ECLI:CZ:NSS:2006:3.AZS.88.2005
sp. zn. 3 Azs 88/2005 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Milady Haplové v právní věci žalobců:
ad a) B. H., b) nezl. B. S., zastoupen zákonným zástupcem matkou G. M., c) G. M.,
nar. 18. 10. 1964, zastoupeni JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem Lanškroun,
Máchova 58, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o
kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 Az
406/2003 – 35, (30 Az 407/2003 – 23, 30 Az 408/2003 – 22) ze dne 14. 9. 2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadli žalobci (dále jen „stěžovatelé“) nadepsaný
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (usnesením soudu ze dne 13. 4. 2004 byly
ke společnému projednání spojeny věci vedené pod sp. zn. 30 Az 406/2003, 30 Az 407/2003
a 30 Az 408/2003, které pak byly nadále vedeny pod sp. zn. 30 Az 406/2003), kterým byly
zamítnuty žaloby proti rozhodnutím žalovaného č. j. OAM-7695/VL-11-K04-2001 ze dne
16. 10. 2003, č. j. OAM-5817/VL-09-K02-2003 ze dne 14. 11. 2003 a č. j. OAM-7693/VL-
11-K04-2001 ze dne 16. 10. 2003. Rozhodnutími správního orgánu nebyl stěžovatelům ad a),
b), c) udělen azyl pro nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „azylový zákon“). Zároveň správní orgán rozhodl, že se na stěžovatele
nevztahuje překážka vycestování podle §91 téhož zákona. Soud po přezkoumání uvedených
rozhodnutí z hlediska uplatněných námitek v žalobách a dovodil, že stěžovatelům nesvědčily
důvody pro udělení azylu ve smyslu §12 azylového zákona, neboť jimi tvrzené důvody nelze
podřadit pod žádný z důvodů pro udělení azylu v tomto ustanovení a neshledal ani důvod
pro udělení azylu podle §13 zákona o azylu. Žalovaný měl podle soudu dostatek podkladů
pro vydání rozhodnutí, dostatečně zjištěn skutkový stav pro posouzení žádostí a řízení
před správním orgánem netrpěla žádnými vadami. Soud se ztotožnil i s hodnocením
žalovaného, že stěžovatelům nesvědčí překážka vycestování ve smyslu §91 azylového
zákona. Z uvedených důvodů krajský soud v souladu s §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zamítl žaloby jako
nedůvodné.
V podané kasační stížnosti a jejím doplnění ze dne 12. 1. 2005 stěžovatelé napadají
rozsudek krajského soudu z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Naplnění
tohoto důvodu spatřují stěžovatelé ad a) a c) v nesprávném posouzení právní otázky soudem
a sice, zda je možno na jejich případ vztáhnout důvod uvedený v §12 písm. b) azylového
zákona, neboť psychický nátlak, který byl na ně v Arménii vyvíjen, přerůstal v ohrožení jejich
života a zdraví, byl ze strany arménských státních úřadů trpěn a arménské státní instituce
nebyly schopny je před nimi ochránit. Proto lze toto jednání posoudit jako pronásledování
z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině. Krajský soud nevzal v úvahu nebezpečí, které
jim při návratu do Arménie hrozí a spokojil se s hodnocením stavu dodržování lidských práv
v Arménii na základě zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA, aniž byla prováděna
jakákoli šetření k tvrzením stěžovatelů o porušování lidských práv v zemi jejich původu.
Pokud by byla tvrzení stěžovatelů důvodná, byly by naplněny důvody pro udělení azylu
podle ust. §12 písm. b) zákona o azylu a u stěžovatele ad b) důvody pro udělení azylu podle
ust. §13. S ohledem na uvedené důvody stěžovatelé navrhli Nejvyššímu správnímu soudu,
aby kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. Zároveň požádali o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť
v opačném případě, by byli nuceni i s nezletilým synem z ČR vycestovat, což by znamenalo
riziko ohrožení života a svobody.
Ze správních spisů jednotlivých stěžovatelů Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel
ad a) ve správním řízení v návrhu na zahájení řízení uvedl, že byl několikrát předveden
na policejní stanici, kde byl přesvědčován, aby působil na matku ve věci prodeje jejího
pozemku, v protokolu o pohovoru navíc uvedl, že při těchto jednáních byl fyzicky napaden,
zájemci o pozemek pak matce vyhrožovali, že stěžovatele zabijí, proto s manželkou bydlel
u známých a příbuzných a děti zanechal své matce. Problémy započaly v roce 1997, trvaly
do poloviny roku 1998, pak se s manželkou skrývali a neměl práci. Letenky do ČR zakoupila
matka, která o děti stěžovatele pečuje. V případě návratu do vlasti neví, co by mu hrozilo,
ale neví, co by tam dělal. Svá tvrzení nebyl schopen ničím doložit a neprojevil zájem
seznámit se s podklady pro rozhodnutí žalovaného. Nezletilý stěžovatel ad b) požádal o azyl
prostřednictvím své zákonné zástupkyně stěžovatelky ad c) za účelem sloučení rodiny
ve smyslu ust. §13 zákona o azylu s tím, že se narodil v ČR, kde také od narození pobývá.
V případě návratu do Arménie by mu nehrozilo nebezpečí, ale vzhledem k věku se sám vrátit
nemůže. Stěžovatelka ad c) ve správním řízení za důvod své žádosti o azyl označila čistě
ekonomické důvody tvrzením, že byla bez práce a proto přijela pracovat do ČR, v protokolu
o pohovoru rozšířila důvody na problémy svého manžela, v případě návratu do vlasti se obává
konfliktu svého manžela s lidmi kvůli nímž odcestoval. Stěžovatelé neměli ve vlasti žádné
problémy se státními orgány, nebylo proti nim vedeno trestní stíhání, jiné problémy nebo
potíže, které by je vedly k podání žádosti o azyl neuvedli.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové z hlediska naplnění důvodu uplatněného v kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. a shledal, že kasační stížnost není důvodná.
Podle §12 azylového zákona se azyl cizinci azyl udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo b)
má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního
trvalého bydliště. Podle §2 odst. 4 téhož zákona se za pronásledování pro účely tohoto
zákona považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak
nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě,
jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby
bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit
ochranu před takovým jednáním.
Nejvyšší správní soud po přezkoumání rozsudku krajského soudu i rozhodnutí
správního orgánu, jakož i správního řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že není
naplněna stížní námitka stěžovatelů ad a) a c), že jsou dány důvody pro udělení azylu
na území ČR podle ust. §12 písm. b) zákona o azylu a u stěžovatele ad b) důvody pro udělení
azylu podle ust. §13 a že žalovaný nepochybil, když rozhodl o neudělení azylu stěžovatelům
podle §12 písm. b) a §13 azylového zákona. Podle soudu si žalovaný pro rozhodnutí zajistil
dostatek důkazů a podkladů, na základě nichž tvrzení stěžovatelů správně vyhodnotil. V dané
věci je podle Nejvyššího správního soudu nezbytné vycházet předně z toho, že tvrzení
stěžovatelů v průběhu správního řízení nebylo možno podřadit pod žádný z důvodů
uvedených v §12 cit. zákona. Nejvyšší správní soud ze správního spisu a z tvrzení
stěžovatelů ad a) a c) v žádosti o azyl, podstatně rozšířených v protokolu o pohovoru zjistil,
že bezprostředním důvodem jejich odchodu z vlasti a žádosti o azyl byly problémy
se soukromými osobami stěžovatele ad a), které mu měly vyhrožovat, i když z počátku pouze
tvrdil, že ho přesvědčovaly, aby naléhal na matku v záležitosti týkající se prodeje jejího
pozemku. Šlo tedy o jednání soukromých osob mimo státní struktury, které lze považovat
za pronásledování ve smyslu azylového zákona tehdy, je-li možno toto jednání státu připsat
v tom smyslu, že je státem podporováno či trpěno, nebo že stát není schopen odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Žádná taková skutečnost však nevyšla
ve správním řízení najevo, neboť stěžovatelé nevyhledali pomoc u relevantních státních nebo
nevládních institucí. Tudíž nelze uzavřít, že by jednání těchto soukromých osob, kterému byl
stěžovatel ad a) vystaven, bylo státem podporováno, trpěno, nebo, že by orgány Arménie
nebyly schopny poskytnout adekvátní ochranu. Negativní chování těchto soukromých osob
podle zjištění Nejvyššího správního soudu nelze proto přičítat státu. Na uvedeném závěru
nemění nic ani tvrzení stěžovatele ad a), že osoby, jež mu vyhrožovaly, musely být ve spojení
s policií a že stěžovatelé jsou pronásledování z důvodu příslušnosti k určité nespecifikované
sociální skupině, které bylo poprvé uvedeno až v kasační stížnosti a k nímž soud s odkazem
na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nemohl přihlédnout. Stěžovatelé ad a) a c) tak ve správním řízení
úspěšně netvrdili nejen pronásledování, ale ani obavy z pronásledování z důvodů uvedených
v §12 písm. b) cit. zákona, protože neprokázali pronásledování ve smyslu ust. §2 odst. 4
zákona o azylu. Za těchto okolností byly dány podmínky pro vydání žalobou napadeného
rozhodnutí o tom, že se stěžovatelům azyl podle §12 azylového zákona neuděluje.
Z dikce ust. §13 zákona o azylu, že se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl
rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle §12 nebo §14 zákona o azylu
za účelem sloučení rodiny, když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu vyplývá, že stěžovateli ad b) nebylo možno tento
azyl udělit z důvodu nesplnění podmínek v tomto zákonném ustanovení uvedených, neboť
rodinným příslušníkem azylanta není a v řízení o udělení azylu v jeho případě stejně tak jako
v případě stěžovatelů ad a), c) nebyl zjištěn důvod pro udělení azylu ve smyslu ust. §12.
S ohledem na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nemohl Nejvyšší správní soud přihlédnout
k tvrzení stěžovatelů v kasační stížnosti, že při návratu do Arménie budou ohroženi na životě
a na svobodě, protože to netvrdili ani ve správním řízení, kde stěžovatel ad a) uvedl,
že o žádné hrozbě v případě návratu do Arménie neví a stěžovatelka ad c) uvedla obavy
z konfliktu mezi manželem a soukromými osobami, tedy nikoli ve vztahu ke své vlastní osobě
a za stěžovatele ad b) zákonná zástupkyně uvedla, že mu v případě návratu do Arménie nic
nehrozí. Protože tyto skutečnosti byly uplatněny poprvé až v kasační stížnosti po vydání
napadeného rozhodnutí nelze proto v kasační stížnosti účinně namítat, že se žalovaný ani soud
v odůvodnění svých rozhodnutí jimi nezabývaly.
Nejvyšší správní soud na základě shora uvedeného nezjistil naplnění důvodu kasační
stížnosti a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
S přihlédnutím k §78b odst. 1 azylového zákona podle něhož se cizinci, který předloží
doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku udělí na žádost vízum
za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti
o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, nemají proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však
náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti, soud mu proto
náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 26. dubna 2006
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu