ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.393.2005
sp. zn. 3 Azs 393/2005 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci
žalobkyně L. S., zastoupené Mgr. Zdeňkem Šromem, advokátem se sídlem Mírové náměstí
232, Týniště nad Orlicí, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační
politiky, se sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 1. 11. 2004, čj. OAM-5487/VL-19-BE07-2003, vedené u Krajského soudu
v Hradci Králové pod sp. zn. 30 Az 145/2004, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2005, č. j. 30 Az 145/2004 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Zdeňka Šroma se u r č u je částkou 3748,11 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 1. 11. 2004, čj. OAM-5487/VL-19-BE07-2003, nebyl
žalobkyni (dále též „stěžovatelka“) udělen azyl v České republice podle §12, §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů;
současně na ni nebyla vztažena překážka vycestování podle §91 zákona o azylu. Podle
žalovaného nebyla žalobkyně členkou politické strany ani nevyvíjela činnost směřující
k uplatňování politických práv a svobod; nebyl tedy dán důvod pro udělení azylu podle §12
písm. a) zákona o azylu. Žalovaný dále uvedl, že pokud jde o důvod spočívající v obvinění
syna žalobkyně z trestné činnosti v souvislosti s výkonem vojenské služby a jejího svévolného
opuštění, žalobkyně nebyla obviněna ze žádného trestného činu. V řízení bylo navíc zjištěno,
že k domovním prohlídkám u žalobkyně nedocházelo z azylově relevantních důvodů, nýbrž
toliko za účelem zajištění důkazů pro uvedené trestní řízení; nebyla zde však prokázána
příčinná souvislost se zákonem vymezenými důvody pronásledování. Předvolání žalobkyně
na milici kvůli trestnímu stíhání jejího syna rovněž nelze podle žalovaného považovat
za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. I k zadržování žalobkyniny korespondence
docházelo podle žalovaného z důvodů trestního stíhání jejího syna; ohledně protestu, který
žalobkyně podala, byla odkázána na posádkového vojenského prokurátora, na něhož se však
ke své újmě neobrátila. Pokud jde o žalobkyninu ztrátu zaměstnání, podle žalovaného nebylo
prokázáno, že by k této události došlo z některého ze zákonných důvodů pronásledování
vymezených zákonem o azylu. Ze všech uvedených důvodů žalovaný žalobkyni neudělil azyl
podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Žalovaný se dále vyjádřil k neudělení azylu podle
§13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu a obsáhle se vypořádal i s neexistencí překážky
vycestování podle §91 zákona o azylu.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2005, č. j. 30 Az
145/2004 - 35, byla zamítnuta žaloba proti tomuto rozhodnutí žalovaného. Soud uvedl,
že žalovaný se tvrzeními žalobkyně řádně zabýval a velmi podrobně se vypořádal se všemi
žalobkyní tvrzenými skutečnostmi; soud se s touto právní argumentací ztotožnil a neshledal
za nutné se k ní duplicitně vyjadřovat. Ani podle soudu nebyla žalobkyně státní
administrativou v zemi původu pronásledována a nezavdávala k tomu příčiny. U žalobkyně
nebyl dán žádný důvod pronásledování ve smyslu zákona o azylu; případně nezákonné
postupy určitých složek policie či formou udělení azylu může připadat v úvahu až v situaci,
kdy je ochrana poskytnutá zemí původu nedostatečná nebo zcela chybí. Žalobkyně
neprokázala, že se údajnému pronásledování bránila patřičným způsobem. Soud dále
poukázal na to, že ve výpovědích žalobkyně v průběhu řízení o udělení azylu se vyskytly
rozpory způsobilé ovlivnit jejich věrohodnost. Soud se ztotožnil se žalovaným ohledně
neudělení azylu podle §12 zákona o azylu a podle §13 odst. 1 a 2 zákona o azylu
i s rozhodnutím o neexistenci překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Soud
nezpochybnil, že v Bělorusku může docházet k porušování lidských práv, v případě
žalobkyně však tato skutečnost nebyla prokázána. Ze všech uvedených důvodů Krajský soud
v Hradci Králové žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné a na základě výzvy soudu ustanoveným zástupcem ve lhůtě doplněné
kasační stížnosti stěžovatelka uplatnila důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a)
a d) s. ř. s. Soud podle žalobkyně nesprávně interpretoval §12 zákona o azylu, neboť
zákonodárce měl na mysli nejen pronásledování žadatele o azyl, nýbrž i jeho nejbližších
příbuzných. Tak se stalo v případě stěžovatelky, jež byla pronásledována kvůli jednání svého
syna v souvislosti se zastáváním politických názorů. Stěžovatelka je přesvědčena,
že podrobně popsala šikanozní jednání státních orgánů vůči své osobě; proto nesouhlasí
s tím, že její příběh je nedůvěryhodný; ke zkreslení mohlo dojít vlivem nedobré znalosti
českého jazyka ze strany stěžovatelky. Obava z trestního stíhání v zemi původu v souvislosti
s jednáním jejího syna je však důvodná. Paušální poukaz soudu na to, že žalobkyně nikdy
nebyla členkou politického uskupení, není dostačující. Za této situace měly být zkoumány
i podmínky pro udělení humanitárního azylu, čímž se však nezabýval žalovaný ani soud.
V této skutečnosti stěžovatelka spatřuje vadu řízení mající vliv na zákonnost rozhodnutí
ve věci samé. Dále je stěžovatelka přesvědčena, že soud nesprávně posoudil právní otázku
existence překážky vycestování podle §91 zákona o azylu. Podle stěžovatelky nelze vyloučit
možnost jejího dalšího trestního stíhání či obtěžování ze strany státních orgánů v zemi
původu. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2005, č. j. 30 Az 145/2004 - 35, byl zrušen a věc vrácena
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání a uvedl,
že jeho rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení
o kasační stížnosti žalovaný odkázal na správní spis, zejména na podání a výpovědi
stěžovatelky v průběhu řízení o udělení azylu. Žalovaný uvedl, že poukaz na udělení
humanitárního azylu je skutkovým novem ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s. a soud by k němu
neměl přihlédnout. Žalovaný podotkl, že ani synovi žalobkyně, na něhož tato ve svých
podáních odkazuje, nebyl azyl v České republice udělen. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační
stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá
důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní
soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle
§109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
První důvod kasační stížnosti je uveden v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí krajského soudu
pro nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení
právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná
právní norma, popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně
vyložena. Stěžovatelka je přesvědčena, že důvody pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu je nutné spatřovat i v existenci azylově relevantních důvodů rodinných příslušníků
žadatele o azyl. Tento právní názor však nemá oporu v zákoně, neboť §12 zákona o azylu
kogentně požaduje pro udělení azylu pronásledování přímo žadatele o azyl, přičemž tyto
důvody nelze odvozovat toliko od osobní situace rodinných příslušníků žadatele o azyl.
Udělení azylu odvozené od osobní situace rodinného příslušníka žadatele je možné pouze
za splnění předpokladů §13 odst. 1 a 2 zákona o azylu, podle něhož lze v případě hodném
zvláštního zřetele udělit azyl za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi azylanta,
jemuž byl udělen azyl podle §12 nebo §14 zákona o azylu, i když v řízení o udělení azylu
nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. O takovou procesní situaci
se však v souzené věci nejednalo, neboť synovi žalobkyně rovněž nebyl udělen azyl,
a žalovaný i soud prvního stupně se dostatečně vypořádaly s tím, že žalobkyně nesplnila
podmínky pro poskytnutí mezinárodní ochrany formou udělení azylu na území České
republiky. Pokud jde o námitku stěžovatelky, že jí měl být udělen humanitární azyl podle §14
zákona o azylu, s touto otázkou se vypořádal žalovaný i krajský soud, jenž správně uvedl,
že stěžovatelka se v řízení o udělení azylu výslovně nedomáhala udělení azylu
z humanitárních důvodů, a nepředložila pro to ani žádné důkazy; soud se tedy ztotožnil
s rozhodnutím žalovaného a navíc opětovně podotkl, že na udělení azylu z humanitárních
důvodů podle §14 zákona o azylu není právní nárok. Ohledně přesvědčení žalobkyně,
že na ni měla být vztažena překážka vycestování podle §91 zákona o azylu, neboť nelze
vyloučit možnost trestního stíhání nebo obtěžování, je zapotřebí ve shodě s krajským soudem
i žalovaným poukázat na to, že tyto skutečnosti nelze bez dalšího podřadit pod důvody
pro přiznání překážky vycestování vymezené v §91 zákona o azylu; proto bylo rovněž
ohledně této otázky rozhodnuto v souladu se zákonem. Ze všech uvedených důvodů dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
není dán.
Dalším důvodem kasační stížnosti stěžovatelky je tvrzená nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonnost rozhodnutí o věci
samé, tedy důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nepřezkoumatelnost
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí je třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá
o důvody, které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí. Stěžovatelka spatřuje vadu
řízení před soudem v tom, že se soud nevypořádal s tím, zda jí měl být udělen humanitární
azyl. Vzhledem k tomu, že se jednalo o jediné tvrzení týkající se údajného procesního
pochybení krajského soudu a tedy podřaditelné pod důvod kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., a s ohledem na to, že se s uvedeným tvrzením Nejvyšší správní soud
vypořádal již v rámci důvodu kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a jelikož –
jak bylo výše uvedeno – se krajský soud řádně vypořádal i s výrokem o neudělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, není dán ani tento důvod kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud ze všech uvedených důvodů kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). Za této procesní situace se Nejvyšší správní soud již samostatně
nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s kasační stížností žalobkyně žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Stěžovatelce byl pro toto řízení před soudem ustanoven soudem zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.,
§120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 2000 Kč za dva úkony právní služby
podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen
„advokátní tarif“) ve znění účinném do 31. 8. 2006, a sice za první poradu s klientkou včetně
převzetí a přípravy zastoupení a za doplnění kasační stížnosti ze dne 15. 8. 2005. Nahlédnutí
do spisu ze dne 9. 8. 2005 pak soud podle §11 odst. 3 advokátního tarifu hodnotí částkou
500 Kč. Soud advokátovi dále přiznal 3 x 75 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§13
odst. 3 advokátního tarifu). Advokátovi se přiznává náhrada za ztrátu času podle §14 odst. 3
advokátního tarifu za tři započaté půlhodiny po 50 Kč, celkem 150 Kč za ztrátu času cestou
k procesnímu soudu a pobyt u tohoto soudu při nahlížení do spisu. Celkem tedy činí odměna
advokáta 2875 Kč. Protože advokát soudu doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty (dále
jen „daň“), zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen
odvést z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů podle zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně vypočtená podle §37 písm. a)
a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 546,25 Kč; odměna advokáta navýšená o daň tedy
činí 3421,25 Kč. Soud dále přiznal advokátovi náhradu cestovních výdajů za jízdné z místa
výkonu advokacie v T. O. do H. K. a zpět do T. dne 9. 8. 2005 osobním automobilem Škoda
Octavia Combi, s průměrnou spotřebou 5,93 l nafty/100 km, cena 1 l nafty 29,40 Kč, náklady
na jeden ujetý kilometr 1,74 Kč, sazba náhrady za jeden ujetý kilometr 3,80 Kč, celkem
náklady na jeden kilometr 5,54 Kč. Celkem tam i zpět bylo ujeto 59 km; náhrada jízdného
tedy celkem činí 326,86 Kč. Zástupci žalobce se tedy přiznává celková náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti ve výši 3748,11 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. října 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu