ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.44.2005
sp. zn. 3 Azs 44/2005 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Milady Haplové v právní věci žalobce: A.
M., zastoupeného Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem Plzeň,
Františkánská 7, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
č. j. 32 Az 8/2003 – 47 ze dne 19. 10. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) shora uvedený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-1800/VL-11-C10-2003 ze dne 7. 5. 2003.
Tímto správním rozhodnutím byla žádost stěžovatele o udělení azylu podle §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR,
ve znění pozdějších předpisů (azylový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „azylový zákon“) zamítnuta jako zjevně nedůvodná, neboť stěžovatel ve správním řízení
neuváděl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů
uvedených v §12 cit. zákona. Soud dospěl k závěru, že žaloba nebyla důvodná,
neboť skutečnosti uváděné stěžovatelem ve správním řízení, tj. potíže se soukromými
osobami spočívající ve vymáhání peněz, nejsou podřaditelné pod žádný z důvodů pro udělení
azylu. Žalovaný proto podle soudu nepochybil, jestliže žádost o azyl zamítl jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) azylového zákona. Krajský soud neshledal ani vady
ve správním řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, proto v souladu
s ust. §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), žalobu jako nedůvodnou zamítl.
V podané kasační stížnosti stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu v celém
rozsahu z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Naplnění důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky soudem,
a sice zda je možno na jeho případ vztáhnout §16 odst. 1 písm. g) azylového zákona. Uvádí,
že se na Ukrajině dostal do finančních problémů, kdy jej pronásledovali vymahači fiktivních
dluhů, kteří k vymáhání pohledávek použili osob ze zločineckých struktur a žalobce byl
tak ohrožen na zdraví i na životě. Pokud hledal ochranu u státních orgánů před vydíráním,
pak zjistil, že i tyto jsou součástí zločineckých struktur a on tak nemá šanci zajistit si ochranu
své osoby. Z tohoto důvodu mu nezbylo než vycestovat ze země a požádat o azyl.
Je přesvědčen, že s ohledem na uvedené je u něj dán důvod pro udělení azylu podle §12
písm. b) cit. zákona, neboť patří do sociální skupiny nečlenů zločineckých struktur a je těmito
strukturami pronásledován právě z toho důvodu, že není členem těchto struktur a domovský
stát tuto situaci toleruje. Na tomto místě poukazuje na článek 65 Metodologické příručky
procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka, z nějž dovozuje, že tam, kde obyvatelstvo
páchá diskriminační nebo jinak postihující činy, mohou být tyto považovány
za pronásledování, pokud je orgány vědomě tolerují nebo nejsou schopny zajistit účinnou
ochranu. Naplnění důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatel spatřuje v tom,
že žalovaný nedostatečným způsobem provedl dokazování, a na základě takto zjištěného
stavu nebylo možno ve správním řízení o udělení azylu spravedlivě rozhodnout. Žalovaný
podle něj nerespektoval jeho situaci, že jako účastník azylového řízení má jen velmi omezené
možnosti pro zajištění důkazů o perzekuci v domovské zemi a krajský soud tuto skutečnost
ponechal zcela bez povšimnutí. Naplnění důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. spatřuje
stěžovatel v tom, že soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda správní řízení
netrpělo procesní vadou. Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud je povinen přezkoumat
napadané rozhodnutí i správní řízení jemu předcházející z hlediska dodržení procesních
předpisů a že žalovaný se porušení správního řádu dopustil minimálně tím, že nedostatečným
způsobem provedl dokazování ve věci. Shledává rovněž rozpor rozhodnutí s §47 odst. 3
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „správní řád“). Stěžovatel také nesouhlasí se způsobem jakým se soud vypořádal
s tvrzením žalovaného o neexistenci překážek vycestování. Soud přehlíží, že stěžovatel
nepovažuje svůj návrat do domovské země vzhledem k chybějící ochraně ze strany policie
za bezpečný. Na Ukrajině mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského a ponižujícího zacházení.
Po zjištění státních orgánů, že požádal v ČR o azyl, bude podroben persekuci,
resp. administrativní šikaně ze strany milice a dalších státních orgánů, přičemž v této
souvislosti odkázal na Zprávu MZV USA o dodržování lidských práv za rok 2002. Stěžovatel
se domnívá, že splňuje zákonné podmínky pro přiznání překážek vycestování,
kterými se žalovaný ani soud v odůvodnění svých rozhodnutí nezabývaly. S ohledem
na uvedené důvody stěžovatel navrhl Nejvyššímu správnímu soudu, aby kasační stížností
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť potřebuje být nadále
přítomen v ČR, aby mohl uplatňovat svá procesní práva u soudu.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel ve správním řízení
jako důvod své žádosti o azyl uvedl skutečnost, že na Ukrajině po něm požadovali peníze
starší učni z učiliště, které on také dříve navštěvoval. Obrátil se na policii, která mu pomoc
přislíbila, výsledek vyšetření však nevyčkal a odjel do ČR. Jiné problémy, pro něž by
opouštěl zemi původu, stěžovatel podle svých slov neměl, a to ani s policií, státními orgány,
soudy či jinými státními institucemi. Nebylo proti němu nikdy vedeno trestní stíhání a nikdy
nebyl politicky aktivní. Potvrdil, že důvodem jeho žádosti o azyl je snaha o legalizaci pobytu
v ČR v situaci, kdy mu bylo uděleno správní vyhoštění.
Podle §16 odst. 1 písm. g) cit. zákona se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že byl mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12. Podle §16 odst. 2 cit. zákona lze takové
rozhodnutí vydat nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení o udělení azylu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové v rozsahu důvodů uvedených v kasační stížnosti, avšak shledal, že kasační stížnost
není důvodná.
Podle zjištění Nejvyššího správního soudu v daném případě byly skutečně dány
důvody pro zamítnutí žádosti stěžovatele jako zjevně nedůvodné z důvodu uvedeného v §16
odst. 1 písm. g) azylového zákona. Ve správním řízení bylo dostatečným způsobem zjištěno,
že stěžovatel měl na Ukrajině problémy se soukromými osobami, které po něm požadovaly
peníze, jiné problémy podle svých vyjádření ve správním řízení neměl. Stěžovatel tak měl
problémy se soukromými osobami mimo státní struktury a jednání těchto osob bez vazby
na státní strukturu lze považovat za pronásledování ve smyslu azylového zákona pouze tehdy,
jel-li je možno připsat státu v tom smyslu, že je státem podporováno či trpěno nebo že stát
není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Z informací
obsažených ve spise nelze dovodit, že by stát jednání uvedených soukromých osob
podporoval. Stěžovatel se poté co mu bylo vyhrožováno obrátil na policii, která mu přislíbila
pomoc, nevyčkal však výsledek vyšetření a Ukrajinu opustil. Za takových okolností nelze
negativní chování soukromých osob vůči stěžovateli bez dalšího přičítat státu, resp. nelze
učinit závěr, že domovský stát není schopen odpovídajícím způsobem ochranu před takovým
jednáním zajistit. Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel ve správním řízení vůbec
netvrdil, že je pronásledován nebo že má důvodné obavy z pronásledování z důvodu
uvedených v §12 cit. zákona a ani netvrdil, že by byl vůbec pronásledován ve smyslu §2
odst. 6 cit. zákona. Pro posouzení zjevné nedůvodnosti žádosti o udělení azylu je rozhodující
skutkový stav v okamžiku vydání rozhodnutí správního orgánu. Za takových okolností byly
ve správním řízení splněny zákonné podmínky pro to, aby žalovaný ve lhůtě 30 dnů ode dne
zahájení správního řízení o udělení azylu vydal rozhodnutí o zamítnutí žádosti jako zjevně
nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) cit. zákona. Učinil-li tak, pak žalovaný správní orgán
a následně ani krajský soud neměly povinnost zjišťovat důvody pro udělení azylu podle §12
azylového zákona. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění
stížního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti namítá porušení procesních předpisů správním
orgánem, konkrétně nedostatečným způsobem provedené dokazování, kdy v důsledku
této skutečnosti nebylo možné spravedlivě rozhodnout. Tím dovozuje existenci důvodu
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud
zjistil, že si správní orgán před vydáním rozhodnutí opatřil dostatek podkladů k objasnění
skutečného stavu přesto, že stěžovatel netvrdil azylově relevantní důvody podle §12 zákona
o azylu a povinnost zjišťovat skutečný stav věci nad rámec důvodů, které stěžovatel
v průběhu správního řízení uvedl nevznikla. Žalovaný se nedopustil procesních pochybení
pro něž by měl být dán důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Dále stěžovatel dovozuje existenci důvodu kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. d), neboť soud se podle jeho názoru řádně nevypořádal s otázkou, zda správní řízení
netrpělo procesní vadou. Naplnění tohoto důvodu však Nejvyšší správní soud neshledal,
porušení ust. §47 odst. 3 správního řádu, v důsledku něhož je odůvodnění rozhodnutí
nedostatečné stěžovatel v řízení před krajským soudem neuplatnil, proto nelze krajskému
soudu, který byl v soudním řízení z přezkumu správního rozhodnutí vázán důvody žaloby
(§75 odst. 2 s. ř. s.) účinně vyčítat, že se s otázkou porušení procesních ustanovení
nevypořádal. Neuplatnil-li stěžovatel v řízení před krajským soudem obdobnou námitku,
pak je kasační stížnost v části, v níž se dovolává shora uvedeného procesního pochybení
žalovaného podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.
K námitce nesprávného posouzení existence překážky vycestování Nejvyšší správní
soud v souladu se svou dosavadní judikaturou (např. judikát uveřejněný pod č. 409/2004 Sb.
NSS) uvádí, že v případě, kdy žalovaný rozhoduje o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako
zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 azylového zákona, je výrok o neexistenci překážek
vycestování ve smyslu §91 cit. zákona výrokem nadbytečným. Za takových okolností nelze
žalovanému ani krajskému soudu vyčítat, že se existencí překážek vycestování nezabývaly.
K tvrzení stěžovatele, že jeho návrat do domovské země vzhledem k chybějící ochraně
ze strany policie není bezpečný a že po zjištění státních orgánů, že požádal v ČR o azyl bude
podroben persekuci, resp. administrativní šikaně ze strany státních orgánů, Nejvyšší správní
soud přihlédnout nemohl, neboť stěžovatel tyto skutečnosti ve správním řízení neuváděl
a uplatnil je poprvé až v kasační stížnosti, tedy poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí.
K takovým skutečnostem Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží.
Nejvyšší správní soud s poukazem na výše uvedené obdobně jako krajský soud dospěl
k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí bylo v souladu s §16 odst. 1 písm. g) azylového
zákona, ve vlastním řízení pak nezjistil naplnění řádně uplatněných důvodů kasační stížnosti,
a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
S přihlédnutím k §78b odst. 1 azylového zákona, podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí
na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.), žalovaný správní orgán měl
ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady v řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 8. února 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu