ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.398.2005
sp. zn. 3 Azs 398/2005 - 96
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci
žalobkyně G. S., zastoupené JUDr. Štěpánkou Šilhánkovou, advokátkou se sídlem V Lipkách
775, Praha 5, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se
sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 25. 3. 2003, čj. OAM-11957/VL-19-P08-2001, vedené u Krajského soudu v Praze pod
sp. zn. 47 Az 528/2003, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 9. 12. 2004, č. j. 47 Az 528/2003 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozsudku nebyl žalobkyni (dále
též „stěžovatelka“) udělen azyl na území České republiky podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů; současně
na ni nebyla vztažena překážka vycestování podle §91 zákona o azylu. Žalovaný uvedl,
že důvodem žádosti žalobkyně o udělení azylu byly národnostní potíže spočívající
v diskriminaci ze strany místního obyvatelstva, v potížích s policistou, který žalobkyni
bezdůvodně fyzicky napadl a v obavě žalobkyně o svůj život a život své rodiny. Žalovaný
uvedl, že národnostní potíže žalobkyně nedosáhly takové intenzity, aby je bylo možno
považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. V jednání policistů shledal žalovaný
selhání jednotlivců a zneužití služebního postavení. Žalobkyně se navíc se svými problémy
neobrátila na státní orgány v zemi původu. Pro poskytnutí mezinárodní ochrany formou azylu
je však nezbytné vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy; národnostní potíže podle
žalovaného vykazovaly spíše prvky nepřátelského chování než pronásledování. Obavy
o dceru pak nelze podřadit pod žádný důvod pronásledování ve smyslu zákona o azylu.
Žalovaný tedy neshledal naplnění taxativně vymezených důvodů pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu. Žalovaný se dále vyjádřil k neudělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 a §14
zákona o azylu i k neexistenci překážky vycestování podle §91 zákona o azylu.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2004, č. j. 47 Az 528/2003 - 46,
byla žaloba proti tomuto rozhodnutí jako nedůvodná zamítnuta. Soud v odůvodnění uvedl,
že žalovaný dospěl ke správnému závěru, že národnostní problémy žalobkyně v zemi
původu nelze považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu; ani protiprávní
jednání policistů směřující proti žalobkyni není podle soudu tímto pronásledováním. Podle
soudu navíc žalobkyně kvůli problémům v zemi původu nepožádala o adekvátní pomoc
státní orgány v zemi původu. Na nečinnost policie ohledně své záležitosti si řádně
nestěžovala, naopak stížnost podanou na ministerstvo vnitra vzala žalobkyně zpět,
aniž by dále žádala o pomoc a ochranu. Za této situace nebylo podle soudu možné dospět
k závěru, že by žalobkyni byla pomoc v zemi původu odepřena. Soud dále uvedl, že v řízení
byl proveden mj. důkaz zprávami Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských
práv v Kazachstánu za roky 2000 a 2001, z nichž vyplynulo, že politický systém umožňuje
občanům domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů; rovněž je možné se obracet
na několik nevládních organizací. Ze všech uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou
zamítl.
Ve včasné kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že soud bez její účasti posoudil,
že při rozhodování žalovaného nedošlo k porušení správního řádu. Dále stěžovatelka namítla,
že kromě tvrzení žalobkyně byl skutečný stav věci zjišťován ze zpráv Ministerstva zahraničí
USA, o nichž soud bez odůvodnění usoudil, že jsou objektivní, přestože je známo
např. z války v Iráku, jak jsou zprávy orgánů USA nespolehlivé. Přitom pro čtrnáct
kazašských občanů, kterým byl udělen azyl v České republice, byla situace v zemi původu
hodnocena jinak než pro žalobkyni. Dále žalobkyně namítla, že v řízení před soudem nebyla
zastoupena, neboť advokátka jen vyhotovila žalobu a její doplnění. Úkony soudu vůči
žalobkyni byly přesto činěny v českém jazyce, jemuž žalobkyně rozumí jen velmi omezeně,
a žalobkyně se tudíž nemohla vyjádřit k výzvě soudu podle §51 odst. 1 s. ř. s., pročež jí byla
odňata možnost jednat před soudem. Soud také pochybil, neboť nepřihlédl k doplnění žaloby,
přestože tímto doplněním bylo toliko rozšířeno odůvodnění žaloby. Proto stěžovatelka
navrhla, aby rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2004, č. j. 47 Az 528/2003 - 46,
byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení; současně stěžovatelka požádala
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost jejího podání a uvedl,
že jeho rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení
o kasační stížnosti žalovaný odkázal na správní spis, zejména na podání a výpovědi
stěžovatelky v průběhu řízení o udělení azylu. Žalovaný uvedl, že mu ze znění kasační
stížnosti není zřejmé, kterého aspektu se neobjektivnost zpráv Ministerstva zahraničí USA
týká. V případě stěžovatelky však žalovaný vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci,
na jehož základě žádost o udělení azylu posoudil. Žalobkyně měla během řízení možnost
vyjádřit se ke všem skutečnostem, a měla možnost rovněž seznámit se se všemi informacemi
o zemi jejího původu. Stěžovatelka se však s obsahem těchto zpráv seznámit nechtěla,
ani nežádala jejich doplnění, proto nyní tuto skutečnost nelze přičítat k tíži žalovaného.
Žalovaný se ztotožnil s názorem krajského soudu a navrhl zamítnutí kasační stížnosti
a nepřiznání odkladného účinku.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá
důvody podle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní
soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle
§109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
První důvod kasační stížnosti je uveden v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle tohoto
ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit. Stěžovatelka v kasační stížnosti namítla nedostatečnou
relevanci zpráv Ministerstva zahraničí USA o situaci v Kazachstánu. K tomu je však
zapotřebí poukázat na to, že v žalobě žádná taková námitka zpochybňující použité zprávy
o zemi původu uvedena nebyla. Proto se jí nemohl zabývat ani Krajský soud v Praze,
a uplatnění tohoto tvrzení v kasační stížnosti je tedy nepřípustným novým skutkovým
tvrzením ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s., podle něhož ke skutečnostem uplatněným po vydání
napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud nepřihlíží. Pokud jde o námitku stěžovatelky,
že soud bez její přítomnosti neshledal namítané vady správního řízení, pak touto námitkou
stěžovatelka opětovně brojí proti tomu, že se ve věci nekonalo ústní jednání; s tímto tvrzením
se Nejvyšší správní soud vypořádává v další části odůvodnění svého rozhodnutí.
Dalším důvodem kasační stížnosti byl důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
podle něhož lze podat kasační stížnosti z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
krajského soudu spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít tato vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Stěžovatelka namítla, že soud nesprávně rozhodl bez její účasti
a pochybil také v tom, že jí zaslal poučení podle §51 odst. 1 s. ř. s. o možnosti rozhodnutí
ve věci bez nařízení jednání v českém jazyce, pročež mu stěžovatelka dobře nerozuměla
a nemohla tedy adekvátně reagovat. Námitku stěžovatelky, že nebyla o možnosti, zda souhlasí
s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání, vyrozuměna v jazyce, jemuž rozumí, Nejvyšší
správní soud neshledal důvodnou. Povinnost soudu zasílat výše uvedené poučení v mateřském
jazyce účastníka řízení totiž dopadá pouze na situace, kdy v průběhu řízení před soudem vyšlo
najevo, že účastník řízení neovládá jazyk, v němž se vede řízení nebo kdy jinak vyvstane
potřeba ustanovení tlumočníka. Vzhledem k tomu, že v průběhu žalobního řízení stěžovatelka
neadresovala vůči soudu žádnou písemnost v jiném než českém jazyce, o ustanovení
tlumočníka nepožádala a tvrzená skutečnost, že by žalobkyně vůbec neovládala jazyk, v němž
je vedeno řízení, ani jinak nevyplynula v řízení najevo, nebyla tím, že jí soud zaslal uvedenou
výzvu v českém jazyce, založena vada řízení před soudem prvního stupně. Rovněž za této
situace není vadou řízení, že krajský soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání, pokud výzva
podle §51 odst. 1 s. ř. s. byla stěžovatelce řádně doručena, ta na ni však nereagovala a tím
byla naplněna fikce souhlasu s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání předpokládaná
v §51 odst. 1 s. ř. s. Pokud jde o námitku stěžovatelky, že se soud nezabýval jejím doplněním
žaloby, z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplynulo, že se krajský soud tímto
doplněním nezabýval s ohledem na to, že bylo učiněno po uplynutí lhůty pro podání žaloby;
takovým postupem proto nebyla založena vada řízení před soudem. Nejvyšší správní soud
tedy dospěl k závěru, že důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. není dán.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.). Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl
neprodleně po jejich obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu,
se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s kasační stížností žalobkyně žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. února 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu