stavu věci,
když důkazy, které si v průběhu řízení opatřily a vyhodnotily, nebyly v souladu s objektivní
pravdou, a výsledná rozhodnutí nebyla správními orgány řádně a dostatečně odůvodněna.
Stěžovatelka dále namítá porušení ustanovení §19 odst. 2 zákona o azylu, podle něhož
je žalovaný povinen informovat účastníka řízení o své povinnosti dbát na ochranu osobních
údajů, a čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, který se týká zákazu vyhoštění
a navracení uprchlíka do země, v níž by byl jeho život či osobní svoboda ohrožena některým
z azylově relevantních důvodů. Nadto stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že v jejím
případě byly naplněny zákonné podmínky pro udělení azylu podle §12 a §14 zákona o azylu,
neboť její život byl v zemi původu ohrožován skupinami organizovaného zločinu
spolupracujícími s policejními orgány, stěžovatelka neměla možnost obrátit se o pomoc
na orgány svého domovského státu, které ke stávajícím poměrům nečinně přihlížejí, a správní
orgány obou stupňů vyvodily v daném případě nesprávné právní závěry. Ze všech shora
uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil, věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení a přiznal kasační stížnosti odkladný
účinek.
Žalovaný označil kasační stížnost za neoprávněnou, neboť se domnívá, že jeho správní
rozhodnutí o azylu i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy.
Navrhuje odmítnutí kasační stížnosti pro vadu podání spočívající v absenci údaje o datu
doručení ve smyslu §106 odst. 1 s. ř. s., popř. její zamítnutí pro nedůvodnost a nepřiznání
odkladného účinku.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Řízení o udělení azylu bylo v případě stěžovatelky zahájeno dne 1. 7. 2001,
a to na základě její žádosti z téhož dne. Ve své žádosti a v pohovoru ze dne 8. 7. 2001 uvedla,
že ona ani nikdo z její rodiny nebyl nikdy členem žádné politické strany či jiné organizace
a že zemi původu opustila v březnu roku 2001 z důvodu ohrožení života, když jí telefonicky
i osobně vyhrožovala mafie kvůli vrácení peněz, které si na Ukrajině půjčil její přítel.
Na policii ani jiné státní orgány se stěžovatelka s žádostí o pomoc neobrátila z důvodu
možného propojení s mafií. Ze země původu odjela autobusem do Polska a odtud vlakem
do České republiky. Na území Polska o azyl nepožádala, jiné důvody odchodu z vlasti
neuvedla.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 7. 2001, č.j. OAM-6283/VL-11-12-2001 zamítl
stěžovatelčinu žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. e)
zákona o azylu a zároveň rozhodl, že stěžovatelka nesplňuje důvody pro udělení azylu
podle §13 odst. 1, 2 a §14 téhož zákona. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný poukázal
na skutečnost, že stěžovatelka pobývala před vstupem do České republiky na území Polska
téměř jeden den, avšak o azyl v této zemi nepožádala s poukazem na skutečnost, že Polsko
se nachází v blízkosti její vlasti a ona chtěla pokračovat v cestě dále. Při rozhodování,
zda Polsko splňuje znaky bezpečné třetí země ve smyslu §2 odst. 2 zákona o azylu vycházel
žalovaný především ze zprávy Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv
v Polsku z února 2001, z níž vyplynulo, že Polsko je demokratickým právním státem,
v němž jsou respektována základní lidská práva a svobody, a neprobíhá zde pronásledování
z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo
pro politické přesvědčení. Polsko přistoupilo v roce 1991 k Úmluvě o právním postavení
uprchlíků z roku 1951 a Protokolu z roku 1967 a vnitrostátní právní úprava azylu je obsažena
v cizineckém zákoně z června 1997, účinného od 27. 9. 1997. Na základě výše uvedených
skutečností žalovaný dospěl k závěru, že Polsko splňuje znaky bezpečné třetí země,
když v řízení o udělení azylu bylo prokázáno, že stěžovatelka danou zemí ve smyslu §2
odst. 2 písm. b) zákona o azylu pouze neprojížděla a ani u ní nebyla shledána překážka
vycestování dle §91 zákona o azylu.
Stěžovatelka s vydaným rozhodnutím žalovaného nesouhlasila a podala proti němu
v zákonné lhůtě rozklad k ministrovi vnitra, v němž zopakovala skutečnosti, pro které opustila
zemi svého původu. Uvedla, že se nemůže vrátit na Ukrajinu a riskovat svůj život, neboť zná
mnoho případů, kdy lidé byli zabiti kvůli penězům. V Polsku nezůstala, protože tento stát
nepovažovala za bezpečnou zemi, a jako všichni měla za bezpečnou zemi Českou republiku.
Ministr vnitra jako správní orgán druhého stupně přezkoumal napadené rozhodnutí
žalovaného včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a neshledal žádné pochybení
ani vady, pro které by musel napadené rozhodnutí žalovaného zrušit. Ministr vnitra
se ztotožnil se skutkovým i právním hodnocením žalovaného a o podaném rozkladu rozhodl
dne 25. 6. 2003 pod č.j. OAM-2844/AŘ-2001 tak, že jej zamítl a rozhodnutí žalovaného
potvrdil.
Stěžovatelka napadla výše označené rozhodnutí ministra vnitra žalobou u krajského
soudu, v níž především namítala, že v době podání návrhu na zahájení řízení o udělení azylu
bylo v platnosti znění zákona o azylu, podle kterého se za třetí bezpečnou zemi nepokládá
země tranzitní. Dále uvedla, že na území Polska neměla během tranzitu faktickou možnost
požádat o ochranu a že svou zemi opustila s úmyslem požádat o ochranu právě v České
republice, aniž by byla povinna znát konkrétní ustanovení českého azylového zákona.
Závěrem stěžovatelka poukázala na skutečnost, že správní orgány opomenuly řádně
a důkladně posoudit věcné důvody, pro které o azyl v České republice požádala, že tyto
závažné skutečnosti i nadále trvají a trvá i její úmysl ucházet se o ochranu právě na území
České republiky.
Krajský soud neshledal žalobu důvodnou a tuto zamítl. V odůvodnění svého
rozhodnutí uvedl, že v dané věci není možné přijmout námitku stěžovatelky, že Polskem
pouze projížděla, a z toho důvodu tam o azyl nežádala, když uprchlík, který utíká ze své země
před pronásledováním z některého azylově relevantního důvodu ve smyslu §12 zákona
o azylu, se musí pokusit přijmout ochranu před takovým pronásledováním v první zemi,
kde má reálnou možnost tak učinit. Ve správním říze ní pak bylo spolehlivě zjištěno,
že stěžovatelka přicestovala do České republiky vlakem z Polska, kde se zdržela asi 18 hodin,
na hraničních přechodech se musela podrobit kontrole totožnosti a vešla ve styk s polskými
policejními i celními orgány. Krajský soud se ztotožnil se závěry správních orgánů obou
stupňů, že stěžovatelka pobývala před vstupem do České republiky na území bezpečné třetí
země a že rozhodnutí správních orgánů byla vydána v souladu se zákonem.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) téhož zákona.
Stěžovatelka především namítá nesprávné posouzení právní otázky soudem, když má zato,
že splňuje podmínky pro udělení azylu dle §12 a §14 zákona o azylu [§103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.]; a dále namítá vady řízení před správními orgány obou stupňů spočívající v tom,
že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí a krajský soud,
který ve věci rozhodoval, měl pro tuto důvodně vytýkanou vadu napadené rozhodnutí zrušit
[§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
o azyl chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku – takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy
nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak
je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
K námitce stěžovatelky, že se krajský soud nezabýval tím, zda správní orgány
postupovaly v řízení o udělení azylu v souladu s právními předpisy a vycházely ze spolehlivě
zjištěného stavu věci , Nejvyšší správní soud podotýká, že vzhledem k její obecnosti lze
v souladu s §109 odst. 3 s. ř. s. prověřit postup správních orgánů též pouze obecně. Krajský
soud rozhodující o žalobě mohl v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s. napadené
rozhodnutí přezkoumat pouze v rámci uplatněných žalobních bodů. Žalobní bod pak musí
podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. obsahovat skutkové a právní důvody, pro které stěžovatelka
považuje napadené rozhodnutí za nezákonné. Stěžovatelka v žalobě obecně namítala,
že správní orgány obou stupňů opominuly řádně a důkladně posoudit věcné důvody,
pro které o azyl v České republice požádala. Pro tato tvrzení však neuvedla žádné skutkové
ani právní důvody, na základě kterých by mohl soud případné vady řízení dovodit, tj. v čem
spatřuje nedostatečnost zjištění skutkového stavu, které další důkazy měly být provedeny,
jaká zjištění měl žalovaný provést a k prokázání jakých skutečností měla směřovat. Nejvyšší
správní soud proto k takto formulované námitce dle §109 odst. 3 s. ř. s. ověřil, že v řízení
před správními orgány obou stupňů byl dodržen zákonný postup při zjišťování skutkové
podstaty a řízení o udělení azylu není zatíženo vadou mající za následek nezákonnost
rozhodnutí ve věci samé. V průběhu řízení před správními orgány byly řádně zhodnoceny
důkazní prostředky, provedené dokazování vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, vydaná
rozhodnutí jsou dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněna a pro
stěžovatelku z nich zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgány a následně
i krajský soud vycházely a jakými právními úvahami se při rozhodování řídily. Krajský soud
napadené rozhodnutí žalovaného přezkoumal v souladu s příslušnými ustanoveními části třetí,
hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s., tj. v mezích žalobních bodů se zabýval postupem správních
orgánů ve správním řízení, shrnul podstatu sporu a skutečný stav věci potřebný pro posouzení
důvodnosti žalobních bodů. Kasační námitka dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
tedy nebyla shledána důvodnou.
Ohledně kasační námitky mířící do nesprávného právního posouzení věci soudem
v předcházejícím řízení dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud uvádí,
že tato by byla důvodnou, pokud by krajský soud aplikoval na danou věc nesprávný právní
předpis, nebo by sice užil právního předpisu správného, tento by však nesprávně vyložil.
V dané věci stěžovatelka namítla, že se neztotožňuje s právní kvalifikací správních orgánů
potvrzenou krajským soudem, když má zato, že splňuje podmínky pro udělení azylu
dle ustanovení §12 a §14 zákona o azylu.
Zákon o azylu vedle pozitivního vymezení předpokladů pro udělení azylu v §12
stanovuje také vylučovací důvody, při jejichž naplnění nelze žadateli azyl udělit. Tyto důvody
jsou taxativně vymezeny v §15 a 16 zákona o azylu. Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. e)
zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel
přichází ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou
zemi původu, nebude -li prokázáno, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat
nelze. Podle ustanovení §2 odst. 2 citovaného zákona se bezpečnou třetí zemí rozumí stát
jiný než stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství
stát posledního trvalého bydliště, ve kterém cizinec pobýval před vstupem na území
a do kterého se může tento cizinec vrátit a požádat o udělení postavení uprchlíka
podle mezinárodní smlouvy, aniž by byl vystaven pronásledování, mučení, nelidskému
nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Stát není bezpečnou třetí zemí, pokud na něj
lze vztáhnout překážky vycestování dle §91 zákona o azylu nebo pokud cizinec jeho územím
pouze projížděl.
Jak správní orgány, tak i krajský soud vycházely při posuzování důvodů pro
udělení azylu z údajů uvedených stěžovatelkou v žádosti a v protokolu o pohovoru.
V přezkoumávaném případě bylo prokázáno a tuto skutečnost stěžovatelka nezpochybnila,
že do České republiky přicestovala přes Polsko, kde pobývala přibližně 18 hodin,
na hraničních přechodech se musela podrobit kontrole totožnosti a tedy vešla ve styk
s polskými policejními a celními orgány. Stěžovatelka měla reálnou možnost požádat
o udělení azylu již v Polsku, která je dle listinných důkazů, shromážděných žalovaným
a obsažených ve správním spisu, tzv. bezpečnou třetí zemí ve smyslu §2 odst. 2 zákona
o azylu. Správním orgánům obou stupňů ani krajskému soudu proto není možné vytýkat
nezákonný postup ani nesprávné posouzení právní otázky, když shledaly žádost stěžovatelky
o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Nejvyšší
správní soud podotýká, že pokud jsou splněny podmínky vymezené v ustanovení §16 odst. 1
zákona o azylu pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné, není zákonný důvod zkoumat
případnou existenci důvodů pro udělení azylu podle §12, resp. §14 zákona o azylu,
jak namítala stěžovatelka, neboť udělení azylu podle citovaných ustanovení je za takové
situace vyloučeno. Shodně Nejvyšší správní soud judikoval již v rozsudku ze dne 27. 5. 2004,
č. j. 7 Azs 124/2004 - 45, publ. ve Sb. NSS pod č. 349/2004.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění žádného
z důvodů kasační stížnosti uplatňovaných stěžovatelkou, sám neshledal vady uvedené
v §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost
proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
K námitce žalovaného, v níž poukázal na vadu podání spočívající v chybějícím datu
doručení napadeného rozhodnutí jakožto povinné náležitosti kasační stížnosti dle ustanovení
§106 odst. 1 s. ř. s., Nejvyšší správní soud konstatuje, že v souladu s jeho ustálenou
judikaturou není uvedená skutečnost bez dalšího důvodem pro odmítnutí kasační
stížnosti, když den doručení napadeného rozhodnutí stěžovatelce je soudům znám z jejich
úřední činnosti (dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2004, č. j. 3 Azs
85/2004 - 49).
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Žalovanému proto nepřísluší právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 4 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu