ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.4.2006
sp. zn. 3 Azs 4/2006 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobkyně: R. M.,
zastoupené Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem Plzeň, Solní 4, proti žalovanému
Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2005 č. j. 36 Az 120/2004 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 4. 2004 č.j. OAM-4718/VL-10-P17-2002 nebyl
žalobkyni (dále i „stěžovatelka“) udělen azyl dle ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění
platném v době rozhodování ve věci (dále jen „zákon o azylu“), současně na ni nebyla
vztažena překážka vycestování podle ustanovení §91 téhož zákona. Žalovaný uvedl,
že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že žalobkyně z vlasti vycestovala, jelikož měla
obavy z jednání vojáků, kteří jí vyhrožovali, důvodem byla ázerbajdžánská národnost
její matky. Žádost o udělení azylu žalobkyně posuzoval žalovaný na pozadí informací, které
shromáždil v průběhu správního řízení o situaci v Arménii. Dále žalovaný uvedl, že bylo
zjištěno, že žalobkyně měla popsané problémy pouze v místě, kde bylo známo, že její matka
byla Ázerbajdžánka, v době, kdy žila u přítelkyně v J., žádné problémy neměla. Žalobkyně
v průběhu správního řízení navíc nesdělila, že by ve vlasti měla z důvodu matčiny národnosti
jakékoliv problémy přímo se státními orgány. Žalovaný mimo jiné odkázal na Informaci
Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky o Arménii ze dne 29. 5. 2002, která uvádí, že
dle informace arménské vlády nejsou Azerové v Arménii pronásledování ani diskriminováni.
V daném případě žalovaný také zdůraznil, že žalobkyně je národnosti arménské, a že ve své
žádosti o udělení azylu hovořila pouze o tom, že byla ve vlasti urážena a napadána místními
lidmi – arménskými občany, poté v průběhu pohovoru uvedla, že se jednalo o vojáky –
fedajíny, což usoudila na základě jejich ošacení. Žalovaný dále uvedl, že v případě žalobkyně
nešlo o pronásledování ve smyslu zákona o azylu, když nositelem popsaného jednání nebyla
arménské státní orgány ani jí nebyla ze strany státních orgánů odmítnuta pomoc. Jak
žalobkyně uvedla, napsala dopis o svých problémech na prokuraturu, záležitost byl následně
postoupena do místa jejího bydliště k prošetření, na odpověď státních orgánů však žalobkyně
nevyčkala a z vlasti vycestovala. Na základě údajů sdělených žalobkyní v průběhu správního
řízení neshledal žalovaný ani důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení azylu podle
ustanovení §14 zákona o azylu.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 8. 2005 č. j. 36 Az 120/2004 - 27 zamítl
žalobu podanou žalobkyní proti citovanému rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění rozsudku
soud shrnul skutková a právní zjištění ve věci a zejména konstatoval, že se ztotožnil
s hodnocením žalovaného, že se v případě žalobkyně nejednalo o pronásledování ze strany
státní moci. Žalobkyně při pohovoru uvedla, že by skupinou několika osob (vojáky)
při kontrole dokladů vyzvána k tomu, aby opustila Arménii, neboť je napůl ázerbajdžánského
původu. K tvrzení žalobkyně si žalovaný obstaral dostatek podkladů (informací o zemi
původu žalobkyně), z provedeného dokazování bylo zřejmé, že v Arménii nedochází
k pronásledování Azerů takovým jednáním, které by bylo přičitatelné státu ve smyslu
ustanovení §2 odst. 5 zákona o azylu. Krajský soud se ztotožnil i s názorem žalovaného,
že nelze učinit závěr, že by pomoc žalobkyni byla ze strany státních orgánů odmítnuta.
Z toho, že dopis žalobkyně byl z prokuratury v J. postoupen místním orgánům do I. (místa
bydliště žalobkyně) a po dobu dvou měsíců nebyla žádná reakce, nelze vyvodit, že žalobkyni
stát původu odmítl poskytnout ochranu, když žalobkyně se neobrátila se stížnosti na nadřízené
orgány a nevyužila ani jiné prostředky ochrany, které jsou v její vlasti k dispozici. K námitce
týkající se humanitárního azylu dle ustanovení §14 zákona o azylu soud zejména uvedl, že na
jeho udělení není právní nárok a posouzení důvodu žadatele je otázkou správního uvážení,
v daném případě žalovaný nevyvodil žádné důvody zvláštního zřetele hodné. Krajský soud
v souladu s ustanovením §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném
znění (dále jen „s. ř. s.“) zamítl žalobu jako nedůvodnou.
Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně včas kasační stížnost, ve které
nesouhlasí s posouzením věci žalovaným a soudem. Namítá, že žalovaný správní orgán
evidentně zlehčil její situaci, a trvá na tom, že její pronásledování bylo takové intenzity,
že ji již v minulosti donutilo opustit vlast a přestěhovat se do zahraničí. Dle názoru
stěžovatelky k pronásledování nemusí docházet přímo a jen ze strany státní moci, v případě,
že státní moc nemá ve státě takovou sílu, aby dokázala pronásledování zabránit,
pak je podmínka vyžadovaná zákonem zřejmě splněna. Stěžovatelka dále uvádí, že byla
zaměstnána ve školství a i v souvislosti s výkonem povolání se dostávala do národnostního
tlaku, respektive pronásledování. Posuzování krajského soudu, stejně jako žalovaného,
vychází z obecných tezí a dostatečně se nezabývá individualitou daného případu. Stěžovatelka
se považuje za osobu, která se k odchodu z vlasti rozhodla výlučně na základě osobních
tragédií a dlouhodobého útlaku z pozice její národnosti, a má za to, že žalovaný se touto
otázkou měl řádně zabývat, měl prověřit jí tvrzené skutečnosti, vycházet z její výpovědi
a rovněž provést důkazy ve formě dotazu na ruské úřady ohledně jejího prvního vystěhování
z Arménie. Stěžovatelka navrhuje napadený rozsudek krajského soudu zrušit a přiznat kasační
stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu
s právními předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti odkazuje žalovaný na správní spis,
zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatelka učinila během správního řízení.
V případě stěžovatelky dle názoru žalovaného nebyl naplněn žádný z taxativně vymezených
důvodů udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu. Žalovaný navrhuje zamítnutí
kasační stížnosti a nepřiznání jí odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu a v mezích kasační stížnosti napadený
rozsudek Krajského soudu v Brně a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V podané kasační stížnosti stěžovatelka výslovně neoznačila zákonný důvod
jejího podání, z obsahu kasační stížnosti však lze usuzovat, že byla podána z důvodu
uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení
právní otázky spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je vybrána nesprávná
právní norma, popř. je sice vybrána správná právní norma, ale je nesprávně vyložena
nebo aplikována.
Právní otázkou, kterou se krajský soud v předcházejícím řízení zabýval, byla
především otázka, zda důvody, pro které stěžovatelka požádala o udělení azylu, mohou být
důvody pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu. Jak vyplývá ze spisového
materiálu ve věci, stěžovatelka v žádosti o udělení azylu ze dne 14. 10. 2002 a poté
v pohovoru k důvodům této žádosti dne 24. 6. 2003 uváděla, že vlast opustila z národnostních
důvodů. Matka stěžovatelky měla národnost ázerbajdžánskou a stěžovatelku lidé slovně
napadali a uráželi ji, že není Arménka, v roce 1992 se s manželem přestěhovala do Ruska,
po smrti manžela se vrátila zpět do Arménie ke svému otci, tam pracovala ve školství, stále
však byla lidmi urážena, že je napůl Ázerbajdžánka. V roce 2001, jednou když šla po ulici,
zastavilo ji několik vojáků, kontrolovali její doklady, přičemž jí sdělili, že musí Arménii
opustit. Stěžovatelka odjela do J., kde bydlela její přítelkyně, tam poslala dopis s žádostí o
pomoc na prokuraturu, který byl k šetření postoupen do místa jejího bydliště, tedy do I., na
odpověď stěžovatelka čekala dva měsíce, poté se rozhodla odjet někam do Evropy.
Stěžovatelka také uvedla, že mimo vyhrožování vojáků jiné problémy se státními orgány ve
vlasti neměla.
Dle ustanovení §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod
a nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště. Za pronásledování se podle ustanovení §2 odst. 5 zákona
o azylu považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak
nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě,
jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby
bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před takovým jednáním.
Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku, krajský soud se tvrzeními
stěžovatelky obsaženými v žádosti o udělení azylu a v pohovoru k této žádosti a ustanovením
§12 zákona o azylu řádně a dostatečně způsobem zabýval (stejně jako ve správním řízení
o udělení azylu žalovaný správní orgán) a dospěl ke správnému závěru (přičemž se ztotožnil
s názorem žalovaného), že stěžovatelkou uváděné důvody nelze podřadit pod důvody
pro udělení azylu dle ustanovení §12 zákona o azylu. Chování neznámých lidí, tedy
soukromých osob, vůči stěžovatelce v zemi jejího původu, ač spočívalo v negativním jednání,
nelze označit za pronásledování ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 zákona o azylu. Rovněž
shora popsaný incident stěžovatelky s vojáky v roce 2001 nenaplnil svou intenzitou podmínky
pronásledování ve smyslu zákona o azylu, neboť šlo o ojedinělou událost takového
rázu, stěžovatelka sice podala podnět k prošetření věci na prokuraturu, ale nevyčkala
již na její vyřízení a z vlasti odcestovala. Stěžovatelka se ve vlasti ani nepokusila domáhat
se pomoci jinou cestou (např. se neobrátila se stížností na nadřízené orgány prokuratury).
Ostatně není-li znám výsledek šetření události z roku 2001, nemůže stěžovatelka v kasační
stížnosti účinně namítat, že státní moc v Arménii nedokáže uvedenému pronásledování
zabránit. Nejvyšší správní soud se s posouzením předmětné právní otázky, které učinil
v předcházejícím řízení krajský soud, souhlasí a neshledává důvod kasační stížnosti
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. oprávněným.
Stěžovatelka v kasační stížnosti navíc a nově namítá, že se dostávala do národnostního
tlaku v souvislosti s výkonem svého povolání, a že žalovaný měl provést důkazy ve formě
dotazu na ruské úřady ohledně jejího prvního vystěhování z Arménie. Nejvyšší správní soud
je v řízení o kasační stížnosti vázán ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s., podle něhož nepřihlíží
ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí.
Jelikož stěžovatelka citované skutečnosti nezmínila v rámci správního řízení o udělení azylu
vedeného žalovaným ani v řízení o žalobě u krajského soudu, ale uplatnila je teprve po vydání
napadeného rozsudku, nelze k nim v řízení o kasační stížnosti přihlížet.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl
jako nedůvodnou dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
S přihlédnutím k ustanovení §78b odst. 1 zákona o azylu, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (ustanovení §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný
správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti
přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznal (ustanovení §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. října 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu