ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.390.2005
sp. zn. 3 Azs 390/2005 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
L. V. T., zastoupeného Mgr. Darinou Kučerovou, advokátkou se sídlem Labská 137/17,
Děčín, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 11. 12. 2003, čj. OAM-4078/VL-20-P17-2003, vedené u Krajského soudu
v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 Az 481/2004, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 5. 2005, čj. 14 Az 481/2003 - 14 (správně
čj. 14 Az 481/2004 - 14 – pozn. soudu),
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozsudku nebyl žalobci (dále
též „stěžovatel“) udělen azyl v České republice podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů; současně na něj nebyla vztažena
překážka vycestování podle §91 zákona o azylu. Žalovaný uvedl, že důvodem žádosti
žalobce o udělení azylu byla jeho snaha o legalizaci pobytu na území České republiky.
Tato skutečnost však není zákonným důvodem pro udělení azylu na území České republiky,
a to ani v případě, že v České republice žije družka žalobce, s níž žalobce očekává narození
potomka. Žalovaný doporučil využít pro legalizaci pobytu některého z institutů zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný se dále vyjádřil k neudělení azylu podle §13 odst. 1
a 2 a §14 zákona o azylu. K neexistenci překážky vycestování podle §91 zákona o azylu
uvedl, že není důvodná obava stěžovatele z toho, že by byl po návratu do Vietnamu znovu
potrestán za trestné činy spáchané v České republice nebo že by byl pronásledován za to,
že podal v České republice žádost o udělení azylu.
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 6. 2004,
čj. 14 Az 606/2003 - 19, byla odmítnuta žaloba žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaného.
Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2004, čj. 3 Azs 289/2004 - 36, bylo
toto usnesení zrušeno a věc vrácena Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení,
v němž měl být žalobce krajským soudem v souladu s §37 odst. 5 s. ř. s. vyzván k doplnění
své žaloby.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 5. 2005,
čj. 14 Az 481/2004 - 14, byla žaloba proti rozhodnutí žalovaného zamítnuta. Soud se ztotožnil
se žalovaným, že žalobce požádal o udělení azylu z důvodu snahy o legalizaci pobytu
na území České republiky a proto, že zde žije přítelkyně, s níž čekal dítě. Do Vietnamu
se vrátit nechce, neboť by tam byl údajně znovu odsouzen za trestné činy spáchané v České
republice. Soud v těchto tvrzeních neshledal důvody pro udělení azylu taxativně stanovené
v §12 zákona o azylu. K námitce týkající se humanitárního azylu soud uvedl, že na udělení
azylu podle §14 zákona o azylu není právní nárok a soud rozhodnutí o něm přezkoumává
pouze v omezeném rozsahu, přičemž zkoumá, zda žalovaný nepřekročil nebo nezneužil meze
správního uvážení. V daném případě žalovaný neshledal, že by skutečnost, že žalobce
má v České republice družku a dítě, byla důvodem hodným zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu. Soud dále uvedl, že žalovaný nemá povinnost domýšlet za žadatele
o azyl azylově relevantní důvody a povinnost zjistit skutečný stav věci má žalovaný pouze
v rozsahu důvodů, které žalobce uvedl. Soud se dále ztotožnil se žalovaným, že v případě
návratu do země původu nejsou vietnamští občané, kteří žádali v zahraničí o politický azyl,
diskriminováni nebo perzekvováni. Nepravdivé je podle soudu rovněž tvrzení žalobce,
že osoby odsouzené v zahraničí za trestný čin měly z tohoto důvodu vážné problémy
s vietnamskými státními orgány nebo že by jim hrozilo uvěznění. Ze všech uvedených
důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Včasnou kasační stížnost stěžovatel podal z důvodu podle §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., neboť se soud ani žalovaný dostatečně nezabývaly důvody pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu. Podle stěžovatele nejsou ve Vietnamu dodržována lidská práva
a mohl by tam být pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, popřípadě
mít odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství žalobce má.
Stěžovatel připustil, že pobyt v České republice nemá legalizován, avšak toto nezamýšlel
nahrazovat formou azylového řízení; nesouhlasí tedy s názorem soudu, že o udělení azylu
požádal z důvodu snahy o legalizaci pobytu na území České republiky. Stěžovatel uvedl,
že Vietnam opustil v roce 1995, kdy přicestoval do České republiky za svou matkou a dostal
povolení k dlouhodobému pobytu a živnostenský list; na území České republiky má přítelkyni
a dítě. Návratu do Vietnamu se obává, neboť mu tam údajně hrozí odsouzení za trestné činy
spáchané v České republice. Stěžovatel navrhl, aby rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 10. 5. 2005, čj. 14 Az 481/2004 - 14, byl zrušen a věc vrácena
tomuto soudu k dalšímu řízení; současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání,
neboť má za to, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí krajského soudu byla vydána v souladu
s právními předpisy; přitom odkázal na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi
žalobce a na vydané rozhodnutí. Podle žalovaného nejsou naplněny stížnostní důvody,
žalobce své námitky nekonkretizoval a nepředložil argumenty; jeho námitky tedy žalovaný
považuje za bezpředmětné. Soud i žalovaný hodnotily žádost stěžovatele o udělení azylu
jako ryze účelovou. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného
účinku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
odpovídající §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal
vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Kasační stížnost byla podána z důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá
oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit. Námitku stěžovatele, že soud i žalovaný nesprávně
posoudily důvody pro udělení azylu, neboť stěžovateli hrozí v zemi původu pronásledování,
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou. Pouhá citace §12 zákona o azylu v kasační
stížnosti nepředstavuje důvod kasační stížnosti; tím spíše pokud žalobce v řízení o udělení
azylu žádné azylově relevantní důvody neuvedl a jako důvod pro udělení azylu uvedl potřebu
legalizovat pobyt na území České republiky, protože očekává narození dítěte a jinak
by nemohl být údajně zapsán do rodného listu jako jeho otec. Tato skutečnost však nemůže
být zákonným důvodem o udělení azylu; navíc Krajský soud v Ústí nad Labem správně uvedl,
že žalovaný má povinnost zjistit skutečný stav věci pouze v rozsahu důvodů, které žalobce
uvedl a že žalovaný nemá povinnost domýšlet za žadatele o azyl azylově relevantní důvody.
V daném případě žalovaný i krajský soud hodnotily stěžovatelem uváděné důvody a stejně
jako Nejvyšší správní soud dospěly k závěru, že žalobce nesplnil důvody pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu. Obecné, blíže nekonkretizované tvrzení stěžovatele v kasační
stížnosti o jeho obavě z pronásledování v zemi původu pak Nejvyšší správní soud shledal
účelovým. Podle názoru Nejvyššího správního soudu žalovaný ani krajský soud nepochybily
ani ohledně rozhodnutí o neexistenci překážky vycestování, neboť se přesvědčivě vypořádaly
s tvrzeními žalobce, že mu po návratu do země původu hrozí trest za trestné činy, za něž byl
odsouzen v České republice a pronásledování za to, že požádal v zahraničí o udělení azylu,
a dospěly k závěru, že tvrzené nebezpečí žalobci po návratu do země původu nehrozí
a že tedy u něj není dána překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že důvod kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. není dán a proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.). Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s kasační stížností žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu